Píseň budoucích sítí

Když člověk k nebi hlavu zvedal,

četl tam hvězdný věčný řád,

dnes v modru obrazovek hledá,

co má se stát a kam má jít dál...

Nejen z hlíny, potu, dřiny;

roste náš čas a lidský svět,

i z kódu, světla, z logiky liní -

se rodí tvar pro lidský let.

Dráty se pnou jak dráhy hvězdné,

v čipech je ukryt pekelný žár.

Myšlenka letí přesně, věčně,

kde kdysi byl šíp, dnes je zbraň.

Ó stroji, dítě lidské práce,

pamatuj, odkud vzal ses v čas.

Jsi z rukou snů a pochyb srdce,

ne pán, leč druh a vnitřní hlas.

Neb jedničky a nuly holé

neznají vinu, smích ni žal,

to člověk vkládá do nich pole,

kde sám se ptá, kým vlastně stal.

Tak jako kdysi v kosmu širém

jsme hleděli a chtěli víc,

tam v síti nekonečně modré,

se ptáme znovu nač

                              a proč žít?