3 králové

Tři králové jsou tu zas.

Bez velkých slov.

Mám sníh na botách

a dech, co je slyšet víc

než tajná přání.

 

Na dveřích bílá křída,

pár písmen, co slibují naději,

tu, kterou si troufneme chtít.

Zlato je spíš únava v očích,

kadidlo kouř z ranního čaje

a myrha -

to, co si necháváme pro sebe.

 

Město je po svátcích tlusté.

Stromečky u popelnic

čekají, až si jich někdo všimne.

Světla už tolik neblikají,

jen okna dýchají

obyčejným večerem.

 

Koleda se nese dál,

po schodech, chodbách,

mezi byty,

kde se už nemluví.

Nezpívá.

Někde zazvoní

štěstí.

Někde ne.

Ne všude je otevřeno.

Ne všude se čeká.

 

Tři králové nemají mapu.

Jdou podle GPS.

Podle míst,

kde se ještě neztratila naděje,

jen se schovala

do kapsy kabátu.

 

Zastavím se u dveří.

Na chvíli.

Poslouchám, jak svět dýchá

po Novém roce.

Ne líp.

Ne hůř.

Jen dál.

 

Možná o to jde.

Nést to dál.

I když nevíš kam.

I když nemáš dar,

co by se dal zabalit

a předat.

 

Takto koleda pokračuje.

Ne hlasem,

ale krokem.

Den za dnem.

 

Aspoň zatím.