Hlas země

V mžiku se rozbřesk dotýká mých víček,

jak něžné dlaně matky, která bdí.

A z polí vstává šepot starých říček,

paměť národa v svých rukách skryly.

Chodím zemí, která trpěla i kvetla,

jež srdce v prach a zas v koruny mění,

i slyším kroky předků, tichá světla,

co kráčí se mnou v každém okamžení.

Ó vlasti, nejsi jen hlína, štít, skála,

jsi myšlenka, jež nepodlehne času.

Jsi pravda, kterou krev nám věků dala,

i úsměv ticha v podvečerním jasu.

Proto jdu, ať kdekdo říká, že jsme malí,

však v drobné kapce zrcadlí se svět.

A kdo svou zem v srdci unést dokázali,

toho už nezlomí... ni vichr, ni led.