Když ráno vstává nad našimi poli
a z polí se dým kouře líně vine.
Vzpomínám na otce, na staré školy,
co v srdci nosí sílu, ať nezhyne.
Na horách šumí staleté lesy,
řeky nesou písně dávných dějin.
Lidé, co stojí v bitvě před hrady,
chrání své domovy, těm rád pěji.
Národ není jen země, co dýchá.
Není jen jazyk, jen slovo a písně.
Je to trpící srdce, láska tichá,
duše zjizvená, jak rybářské sítě.
Tak tu stojíme, bratři, vedle sebe.
Věrní kořenům, všemu, co zde poutá.
Věříme, že čas nezlomí nás nikde,
zde český zpěv zní, kéž přelomí pouta.
máme na co být hrdí, i to, na co vůbec ne - tak jako každý národ
je hrozné, když nám nasadí pouta jiní
ale ještě horší je, nasadíme-li si je sami sobě
ten poslední řádek se dá chápat různě, každý, ať si navnímá
podle svého*
16.01.2026 15:28:59 | cappuccinogirl
Přestali jsme být tvůrci a stali se z nás loutky co nechtějí pravdu která jim rozbourá falešnou realitu a oni uvidí vězení.;) psát takto je jak hodit láhev se vzkazem do moře a čekat že se někdo najde :) piš o květinkách a jinejch blbostech tím je liter zaplavený a hlavně!!!!? tipuje hlava nehlava pak to někdo přečte;)
16.01.2026 14:54:06 | darkzero