Nebe nezná vyvolených

Pod enciánově modrým nebem, tam kde od hor vane teplý föhn,
sešli se dva hráči se smrtí, co k nim život zrovna nebyl fér.
Kroužili kolem sebe dost času, jak závodní vozy na trati,
v záhybech šatů se ozýval soundtrack jejich cesty za štěstím.

R1: Ty se teď ptáš kdo a za co tě trestá,
jak velký musel být ten tvůj hřích?
Takto se ptá rovných sto lidí ze sta,
a nebe nezná vyvolených.

PR1: O někom řekli, že vypadá šťastný,
dá-li se o někom říct, že šťastný byl.
Na jeho místo přijde někdo jiný,
aby si užil ze svých chvil.

Láska vzniklá z žízně po životě, síla zdánlivě banálních vět,
přesně ta, co nezvaně vzklíčí, přesně těch, co na nich stojí svět.
V touze odjet dolů do údolí, motor zní jak varhan Te Deum,
když víš, že není moc co zlepšit, když výhra uniká vítězům.

R2: Ty se teď ptáš kudy vede ta cesta,
v srdci žal, přitom na tvářích smích.
Na konci vět zbývá udělat tečka,
a nebe nezná vyvolených.

PR2: Je jedno, jestli vytloukáš klín klínem,
dá-li se o tobě říct, žes´ šťastný byl.
Anebo cítíš souznění s vesmírem,
jde o to užít si svých chvil.


R1: Ty se teď ptáš kdo a za co tě trestá...
+
R2: Ty se teď ptáš kudy vede ta cesta…