Milenci bázliví

 

V podchodu, pod kůží města

teče rezavá řeka, hudba.

Kapky krve kapou, dopadají

na prsty,

které se bojí dotknout těla.

 

Vzduch tu páchne po zapomenutých slovech,

po ránách, které felčar neobvázal,

a já vidím, jak z lampy vyrůstá -

Chromová lilie.

Její okvětní lístky se třepou

jako hologramy včerejšího dne.

 

Krysy maj na ocasech nálepky s čárovými kódy,

aby je systém mohl milovat,

a bezdomovci - andělé

si na rozbitých koloběžkách

rozdávají bony na spásu,

platné jenom v noci.

 

Milenci bázliví

 

Děti nám nabízejí cigaretu

z Vydechující gravitace.

Přivoním a na chvíli zapomenu,

že jsem jenom škrábanec na desce

něčího špatně naladěného svědomí.

 

A přesto...

někde pod tím vším šrotem měst,

pod sprejem, co se odmítá usadit,

asfaltem, který dejchá jak zraněnej pes,

roste v matrixu světlo.

Malé, vzdorovité,

jak tetování,

které se nechce nechat odstranit.

My však ještě zůstáváme

 

Milenci blázniví

 

Za kvílení sirén lžu píseň

a trsátkem po strunách

objevuji tebe,

            den co den

v asylu svýho ghetta.

 

Prachama nekoupí naši duši!

Krví zapíšem se do knihy zapomnění.

Ty a já, co na světě si zbyli.

 

Města spí pod plynovou mlhou,

jak chrlící pece žhnoucí do noci.

Už žádní jude a jednosměrný vlaky,

žádné krvavé vlajky na zápraží

přeživších osamělejch matek.

Teď je koncentrákem celej svět...

 

Řekni mi pár vět k této noci,

když vzkazy svítí červeně.

Je život takový to kasíno

v ponurém osvětlení,

kdy vsadíš špatně na barvu

a zbyde ti jen láhev vitriolu?