Přechodnej stav existence

Už prej zas nebude zima.

Aspoň oficielně.

Teploty půjdou nad nulu,

ale nálada furt pod bodem mrazu.

Sněhuláci se zmenší.

Sníh to vzdá.

Už leží rozšlapaný u krajnice,

šedivej jak výmluvy,

co už nikdo neposlouchá.

 

Břečka se lepí na boty,

táhne se za tebou

jak blbá minulost,

co nechce pochopit,

že je po všem.

Nadobro.

 

Vzduch je mokrej,

těžkej,

něco mezi dechem a povzdechem.

Jen v mysli vrzají kolečka.

Kapky padají z okapů,

pravidelně,

jak myšlenky,

co se vrací ve chvíli,

kdy bys radši nic necítil.

 

Ráno se zesiluje.

Je to takový to neurčitý hučení.

Auta syčí po asfaltu,

město se potí.

Zima odchází,

ale nechala tu bordel.

Všechno je rozbředlý.

Cesty, sliby,

i lidi.

 

Na zastávce stojíme blíž u sebe,

ne proto, že bychom chtěli,

ale protože není kam uhnout.

Kalhoty mokrý od kolen dolů,

prsty rezignovaly.

Nikdo nenadává.

Na co taky.

 

Tohle není chyba počasí,

to je přechodnej stav existence.

Říkali, že oteplení přinese úlevu.

Možná.

Ale zatím je to jen

jiný druh nepohodlí.

 

Mráz aspoň řeže čistě.

Tohle se vleče,

leze pod kůži,

rozmáčí i to,

co sis myslel, že máš pevný.

Domy kapou.

Fasády stárnou před očima.

Okna jsou špinavý zrcadla,

ukazujou tě takovýho,

jak se dneska cítíš.

 

Uvnitř se topí,

ale vlhko zůstává.

Některý věci se prostě

nevysuší hned.

V kapse mám mobil,

klíče

a rozmočenou představu,

že už by mohlo být líp.

Drží pohromadě jen silou zvyku.

Stejně jako my.

 

Jdu dál.

 

Krok za krokem.

Pozor na louže.

Pozor na slova.

Člověčenstva přibývá.

Hlavu rovně,

ramena trochu níž.

Čekám, až se to přelomí.

Až břečka zmizí

a nebude zima

ani takovýhle poloviční teplo.

 

Protože nejhorší není mráz.

Nejhorší je,

když se věci rozpouští,

ale ještě nejsou nový.

Když stojíš po kotníky v blátě

a musíš věřit,

že tohle

už je fakt cesta k jaru,

ne jen další zdržení.

V životě.