zmije

V hlavě jen bordel a černej dým,
měsíc mi pálí hruď, jsem tichý stín.
Cítím, jak mi kůže pod rukama hnije,
v příštím životě chci bejt zmije.
Už se nepoznávám, ztrácím svou tvář,
topím se v sobě, zhasíná zář.
Ztracený v prázdnu, není kam jít,
v tomhle světě se už nechci dál bít.

Jen ticho a jed, co mi proudí v žilách,
každá vteřina zamrzlá v hodinách.
Chtěl jsem bejt někdo, koho bych měl rád,
teď se jen v koutě učím tiše stát.
Schovanej ve stínech, pálím ty mosty,
jsem parazit v těle, co čeká na další hosty.

Studená krev a pohledy bez duše,
stavím si hradby z bolesti, suše.
Lidi jsou loutky a já jenom vakuum,
vypiju svůj jed, klaním se zázrakům.
Nehledám cestu, končím s tím jít dál,
svý vlastní zkázy jsem jedinej král.
Syčím na svět, co mi nerozumí,
všechno dobrý ve mně v prachu už šumí.

Možná je pozdě se znovu narodit,
možná je snazší to prostě zahodit.
Zmije se neptá, zmije jen útočí,
dokud se svět se mnou nadobro netočí.

V hlavě jen bordel, prázdnej dům,
měsíc svítí skrz sklo mým snům.
Už to nejsem já, ta stará pýcha,
jenom ta zmije, co za mě dýchá.