Na víčku od kafe

 

Na víčku od kafe

se píše, že je horké.

Já jsem taky...

jen když se vztekám.

 

V kapse nosím drobky

z poslední odvahy,

a přesto platím kartou,

abych nemusela počítat,

co všechno mi ještě chybí.

 

V noci mě budí tramvaj

jako by se ptala

jestli jsem pořád vzhůru.

Nejsem!

Jen se mi nechce spát sama.

 

"Lásko," říkáš,

když ti dochází argumenty.

"Prosím," dodáváš,

když už nemáš whisky.

Bylo by to k smíchu,

kdyby to nebylo k pláči.

 

Na trhu kupuju květák,

říkám si, že dnes začnu žít zdravě.

Pak si dám langoš,

protože žít jinak

může počkat do zítřka.

 

A ty?

 

Stojíš na přechodu,

jak rytíř ve slevě výlohy.

Král Artuš z tramvaje č. 22.

Já jsem zase Johanka

s rozbitým zipem u bundy.

 

Jestli chceš, vezmi si i ten zip

Popravdě mě drží pohromadě

už jen silou zvyku.

 

A večer?

 

Padá první sníh

na okraji tvé věty,

kterou jsi neřekl.

To je to nejhorší!

Nevyslovené má větší váhu

než cokoliv,

co jsme kdy přinášeli

domů...

 

...Je další den...

 

Ploužím se večerní ulicí,

potkám Mikuláše

s jeho družinou

a přemýšlím,

že tě pošlu od čerta k ďáblu!


Sáhnu mu na růžky

a nevím,

jestli tu černotu a popel

ještě někdy smyju.

Z dlaně možná jo,

ale na duši zůstaly šmouhy

už natrvalo.


Nosím barevné oblečení,

ať je veselo.

Brečelo se už dost.

Já nechci žít černobíle,

ani v tvých odstínech šedi...



Život s tebou

jsem smetla ze stolu.

Ty vzpomínky, radosti,

bolesti i pády,

všechny naše roky

se vešly do jedné dárkové krabičky,

schované pod postelí.

Občas je slyším šustit,

když se otáčím ze spaní.


Už se spolu nikdy nepotkáme,

doufám –

a zároveň mě to děsí.

Bez tebe jsem jiná!

                  ...Svá

Počítám: má dáti – dal.

Tak jako tak

jsem ve ztrátě

sebe samé.


Začínám novou etapu života.

Ta fráze zní hezky,

ale bojím se,

že tu další část, co přijde,

strávím slepováním

zbytků svého já,

tak abych ráno zase vstala z postele.

Zapálím si další cigaretu.

Nezní to moc vesele.