A co ten sníh?

Brodím se sněhem po kolena.

Ne romanticky,

spíš jak když ti někdo nasype beton do bot

a řekne... jdi.

Každej krok je malý vítězství,

každej další chyba.

Sníh se tváří měkce,

ale drží tě,

nepustí,

tahá zpátky,

jak minulost,

co se nechce nechat odházet.

 

Lidi mávají lopatama.

Ne hrdinsky.

Spíš rezignovaně.

Odhazování jako forma terapie:

tady máš, světe,

ber si to jinam!

Třeba k sousedům.

Jenže sníh se vrací.

Vždycky ví, kde bydlíš.

Silničáři to vzdali už v noci,

chodníkáři asi nikdy nezačali.

 

Město je kluziště bez pravidel,

každej si za rovnováhu ručí sám.

Kloužu.

Nedůstojně.

Takový to pomalý,

ponižující klouzání,

kdy víš, že spadneš,

jen ještě nevíš jak blbě.

Lidi dělaj, že se nedívaj,

protože zítra to můžou bejt oni.

 

Asfalt zmizel,

chodník je jen vzpomínka,

mapa, co už neodpovídá terénu.

Vyšlapaný cestičky křížem krážem.

Někde u parku někdo dělal andělíčky.

Poznám to.

Otisk těla ve sněhu,

ruce roztažený,

nohy do Vé.

Chvilková radost,

nebo pád, co se povedlo otočit v hru.

Teď už to zasypalo.

 

I andělé mají krátkou životnost.

Stejně jako dobrý úmysly města.

Auta stojí šikmo,

lidi chodí nakřivo,

myšlenky kloužou.

Nadává se v duchu,

aby to nezamrzlo ve vzduchu.

Někdo říká,

že zima spojuje.

Jo.

Spojuje nás strach uklouznout

a společnej nepřítel,

kterej se jmenuje

neudržovaný.

 

Ruce mám červený od sněhu,

ne od práce,

ale od boje.

V kapse mobil,

bez signálu naděje.

Boty promáčený,

ponožky rezignovaný.

Já přesto jdu dál.

 

Protože stát znamená zmrznout,

spadnout,

nebo čekat,

a čekání v týhle zimě

bolí nejvíc.

Tak se brodím.

Kloužu.

Občas spadnu,

občas udělám andělíčka,

aniž bych chtěl.

A teď zase!

 

Město mlčí,

technický služby taky.

Jen sníh pracuje poctivě.

Celej den.

Celou noc.

A my?

My se snažíme nezmizet pod ním.

 

Aspoň dneska.

 

Aspoň ještě krok.

 

Možná...