Jen myšlenka

O kamenné pobřeží tříští se vlna, 

v mé mysli hoří 

myšlenka silná.

 

Chci jen vstát,

znovu na nohy.

Opět se smát,

pohlédnout do oblohy.

 

Strom po bouři, vytržen z kořenů, 

padá.

Mé tělo v kouři, ztraceno, k ničemu,

padá.

K zemi. Na zem. 

Do hlíny. Pod zem.

Konec není dobrem, 

ani zlem. 

Hoří stejným ohněm.

 

O skálu rozbíjí se vlna,

ta myšlenka je stále stejná,

stále silná.

 

Opět se postavit,

své jméno neztratit.

Svůj sen naplnit.

Ještě naposled.

 

Povstat znamená krvácet.

Mluvit znamená ztrácet jazyk.

Žít znamená obětovat.

 

Svět neslyší.

Svět nevidí.

Svět požírá.

 

Kámen se drolí v prach,

mé sny - už jsou jen v mých snách.

Ty už se nezrodí.

Co je mrtvé - neplodí.

Co je prázdné - vládne.

 

Jméno je popel, 

tělo nemám, mysl nemám,

a duši?

Tu právě ztrácím.

Opouští mě jako dým

z obětní jámy obětin.

 

V mé mysli byla myšlenka silná,

teď už se rozbíjí, jak vlna velká

o temné pobřeží.

Jako stín, jako soud boží.

 

Zeď a prázdnota.

Prázdno, nic a temnota.

 

Hluchota světa, 

slepota pekla.

bezmoc, nevědomí.

 

A nakonec …

… už ani tma.

Jen smrt -

jako klid.

 

Věčnost a nicota.