Vahadla očí zapadla zžíravou tmou,
podčeší víry je sněhobílý sen,
vrány a havrani rozezní varhany nocizpytu,
šelestem krajem jde lemem zvěst,
tesáky vlčí tepnu samoty tnou,
v prázdnotě tonula zavilá dnem,
před brány rány složila do korzetu citu,
oněměla odšumělá z odkrojku hvězd.
Netknutá, kutá do odvahy štítu,
beze zbraně odevzdané srdci
opatrovat, chvět hlad milování,
pro skrojek zítřka neustanout žít,
osudná sudba pro váhy svitu,
na hraně vtančit plamen svíci,
překlenout strach sivých postrádání
s nádechem snová znova uvěřit.
...Když zítřek chlebem k pochutnání
ten den kdy strach se Jménem tlumí
tím dechem z hloubi zlatých skrání
pro nerozhodné se ruce lomí
pro hvězdy šije se zářný šat.
Měsíc se plní osamělým lesem
schované stíny mrazem sílí
a voda kamen hřeje bezem
na bílou tíseň už nasedají pily
a skýva plaší nuzný hlad...
01.12.2025 19:35:03 | jitoush
Milá Jitřenko, děkuji za skývu Tvého poetického slova i za vlídné navštívení
02.12.2025 15:58:31 | Akrij8