Kroniky šesti světů

Kroniky šesti světů

Anotace: Děj se odehrával v roce 2053, ve světě Shadow Sea. V tomto světě žije šest národností a to-upíři, vlkodlaci, draci, lidé, elfové, trpaslíci. Existuje jistá skupina čarodějů-Kouzelná pětka(pět mocných čarodějů). Když jeden z nich zemře, vysloví proroctví.

11.kapitola

Donal mě odvedl zpět do mé cely, kde netrpělivě čekali ostatní. Posadila jsem se na zem a čekala až Donal zcela opustí horní patro a sejde dolů ze schodů. Kroky nohou doznívali a nastalo hrobové ticho. “Tak co ?” Zeptal se zvědavě Grandaf. Dozvěděla jsem se, co jsou zač a co po nás chtějí. Jmenují se…hm…nemůžu si vzpomenout na ten název. Lunom….Lanemo…Luneri….Něco takového…” Zapomněla jsem ten název. “Lunarionové ?” Optal se Forden. “Přesně, Lunarionové…ty je znáš?” Překvapilo mě to a zároveň trochu potěšilo. “Jo….táta mi o nich říkal. A proč nás zajali ?” Dobrá otázka. “Kvůli zásobám, zbraním a tak dále. ” Deily si odfrkla. “To nejsou nic moc důvody, “ Povzdechla si Deily. “a taky částečně kvůli mně. Věděli, že kolem pojedeme. Nesnášejí míšence, takže v téhle bryndě jste hlavně kvůli mně, “ Fordenovi se to, co jsem říkala nelíbilo a odporoval mi. “To bych neřekl, kdybych neusnul, stačil bych vás včas varovat a nemuseli by jsme tady tvrdnout, “
Už bylo dost obviňování. “Dobře, řekněme, že na tom máme podíl oba. Ale máme šanci to napravit. A musíme to nějakým způsobem odčinit. “ Vytáhla jsem z kapsy malý nožík. Přiložila jsem si prst k ústum a naznačila, aby všichni byli potichu. Pak jsem zašeptala, jak nejtišeji jsem dokázala. “V noci utečeme, nesmíte na sobě dát znát žádnou radost nebo potěšení, chovejte se stejně jako doteď. Čeká nás těžký úkol-nepozorovaně se odtud dostat, najít ostatní, dostat je ven, najít naše věci a dostat se odsud. Musíme to zvládnout na první pokus. Pokud nás někdo zpozoruje, musíme ho omráčit nebo jinak zlikvidovat, ale ne zabít. Ty lidé dělají proti Legii Taguenu a to jim schvaluji. Souhlasíte ?” Všichni pokývli hlavami. Deily se zahyhňala, ale okamžitě přestala. Grandaf byl stále Grandaf. “Ty jsi neuvěřitelná !” Pochválil mě Forden.
Čekali jsme do noci. Večer k nám přišel nějaký muž, aby nás hlídal. Po několika hodinách ho vystřídal jiný muž, ale ten po chvilce usnul a vypadalo to, že dost tvrdě. To byla naše šance. Podala jsem nožík Fordenovi, který byl zručnější než-li já a tudíž se mu povedlo otevřít zámek lépe než mně. Potichu vylezl z cely a pěstí udeřil spícího muže do spánku, Forden ho položil na zem a nechal ho tak. Na zdi vysely lana. Muži zavázel nohy a ruce a do pusy mu nacpal kus látky z mužova trička. Poté odemkl zámky nám ostatním. Grandaf se protáhl a Deily taktéž. Vzaly jsme si zbylá lana. Nebylo ta vysloveně zbraň, ale mohli jsme být rádi alespoň za ně. Forden toho muže prohledal. Našel u něj dvě dýky. Já a Deily jsme si vzala každá jednu a Forden s Grandafem si vzali lana.
Vyběhli jsme ke schodům, které vedli do nejvyšších cel. Zdálo se, že dole pod schody nikdo není. Potichu jsme šli dolů jeden za druhým. Neviděli jsme na cestu, protože všude byla naprostá tma. Šli jsme podle sluchu a čichu. Samozřejmě každý se orientoval podle něčeho jiného. Nicméně schody byly opravdu dlouhé, nepočítala jsem schody, ale muselo jich být okolo tří set. Stále jsme klesali. Já už jsem po těch schodech šla poněkolikáté, ale čím víc jsem po nich chodil, tím delší mi připadali.
Konečně se před námi rozevřelo volné prostranství. Já viděla pouze světlo, jelikož jsem šla jako třetí. Zůstali jsme skryti ve stínu schodů. Forden pohlédl do místnosti pod schody. Pokynul nám rukou, abychom zůstali stát. Vskočil do místnosti, ozvalo se žuchnutí, krátký přidušený výkřik a zvuky opět utichly. Deily přede mnou také vstoupila do chodby a já a Grandaf jsem šli potichu za ní. Na zemi leželi dva urostlí muži v bezvědomí. “Dobrá práce, “ pochválil Fordena Grandaf.
Teď bylo hodně důležité se rozhodnout se kam jít a rozhodnout se správně. Bylo hned několik možností. “Nalevo jít nemůžeme, tam je pokoj jejich velitele, mám takový dojem…nejsem si jistá… “ namítla jsem. “Rovně jsme asi přišli, ale taky si nejsem jistý,” odvětil Grandaf. “Takže bychom to zkusili doprava ?” Zeptala se Deily. “Myslím, že ano, ale musíme být potichu a strašně opatrní. Dávejte si pozor, ať vás někdo nevidí, “ rozhodl Forden. Vydali jsme se tedy doprava. Schody vedly dolů, ale to nebyla záruka. Cesta kterou jsme nejspíš přišli, vedla také dolů ze schodů.Schody vedly strmě dolů, stejně jako schody nahoru do našich cel. Trvalo skoro deset minut, než jsme schody sešly. Dole pod schody byly tři muži na stráži. Jednoho omráčil Forden, druhého Deily a třetího Grandaf. Já jsem hlídala, kdyby někdo šel.
Místnost, do které jsme vešli, byla velká a vedly z ní čtyři východy. Jeden nalevo, mohutné dveře bez kliky, vedle dveří další, ale tentokrát s klikou. Potom třetí východ, schody nahoru a čtvrtý východ, dlouhá chodba rovně. “Já myslím, že bychom měli jít rovně, “ namítla Deily. “Nahoru je určitě nevedli, do dveří bez kliky se nedostaneme a ty další dveře….nevím, ale já bych šla tou chodbou, přijde mi to jako nejpravděpodobnější možnost, “ vysvětlila své rozhodnutí Deily. Mi ostatní jsme souhlasili.
Chodba vedla stále rovně a na jejím konci se měnila v opět strmé schody dolů. Chodba nikam neodbočovala, ani z ní nebyl žádný východ. Stěny byly tmavé a nic je neosvětlovalo. Na schodech před námi se objevilo malé světélko a čím víc jsme se přibližovali, tím bylo světlo větší. Ukázalo se, že před námi je další hlídka. Jeden muž, který usnul uprostřed schodů. Forden, který šel stále v čele, ho jednou ranou do spánku omráčil. Pak už nás nic nezdrželo. Konečně jsme se dostali do spodních cel.
Vypadalo to tam naprosto stejně, jako v horních celách, až na to, že ty cely byly dole a ne nahoře. V cele úplne nalevo byl Jason, vedle něj Kevin, Sárin a Thorn. Sárin a Kevin spali, zatímco Jason a Thorn jen na jedno očko poklimbávali. Nehlídal je jeden strážný, ale tři. Na jednoho se Vrhla Deily, na druhého Grandaf a poslední zbyl na mě, protože Forden šel ostatním otevřít cely.
Náhle mě přepadla nervozita. Musela jsem se rychle rozmyslet, co udělám. Chlap jak hora a já měla pouze lano. S lanem jsem neuměla a tak přišli na řadu nohy a ruce. Muž se rozkoukal a šel ke mně. Stála jsem u vchodu, takže šel přímo ke mně. Vyskočila jsem do vzduchu, přetočila se, nohou ho kopla do obličeje a když jsem se opět dotkla země, dala jsem mu pěstí do spánku. Muž se svezl k zemi a ležel jakoby byl mrtvý. Což jsem doufala, že není.
Naneštěstí se ozvala moje modřina po zlomených žebrech. Neuvěřitelně to zabolelo a já jsem se svezla k zemi vedle toho muže. “Wendy ?!” Zvolal Thorn. “Jseš v pořádku ?” Přiběhl ke mně a klekl si na kolena. “Jo….jsem…to ta modřina….zlomili mi žebra…to se zhojilo…ale stále tam mám modřinu…” S námahou jsem se postavila. Modřina přestala bolet, ale stále jsem si tu bolest až příliš dobře pamatovala. “Můžeš na sebe být pyšná, skolila jsi ho opravdu mistrovsky, “ pochválil mě Jason, který se nyní objímal s Deily.
“Jak jste dostali ven ? To je nemožné, “ namítl Kevin. “Kdyby nebylo Wendy, tak se ven nedostaneme, “ vysvětlila ostatním Deily. “Není to jen mou zásluhou, já jsem zajistila prostředek k tomu dostat se z cel. To Forden zneškodnil většinu stráží. Ale teď není čas tady o tom mluvit. Musíme se nepozorovaně dostat ven a potom najít cestu z hor. Nemyslím si, že to bude stejně snadné, jako se dostat sem. “ Sárin zasyčel, abychom byli všichni potichu. Zdálo se, že se někdo blíží dolů po schodech, přímo k nám. “Buďte potichu a uhněte od toho vchodu. Jděte na stranu, “ šeptem rozdával pokyny Sárin.
Všichni jsme se nahrnuli k jedné stěně vedle vchodu. Když vešel muž s pochodní, Kevin ho udeřil do hlavy a muž se svezl na zem, stejně jako jeho druhové. Všechny čtyři muže jsme uzavřeli do cel, ve kterých ještě před chvilkou byly moji společníci. Poté jsme se potichu vydali zpět nahoru po schodech.
Nepozorováni jsme se dostali až do místa odkud vedli schody nahoru do našich cel, dveře do pokoje Grosmuse Deltia a údajný východ ven. Dali jsme se rovně do chodby, o níž jsme si mysleli, že jsme přišli. Ale to jsme se spletli, ta chodba končila malou místnůstkou. V té místnosti byly naše zbraně a ostatní naše věci, potom pak další, ale už ne naše věci. Pobrali jsme co bylo naše. “A co naši koni ? Co moje klisna ?” To byla jediná věc, na kterou jsem zapomněla, nehodlala jsem nechat tam svoji jedinou klisnu, která předčila všechny ostatní. “Wendy, nevidím to dobře, když na ně někde náhodou narazíme, tak možná… ale nyní je nejdůležitější, abychom se odtud dostali my, “ domlouval mi Sárin.
Vůbec se mi nechtělo nechávat svoji klisnu zrovna u těchto lidí, ale věděla jsem, že je důležitější, abychom se odtud dostali my. Už tak jsme ztratili příliš mnoho času. A co nejdříve všichni zjistí, že jsme venku ze svých cel.
Neměli jsme na výběr, museli jsme se vrátit. Šli jsme zpět dolů po schodech, když v tom se rozezněl zvon. Byl slyšet všude. Nebylo pochyb o tom, že je to poplach. “Teď už jedno, jestli nás někdo uslyší nebo uvidí, ne ? “ Zeptal se Jason. “Musíme se co nejrychleji dostat ven. Půjdeme dolů, do těch dveří s klikou. Držte se pohromadě, “ zavelel Sárin. Po schodech jsme běželi a já měla co dělat, abych z nich nespadla a Thorn měl stejné potíže.
Když jsme doběhli ke dveřím, za dveřmi bez kliky se ozvalo šramocení a velitelské výkřiky. Jason otevřel dveře, do kterých jsme měli namířeno. Opět dlouhá chodba s nesčetným počtem dveří. “No….a kam teď ?” Neodpustil si Grandaf otázku, která se honila hlavou nám všem. “Rovně !” Vykřikl Thorn, trochu víc nahlas než bylo nutné. Běželi jsme rovně. V polovině chodby se za námi ozval hrubý hlas. “Támhle jsou !!! Chyťte je !!!! Za nimi vy líní červy !!!! ” Hlas Grosmuse se rozlehl po celé dlouhé chodbě a v ozvěnách se vracel. “Běžte !!!” Vykřikla jsem na ostatní, které jakoby hlas Grosmuse přimrazil k podlaze.
Běželi jsme stále rovně, ale kroky pronásledovatelů se stále blížily. Měla jsem svůj luk, ale nechtěla jsem nikoho zabít, jen zadržet. Za běhu jsem vytáhla luk a nasadila ho do tětivy. Otočila jsem se, zastavila a pustila šíp. Vystřelila jsem ho dolů, kam jsem doufala, že pronásledovatelé mají nohy. Otočila jsem se a běžela dál, za rozzuřeného a bolestného výkřiku a mohutného žuchnutí na zem. Zaslechla jsem, jak se přes sestřeleného muže valí další. Můj šíp splnil svůj úcel. Ostatní zastavili a chtěli se podívat co to bylo. “Běžte dál, to jsem udělala já. Běžte !!!” Opět jsme se rozběhli. Tep se mi zrychlil a dech také. V žilách mi proudil adrenalin.
Doběhli jsme ke dveřím na konci chodby. Kevin je rozrazil a ani se nenamáhal vzít za kliku. Do chodby se valilo světlo a ledový vzduch. Ten nával světla byl oslepující. Na chvilku jsem nic neviděla. Museli jsme běžet dál, ale kam ? Před námi se rozevírala velká kamenná pláň. Hory se tyčily vysoko nad nás. V průrvách fučel vítr. Byly dvě možnosti. Běžet doleva, kde se linula cesta a stále smršťovala, ale vypadala, že někam vede a cesta rovně, která vypadala, že se line ven z hor. Přes rozmýšlení jsme se rozběhli rovně. Byly jsme už v polovině cesty přes pláň, když se před námi vynořili jezdci. Asi deset chlapů na koních s luky a meči. Byly v přesile, ale mohli jsme je zvládnout.
“Tam neprojdeme, musíme doleva. “ Vykřikla Deily, kterou jsme jen stěží přes vítr slyšeli. “Co když ta cesta nikam nevede ?” Zeptal se Thorn. Tyhle hory znám, ale tady to neznám. Je to už dlouho,co jsem tu byl naposledy. “ “Můžu se proměnit a prorazit nám cestu. “ Navrhl Kevin. “To je dobrý nápad, pokud nikoho nezabiješ. “ Vykřikl Grandaf. “Já můžu strhnout lavinu, jestli by to k něčemu bylo. “ Máchl rukou směrem k mužům za námi, kteří už se tryskem hnali k nám. “Tak fajn, ale rychle, ty před námi snad zvládneme. Buďte opatrní a ať se nikomu z vás nic nestane, nemáme času nazbyt. “ A s tím Sárin vykročil k desetičlenné skupině mužů a my za ním. Grandaf zůstal stát a holí mával ve vzduchu a něco křičel do větru.
Kevin se proměnil v obrovského vlkodlaka. Jeho červeno-hnědá srst se pohupovala ve větru. Drápy zaryl do země až to zaskřípalo. V černých očích mu zableskl oheň a on zavyl a pustil se přímo k mužům. Muži se na něj pokusili vystřelit šípy, ale on byl příliš rychlý. Než stačili zareagovat vskočil do jejich skupiny. Koně padali na zem a když vstali prchali. Muži se pokoušeli vstát, ale byli pomalí, to už jsme k nim dorazili my.
Za námi se ozvala ohlušující rána. Sníh se řítil k zemi. Nebyl čas to pozorovat, muži byli hbití a docela rychlí. Vytáhla jsem šíp, napjala tětivu. Šíp vystřelil k muži přede mnou a trefil ho do lýtka. Muž se svalil na zem a bolestně zakřičel, přidržoval si lýtko, které krvácelo. To byl jeden. Dalšího skolil Jason, pěstí udeřil muže do břicha a ten odlétl několik stop a narazil zády do skály. Sárin bojoval s mužem, meč proti meči. Sárin v jedné ruce držel meč a druhé hůl, kterou používal i jako kopí. Muž byl v nevýhodě a tudíž nezpozoroval, když ho Sárin holý udeřil do obličeje. Na mě se řítil další. Tentokrát se dostal příliš blízko. Luk jsem použít nemohla. Pokusil se mě několikrát bodnout mečem. Ten jsem mu vykopla z ruky. Rozběhl se proti mně, vyčkala jsem. V poslední chvíli jsem uhnula a on hlavou narazil do zdi. Thorn odrazil útok mečem sekerou a štítem praštil muže do břicha. To samé udělal i s druhým, který se hnal na Thorna stejně, jako jeho druh. Kevin srazil jednoho muže tělem a téměř ho zalehl. Forden se oháněl mečem. Bouchl muže do zad a potom ho kopl do zadku. Deily vytáhla dýku a jednoho chlapa bodla do ruky a do nohy. Potom ho kopla a on se svalil na zem. Podobně skolila i dalšího. Sárin na nás zavolal. “Dělejte !!! Musíme jít. Grandafe honem !!!” A s tím se rozeběhl a my v závěsu za ním.
Muži se začali pomalu sbírat ze země. Už jsem se neotáčela, abych se podíval jako spoušť Grandaf způsobil. Běželi jsme jako o život a ono to tak doopravdy bylo. Cesta vedla přímo rovně, nikam nezatáčela. Běželi jsme stále, ale zpomalovali jsme. Cesta se nám před očima rozdvojila. “Kam teď ? Musíme si vybrat, ale rychle. “ Funěl za mnou Grandaf. “Thorne ? Nevíš, kterým směrem se dát ?” Žádal o radu Sárin. “Nejsem si jist, ale já bych šel doprava. Zdá se, že cesta tam je schůdnější. “ Vydali jsme se doprava. Cesta zahýbala a nezdálo se, že by vedla ven z hor. Pomalu jsme začali stoupat. Cesta strmě stoupala.
A takto jsme šli, už neběželi, asi dvě hodiny. Cesta se před námi klikatila čím dál víc a střídavě stoupala a klesala. Sněhu přibývalo a sil ubývalo. Došli jsme až k placu, který vypadal bezpečně a na kterém jsme se rozhodli usadit. Byl kryt skálou, která nad námi tvořila širokou střechu. Sníh nepadal. Oheň jsme nerozdělávali, ale najedli jsme se a napili, abychom dohnali to, co nám odpírali. Usadila jsem se u zdi a odpočívala.
“Wendy ? Mám se podívat na tu modřinu ? “ Na Deily bylo znát, že si dělá starosti. “ Mám mast, která by ti mohla pomoct. Pojď se mnou, zchladím ti to a ta si to namažeš. Ano ?” Pokývla jsem hlavou a zvedla se. Šla jsem za Deily. Zašla o kousek dál, než byl náš tábor. Zašla za roh a já jsem se posadila na kámen, který lenivě stál u skalní stěny. Vyhrnula jsem si tričko, po boku se mi táhla dlouhá různě barvená modřina. Deily na ní položila kus hadru, který položila na sníh a tím ho namočila. Hadr jsem si chvíli držela na modřině a potom jsem si to namazala mastí, kterou mi Deily podala. Úlevu jsem cítila téměř okamžitě. Modřina mi zrůžověla. “Nezahojí se to hned, ještě tě to možná někdy zabolí. Máš jediné štestí, že je v tobě kus upíra. “ Vřele se usmála a spolu jsme šli zpět do tábora.
“….není dobrý nápad. “ Odporoval Sárin. “Jsou tu příliš silné proudy větru, strhnout tě, narazíš do hory a zlomíš si křídla, nebo si způsobíš horší zranění. “ “Co se děje ?” Zeptala jsem se sedaje si na zem ke skalní stěně. “Chtěl jsem se proměnit v draka a vyletět nahoru. Mohl bych se podívat, kde jsme. Ale otec říká, že jsou silné vzduchové proudy,” vysvětlil mi situaci Forden. “Možná potom, ale tady nahoře je to nebezpečné a neměli bychom tu zůstávat přes noc. “
Thorna mi bylo líto, dával si za vinu, že neví, kdy jsme. “Rada Hlavních na mě spoléhala, že vás provedu přes hory. Možná kdybych viděl, jak jsme se do hor dostali, vzpomněl bych si, kudy dál. Nyní nám nezbývá než jít dolů. Pak se možná uvidí, kde jsme. “ I přesto, že neměl dobrou náladu, se nám ji pokoušel zvednout. A popravdě, to, že sejdeme dolů a možná Thorn pozná, kde jsme, mi dodávalo jistou naději. Nálada se mi zvedla z bodu mrazu na teplotu asi pěti stupňů.
U skály jsme strávili jen chvilku. Najedli jsme se, napili, trochu si odpočali a vyrazili na cestu. Nejhorší bylo, že jsme nevěděli, kde jsme. Thorn říkal, že je to dlouho, co tu naposledy procházel, a netušil, kde jsme. V horách se to rychle mění. Lavina zavalí jednu cestu a jste ztraceni.
Litovala jsem své klisny, kterou jsem musela nechat v rukách Lunarionů. Jedinou útěchou mi bylo, že jsem mohla doufat, že se o ni dobře postarají. To, že jsme přišli o koně, bylo bolestivou ztrátou. V horách by s nimi byl problém. Cesty tady jsou úzké a stěží jimi projdeme mi, natož koně s nákladem.
Nyní jsme postupovali cestou dolů. Cestička se stáčela kolem dokola jednoho vrcholu. Místy byla kluzká a neschůdná. Tam jsme měli největší problémy. Nastávalo pozdní odpoledne a slunce začalo zacházet za vrcholy hor. Pomalu se nám na hlavu začaly snášet malé vločky sněhu. Po hodině a půl se z toho stala vánice. Nebylo vidět ani metr před sebe. Zrovna jsme scházeli po malinké úzké cestičce. Pod námi se rýsovala hluboká černá propast. Nebylo vidět na její dno, ani na druhý konec, kde propast končí. Foukal mrazivý vítr. Přímo proti nám, což nám stěžovalo chůzi. Nohy jsem měla omrzlé a dělalo mi problém udělat jediný krok vpřed.
Snesla se tma a my putovali dál po římse. Nemohli jsme se zastavit ani na chvilku. Bylo to příliš nebezpečné. Neměli jsme si kam sednout a Sárin nás vedl neochvějně dál. „Musíme najít místo pro odpočinek. Ale to se nejdřív musíme dostat odsud. Vím, že jste unaveni, já také, ale tady se zdržet nesmíme. Mám strach, aby nespadla lavina. Grandafe ? Nemůžeš něco udělat? Alespoň nám usnadnit cestu? „ Sárina nebylo slyšet. Já jsem ho slyšela, protože jsem stála za ním, ale ostatní ho neslyšeli. Sárin šel první, já za ním, za mnou Grandaf, Thorn, Deily, Forden, Kevin a Jason. „Možná bych něco udělat mohl. Zkusím to, ale nic nezaručuju. Příroda je mocná a nevím, co s ní zmůžu. „ Snažil se křičet, aby ho všichni slyšeli. Nepochybuji o tom, že ho ostatní alespoň částečně slyšeli. Mají lepší sluch než lidé, ale vítr byl opravdu hlasitý.
Sníh začal padat ještě hustěji nepřívětivěji. Dělalo mi ještě větší problémy postupovat vpřed. Jako bychom stáli na místě a postupovali každých dvacet minut o jeden metr. „Grandaf šel nyní vpřed a z jeho hole vyzařovalo světlo, které rozhánělo sníh před ním a kolem nás. Tma byla čím dál hustější, ale mi viděli celkem dobře. Světlo Grandafovi hole kolem nás tvořilo jakousi bublinu, ve které jsme byli chráněni. Cestu to ovšem nezlepšilo. Byla kluzká a místy na ní byla pořádná vrstva sněhu. Thorn šel nyní přede mnou a s chůzí měl větší potíže než já, byl menší a ve sněhu se propadal, dělal tak cestičku pro nás ostatní. Před Thornem šel pouze Grandaf s holí a Sárin.
Z cestičky zasypané sněhem se rázem stala úzká kluzká klouzačka. Sníh přestal padat. I přesto, že jsme sešli pořádný kus dolů, propast byla stále stejně temná a nejspíš i hluboká. Nyní se cesta trochu srovnala a my přestali klesat. Takhle vyčerpaní jsme ještě nikdy nebyli, alespoň ne já. „Já už dál nemůžu. Nohy mě už neunesou, „ postěžovala jsem se si Thornovi. „Já už taky nemůžu Wendy, ale musíme jít dál. „ Mluvil ztěžka a funěl. „Sárine, my už nemůžeme. Zastavme prosím na chvilku. Nohy se nám podlamují a tělo slábne. „ Sárin se otočil a smutně na nás pohlédl. „Je to těžké, i mě se to nelíbí, ale tady zůstat nemůžeme. Pojďme dál, ještě kousek. Grandaf říká, že se počasí zlepšilo, za pár hodin bude ráno. Jdeme pomalu, ale postupujeme. Musíme vytrvat. Ráno je vždy moudřejší, vysvitne slunce a my uvidíme cestu, po které jdeme. „
Uposlechli jsme Sárina a šli dál. Thorn přede mnou sotva mlel nohama a já na tom nebyla o moc líp. Cesta se nakláněla k propasti, jakoby chtěla, abychom spadli do jejích útrob. A málem se to povedlo. Thornovi podklouzla noha a on žuchl na zadek a pomalu klouzal po zadku vstříc propasti. Bylo to rychlé. Slyšela jsem jeho zaječení a on překulil přes okraj římsy. Vrhla jsem se po hlavě k římse a včas chytla jeho ruku. Byl těžký jako balvan. Vysela jsem hlavou dolů a klouzala do propasti za Thornem. Někdo mě chňapl za nohu a pevně ji svíral. „Wendy, drž ho!“ Slyšela jsem nad sebou volání, někoho, o kom jsem neměla tušení kdo je. „Nepouštějte se!“ Zakřičel další hlas. Thorn mi svíral paže a já jeho. „Hlavně se nepouštěj!“ Houkla jsem na něj. „Nejde to, klouže to!“ Zavolal a jeho hlas se nesl ozvěnou ve skalách. „Pomalu mě někdo začal vytahovat za nohy nahoru a Thorna se mnou.
Něco začalo hlasitě dunět. Byl to ohlušující randál. Lavina. Blesklo mi hlavou. „Lavina!“ Ozval se něčí hlas. Začali nás vytahovat rychleji. Thorna jsem držela už pouze za konečky prstů. A to doslova. Lavina duněla stále hlasitě. Zřejmě začala několik set metrů cesty za námi a kvapem se blížila. Vytáhli nás nahoru, nejprve mě a potom mi pomohli s Thornem. Postavili nás na nohy a hnali nás vpřed po římse. „Honem! Dělejte!“ Křičel za námi teď už zřetelný Kevinův hlas. Hnali jsme se stále dopředu, neohlíželi jsme se. Rachot za námi, mi napověděl, že cesta za námi se bortí a že tam kde jsme ještě před chvilkou šli, jsou jen tuny sněhu. Běželi jsme rychleji, než jsem si myslela, že dokážeme. Na to, jak jsme byli unavení a zmrzlí, jsme běželi doopravdy rychle. Ale na druhou stranu, každý, kdo by měl za zády lavinu, by asi běžel taky tak rychle.
Cesta začala opět klesat. Doslova jsme klouzali po cestě. Pak se náhle stočila doleva a před námi se rozevřelo široké zalesněné údolí. Bylo pokryto sněhem. Uprostřed bylo malé jezírko a kolem spousta jehličnanů. Vběhli jsme do údolí a nezastavovali se. „Mezi stromy! Běžte mezi ty stromy!“ Ozval se hlas za námi. Neohlížela jsem se a běžel ke stromům. „Stát!“ Zavolal Sárin, který běžel jako první. Otočila jsem se k místu, odkud jsme vyběhli. Stála jsem kousek od jezírka. Stromy zde byly řídké a cesta, kterou jsme přiběhli, byla dobře vidět. Tam, odkud jsme vyběhli z hor, se vyvalil obrovský mrak sněhu. Zastavil se. Nyní bylo jisté, že tam tudy už se nikam nedostaneme. Alespoň jsme smetli možné pronásledovatele.
Usadila jsem se ke stromu zády a těžce oddechovala. Ostatní udělali to samé. „Já…už….nemůžu. Máme….něco…k pití?“ Jason mi hodil láhev s vodou. Nebyla zmrzlá, ale ledová byla dost. Ovšem mou žízeň to nezmírnilo. Napila jsem se co nejvíc jsem si dovolila. Pak jsem ji předala Thornovi, který se zhroutil vedle mě. „V pořádku? Není ti nic?“ Zakroutil hlavou. „Děkuju…ti. Zachránilas mi život. „ Pokusila jsem se o úsměv, ale ten se asi moc nezdařil. „Ty bys udělal to samé, nemám pravdu?“ „Samozřejmě. Jsem tvým dlužníkem. Někdy ti to určitě oplatím. „ Kývla jsem hlavou na znamení souhlasu. „Teď to nech být, ano?“ Přikývl a dál už jsme o tom nemluvili.
Rozdělali jsme oheň a odpočívali. Najedli jsme se, já jsem v lese ulovila krásného jelena. A voda z jezírka byla pitná. „A co teď? Kam půjdeme?“ Otočila jsem se od jezírka k ostatním. „Já už možná vím, kde jsme. Možná i vím, jak se odsud dostat. „ Na všech bylo rázem vidět, že se jim alespoň trochu ulevilo. „No konečně nějaká dobrá zpráva. Ale, odpočineme si tu chvíli ne ? Alespoň jednu noc. Všichni to potřebujeme. „ Měl naprostou pravdu. „Jednu noc se zdržet můžeme, ale hory jsou zrádné a musíme se odtud dostat co nejdříve. Máme svůj úkol a už nyní bychom měli být za Montem. „ Sárin řekl právě tu věc, která se mi dvakrát nezamlouvala. Nechtělo se mi vracet zpět do hor, ale moc dobře jsem věděla, že je to nutné.
Thorn vytáhl ze svého batohu mapu Humbrainu. „Pojďte se podívat, ukážu vám, kde jsme,“ ostatní se nahnuli nad mapu a zadívali se, kam ukazuje Thornův prst. „Nyní jsme tady. Kousek na jihu. Jmenuje se to tu Dariánská kotlina. Když projdeme lesem na druhou stranu, měli bychom se dostat k cestě, je docela široká a měla by být průchozí. Bude to znamenat, že se musíme vrátit zpět, jen tu cestu, kterou jsme přišli, obejdeme. Je ještě jedna cesta, ale ta vede dolů ke kořenům hor. A tam není radno chodit. Nevím, co tam žije, ani jak se odtamtud dostat. Prošel jsem tamtudy třikrát a pokaždé jinými cestami. Tuto cestu bych raději vynechal. Museli bychom obejít les a najít průchod ve skále, který bude nejspíš zakryt nějakým balvanem a dalo by nám práci ho odvalit. Ta první cesta by měla být nejlepší variantou. „ Všichni jeho návrh přijali a pomalu jsme se začali ukládat ke spánku. A bylo nám jedno, že do večera zbývají ještě tři hodiny. Dojedli jsme jelena a já šla ulovit ještě jednoho, abychom měli na zítra a možná i na další cestu.
Když jsem ulovila dva zajíce a jednu srnku, uložila jsem se ke spánku vedle ostatních. „Wendy ? Bylo úžasné jak si skočila a pomohla Thornovi. Nebála jsi se ?“ Deily ležela vedle mě. Natočila se na mě a čekala, co jí povím. „Strach o přítele byl větší než strach o můj život. Ať by šlo o kohokoli, jednala bych stejně a doufám, že ostatní by udělali pro mě totéž. „ Deily se položila a zadívala se na baldachýn stromů nad námi. Já jsem udělala totéž. „Závidím ti tvou odvahu a obětavost. „ To se divím. „Ty jsi ale taky odvážná a obětavá. Kdyby ne, tak bys tady s námi nebyla. V boji jsi úžasná a umíš lidem pomoct. To jsou důležité vlastnosti, které ti zachrání život. „ Deily usnula a nic víc už neřekla.
I přesto, že jsem byla hodně unavená, nemohla jsem usnout. Převzala jsem hlídku. Nikdo dnes v noci nehlídal a všichni spali. Cítila jsem se lépe, že budu hlídat a družina bude alespoň prozatím v bezpečí a dá jim někdo včas vědět, kdyby se něco dělo. Vstala jsem, zašla dál do lesa a vylezla na nejvyšší strom, jaký jsem našla. Sníh ze stromu opadal a já se pohodlně posadila na jednu velkou větev. Tohle byl asi jediný strom v okruhu desítek metrů, který nebyl jehličnatý. Měla jsem výborný výhled. Na celé rozložité údolí.
Naproti mně byla zasypaná naše cesta, kterou jsme před chvilkou přišli. Nalevo se do výšin rýsoval horský štít. Tmavé, měsícem osvětlené vrcholky hor. Napravo byla vidět nahoře ve výškách naše cesta, kterou jsme přišli. Netušila jsem, jak vysoko jsme byli. Pode mnou se rozprostíral dlouhý les, táhl se až na druhý konec údolí. Před lesem byl vidět kousek jezírka, z kterého jsme si brali vodu. Měsíc vystoupal nad mou hlavu. Byl velký a zářil mocnými paprsky. Tyto paprsky dopadaly na hladinu jezírka a odráželi se dál. Ozařovaly celé údolí.
Zrovna když jsem se dívala na jeden vrcholek hory, se v horách zablesklo nějaké světlo. Od něčeho se odrazili měsíční paprsky. Stále to svítilo, jakoby někdo chtěl, abych to viděla. Zadívala jsem se na to světélko. Chvilku jsem ho pozorovala, ale po chvilce zhaslo. Co to mohlo být. Nepochybovala jsem o tom, že to není nic dobrého.
Slezla jsem ze stromu. A šla k našemu táboru. Oheň pomalu dohoříval. Nemysleli jsme si, že by nás tu mohl někdo najít. Grandaf nás utvrdil v tom, že v tomto počasí se do hor žádný blázen nevydá. Jedna cesta byla zavalena, druhá za lesem, les nás dost dobře kryl a třetí v blízkosti lesa, na druhé straně od světla a zavalena balvanem. Ale přece jenom, co když existuje další cesta a to světlo je někdo, kdo ji zná a není naším přítelem. Thorn to sám říkal, hory se mění a cesty také.
Došla jsem k táboru, uhasila oheň a vzbudila Sárina. „Děje se něco ?“ Přitiskla jsem si prst k ústům. Nechtěla jsem vzbudit ostatní. „Psssst…Nemohla jsem spát, vylezla jsem si na strom. Tam, “ ukázala jsem na směr, kterým jsme přišli. „Viděla jsem tam nějaké světlo. Mám strach, aby to nebylo nějaké nebezpečí. Já jsem to viděla a je jisté, že ten, kdo tam byl, viděl nás. Oheň hořel jakou dobu a nevím, jak dlouho tam ten dotyčný byl, byla pošetilost ten oheň rozdělávat. Možná, že bychom měli vyrazit už teď. Nebo se alespoň přemístit hlouběji do lesa. Co když ty Lunarionové po nás jdou ? Není pochyb o tom, že hory znají. Táta mi vyprávěl o různých nestvůrách, která v horách čekají na svou kořist. Nepopírám, že to jsou pověsti a báchorky, ale ty se vždy na něčem zakládají. „ Sárin mě naslouchal, bylo vidět, že uvažuje, co dál. „Dobrá, asi máš pravdu, vzbudíme ostatní a poradíme se, co dál. Nebral bych tvé varování opět na lehkou váhu, už jednou se nám to málem stalo osudným. “ Uklidnila jsem se. „Je možné, že se mílím, ale stejně. “
Vzbudili jsme ostatní a vysvětlili jim situaci. Souhlasili s tím, abychom se přesunuli víc do lesa a možná až k místu, kde by měla být cesta. „Wendy, ty jsi celou noc nespala ?“ Zeptal se mě Jason, když jsem si balila své věci. „Já jsem nemohla spát. Ano, byla jsem unavená, ale když jsem si lehla, neusnula jsem. Potřebovala jsem pustit své myšlenky na svobodu. To jsem zdědila od mamky. Nepotřebuju spánek. Spím s otevřenýma očima. To tak elfové občas dělají, když není čas na spánek. Na další zastávce se vyspím. „ Užasle se na mě podíval. „A to jako vážně? To jsem nikdy neslyšel. Ale dobře, jak myslíš. “
Sbalili jsme zbytek věcí a vydali se na cestu do lesa. Slunce začalo pomalu vycházet a noc pomalu ustupovala.
Autor Marie Lillian, 03.07.2014
Přečteno 671x
Tipy 2
Poslední tipující: Aiury
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí