Probuzení - když si hvězdy vyberou

Kapitola 1
V náruči lesa
Byl to jeden z těch obyčejných, nenápadných pátků, kdy tělo
funguje jen setrvačností a duše zůstává daleko za ním.
Každodenní koloběh – vstát, jít do práce, vrátit se domů, něco
sníst, spát – se stal němým vězením. Dny splývaly v šedý pás bez
chuti, bez vůně, bez světla. Člověk se smiřoval s tím, že tohle je
„normální život“.
Měl jen málo lidí kolem sebe. Skutečně blízkých ještě méně.
Snad jen Petra — kamarádka, která mu zůstala po všech
těch letech, hádkách, stěhováních, tichu i výbuších. Ona mu
ještě rozuměla. Ale i ta teď měla svůj svět, své starosti, svůj
život. A tak tu zůstával on — sám. V pátek večer, kdy jiní
mířili do hospod, za zábavou, nebo prostě mezi lidi, se
pokusil někoho oslovit. „Nepůjdeš se projít? Někam si
sednout? Jen tak na vzduch?“ Ale odpovědi byly stejné jako
vždy: „Jsem unavená.“ „Možná jindy.“ „Teď nemůžu.“
A tak šel sám.
Znal to místo už roky. Malá mýtina v lese, daleko od všeho
a všech. Místo, kde byl vždycky klid. Zdejší mech byl
měkký jako peřina, stromy vytvářely ochrannou klenbu a
nebe nad hlavou nabízelo víc než celý svět dohromady. Až
tam, mezi stromy, si uvědomil, že svět má barvy. Mech byl
zelenější než kdy dřív. Vzduch voněl jako déšť, který ještě
nepřišel.
Rozdělal si malý oheň, posadil se vedle něj a objal si kolena.
Plameny tiše praskaly a vítr šeptal mezi větvemi. Na chvíli
se zdálo, že jeden z plamenů zmodral. Jen na vteřinu.
Možná to byl vítr. Možná ne.
Hvězdy nad ním pomalu vycházely, jedna po druhé, jako by
čekaly, až bude připraven. Vzpomněl si, jak tu jednou seděla
Petra. Tenkrát, když pršelo a ona se smála, i když měla
mokré boty. Říkala, že les je jediný, kdo jí rozumí. Tehdy
věřil, že jí rozumí taky.
„Tak takhle to má vypadat? Ticho, samota, oheň… a nikdo,
kdo by odpověděl?“ zeptal se polohlasem do ticha. Nikdo
neodpověděl.
Opřel se o batoh, hlavu si položil na složenou bundu. V
očích se mu zrcadlily hvězdy. Jedna padala. Pak druhá.
„Co kdyby…“ napadlo ho, ale větu nikdy nedokončil.
Unavený, prázdný, vyčerpaný — usnul. Vedle ohně, pod
hvězdami, v náruči lesa.
Kapitola 2
Přeměna
Sluneční paprsky se pomalu prodíraly skrz koruny stromů a
mžouraly mu přímo na víčka. Chtěly ho probudit, vytáhnout ze
spánku, ale on se nechtěl hýbat. Jeho tělo protestovalo. Každý
sval bolel, jako by uběhl maraton. Hlavu měl těžkou a vědomí
ještě napůl ponořené v polospánku.
Chtěl se jen převalit a znovu usnout. Ale něco bylo jinak.
Slyšel... příliš mnoho. Ne jen vítr v korunách. Ne jen
vzdálené cvrlikání ptáků. Slyšel každý jednotlivý šust listu,
každé zapraskání v kůře stromu, dokonce i hmyz, který šel
přes mech. Všechno bylo ostřejší, hlubší, jako by se jeho
sluch vymkl dosavadním zákonům.
A nebyl to jen sluch. Cítil zemitou vůni lesa, mokré jehličí,
doutnající uhlíky ohniště… ale i další pachy, které
nedokázal pojmenovat — sladké, ostré, živočišné. Vše jako
exploze smyslů.
Jeho srdce bilo prudce. Těžké rány, jaké nikdy necítil.
Každý nádech byl syrový a hlasitý, jako by se vzduch rval
skrz hrdlo.
Pomalu pootevřel oči. Oslnilo ho zlatavé světlo. Nad ním se
pohybovaly větve stromů, kývaly se ve větru. Ale něco bylo
znovu zvláštní. Viděl je jinak. Ostřeji. Každou žilku na listu.
Každé smítko prachu plující v paprsku světla.
Pak mu něco v zorném poli překáželo. Něco tmavého,
tvrdého, jako kus kůry přilepený na obličej. Zamračil se.
Chtěl zvednout ruku a sundat to. Ale ruka byla těžká.
Neobvykle těžká. Jako by mu nepatřila. Zabral, sebral
všechny síly, a ruka se konečně pohnula.
Přiložil ji k obličeji.
A ztuhl.
Nebyly to prsty. Byly to mohutné, zahnuté drápy — silné,
zlatohnědé… a celé pokryté peřím. V dlaních, kde kdysi
míval kůži, měl teď tvrdé šupiny a silné pařáty orla.
Srdce mu vynechalo úder.
Zíral na ten pařát, neschopen pohybu. Neschopen myšlenky.
„Co to je? Co se mi stalo“!?
Ležel bez hnutí, neschopen odtrhnout oči od pařátu, který se
právě dotýkal jeho obličeje.
„To není možné…“ zašeptal tiše.
Ale byl. Skutečný. Hmotný. Byl součástí jeho těla.
Přeskočil mu dech. Srdce se prudce rozbušilo a v žilách mu
tepala panika. Zkusil to znovu, pomalu. Začal se soustředit
na jednotlivé prsty toho obrovského pařátu. První, druhý,
třetí…
Hýbaly se. Reagovaly na jeho vůli, přesně, jak chtěl.
„To jsem já…? To je… moje ruka? Ne. Ne, to
přece nejsem já.“
Oči se mu znovu rozšířily. V zoufalé snaze zjistit, co má na
obličeji, zatlačil prsty pařátu proti tvrdému, zahnutému
výčnělku, který mu překážel ve výhledu. Myslel si, že je to
větev. Nebo kus kůry. Ale nešlo to sundat.
A co bylo horší — cítil to.
Tvrdý povrch, chladný na dotek, ale citlivý. Jakoby součást
jeho tváře. Zatlačil znovu. Zatnul pařáty a zabral.
Nic.
Pak mu to došlo.
Zobák.
Mohutný, zahnutý zobák, vyčnívající dopředu, jako z noční
můry. Byl pevně napojený na jeho lebku. A on ho cítil.
Každý milimetr.
Zalapal po dechu, až mu v hrdle zachrčelo. Nádech ostrý a
těžký jako hvízdnutí větru v dutém stromu.
„Ne… to přece… to nemůže být skutečné…“
Třásl se.
„Co jsem udělal? Co se mi to děje?“
Sklonil hlavu. Chtěl se na sebe podívat.
Hrot zobáku se zlehka dotkl jeho vlastní hrudi — hustě
porostlé tmavohnědým a zlatavým peřím. Hrudi, která se s
každým nádechem mohutně zvedala a klesala, jako těžká
kovadlinka.
„Tohle není sen. Ani halucinace. To… to jsem
já.“
Oči mu sjely dolů.
Pod ním, pod tou hrudí, se rozkládalo mohutné lví tělo.
Silné svaly v bocích se napínaly pod kůží, zakončené dvěma
obrovskými zadními nohami — lvími. Masivními,
pokrytými světlou srstí, zakončenými drápy tak silnými, že
by jedním škrábnutím rozřízly kmen stromu.
A pak si všiml ocasu. Dlouhý, lví ocas — silný, hladký,
pružný, s černou štětkou na konci. Tancoval ve vzduchu
nervózně ze strany na stranu, jako by zrcadlil jeho vnitřní
paniku.
„Tohle všechno… jsem… já? Jak je to možné?
Co se mi to stalo?“
Pokusil se pohnout. Tělo bylo těžké, neznámé, ale
poslouchalo. Každý pohyb ale stál obrovské úsilí. Cítil, jak
se mu napínají šlachy a svaly, které nikdy předtím neměl.
„Tohle není převlek. To není kostým. Cítím
každé pírko. Každý chlup. Každý sval.“
Zabořil drápy předních pařátů do jehličí. Těžce potřásl
hlavou, až mu zamžilo před očima.
A tehdy to přišlo.
Záblesk.
Obloha. Ne nad ním — pod ním. Letěl. Věděl to. Vzduch
mu řezal křídla, země byla daleko, malá, bezvýznamná. A
on byl svobodný, silný.
Obraz zmizel stejně rychle, jako přišel.
„Kde je moje tělo? Proč už nejsem… člověk?“
Kapitola 3
První pohyb
Dlouho jen ležel. Dýchal. Zíral. Tělo se pod ním chvělo — cizí,
těžké, neovladatelné. Ale věděl, že tu nemůže zůstat. Musel vstát.
Musel něco udělat. Najít odpovědi.
Zhluboka se nadechl. A začal.
Nejdřív pomalu zvedl jeden lví bok a opřel pod sebe zadní nohu.
Šla to těžko, šlachy se napínaly a svaly, které nikdy předtím
neměl, se neochotně probouzely. Potom druhou. Tlapy mu
klouzaly po jehličí, ale podařilo se je alespoň trochu srovnat.
Pak opřel přední pařáty do země. Špičaté drápy se zabořily
hluboko do mechu. Zabral. Tělem projela vlna napětí, jak se
pokusil zvednout.
A v ten moment se ozval zvláštní pocit.
Jako by měl na zádech mokrou, těžkou deku. Těžší než cokoli, co
kdy nesl. Přitisknutou k lopatkám, táhnoucí ho zpět k zemi.
Zabral víc. Chtěl se jí zbavit. Shodit ji. Prudce pohnul zády, jako by
se oklepal.
A v tu chvíli to přišlo.
Z jeho zad se vymrštilo něco obrovského — dvě mohutná křídla.
Rozpřáhla se do stran a s hlasitým švihem narazila do okolních
větví. Jehličí se sesypalo jako déšť, větve zapraskaly.
„Co to sakra…?!“ vyhrkl v šoku.
Cítil bolest. Prudkou, ostrou, jak se křídla bolestivě natáhla. Snažil
se je stáhnout zpět, ale neposlouchala ho. Škubala sebou,
kymácela se, jako by si žila vlastním životem.
„Zpátky! Zpátky! Přestaňte!“ syčel zoufale, ale křídla jen pomalu,
nekoordinovaně klesala, jako cizí části těla.
Musel dál.
Zabral znovu, tentokrát opatrněji. Pomalu, jako novorozená srna,
která se poprvé snaží postavit na nohy. Jeho tělo se třáslo. Lví
tlapy na zadních nohách mu klouzaly, pařáty vepředu hledaly
stabilitu. Ale krok za krokem…
… se postavil.
Těžce se kolébal ze strany na stranu. Každý sval mu hořel. Ale stál.
Opravdu stál.
„Dobře… dobře, pomalu, v klidu. Jen… soustřeď se…“ šeptal si
pro sebe mezi nádechy. „Zkus krok. Jeden. Pomalu.“
Zaměřil se na pravou zadní nohu. Poslechla.
Ale byla tak těžká.
Zvedl ji. Svaly v bedrech zapracovaly, ale v momentě, kdy se
pokusil krok dokončit, sevřely se mu prsty zadní tlapy a zakopl o
svůj ocas kterým se snažil balancovat.
„Ne… ne, ne, ne!“
Ztratil rovnováhu.
Ocas se v panice vymrštil do stran. Silný, těžký, narazil do
mladého stromku. Stromek zapraskal. Bolest mu vystřelila až do
zad. Křídla se znovu bez rozmyslu rozmáchla.
A pak dopadl. Tvrdě. Celým tělem na břicho.
Kapitola 4
Odraz
Ležel bezvládně, zobák zabořený hluboko do vlhké hlíny. Cítil
chlad, pach země, kořenů a jehličí. Všechno ho bolelo. Každý sval,
každá kost, každý nádech. A přesto… něco upoutalo jeho
pozornost.
Mezi nízkými větvičkami mladého smrku se zablesklo
světlo. Ne ostré, ale měkké, rozvlněné. Odraz. Hladina vody.
Malé jezírko.
Zvedl hlavu. Pomalu, s úsilím. Jehličí mu klouzalo po
zobáku, hlína ulpěla na peří. Zamžoural. Voda byla jen pár
metrů od něj.
Musel tam dojít.
Znovu se pokusil zvednout. Bolest v bedrech, v ramenou, v
křídlech… všechno křičelo, ať to nedělá. Ale touha byla
silnější. Touha vědět. Vidět. Ujistit se.
„Musím to… vidět na vlastní oči. Potřebuju
vědět… co jsem.“
Opřel se o přední pařáty, zadní lví tlapy se mu znovu třásly,
ale tentokrát vydržely. Každý krok byl boj. Tělo se mu
viklalo, kolébalo, sem tam zakopl, jednou málem upadl.
„Jen k vodě… ještě pár kroků… drž se, soustřeď
se, no tak…“
Křídla mu visela podél boků, jako bezvládné závaží. Ocas
za ním klouzal po jehličí a občas zavadil o kámen nebo
kořen.
Konečně — dorazil k okraji tůně.
Zadní tlapy se mu podlomily a těžce dosedl na zadek. Jako
nemotorné štěně. Zabral pařáty, zapřel se, ale nebylo kam
jít. Tak jen seděl. Dýchal. Třásl se.
Pomalu se naklonil k hladině.
Voda byla rozvlněná jeho vlastním příchodem. Několik vln
se rozhoupalo proti břehům, odraz se ztrácel ve zlomcích.
Trpělivě čekal. Ticho lesa ho obklopilo jako hrob.
A pak se hladina uklidnila.
Zatajil dech.
Z vody se na něj díval někdo… něco… obrovského.
Neznámého.
Obličej pokrytý peřím, zlatohnědým s tmavými skvrnami.
Ostrý, mohutný zobák vystupoval mezi očima dopředu. Nad
ním dvě velké, jantarové oči — orlí, ale s lidským
zábleskem paniky a nevíry.
„To jsem… já? Tohle? To… to nemůže být…“
Pomalu pootočil hlavu — odraz udělal totéž. Zamrkal —
stejně tak on v tůni.
A tehdy si všiml.
Na hrudi, mezi peřím, se ještě držely cáry látky. Zbytek
trička, které měl na sobě. Roztrhaný, potrhaný, visící jako
vzpomínka. Jeden okraj se zachytil na křídle, druhý se táhl
přes bok. Byl špinavý, nasáklý hlínou, ale stále poznával ten
vzor. Jeho tričko. Jeho minulost.
„Tohle jsem nosil, to je bylo moje triko, když
jsem byl ještě člověk“
Zíral do toho pohledu. V jeho hloubce bylo všechno — děs,
odpor, zmatení. Ale i… tiché přijetí?
„To není maska. Ne hra. Ne sen. Tohle je
opravdu moje tvář.“
Jeho hruď se s námahou zvedla.
„Jsem… monstrum?“
Přiblížil se zobákem k hladině, až se skoro dotkl svého
vlastního odrazu.
„Anebo je tohle mé skutečné pravé já?“
Kapiola 5
Setkání
Ještě chvíli jen seděl u tůně a zíral na svůj odraz. Hladina už
dávno znovu ztichla, voda byla klidná. Příliš klidná.
„Tohle je… moje nová tvář?“ pomyslel si. Oči v odrazu mu
připadaly cizí. A přitom jeho.
Zobák, peří, jantarové zorničky, které se ve světle zaleskly
jako šelak — a přece byl ten pohled naplněný zoufalstvím.
Viděl tvora. Ne člověka. Něco, co nepatří nikam.
„Jsem… monstrum?“ zašeptal sám v sobě. „Co budu dělat?
Kam mám jít?“
Představa, že by se takhle měl vrátit zpět do města, mezi
lidi, byla absurdní. Cítil, že to nejde. Že by se ho báli. Nebo
by ho zavřeli. Pitvali. Anebo by… prostě jen utíkali.
„Petra…“ problesklo mu hlavou. „Co by řekla Petra? Co
kdyby mě takhle viděla? Vzala by mě za ruku, nebo by se
mi podívala do očí a… nepoznala mě?“
Zatnul prsty pařátu do hlíny. Zavřel oči. Tělem mu projela
tichá vlna zoufalství.
A pak — z jednoho oka mu stékla slza. Skutálela se po
zobáku, spadla dolů a dopadla do hladiny.
Jemné „žbluňk“.
Kruh se rozešel do stran, narušil klid.
A v tu chvíli to ucítil.
Vzduch.
Zachvěl se.
Zvedl hlavu. A cítil to.
Pach.
Neznámý, ale silný. Ne lidský. A přesto ne nepřátelský. Byl
v něm zemitý tón, těžký a teplý, jako mech pod sluncem.
Byl podobný tomu, co vycházel z něj samotného — ale
hlubší, zralejší, těžší. Ne voněl. Byl prostě… přítomný.
Neodbytně.
A probudil v něm něco, co nikdy předtím necítil.
Instinkt. Ostrý, tichý, dávný.
Zamrkal. Ztuhl. Něco v něm se soustředilo. Tělo
naslouchalo ještě dřív, než ho k tomu vyzval rozum.
„Někdo je tady… možná někdo… jako já?“
Zvolna se otočil, hlavu sklonil nízko, nozdry nasál vzduch.
Ocas ztuhl. Křídla se nepatrně zvedla. Pomalu, obezřetně se
vydal směrem, odkud pach přicházel.
A pak to uslyšel.
Prasknutí větvičky.
Ten zvuk nebyl obyčejný. Byl jako ozvěna něčeho dávného.
Jako když se les nadechne.
Jeho pravé ucho — zvířecí, ochmýřené a silně pohyblivé —
se okamžitě otočilo směrem ke zvuku. Oči se zaostřily.
Ticho.
Pak hluboký, klidný hlas:
„Probudil ses.“
Zůstal stát. Ztuhnul. Těžká hlava se pomalu natočila tím
směrem. Ztěžka polkl.
Z houští vystoupila silueta.
Velká. Impozantní. A přesto… klidná.
Starý griffin.
Krůček po krůčku, tiše, bez hrozby. Jeho pohyby byly
pomalé, rozvážné, jako by les pod jeho tlapami ztichl úctou.
Oči měl tmavé, hluboké. Peří na jeho hlavě bylo místy šedé,
srst na bocích měla jizvy. Ale jeho krok byl jistý.
Nový griffin ani nedutal.
Srdce mu bušilo, ale necítil strach. Spíš… pokoru. Podivné
tiché vědomí, že tenhle tvor ví víc. Že už tím vším prošel.
Starý griffin zastavil kousek od něj. Zadíval se mu do očí.
Na chvíli se jeho pohled stočil k cáru látky, který mladému
griffinovi ještě visel na hrudi. Zbytek trička, potrhaný,
špinavý, zachycený na křídle. Starý griffin neřekl nic. Ale v
jeho očích bylo porozumění. Jako by věděl, co znamená
ztratit tvář.
„Tvé tělo je nové a zmatené. Ale duše jistě zná
správnou cestu.“
Mladý griffin zamrkal. A na zlomek vteřiny měl pocit, že ten
hlas už někdy slyšel. Ne jako člověk. Jako něco jiného. Jako
vzpomínka, která nepatřila jemu — a přesto byla uvnitř.
Cítil, jak mu cuká ve svalech. Chtěl odpovědět. Chtěl říct:
Kdo jsi? Co se mi stalo? Pomoz mi… Ale hrdlo bylo jako
sevřené. Jazyk těžký, neovladatelný. Hlasivky jen zachrčely.
Zklamaně sklopil hlavu.
Ale starý griffin jen kývl, jako by to chápal.
„Nemluv. Jen poslouchej.“
Mladý griffin přikývl. Pomalu. Těžce. Ale rozuměl.
A cítil — že na to není sám.
Kapitola 6
Hlas zkušenosti
Chvíli jen stáli.
Ticho mezi nimi nebylo prázdné. Bylo naplněné něčím
těžkým, ale klidným. Starý griffin se pomalu posadil,
pečlivě složil svá široká křídla podél boků, ocas nechal
volně položený za sebou a dlouze se podíval na mladého.
V tu chvíli se zvedl jemný větřík.
Přešel přes mýtinu, pohladil vysokou trávu a zachvěl
špičkami smrků. Ale co mladého griffina zarazilo nejvíc —
bylo to, co udělal s peřím starého. Na jeho hlavě i zádech se
pírka jemně zachvěla. Ne prudce. Jen lehce. Elegantně.
Každé jedno se zvedlo jako samostatný živý organismus.
A v tu chvíli si mladý griffin uvědomil, že to cítí také.
Cítil, jak se jeho vlastní pírka pohybují, jak reagují na
proudění vzduchu. Cítil je jedno po druhém. Jako tisíce
drobných dotyků. Nikdy si neuvědomil, kolik věcí může tělo
vnímat, když se změní.
A pak se to stalo.
Poryv větru zesílil. Ne prudce — jen o něco víc, než čekal.
A jeho křídla, dosud visící bezvládně, se nepatrně rozevřela.
Ne vlastní vůlí — jako by je vzduch zval. Jako by říkal:
pojď.
Instinktivně couvl. Srdce mu poskočilo.
Podíval se dolů, přes okraj mýtiny, kde se země svažovala
do údolí. A v tu chvíli ho to zasáhlo.
Závratě. Tlak v hrudi. Strach.
Ne z toho, že by spadl. Ale z toho, že by mohl letět.
Žaludek se mu sevřel. Křídla rychle stáhl zpět k tělu, jako
by se bál, že ho zradí. Byl stvořen k letu. A přesto se bál
výšek.
Pak se jeho pohled stočil zpět ke starému griffinovi.
Sluneční paprsky, prodírající se skrze koruny stromů, se
otřely o široká křídla starého griffina. Dlouhá pera v
perutích byla prosvícená zlatým světlem, jejich konce skoro
průhledné. Každé pírko odhalovalo svůj vlastní jemný vzor,
své stáří, své jizvy.
Byl to obraz síly — a zároveň křehkosti.
Pak starý griffin promluvil. Hlas měl hluboký, znělý, a
přitom měkký.
„Vím, co cítíš. Zmatek. Strach. Tělo, které tě neposlouchá.
Hlas, který nemůžeš najít. Bolest, která není jen fyzická.“
Mladý griffin jen sklonil hlavu. Pařáty zabořené do jehličí,
křídla přitisknutá k tělu. Přikývl. Nemusel říct ani slovo.
„Já… když jsem se probudil, byl jsem sám. Dny jsem
bloumal lesem, snažil se pochopit, co se stalo. A pak… pak
jsem spadl.“
Starý griffin se odmlčel. Hleděl kamsi přes rameno, do
hloubky lesa.
„Zlomil jsem si křídlo a nohu. Ležel jsem tam. Bezmocný.
Křičel jsem. Volal. Dny. Hlas mi selhával, ale pořád jsem
doufal, že někdo přijde. Že někdo uslyší.“
Mladý griffin zadržel dech.
„Nikdo nepřišel.“
Ticho. Jen vítr v korunách stromů.
„A tak se tam občas vracím,“ pokračoval starý griffin. Jeho
hlas byl klidný, ale v každém slově bylo cítit, jak hluboko ta
vzpomínka sahá. „Ne proto, abych si připomněl bolest. Ale
abych se ujistil, že už tam nikdy nikdo nebude ležet sám.“
Mladý griffin se na něj podíval. Dlouze. Přímo do očí.
A v těch očích to uviděl.
Bolest. Starou, hlubokou, nezapomenutou. Ale i klid, který z
ní vzešel. Moudrost. Ticho duše, která přežila víc, než by
měla. A přesto zůstala celá.
V jeho hrdle se něco sevřelo.
Zvedl hlavu. Otevřel zobák. Jazyk se mu lepil k patru,
hlasivky jako by zarostly prachem. A přesto to z něj vyšlo
— chraplavě, zastřeně, hluboko z hrudi:
„P… proč… mi to říkáš?“
Znělo to zvláštně. Ne lidsky. Slova se lámala přes tvar jeho
nového hrdla, jako by mluvilo zvíře snažící se napodobit
lidský jazyk. Ale bylo to tam. Význam. Otázka.
Starý griffin se lehce pousmál.
Kývl.
Rozuměl.
„Protože někdy stačí, když někdo zůstane.“
Kapitola 7
Ne jen přežívat
Starý griffin chvíli mlčel po svých posledních slovech. Jen hleděl
na mladého — klidně, beze spěchu. Pak pomalu vstal. Zatřásl
křídly a udělal pár kroků směrem ke stromům.
Zastavil se a otočil hlavu zpět.
„Pojď se mnou,“ pronesl tiše, ale s důrazem.
Mladý griffin zůstal ještě chvíli sedět. Podíval se na své
tlapy, na zem, na tůň, kde se odraz znovu roztřásl větrem.
Pak zvedl pohled ke starému. Hlava mu pomalu kývla. Chtěl
jít. Vážně chtěl.
Zatnul pařáty do mechu a pokusil se zvednout.
Ale jeho tělo znovu neposlouchalo. Jakmile se pohnul, hned
ztratil rovnováhu. Zadní nohy se mu podlomily, ocas se
zmítal jako ztracený kompas a křídla se neohrabaně
rozhýbala, jako by chtěla pomoct, ale jen zhoršovala situaci.
Kolébal se.
Znovu to vypadalo, že spadne.
Zavrčel tiše, bez slov — jen syrový zvuk frustrace.
Zrychleně dýchal, drápy ryly do hlíny, krk se mu třásl.
A vtom pocítil něco na svém boku.
Křídlo.
Silné, rozložené, hřejivé.
Starý griffin ho podepřel svým vlastním křídlem, pevně a
přesto jemně. Nestál příliš blízko, ale byl dost nablízku, aby
ho udržel.
„Pomalu… jen pomalu…“ řekl tiše.
Mladý se na něj podíval. Zahanbený. Styděl se za vlastní
slabost. Za to, jak se mu klepou tlapy. Jak nedokáže ani stát.
Zrychlený dech mu cloumal hrudí, zobák se mu chvěl.
„Uklidni se,“ řekl starý griffin klidně, neodsuzujíc. A pak
dodal: „Musíš se naučit dýchat. Ne jen přežívat. Dýchat…
jako griffin.“
Ta slova v něm něco zlomila. Nebo spíš… něco otevřela.
Dýchat jako griffin.
Ne jako člověk ve zvířecím těle. Ne jako uprchlík. Ne jako
omyl.
Ale jako griffin.
A přesto… Co když to nikdy nebude jeho? Co když to tělo
zůstane cizí? Co když se jen naučí předstírat, že patří?
Myšlenky se mu míhaly hlavou jako stíny. Ale pak — jako
by se v jeho mysli ztišilo hučení zmatku. Poprvé ucítil, že to
tělo není proti němu. Že to, co cítí… to všechno… je živé,
opravdové. A možná i správné.
Zavřel oči. Pomalu. Zhluboka se nadechl. Pírka na jeho
hřbetu se zvedla v rytmu.
A když vydechl, nebyl to jen vzduch. Byla to odpověď.
Starý griffin neřekl nic. Jen kývl. A pak se otočil. Pomalu,
klidně, jako by věděl, že mladý půjde. Tentokrát ne proto, že
musí. Ale proto, že chce.
Kapitola 8
Cesta do údolí
Šli pomalu.
Starý griffin kráčel vpředu, ale nikdy příliš daleko. Věděl,
jaký je rozdíl mezi vedením a opuštěním. Mladý šel v jeho
stopách. Ne proto, že by mu někdo řekl „pojď“, ale protože
ten krok před ním mu ukazoval směr.
Les byl tichý, měkký pod tlapami, ale pro mladého griffina
to nebyla snadná cesta.
Ještě pořád se učil dýchat. A teď se měl naučit i chodit.
Každý krok byl zkouškou. Zadní lví tlapy měly tendenci
klouzat, prsty pařátů se mu zachytávaly do kořenů.
Zakopával, ztrácel rovnováhu, a několikrát téměř spadl —
vždy zachycen v poslední chvíli starým křídlem, tlapou
nebo tichým kývnutím, které mu připomnělo: nejseš sám.
„Co se mi to stalo? Proč právě já? Co jsem…?“
Podíval se na vlastní pařáty, které se znovu zapletly do
křivolakého kořene.
„Tohle tělo je skutečné. A je moje. A přesto…“
Cestou přešli přes mělké údolíčko, kde byla půda měkčí,
vlhká od tající rosy. Starý griffin přešel beze slov, ale mladý
zůstal na okamžik stát.
Země tam nesla jasný otisk — hluboký, přesný pařát.
Sklonil hlavu a pomalu přiložil svůj vlastní.
Sedl do něj naprosto přesně. Jako forma. Jako důkaz, že
patří. Ne jen k tělu. Ale k něčemu většímu.
Zatajil dech.
„Opravdu jsme stejní…“
Pohnuli se dál. Tentokrát vnímal každý krok jinak. Zadní lví
tlapy měly na spodní straně měkké polštářky — téměř jako
ta nejlepší obuv. Tlumeně dopadaly na zem a kroky byly
téměř neslyšné. Přesto cítil každý kamínek. Každý výstupek
v terénu. Jako by byl součástí lesa.
V dálce se ozvalo tiché houkání sovy. Den se ještě nevzdal,
ale les už se natahoval do večerního ticha. Chodili beze slov.
Jen šumění větví a křupání jehličí pod tlapami doprovázelo
jejich kroky.
Pak stoupali.
Cesta se začala zvedat do kopce. Mezi stromy se pomalu
začaly objevovat kameny, které přešly ve skaliska. A
najednou — vzduch byl jiný. Otevřenější. Svobodnější.
A pak vystoupili z lesa.
Stanuli na mýtině vysoko na kopci. Před nimi se
rozprostřelo široké kamenné sedlo, ohraničené skalami a
porostlé trávou, kapradím, drobnými keři. A tam, níže, mezi
skálami, se rozléhalo údolí.
Velké. Tiché. Ukryté. Otevřené jen obloze.
Mladý griffin zalapal po dechu. Slunce se lámalo přes skály
a osvětlovalo celé dno údolí, kde byla voda, stromy, několik
menších ploch s ohništi… a pohyb.
Byli tam další.
A mezi nimi se zřetelně pohybovala i menší silueta — štíhlá,
lehká, mladší. Její křídla se leskla jako čerstvě narostlé peří,
kráčela s lehkostí, která byla mladému griffinovi zatím
nedosažitelná.
Byla jako pírko v pohybu. A přesto pevná jako kořen.
Poprvé zahlédl někoho jiného. Někoho… kdo nebyl starý.
Kdo byl možná blíž jemu. A přesto v sobě nesla cosi
nedosažitelného — jistotu, krásu, svobodu pohybu.
Zůstal stát na místě.
Díval se dolů do údolí.
A v srdci mu něco tiše zašeptalo:
Tady nezačínala jen cesta. Tady začínal svět, který ho mohl
přijmout.
Kapitola 9
První letošní
Zatímco mladý griffin stál na kraji útesu a v tichosti zpracovával
to, co vidí, cosi se v údolí pohnulo rychleji.
Malá, svěží silueta se oddělila od ostatních. Grifinka.
Oči jí zasvítily jako ranní rosa na kameni. A pak… se
rozběhla.
S takovou lehkostí, že to vypadalo, jako by se ani
nedotýkala země. Křídla lehce pootevřená pro rovnováhu,
zadní tlapy pružné jako šelma v běhu. A v očích zářila
nedočkavost a čistá radost.
„Kdo jsi? Odkud jdeš? Proč jsi tak velkej? A proč tak
pomalu? Bolí tě křídla? Umíš už chytit myš? Viděls už sám
sebe ve vodě?“
Poskakovala kolem něj jako vítr. Hlava nakloněná na stranu,
pírka jí poletovala ve vzduchu, tlapky dopadaly tak měkce,
že ji sotva slyšel.
Mladý griffin nestíhal ani otáčet hlavu. Natož odpovídat.
Byl vyčerpaný z cesty, záměrně šel pomalu, každý krok byl
ještě obezřetný. A do toho tohle živé stvoření — tolik života,
že se zdálo, že dýchá za oba.
Jen zíral. Lehce vyjeveně. Ale poprvé za celý den… se v
koutku zobáku pohnul náznak úsměvu.
Starý griffin šel vedle něj v tichosti. Zvyklý na její výbuchy.
Nezastavil ji, neokřikl. Nechal ji dýchat, tak jako on nechal
dýchat mladého.
Pomalu sestupovali po kamenné stezce mezi trávou a keři. A
údolí se rozevíralo čím dál víc.
Blížili se.
A pak se na ně obrátily pohledy. Jeden po druhém. Jako
když vítr rozfouká listí.
Na okraji kruhového prostoru, kde se sbíhaly vyšlapané
cesty a uprostřed doutnal zbytek ohně, sedělo několik
griffinů. Různí. Věk, tvar, barvy. Každý trochu jiný, a přece
sdílející něco společného.
Jeden z nich, masivní, se silnými jizvami na hrudi a
ošlehaným peřím, vzhlédl a zvolal hrubým hlasem:
„Koho to vedeš, Starče?!“
Starý griffin se nezastavil. Pomalu přikývl a odpověděl
klidně, ale hrdě:
„Tohle je první letošní. Právě se probudil!“
Chvíli bylo ticho.
A pak se několika krky neslo přidušené zavrčení,
překvapené zahoukání, jeden z mladších se zvedl.
Malá grifinka, která celou dobu poletovala kolem, radostně
zavýskla:
„První letošní?! Vážně?! Jééé! To je skvělý! A teď budeš
náš? Budeš s náma? Můžu ti ukázat jeskyni? A můj kámen?“
Mladý griffin se zastavil. Slova „první letošní“ mu zněla v
hlavě jako ozvěna. První. Jako začátek. Jako očekávání.
Jako zkouška.
„Proč právě já?“ „Co když to nezvládnu?“ „Co když nejsem
tím, koho čekali?“
Podíval se na ty tváře. Cizí. A přesto… známé.
Jeden z nich — starší, s tmavým peřím a klidným pohledem
— se na něj zadíval. Nepřikývl. Neusmál se. Jen se díval. A
mladý griffin cítil, že to není odmítnutí. Byla to zkouška.
Grifinka se k němu přitočila, jemně ho šťouchla křídlem do
boku. „Tady sedíme, když se díváme na hvězdy,“ zašeptala.
„Ale dneska se budeme dívat na tebe.“
Mladý griffin se znovu rozhlédl. A v tu chvíli, poprvé od
chvíle, kdy otevřel oči u ohniště, nepocítil strach.
Jen dech. Tichý. A poprvé — společný.
Kapitola 10
Před rozhodnutím
Jakmile sestoupili na dno údolí, všichni se k nim začali stahovat.
Ne rychle. Ne hrozivě. Ale s přirozenou zvědavostí smečky, která
vítá nové.
Mladý griffin zůstal stát.
Cítil pohledy.
Jeden měl tmavé, lesklé peří a soustředěné oči. Druhý měl
drápy špinavé od hlíny, jako by právě hrabal v zemi. Třetí
zíral se zatajeným dechem. Každý jiný, a přece v něčem
stejný.
Zírali na něj. S obezřetností. Ale i s respektem. A otázkami v
očích.
A mezi nimi se znovu mihla malá grifinka.
„Hele… proč máš na sobě ty hadry?“ zeptala se a naklonila
hlavu. „To je jako… lidský?“
Mladý griffin se zarazil. Skoro zapomněl. Podíval se dolů.
A opravdu.
Na hrudi, zachycený mezi pery, visel cár látky — šedý,
nasáklý potem, ošoupaný. Kousek trika, které měl na sobě,
když ležel u ohniště. A další cáry ještě zůstaly zachycené na
jeho přední pařátové končetině, visící volně jako cáry kůže.
Na zádech se jeden kus zachytil mezi pery, skoro jako
potrhaný šál.
Zatvářil se zahanbeně. Skoro provinile. Otočil se trochu
stranou.
„Tohle jsem… byl já. Lidský já. Zbytek něčeho, co už
nejsem. Ale… nechci to jen tak zahodit.“
Pohnul ramenem, látka na hrudi se zachvěla. Cítil její tíhu, i
když vážila sotva pár gramů. Byla jako stín minulosti, který
ještě nedomizel.
Na zlomek vteřiny si vzpomněl. Na ruce. Na dlaně. Na to,
jak si to tričko oblékal. A jak tehdy netušil, že to bude
naposled.
Všiml si, že i ostatní si toho začali všímat.
Grifinka se na okamžik zastavila. Její pírka se přestala
třepotat. Jen se dívala. A pak tiše ustoupila stranou.
A právě v ten moment, s klidem a jistotou, promluvil starý
griffin:
„Stačí.“
Hlas byl pevný, ale klidný. Nikdo se nelekl — a přesto se
všichni zastavili. Jeho slovo mělo váhu.
„Dejte mu prostor. Teď ještě nepatří vašim otázkám.“
Všichni se rozestoupili. Ne uraženě. Spíš s tichým uznáním.
Starý griffin pohlédl na mladého, naznačil mu pohybem
hlavy, aby ho následoval, a vedl ho stranou. Přes trávu, mezi
kameny, až ke klidnému místu pod převislou skálou
porostlou mechem. Odtud bylo údolí stále vidět, ale nikdo
sem nechodil.
Místo pro klid.
Mladý griffin se složil na bok. Ztěžka vydechl. Drápy
zabořil do země. Hlava mu klesla na přední pařát, pírka na
zádech se uvolnila.
Byl vyčerpaný.
Ale ne jen tělem.
I uvnitř.
Starý griffin chvíli mlčel. Pak si sedl kousek opodál, složil si
křídla a zadíval se k horizontu, kde se den začínal měnit v
soumrak.
„Dnes večer… až se setmí,“ řekl tichým hlasem, „tě čeká
rozhodnutí.“
Mladý griffin pootevřel jedno oko.
„Jaké?“ zeptal se v duchu. Ale neřekl to nahlas.
A starý griffin stejně odpověděl.
„O tom, kým opravdu jsi. A jestli se tím nebojíš stát.“
Mladý se nepohnul. Jen tiše dýchal. Zrychleně. Přerývaně.
„Já… nevím, kým jsem. Nevím, co si mám vybrat. Chci
zpět. Ale zároveň…“
Pohlédl na vlastní pařáty. Na peří. Na zobák, který se mu v
odpoledním světle zaleskl jako bronz.
Slunce se pomalu ztrácelo za hřebenem. A s každým stínem,
který padal na údolí, cítil, že i v něm něco mizí. Ne bolest.
Ne strach. Ale staré jméno.
„… už nejsem ten, kdo ležel u ohně.“
Kapitola 11
Sen a plameny
Usnul. Ne hluboce, ale tiše.
Všechno toho na něj bylo moc. Tělo, emoce, doteky peří na
kůži, pohyby, které nebyly jeho – a přesto byly. Myšlenky
těžkly. Vdechl teplo okolního lesa… a přenesl se jinam.
Sen.
Byl zpátky v práci. Šedé zářivky pálily do očí. Počítač
hučel. Šéf na něj křičel. Slova mu mizela v hlavě, jen tón,
křik, tlak. Pak tramvaj. Lidé. Dav. Zácpa na silnici. V
obchodu fronta. Dýchal těžce, potil se. Doma slyšel sousedy.
Hlasitá hudba, smích. Noc beze spánku.
Stres. Hluk. Neustálé napětí.
Neměl klid. Ani na chvíli.
A pak se v dálce ozvaly bubny.
Tlumené, hluboké, rytmické. Sílily. Přibližovaly se. Bál se.
Chtěl se probudit. Ale nešlo to.
Až se s trhnutím zvedl.
Seděl vzpřímeně. Byl zadýchaný, srdce mu bušilo tak silně,
že se mu hrudník chvěl. Ne bubny. Jeho vlastní srdce.
Rozhlédl se.
Stromy. Noc. Ticho. Studený vzduch.
„Byl to sen…“ řekl si. Ale pak se zarazil.
„Počkat… nebylo tohle sen?“ Rozhlédl se znovu. Cítil chlad
na peří. Váhu křídel. Drápy zabořené v mechu.
„Ten sen… byl tak skutečný. Ten život... práce, fronty,
hluk...“
Skoro si přál, aby tohle byl sen. Ale nebyl. Ne tentokrát.
V hlavě mu ještě dozníval křik. „Už to mělo být hotové!“
Ale tady… Tady nebylo nic. Jen oheň. A dech.
Z úvah ho vyrušil tichý šelest. Přiblížil se jizvený griffin,
který na něj už předtím volal. Mlčky na něj pohlédl, a pak
hlavou naznačil směr.
„Pojď se mnou.“
Byla hluboká noc. Obloha tmavá a plná hvězd. Mezi stromy
se mihotalo teplé oranžové světlo.
Oheň.
Šli mlčky.
Jizvený griffin kráčel vpředu, krok jistý, ale pomalý. Mladý
ho následoval, ještě rozechvělý ze snu. Za nimi se přidali
další. Ne hlučně. Ne nápadně. Jen se objevili mezi stromy,
jako by tam vždy byli. Jako by čekali.
Jeden za druhým. Jako stíny mezi stromy.
A přesto cítil, že ho sledují. Ne očima. Ale přítomností.
Cesta vedla mírně vzhůru, mezi kořeny a kameny, kde mech
tlumil každý krok. Vzduch byl chladný, ale ne nepříjemný.
Spíš očišťující. Hvězdy nad nimi zářily jasně, jako by se
dívaly dolů. Jako by čekaly.
Pak se mezi stromy mihlo světlo.
Teplé. Oranžové. Tančící.
Oheň.
Dorazili na mýtinu. Malou, kruhovou, obklopenou nízkými
kameny. Uprostřed plál oheň — ne divoce, ale klidně.
Plameny se vlnily, jako by dýchaly.
Kameny kolem ohně byly hladké. Ne náhodné. Ne divoké.
Jako by tu kdysi někdo seděl. Často. Dlouho. Mech mezi
nimi byl měkký, téměř hřejivý.
A kolem něj seděli další griffini. Mlčky. V klidu. Každý
jiný, každý sám, a přesto spolu.
Nikdo nemluvil. Ale v jejich pohledech nebyl soud. Jen
tiché uznání. Jako by každý z nich jednou seděl právě tam,
kde on teď.
Mladý griffin se zastavil na okraji kruhu.
Plameny tančily tiše. Ale v jejich pohybu bylo něco
známého. Jako by v nich viděl sám sebe. Nebo to, co z něj
zbylo.
Zachytil odraz. Ne jasný. Ne lidský. Ale něco tam bylo. Stín
postavy. Obrys ruky. Záblesk očí, které kdysi patřily jemu.
Zatajil dech.
„Co když… už není cesta zpět?“ Myšlenka ho bodla. Ale
nikdo ji neslyšel. Jen oheň se zachvěl.
Jizvený griffin se posadil. Nepromluvil. Jen pohlédl na
mladého a naznačil mu, aby udělal totéž.
Mladý váhal. Pak pomalu přešel přes okraj kruhu. Zabořil
drápy do země. A posadil se.
Oheň praskal. Noc byla tichá. A rozhodnutí se blížilo.
Kapitola 12
Volba
Mohutný oheň šlehal do tmy. Plameny vrhaly oranžové stíny na
skalní stěny kolem. Byla hluboká noc.
Kolem ohně stáli griffinové. Mlčky, klidně. Věděli, co
přichází.
Vepředu stál starý griffin. Jeho tvář byla klidná, ale oči
planuly vnitřním ohněm. V tichu pronášel slova, každé z
nich jasné, pevné, jako by rezonovalo ve větvích nad nimi.
„Každý z nás… se jednou probudí. Každý z nás… se jednou
podívá do vody a uvidí to, čím se stal. A každý z nás má pak
volbu.“
Oheň zapraskal. Horko šlehlo do ticha.
„Buď přijmeme to, kým jsme… a spálíme zbytky toho, čím
jsme byli… Nebo si je ponecháme. A vrátíme se. Zpátky. Do
světa, kam jsme možná dřív patřili.“
Mladý griffin stál opodál. Tělo měl napjaté, dech mělký.
Všichni hleděli dopředu. Na něj.
Starý griffin sklonil hlavu. „Nikoho nenutíme. Ale nabízíme
pravdu. A možnost.“
Na zemi před ním leželo několik kusů starého oblečení.
Nepatrné zbytky. Ztracené identity.
Mladý griffin se rozechvěle pohnul.
Pomalu, téměř váhavě, vykročil. Tlapy dopadaly do měkké
půdy. Když přišel blíž, sloup tepla z ohně ho obklopil jako
vlna.
Zastavil se.
Cítil každý tep svého srdce. Cítil i zbytky trika, které měl
stále na hrudi. Kusy látky, potrhané, nepatřičné… a přesto
jediné, co ještě připomínalo jeho minulost.
Skoro nevědomky zvedl pařát. Dotkl se látky.
Kouř se zvedal pomalu. Vlnil se do výšky, jako by hledal
cestu zpět k nebi. Jako vzpomínky, které už neměly kam
patřit.
„Měl bych to sundat. Spálit. Přijmout tohle tělo. Tu sílu. Ten
hlas. Tu pravdu…“
Prsty se dotýkaly látky. Stačilo zatáhnout. Oheň před ním ho
vábil.
Ale jeho tělo ztuhlo. Srdce mu bušilo.
„Ale co když… co když se mýlí? Co když se dá vrátit zpět?
Co když… ještě nejsem připraven? Co když nechci být…
tohle?“
„Ještě chvíli to vydrž… pak bude líp.“ Ta věta mu zazněla v
hlavě. Ale teď nevěděl, jestli platí. A jestli vůbec ví, co
znamená „líp“.
Rozhlédl se. Všichni mlčeli. Čekali.
A on… pomalu couvl. Z pařátu mu látka sklouzla. Dýchal
rychle, nepravidelně. Ocas se mu třásl.
Zastavil se ve stínu. Schoulil se. Skrčil. Nechtěl, aby ho bylo
vidět.
Oheň dál praskal. Nikdo nic neříkal.
A pak se starý griffin tiše nadechl.
„Každý má právo na volbu. Nikoho neodsuzujeme.“
Pomalu se otočil a odešel.
Ostatní následovali.
Oheň pohasínal. Plameny se měnily v rudé uhlíky.
Mladý griffin zůstal schoulený ve tmě. Ztichlý. Sám se
sebou. S otázkami, na které zatím nenašel odpověď.
Nad ním se rozprostřela noc. Hvězdy zářily tiše. Jako oči,
které neodsuzují. Jen sledují. A čekají.
Kapitola 13
Plameny přijetí
Seděl dlouho. V temnotě, sám. Záda opřená o kámen, ocas
přitažený k tělu. Díval se do zhasínajícího ohně.
Jeho mysl se vracela zpět. K tomu snu. K lidskému světu. K
životu, který tak dlouho považoval za jediný možný.
„To nebyl sen… byla to noční můra.“
Uvědomil si to najednou. Jako když někdo odhrne těžký
závěs. Ten shon, stres, neustálé prázdné pohledy lidí, chlad
obrazovek, křik, ticho, samota uprostřed davu… to byl svět,
který znal. Ale už ho nechtěl. Ne tentokrát.
Ztěžka se zvedl. Každý pohyb byl těžký, ale klidný. Došel
zpět k dohořívajícím uhlíkům.
Zadíval se pomalu na zbytky trika na hrudi. Zavřel oči.
A pak se ho dotkl. Špičkou zobáku. Jen lehce — ale ten
dotek ho zaplavil.
V jediném vteřinovém okamžiku to všechno ucítil znovu.
Šéfův křik. Věčná únava. Stres z mailů. Samota. Noc plná
modrého světla obrazovek a ticha. Pot. Vina. Prázdno.
Bylo to, jako by z toho cáru látky proudily všechny
bolestivé vzpomínky. Všechno, co ho dusilo. A co už v sobě
nechtěl nosit.
Otevřel oči.
Zvedl pařát.
A rozhodl se.
Zatnul prsty do látky a prudce trhl. Tkanina praskla, ale jeho
pohyb nebyl jistý. Drápy sjely hlouběji, než chtěl — a ostrý
konec mu rozřízl kůži na hrudi.
Zasyčel bolestí.
Tmavě rudá krev se okamžitě vyvalila a začala stékat mezi
peřím, kapky dopadaly na listí. Kap. Kap. Kap.
Krev stékala pomalu. Ne jako zranění. Ale jako podpis. Jako
znamení, že se rozhodl.
Držel v pařátu utržený kus látky. Díval se na něj — a pak
uviděl, jak na něj dopadá jeho vlastní krev.
Jedna kapka. Další. A další.
Ticho. Jen jeho dech.
Triko se pomalu nasakovalo. Barvilo se do temně rudé.
Zrychleně dýchal. Byl zadýchaný, tělo se třáslo. Ale věděl,
co musí udělat.
Pohlédl do ohniště. Poslední uhlíky žhnuly tiše, jako
vzpomínka.
S nádechem – a vší silou – hodil nasáklý hadr přímo do
srdce žáru.
Chvíli se nic nedělo.
Ale pak, s tichým ššš, se látka rozhořela. Plamen se zvedl.
Ne prudce. Ale s úctou. Jako by oheň poznal, co mu bylo
svěřeno.
Plamen olíznul krev a triko se začalo měnit v popel. Jediný
kousek jeho lidského já mizel ve světle, které z něj nikdy
nezmizí.
Díval se na to. Nespouštěl oči.
A poprvé… se zhluboka nadechl.
Ne jako člověk.
Jako griffin.
„Tohle jsem já. Ne dokonalý. Ne připravený. Ale pravdivý.
Celý. Svůj.“
Ve stínu malé jeskyně, ukryté ve skalách, se cosi pohnulo.
Malá grifinka, celou dobu schovaná, sledovala scénu se
zatajeným dechem. Nepohnula se. Jako by věděla, že tohle
není chvíle pro slova. Jen pro ticho. A dech.
Když spatřila hořící triko, tiše vydechla a zazubila se.
„Já věděla, že zůstane.“
On ji slyšel.
A poprvé se pousmál.
Kapitola 14
Hvězdy
Oheň dávno dohořel. Vše utichlo.
Mladý griffin pomalu odcházel. Každý krok byl klidnější
než ten předchozí. Tíha z hrudi jako by ustupovala.
Zvedl hlavu.
Na vrcholku skalky, kam dopadal stříbrný svit měsíce, seděl
starý griffin. Jeho silueta se rýsovala proti nočnímu nebi,
tichá a klidná. Nehybný, ale přítomný.
Mladý zamířil k němu.
Vylezl na kámen a usedl vedle něj. Neseděli těsně, ale dost
blízko, aby slyšel jeho dech. Starý nepromluvil. Jen tiše
hleděl k nebi.
„Ty víš… co jsem udělal,“ řekl mladý tiše.
Starý jen přikývl.
Chvíli bylo ticho. Pak se mladý zhluboka nadechl.
„Proč?“ zeptal se. „Proč se to děje? Jak… se to stane? Proč
já?“
Starý griffin chvíli mlčel. Oči upíral vzhůru. A pak…
Padla hvězda.
Dlouhý, tichý, zářící oblouk protáhl oblohou. Oba ji
sledovali.
A pak starý konečně promluvil. Jeho hlas byl tichý, ale nesl
v sobě sílu hlubokého lesa, studeného kamene a tisíců nocí.
„Když se člověk ztratí sám v sobě… když ztichne až na dřeň
duše… když už nezůstane nic než dech a stín… tehdy ho
někdy slyší hvězdy. Ne proto, že by volal. Ale proto, že už
nemá sílu mlčet.“
Mladý zatajil dech.
Starý pokračoval: „Někteří z nás si nenesou jen únavu.
Nenesou jen stres nebo bolest. Nenesou prázdnotu. Někdy
nesou... semínko. Malé, skryté. Neviditelné. A hvězdy… ho
jednou zavolají.“
„Zavolají?“ zopakoval mladý.
„Ne slovy. Ne hlasy. Zavolají něčím hlubším. Vzpomínkou.
Citem. Touhou, kterou sis nikdy neuměl pojmenovat… ale
věděl jsi, že ti v hrudi něco chybí. Celý život.“ Ticho.
Listí nad nimi se lehce zachvělo v nočním vánku.
„A co teď?“ zeptal se mladý. Hlas se mu chvěl.
Starý se konečně otočil a pohlédl mu do očí.
„Teď… jsi tím, kým jsi vždy byl. Jen sis na to musel
vzpomenout.“
Další hvězda padla. Ne jako první. Tahle byla tišší.
Jemnější. Jako souhlas. Jako přijetí.
Mladý griffin se tiše nadechl. A poprvé cítil, že dýchá… s
nebem.
Nad nimi se obloha pomalu začínala měnit. Ne ráno. Ještě
ne. Jen první nádech světla. Jako slib, že něco nového
přichází.
Kapitola 15
Pochybnost
Hvězda dohořela. Ticho se vrátilo.
Mladý griffin zůstal sedět. Díval se do nebe, ale v srdci se
cosi pohnulo. Tíživě, pomalu.
„A co když…“ zašeptal, „co když si mě hvězdy vybraly
omylem?“
Starý griffin pootočil hlavu, ale mlčel.
Mladý zněl zlomeně: „Jsou lidé, kteří trpí víc než já. Kteří
žijí v bolesti, v hladu, v samotě. Já měl… aspoň někoho.
Kamarádku. Práci. Jídlo. Teplo. A přesto jsem utekl. Přesto
jsem se ztratil…“
Hlas se mu třásl. Naklonil hlavu níž a ztišil se do šepotu:
„Nezvládal jsem obyčejný život. Tvářil jsem se, že všechno
je v pořádku. Ale uvnitř jsem hnil. Myslel jsem si, že to
zvládnu. Ale nešel jsem si pro pomoc. Prostě jsem… to
nechal dojít až sem. A pak jsem utekl do lesa. A tam
jsem…“
Polkl nasucho.
„A tam jsem… utekl ještě dál. Přeměnil se. Přijal něco, co
jsem si nezasloužil.“
Slzy. Nejdřív tiché. Pak prudší. Spadly na kameny mezi
drápy jeho nohou. Třásl se. Celé jeho mohutné tělo se
chvělo v nočním vzduchu jako list.
A v odrazu hvězd, které se třpytily na vlhkém kameni, se
jeho slzy leskly jako kapky stříbra. Jako by nebe plakalo s
ním. Jako by každá kapka byla odpovědí, kterou si zatím
nedovolil slyšet.
Z hrudi mu pomalu stále kapala krev. Tmavá, tichá,
neuspěchaná. Mísila se se slzami na kameni, jako dvě
pravdy, které se konečně setkaly. Bolest těla a bolest duše.
Obě skutečné. Obě jeho.
„Možná jsem jen slabý. Možná jsem jen… sobecký.
Možná… jsem neměl být vybrán. Možná… si mě hvězdy
spletly…“
Vzpomněl si na chvíli, kdy seděl na posteli a díval se do
tmy. Na to, jak si přál, aby někdo zaklepal. Jak chtěl říct
„Pomoz mi“… ale neřekl to. Jen dýchal. Jen přežíval.
Starý griffin k němu nepromluvil hned. Seděl v tichu,
klidný, ale přítomný.
A pak tiše řekl: „Hvězdy se nespletly. Vybraly si tebe. Ne
proto, že jsi nejvíc trpěl. Ale proto, že jsi cítil. Že jsi věděl,
že něco v tobě není v pořádku. Že jsi hledal. A nezastavil
ses, dokud jsi nedošel až sem.“
Mladý pomalu vzhlédl. Jeho oči byly červené, ale v pohledu
byla zranitelnost i tichý smutek.
Starý griffin se zadíval před sebe. Jeho hlas ztěžkl.
„Ale jednou… jedinkrát… se hvězdy spletly.“
Odmlka. Chladná, tichá, jakoby se krajina okolo s ní stáhla.
„Byl to griffin, který měl jméno. Jmenoval se Seth.“
To jméno znělo cize. Téměř zakázaně.
„Byl chytrý. Silný. Ale pyšný. Nepřijal, co se s ním stalo.
Při rituálu si oblečení nechal. Mluvil o tom, že bude jiný než
ostatní. Že nezapomene, kým byl. A odešel. Bez slova. Bez
pokory.“
Mladý griffin ani nedýchal.
„A víš, co se stalo?“ pokračoval starý. „Hvězdy ho vzaly
zpět. Ne fyzicky… ale duší. Odpojily ho. Zmizel. Nikdo
neví jak, nikdo neví kam. Ale od té doby se nikdo další
neprobudil v čase, který měl patřit jemu. A jeho jméno… je
jediné, které si pamatujeme.“
„Proto se dnes na jména neptáme. Proto je nepoužíváme.“
„Seth nebyl griffinem. Byl jen mužem, co dostal dar, ale
nikdy se mu nepodíval do očí. Byl zlý. Sobec. Chtěl moc, ne
přijetí. Nezasloužil si být jedním z nás.“
Ticho.
Starý se odmlčel. A pak dodal tiše: „I já jsem se jednou ptal,
jestli jsem dost silný. A tehdy mi hvězdy neodpověděly
hned. Jen mlčely. A to ticho… bylo největší zkouškou.“
„A já tě slyším, mládě,“ řekl nakonec. „Vidím tvoji bolest.
Ale ty nejsi Seth. Ty ses ptal. Ty ses třásl. Ty jsi pochyboval
– ale zůstal jsi. To je rozdíl.“
Mladý griffin měl oči stále zalité slzami. Ale tentokrát… v
nich nebyla jen vina. Byla v nich otázka, kterou si začal
pomalu dovolit položit:
„A co když si to zasloužím?“
Starý mu položil pařát na záda. Ne jako odpověď. Ale jako
znamení.
A nad nimi se znovu pohnulo světlo. Jedna hvězda se
zachvěla. Ne padala. Jen se rozzářila o něco víc. Jako by
řekla: „Ano.“
Mladý neřekl nic. Ale jeho dech se zpomalil. A v očích se
objevilo něco nového. Ne jistota. Ale odvaha začít hledat.
Kapitola 16
Sen a probuzení
Noc pokročila. Les ztichl. Hvězdy se posunuly výš a měsíc visel
vysoko jako strážce všech nevyřčených otázek. Jeho světlo se
třpytilo na kapkách rosy, jako by každá z nich nesla tajemství,
které zatím nikdo neodhalil.
Mladý griffin ležel sám na mechu, bokem obrácený ke
svahu. Z očí se mu pomalu ztrácela vlhkost, ale v hlavě se
myšlenky stále točily jako těžký mlýnský kámen.
„Co když zklamu ty, kteří mi věřili?“ „Co když Petra odešla,
protože jsem nebyl dost?“ „Co když tohle všechno není
skutečné — jen sen, který se rozpadne, jakmile se
probudím?“
Svíral přední pařáty do mechu, zhluboka dýchal, ale
nakonec ho tělo přemohlo.
Usnul.
A znovu se ztratil.
Byl zpět. V ruchu města. Světla, která oslňovala. Klaksony.
Dusno kanceláře. Zvuk výtahu. Ostré světlo zářivek. Šéfův
křik. Pot na čele. Pocit, že nestíhá. Tlak. Ostré „Musíš!“ a
„Teď hned!“ jako kladiva do spánků.
Byl v autě. V zácpě. Ruka mu svírala volant, čelisti napjaté,
dech povrchní. Pak doma — televize. Mlčky ji pozoroval,
aniž by vnímal, co se v ní děje. Jako by to nebyl přístroj, ale
požírač duše. Nenasytný stroj na čas, který má každá bytost
na světě pečlivě vyměřený. Chladná místnost. Znovu ráno.
Znovu šedá.
Znovu křik. Znovu ticho.
Pak…
Ticho jiné.
Na chodníku stála Petra. Ve snu, který se najednou změnil.
Dívala se na něj se stejným pohledem jako tenkrát, když mu
bylo nejhůř a ona jen beze slov seděla vedle něj. Nic
neříkala. Jen byla.
Usmála se.
Pomalu k němu přistoupila. Natáhla ruku. A položila mu
dlaň na tvář.
Byl to sen. Ale cítil její dotek. Teplý, klidný, skutečný. Jako
by se na okamžik svět přestal točit a všechno se vrátilo na
své místo.
A on se, i ve spánku, jemně pousmál.
I ve snu visel měsíc vysoko. Jako by ho sledoval. Jako by
mu držel místo v jiném světě.
Poprvé v tom snu nebyla bolest. Byla vzpomínka. Byla
Petra. A byla skutečná.
Ráno ho probudil zpěv ptáků. Slunce se prodíralo skrz
koruny stromů jako nesmělé přiznání, že svět ještě existuje.
Vůně vlhké půdy a zpěv ptáků byly jako omluva za včerejší
tíhu.
A ještě něco.
„Hej! Ty spáči!“
Otevřel oči. Do zorného pole mu skočila nadšená malá
grifinka, která kolem něj s radostí poskakovala. Měla peří
rozcuchané tak, že to vypadalo, jako by právě vypadla z
bouře. Ale oči jí zářily jako dvě jiskry zvědavosti.
„Já tě pozorovala!“ řekla vítězoslavně. „Usmíval ses! Co se
ti zdálo?“
Na okamžik zavřel oči. A Petra tam byla znovu. Ne jako
stín. Ale jako světlo, které si může nést dál.
Zavrtěl hlavou, rozespale, ale v koutku zobáku zůstával
zbytek úsměvu.
„To bylo milý… Vážně! Ale teď pojď!“ nadšeně poskočila a
otočila se kolem své osy. „Musíme na lov! Ostatní už jsou
na nohou! Tak se protáhni, nadýchej se — a pojď za náma!“
Usmál se znovu, tentokrát vědoměji.
Pomalu se zvedl, protáhl zadní nohy, zabořil drápy do půdy,
křídla nechal jemně rozevřít…
Když ji následoval, vítr mu zlehka zavadil o křídla. Cítil, jak
se mu chvějí — ne z chladu, ale z očekávání. Neodvážil se
vzlétnout. Ještě ne. Ale poprvé si to dokázal představit. A to
stačilo.
Byl den. Nový den.
A on byl griffin.
Kapitola 17
je čas lovit
Les mlčel, ale v jeho tichu něco čekalo. Sluneční paprsky se
lámaly skrze koruny stromů a kreslily na zem pohyblivé stíny.
Vzduch voněl mechem, hlínou… a dál, velmi jemně, krví.
„Tak co, mladej,“ ozval se hlas zjizveného griffina, „už ses
vyspal jako princ?“
Mladý griffin mlčky přikývl. Každý krok byl nejistý. Tlapy
vnímaly každý kamínek, každou nerovnost, ale tlumeně –
jako by půda dýchala s ním. Slyšel vlastní dech, i dech
staršího griffina… a něco víc.
Když se proplétali podrostem, zjizvený griffin náhle zvedl
křídlo a ztuhl.
„Ticho. Poslouchej.“
Mladý zavřel oči.
A pak to přišlo.
Zvuk. Ne šramot – ale tep. Rychlé, opatrné srdce. Slabé, ale
jasné. Tepající rytmus, skrytý v křoví několik metrů před
nimi.
„To je… srdce?“ pomyslel si překvapeně. „Slyším… slyším,
jak žije.“
Otevřel oči a zadíval se tím směrem. Králík. Malý, šedý,
nehybný, ale jeho život vnímal zcela jasně.
„Tak křehké. Tak blízko.“
Zjizvený griffin se na něj šibalsky podíval. „Vnímáš ho, že
jo? Přesně víš, kde je. Tohle je tvoje nové tělo. Poslouchej
ho.“
Mladý se přikrčil. Hruď přitiskl k zemi. Křídla u těla, tlapy
v mechu.
Jedno nadechnutí.
Výpad.
Ticho — a pak, pod ním, teplé, chvějící se tělíčko.
Králík. Jeho tělo se pod ním naposledy zachvělo.
Ztuhl. Zíral.
„Tohle jsem udělal já? Nebo to udělalo něco ve mně?“
Srdce mu bušilo. Ne z vítězství. Z bolesti.
„Byl tak malý… Chtěl jen přežít. A já jsem…“
Zavřel oči.
Vzpomínka. Nejasná, ale silná. Dotek hebké srsti. Pocit
bezpečí drží malého králíka A teď — ticho.
Držel jeho tělo v pařátu.
„Promiň. Prosím… promiň mi to.“
Naklonil hlavu. Váhal. V hlavě se ozývaly staré lidské
vzorce: Umyj ho. Očisti. Připrav. Uvař. Tak se to dělá… tak
by se to mělo…
Ale tělo vědělo lépe.
Pach krve mu zalil nozdry.
Zobák se přiblížil.
Instinkt.
Zabořil se do masa dřív, než stačil znovu zaváhat. Horký
život. Teplé maso. Chuť, která nepatřila člověku.
Polkl.
Zůstal stát. Nechápavě. Bez pohybu.
„To jsem… vážně já?“
Cítil, jak se v něm cosi hnulo. Ne radost. Ale přijetí. „Tohle
je součást mě. Ne člověk. Ne monstrum. Griff. Lovec.“
Když se po chvíli vrátil, byl tichý. V očích měl rozpor. Na
zobáku — drobné stopy krve.
Zjizvený griffin si ho prohlédl a ušklíbl se. „No vida. A já si
myslel, že se rozbrečíš a utečeš zpátky na strom.“
Mladý neodpověděl. Jen se díval.
Zjizvený se pousmál, tentokrát jinak — klidněji. „Ale věděl
jsem, že to v tobě je. Je to v každém z nás. Jen to musíš
objevit.“
Přikývl směrem ke králíkovi. „Tohle není o krvi. Je to o
tom, že jsi se přestal bát toho, co jsi.“
Vítr čechral listí. Mladý griffin sklopil hlavu. Neříkal nic.
Ale uvnitř — už nebyl stejný.
Kapitola 18
První let ?
Slunce zalévalo palouček teplem a vítr si pohrával s listy, jako by
hladil vodní hladinu.
Mladý griffin se právě vrátil z lovu. Byl unavený, ale v jeho
těle pulzovalo něco neklidného — jako by každý nový den v
tomhle těle rozsvěcoval další neznámý sval, další instinkt.
Jakmile vstoupil mezi ostatní, několik mladých griffinů se
na něj otočilo. Jeden z nich, štíhlý s tmavým hřbetem, si ho
změřil pohledem. „To je ten novej,“ zamumlal. „Ten, co se
ještě neodlepil od země.“
Mladý sklopil zrak. Ještě neletěl. Vlastně se svých křídel
skoro ani pořádně nedotkl, natož aby je opravdu použil.
Vtom se vedle něj objevila malá grifinka. „Pojď! Pojď se
proletět!“ poskočila nadšeně a roztáhla svá malá křídla.
Vyskočila do vzduchu, udělala dvě otočky a přistála vedle
něj s lehkostí, jako by byla z peří a smíchu.
Zarazil se. Pomalu otočil hlavu ke svým perutím. Zvedl
jednu. Těžká. Druhou — ta ho mírně vychýlila z rovnováhy.
Napjal svaly. Cítil, jak se mu pod kůží chvějí. Křídla se mu
zdála cizí. Jako by patřila někomu jinému.
Pak se nadechl, roztáhl obě… a švih!
Obrovská oblaka prachu se zvedla z trávy, kolem něj
zavířily listy a větvičky. Vítr mu vmetl do tváře suché stébla
a prach, až mu zaskočilo v nozdrech. Konec pravého křídla
ho prudce udeřil do zadní nohy.
„Aú…“ zasykl.
Malá grifinka vyprskla smíchy. „Ty vážně neumíš lítat?!“
Otřel si prach ze zobáku. Píchlo ho to. Ne do křídla — do
hrdosti. Jako by mu někdo načechral peří proti srsti.
Znovu roztáhl křídla. Pomalu. Napjal svaly. Přikrčil se. Ale
místo odrazu zůstal stát. Tlapy se mu nehnuly. Křídla se
chvěla, ale vzduch nepřišel. Jen ticho. A nehybnost. Jako by
ho země nechtěla pustit.
Za zády zaslechl šustění. K němu přistoupil jiný stín.
Zjizvený griffin.
„Tys fakt ještě neletěl?“ povytáhl zobák s pobavením. „A já
si myslel, že to je to první, co dělá každej, kdo se probudí
jako griff.“
Mladý se zhluboka nadechl. Neodpověděl. Jen sklopil
pohled ke křídlům, které se mu třásly.
Zjizvený se pousmál, tentokrát jinak — klidněji. Na jeho
hřbetě se leskla stará jizva, táhla se od krku až ke kořeni
křídla. Mladý si jí všiml poprvé. A najednou si uvědomil, že
tenhle griffin už spadl víckrát, než by si přál.
„No tak pojď,“ pronesl zjizvený, „dneska tě to naučím. A
buď klidnej — tohle spadneš jen dvakrát.“
Zazubil se. A s mrknutím se otočil.
Kroky mu tlumeně zněly v trávě. Křídla se mu leskla ve
slunci. Pomalu stoupal k okraji skály.
Mladý griffin chvíli zůstal stát. Za ním se ozýval šepot. Před
ním — výška. Pak zvedl oči ke slunci, roztáhl křídla… a
udělal první krok ke skále.
Kapitola 19
Mistrovský pád
Stáli na okraji palouku, kde se tráva lámala ve svahu a přecházela
v kamenitý výběžek. Odtud se svět rozprostíral jako otevřená
kniha. Vítr tu byl silnější. Volnější. Skály pod nimi se rozbíhaly do
údolí a vzduch tu byl napjatý jako luk.
Zjizvený griffin ukázal pařátem před sebe: „Tak. Tady. Tohle
je místo, kde se to učí všichni.“
Mladý griffin polkl nasucho.
„Neboj,“ řekl starší klidně. „Důležitý je rozběh. Ne moc
prudkej, jinak si zlomíš krk. A než roztáhneš křídla, musíš
cejtit, že chceš letět. Ne jako člověk — jako griff.“
„A jak to poznám?“ hlesl mladý.
Zjizvený se usmál. „Srdce ti to řekne. Tělo ti to řekne. Když
přestaneš myslet.“
Mladý chvíli stál. Snažil se uklidnit dech. Vítr mu čechral
peří a opíral se do jeho těla. Sklonil hlavu a podíval se na
svá křídla. Tělo bylo připravené. Ale mysl se ještě bránila.
„Tady se to láme,“ pomyslel si. „Buď vzlet… nebo pád.“
Rozběhl se.
Nejisté kroky, ale síla v těle rostla. Srdce začalo bušit
rychleji, až to skoro zabolelo. Nohy rytmicky dusaly po
kamenech a trávě. Vítr svištěl kolem uší.
„Teď!“ zakřičelo v něm cosi.
Rozepjal křídla…
Ale právě v tu chvíli se ho zmocnil strach. Najednou si
uvědomil, jak vysoko je. Jak rychle běží. Jak snadno by
mohl spadnout. Místo letu začal přemýšlet. Příliš. Co když
to neudrží? Co když se zřítí? Co když ho křídla zradí?
A právě ten okamžik — ten zlomek váhání — byl silnější
než instinkt.
Zadní tlapy se křečovitě sevřely. Drápy se zaryly hluboko do
popraskaného kořene. Tělo chtělo vzlétnout. Ale mysl ho
stáhla zpět.
Ozvalo se prasknutí.
Místo vzletu přišel tvrdý pád. Tělo se zhroutilo dopředu,
břichem dopadlo na kámen, zobákem udělal brázdu do
hlíny, jako by ji chtěl roztrhnout. Prach mu vletěl do očí,
štípal, dusil. V uších mu hučelo, jako by se svět na chvíli
zhroutil. Bolest se ozvala v hrudi i ve křídlech. Vzduch se
zakouřil prachem.
Mladý zůstal ležet, roztáhlá křídla po stranách jako hadrová.
Bolelo ho úplně všechno. Ale nejvíc… jeho hrdost.
Ozvěna rány se rozběhla údolím. Těžký dopad, škrtnutí
kamene, vítr, který se na chvíli zastavil. A pak — pomalu,
ale hlasitě — se z té ozvěny vynořil smích. Drsný,
pobavený, s nádechem škodolibosti.
Zjizvený griffin se zachechtal, jeho hlas se nesl mezi
skalami jako výsměch bohům letu. „No páááni,“ zahulákal,
„viděl jsem hodně špatnejch pokusů… ale tohle? Tohle je
mistrovský dílo pádu!“
Mladý se bolestivě nadechl a opatrně křídla stáhl. Zasyčel
bolestí a obrátil hlavu dozadu, kde se jeho nohy stále divně
napínaly.
Zjizvený mu ukázal pařátem: „Nasekl ses.“
Mladý ztuhl. Všiml si toho až teď. Zadní noha — zadní lví
noha — byla silně zaseknutá do popraskaného kusu starého
kořene. Jeho drápy tam byly zaražené hluboko.
„To byly… moje?“ vydechl. „ moje drápy?“
Zjizvený se zasmál. „Jo. A teď je vyndej dřív, než z tebe
bude vývěska.“
Zkusil to, ale nešlo to. Noha nechtěla povolit. Tělo se mu
třáslo a s každým pokusem to zabolelo víc.
Zjizvený nakonec přešel blíž. „Tak pojď. Pomůžu ti.“
Podsunul mu křídlo pod bok, mírně zatáhl, a po chvíli se
drápy uvolnily s nepříjemným cvaknutím.
„Tak,“ zabručel, „a příště… míň křeče, víc letu.“
Pak se na něj podíval s lehkým úsměvem. „Ale jo… na
první pád to nebylo tak zlý. Až jednou vzlétneš… bude to
stát za to.“
Kapitola 20
První skutečný let
Mlčky se vrátili na hřeben. Zjizvený griffin mu pokynul
směrem ke skalnímu výběžku, kde se tráva náhle láme a
svět mizí ve výšce.
Mladý griffin udělal pár váhavých kroků. Pod ním zela
propast — hluboké údolí porostlé lesem, v dálce řeka, nad
tím vším proudy větru, které šustily stromy jako oceán.
„Tak co?“ ozvalo se za ním.
Otočil se. Zjizvený griffin se samolibě usmíval.
„Snad se nebojíš výšek?“ uchechtl se. „To by bylo… hodně
špatný.“
Rozesmál se s takovou lehkostí, až se mladému sevřel
žaludek. Ale nebylo to z hanby. Byla to tíha okamžiku.
Pomalu přešel až na samý okraj.
Pařáty mu křečovitě sevřely kamennou hranu. Poryvy větru
mu čechraly hřívu, ale on jen zíral dolů. Srdce se rozbušilo.
Hlučně. Rychle. Tak hlasitě, že přehlušilo vše kolem.
Až když stanul na samém okraji, ucítil bodnutí. Ostré,
známé. Pohlédl na hruď — stará rána, znovu otevřená. Teplá
krev mu stékala po srsti, pomalu, neúprosně. Kapala na
pařáty, vsakovala se do kamene, jako by chtěla zůstat.
Pálila. Ale ne tolik jako strach.
Zhluboka se nadechl. A teprve pak zavřel oči.
„Dýchej… dýchej jako griff…“
Snažil se zklidnit. Uvnitř něj stále duněl tlukot srdce — jako
válečný buben, který vedl jeho dech. Chechtání zjizveného
griffina pomalu mizelo. Místo toho přišlo ticho. A v tom
tichu… pocítil pohyb.
Vzduch. Vítr. Pera na zádech se vlnila, jako by byla živá.
A pak — poprvé — roztáhl svá křídla do plna.
Pomalu. Soustředěně. Bez váhání.
Byla mohutná. Těžká. Ale krásná. Sluneční paprsky je zalily
zlatavým světlem, ostré a přímé, jako by si vybraly právě
jeho. Křídla se rozzářila, každé pero se třpytilo, jako by bylo
z kovu. Celé tělo se mu napjalo jako tětiva. A pak… klid.
Zjizvený griffin tiše zapískal. „Tedy mladej… takový perutě
jsem ještě neviděl.“
Mladý otevřel oči.
A skočil.
Nebyl to pád. Byla to odpověď.
Vzduch mu zaplnil plíce, křídla se napřímila, tělo sebou
trhlo — a vystřelilo vzhůru. Nevěřil. Nešlo to popsat.
Stoupal. Letěl. Všechny starosti zůstaly dole.
Letěl výš a výš, až se mu krajina pod nohama začala
rozplývat v barvách. Lesy se měnily v zelené moře, řeka v
stříbrnou nitku, skály v drobné šedé šrámy. Vítr mu hučel
kolem uší, ale nebyl to hluk — byla to hudba. Rytmus
vzduchu, který ho nesl. Každý pohyb křídel byl jako úder
bubnu, jako tanec. Tělo se mu konečně poddalo letu. Už
nebojovalo. Už nepochybovalo. Jen letělo.
„Tak takhle to má být,“ pomyslel si. „Takhle to cítí ti, co se
nebojí.“
Změnil směr. Zatáčel. Klouzal. Vznášel se. Slunce mu hřálo
záda, svět pod ním se třpytil jako sen. Letěl nad skalami,
nad stromy, nad řekou. A v tu chvíli… byl griffinem.
Opravdovým.
A najednou…
Uviděl něco.
U řeky se pohybovala postava. Lidská. S batohem.
Okamžitě zaostřil. Zadržel dech. Její silueta se mu zdála
povědomá. Snažil se zachytit pach, ale vítr ho unášel jinam.
Jen slabá, vzdálená vůně.
„To byl člověk…?“
Zalétl níž — ale postava už mizela mezi stromy.
Zpanikařil.
Otočil se a začal klouzavým letem zpět k výběžku. Zjizvený
griffin tam už čekal, usměvavý a klidný. Vedle něj
poskakovala malá grifinka, celá nadšená, kroužila kolem něj
a radostně se vrtěla.
„No konečně! To bylo ale něco! Viděls ho, jak letěl?“
pištěla.
Zjizvený se pousmál, ale v očích mu na chvíli zahořelo něco
jiného — uznání. „Říkal jsem ti, že má pořádný perutě. Ale
tohle… tohle bylo víc.“
Mladý však přistál tvrdě. Zděšený. Zmatený. Vystrašený.
„Viděl jsem… člověka,“ zašeptal. A najednou se všechno
zdálo mnohem tišší.
Kapitola 21
Světlušky
„Viděl jsem člověka,“ zopakoval mladý griffin, hlas mu zněl tiše,
ale neochvějně.
Ostatní ztichli. Zjizvený griffin se přestal smát a zamračil se.
Z houští, které vedlo k ohništi, se vynořil starý griffin.
Zřejmě to zaslechl. Přistoupil klidně, ale pohled měl vážný.
„Kde?“ zeptal se.
„U řeky. Měl batoh. Neviděl mě, ale… cítil jsem ho. A…
bylo to, jako bych ho znal.“
Starý griffin přikývl. „Musíme si o tom promluvit.“
Mladý kývl, ale cítil, jak mu tělem projela náhlá únava.
Odešel o kus dál, k malému prameni pod skalou. Sklonil se
a napil se. Ledová voda ho chvíli uklidnila, ale pak ho bodlo
na hrudi.
Sykl bolestí. Nejen fyzickou. Rána z pádu se znovu otevřela,
po peří stékal teplý pramínek krve, ale to nebylo všechno. V
hrudi ho pálilo i něco jiného.
„Co se to děje… proč mě to tolik bolí? Proč… cítím, že se
mi chce brečet?“
Zavřel oči. V hlavě se mu mihly obrazy, které nepoznával.
Stromy, které nikdy neviděl. Hlas, který ho volal jménem,
ale nebyl griffinský. A pak… dotek. Lidská ruka na jeho
peří. Jemná. Známá.
„Byl to jen člověk… ale proč se mi sevřelo srdce? Jako
bych si na něco vzpomněl. Na něco, co jsem nikdy nezažil.“
Chvíli jen tiše seděl, zíral do vody, kde se odrážela noční
obloha, a hledal odpovědi.
„Hej!“ ozval se veselý hlas.
Otočil se. Byla to malá grifinka, celá rozzářená a rozesmátá.
„Pojď k ohni! Všichni čekají. A už mi řekneš, proč ses tak
usmíval ze spaní?“
Mladý se pousmál, ale jen lehce. Zvedl se s námahou a
zamířil směrem k ohni.
Jak se blížil k ohništi, cosi se změnilo.
Tráva kolem něj se zachvěla. A pak… jako by se země
nadechla, začaly stoupat drobné světelné body. Světlušky.
Desítky, možná stovky. Nejprve si jich nevšímal, ale pak si
uvědomil, že se nehýbou náhodně.
Letěly k němu.
Lepily se na jeho peří, na křídla, na zobák i hruď. Zářily tiše
a klidně, jako by ho vítaly.
Zastavil se. Nechtěl je zašlápnout. Každý krok byl opatrný,
ale ony jako by ho vedly. Pohybovaly se kolem něj jako
pomalý tanec světla.
Ostatní griffini u ohně ztichli.
Malá grifinka se na něj dívala s otevřenou tlamkou, oči se jí
leskly odrazem drobných světel.
„To je… to je nádhera. Ještě jsem nikdy neviděla tolik
světlušek… pár jich občas je, ale tohle? To je jako…
kouzlo.“
Starý griffin mlčel. Jeho pohled však ztvrdl. Věděl. Přesně
věděl, co to znamená. Viděl to jednou. Dávno. A tehdy to
změnilo všechno.
Mladý griffin se pomalu přiblížil k ohni. Světlušky ho stále
obklopovaly, jako by byly součástí jeho těla. Pak to přišlo.
Z ohně praskl uhlík a odletěl stranou s ostrým zvukem. V
ten okamžik se světlušky náhle zvedly a jako hejno odlétly
do noci.
Mladý sebou trhl. „Co to bylo? To… je normální?“
Malá grifinka se rozesmála. „To teda rozhodně normální
nebylo.“
Všichni byli zticha. Ale i přes smích v jejím hlase cítili
napětí.
Starý griffin zůstal sedět. Jeho oči zářily v plameni, ale
mlčel. Uvnitř něj to vřelo, ale jeho tvář byla klidná. Tušil, co
světlušky znamenají.
A pak začal rozhovor u ohně.
Zjizvený se naklonil dopředu. „Lidi se tu neukazujou jen
tak. A když jo, většinou to nedopadne dobře.“
„Možná to byl jen poutník,“ namítla mladá samice s
tmavým peřím. „Někdo, kdo zabloudil.“
„A možná ne,“ zavrčel jiný. „Možná nás hledají. Zase.“
Starý griffin zvedl hlavu. „Nevíme, co chtěl. Ale víme, že to
není náhoda. Ne teď.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se mladý.
Starý se zadíval do plamenů. „Jednou… jsem s jedním
mluvil. Ne jako nepřítel. Jako rovný. A od té doby vím, že
když se objeví, svět se začne měnit.“
Nastalo ticho. Jen oheň praskal.
„Takže co teď?“ zeptal se někdo.
„Možná bychom ho měli najít,“ řekla tiše mladá samice.
Zjizvený se zamračil. „A co když nás zničí?“
„A co když nás zachrání?“ odpověděla.
Starý griffin pomalu přikývl. „Teď budeme čekat. A dívat se.
A až se znovu objeví… budeme připraveni.“
Nikdo nemluvil o světluškách. Ale všichni je měli v hlavě.
Jako obraz, který nevybledne.
Kapitola 22
Znamení hvězd
Oheň dohoříval.
Plameny už jen šeptaly, uhlíky žhnuly jako srdce, které
pomalu vydechuje poslední teplo. Griffinové se rozcházeli
do svých úkrytů ve skalách a korunách stromů. Ticho se
rozprostřelo nad mýtinou jako měkká deka, ale pod ní se
cosi chvělo — neklid, který nepatřil noci.
Jen mladý griffin zůstal stát. Díval se do míst, kde světlušky
ještě před chvílí tančily kolem jeho těla. Vzduch byl klidný,
chladný, plný vůní listí, kamene a vzdálené vody. Ale v jeho
hrudi hořelo něco jiného. Něco, co neuměl pojmenovat.
Z koutku oka zahlédl pohyb.
Starý griffin se tiše vzdálil od ohně. Kráčel známou stezkou
na vrchol skalky, kde už tolikrát v noci sedával. Jeho chůze
byla pomalejší než obvykle, křídla sklopená, hlava svěšená.
Ve tváři měl stín — ne smutek, ale tíhu vědění, které se nedá
sdílet.
Mladý ho chvíli pozoroval. Pak se potichu vydal za ním.
Když došel až na vrchol, starý griffin už seděl. Díval se
vzhůru. Měsíc svítil jako stříbrný znak na obloze, hvězdy
zářily jako oči dávných bohů. Vítr mu čechral peří, ale on se
ani nepohnul.
Mladý si sedl vedle něj. Mlčel. V hrudi mu bušilo srdce, ne
z námahy, ale z neklidu. Cítil, že se něco mění. Že se něco v
něm probouzí — a že to není jen jeho.
Po chvíli, tiše: „Vím, že to nebylo obyčejné… Ty to víš
taky, že ano?“
Starý griffin neuhnul pohledem od oblohy. Mlčel. Až pak,
jako by mluvil k nebi:
„Někdy se stane, že se hvězdy zachvějí… a něco vyberou.
Někoho.“
„Ale proč já?“ zeptal se mladý. Hlas se mu zlomil. „Co se to
se mnou děje? Proč to bolí?“
Starý griffin pomalu sklopil pohled. V jeho očích byla
hloubka, bolest, ale i smíření. Dlouho mlčel, než promluvil.
„Je to znamení,“ řekl. „Že s tebou mají hvězdy vyšší záměr.
Nejsi obyčejný. Něco se stane. Co přesně — to nevím. Ale
vím, že to přijde.“
Mladý se zachvěl. V očích se mu zaleskla nejistota.
„A… je to něco dobrého?“ zeptal se. Ale v hlase byla spíš
prosba než otázka.
Starý griffin se zadíval zpět k obloze. „To nikdo neví.
Vzácná znamení nejsou dobrá ani špatná. Jsou důležitá. A
těžká.“
Mladý sklopil hlavu. „Ale proč já…?“ vydechl. „Já jsem
jen... já. Ani nevím, kým teď jsem. Jako bych se rozpadal
zevnitř.“
Starý griffin položil pařát na zem, vedle toho mladého. Ne
jako odpověď. Jako tichou oporu.
„Možná právě proto. Hvězdy si nevybírají ty, kdo znají
cestu. Vybírají ty, kdo ji teprve hledají.“
Mladý se na něj podíval. V očích měl slzy, které nevytekly.
„A co když ji nenajdu? Co když… zklamu?“
Starý griffin se pousmál. Ale byl to smutný úsměv. „Hvězdy
nevyžadují dokonalost. Jen odvahu. A tu už máš.“
Zvedl hlavu zpět k obloze.
„Hvězdy nepozorují. Hvězdy pamatují. A když se
rozhodnou promluvit, nedělají to slovy.“
Mladý griffin ztichl. Ale v jeho očích se zalesklo něco
nového — ne odpověď, ale otázka, která už nechtěla utéct.
Otázka, která ho bude vést.
Starý griffin se zadíval k mýtině. Všichni už spali, schovaní
v korunách a stínech. Jen jedna silueta zůstávala vzhůru —
malá grifinka, sedící na kameni, s hlavou zakloněnou k nebi.
Usmívala se. Ne na někoho. Jen tak. Na hvězdy.
Její oči zářily tiše, jako by v sobě odrážely světlo, které
nepatřilo tomuto světu. Vítr si s ní hrál jinak než s ostatními
— jemně, jako by ji znal. A hvězdy nad ní zářily silněji.
Starý griffin se na ni zadíval déle, než bylo obvyklé. V očích
se mu zaleskl stín vzpomínky. „Někteří… nepřišli z hvězd.
Někteří je nosí v sobě.“
Mladý griffin se na něj podíval, ale nezeptal se. Cítil, že
odpověď by přišla až později.
Starý griffin se zadíval k obzoru. „Jednou… jsem viděl, jak
hvězda dopadla. Změnilo to vše. A ne každému to přineslo
klid.“
Jen tam spolu seděli, dvě siluety pod hvězdami — jako dva
kameny v proudu času, čekající na vlnu, která je změní.
A hvězdy nad nimi mlčely. Ale mlčení hvězd bývá
nejhlasitější.
Kapitola 23
Vůně snu
Když se vrátil zpátky do svého úkrytu mezi měkké trsy trávy a
kořeny starého stromu, cítil, jak se mu celé tělo podivně chvěje.
Lehl si na bok, křídlo si složil pod sebe a stočil ocas přes tlapy, jak
to už viděl dělat ostatní.
Ale spánek nepřicházel.
V hlavě mu stále dokola běžela slova starého griffina,
světlušky, tváře ostatních… a hlavně ta bolest. Ta zvláštní,
tupá bolest v hrudi, která se nedala přesně uchopit. Nebyla
to jen rána z letu. Bylo to něco hlubšího. Něco, co nemohl
vysvětlit. Něco v srdci.
„Proč mě to tak bolí? Co je to za pocit…? Strach? Smutek?“
Zavřel oči, ale tma za víčky byla neklidná. Jako by se v ní
něco hýbalo. Něco, co ho pozorovalo.
Dlouho jen ležel a zíral do tmy, než ho pomalu, tiše, přikryl
sen.
A ten byl jiný.
Poprvé se mu nezdálo o lidech. Poprvé se mu nezdálo o
kanceláři, šéfovi, hluku města. Poprvé byl… griffinem.
Letěl. Letěl vysoko nad korunami stromů, vítr mu proudil
mezi pery, srdce bilo volností. Plachtil nízko nad loukou,
zahlédl pohyb, a s ladností dopadl mezi trávu. Tělo mu
fungovalo, jak mělo. Byl silný, hbitý, byl tím, kým měl být.
A pak… ta bolest.
Zničehonic. Ostrá, známá, v hrudi.
Ve snu se zmateně rozhlédl a pak… ten závan.
Zachytil ve větru známou vůni. Jemnou, teplou. Voněla
jinak než všichni ostatní. A přesto — tak známě. Téměř
zapomenutá, ale ne ztracená.
Petra…
Otevřel zobák, jako by ji chtěl zavolat, ale v tu chvíli ho
pohltila temnota.
Trhl sebou a probudil se.
Srdce mu bušilo jako splašené. Byla noc. Ticho. Tábor spal.
Jen nad hlavou tiše svítila hvězda.
„To byla ona. Ta vůně… poznal bych ji mezi tisíci. To byla
Petra.“
Seděl chvíli nehybně, jako by se bál, že pohyb zničí to, co
právě cítil. Ale sen v něm zůstal. Ne jako vzpomínka. Jako
výzva.
„Možná to byl jen sen. Možná jen stín minulosti. Ale co
když ne? Co když to byla výzva? Co když mě volá?“
Bez váhání vstal. Ale uvnitř váhal.
„A co když se mýlím? Co když tam není? Co když…
zklamu?“
Opatrně složil křídla, zadní tlapy položil na mech co
nejtišeji. Rozhlédl se. Všichni spali. I malá grifinka, stočená
v klubíčku pod kamenem, její dech klidný, pravidelný.
Ale pak se pohnula.
Ne probuzením. Vědomím.
Otevřela oči, zadívala se na něj — a pak je znovu zavřela.
Pomalu. Jako by věděla. Jako by mu dala svolení.
Nad její hlavou se vznášela jediná světluška, která
neodletěla s ostatními. Zářila tiše, jako by hlídala.
Ještě jednou se podíval k nebi. Pak se otočil a tiše, krok za
krokem, se začal vytrácet zpět k místu, kde tu lidskou
postavu zahlédl.
Musel to zjistit. Musel vědět, jestli to byla ona.
Kapitola 24
Setkání ve tmě
Noční les byl tichý. Jen jemný vánek rozechvíval listí a přenášel
vůně, které by dříve nikdy nezaznamenal. Mladý griffin kráčel
mezi stromy, s hlavou nízko u země. Šel směrem, kde zahlédl
postavu. V hlavě mu bušilo jedno jméno.
Petra.
Zachytil první náznak lidského pachu. Slabý, ale neklamný.
O pár kroků dál ho ovanul silněji — batoh, oblečení, oheň.
Každý detail měl teď v hlavě jako obraz. Poznal její starý
svetr, z dálky ucítil vůni kouře smíšenou s jemnou vůní,
kterou si pamatoval z tolika večerů strávených spolu.
Ten svetr… ten, co nosila, když spolu seděli na balkoně a
mlčeli. Jen mlčeli. A to stačilo.
Ještě několik kroků a mezi stromy uviděl mihotavé světlo.
Malý, dohořívající oheň plápolal uprostřed mýtinky. A vedle
něj, zachumlaná ve spacáku, ležela postava.
Byla to ona.
Petra.
Zatajil dech. Celé jeho tělo se na moment zastavilo. Nevěřil
svým očím, ale srdce to vědělo dřív. Cítil, jak se mu v hrudi
něco sevřelo — ne bolest, ale tíha. Tíha okamžiku, který se
neměl stát, ale přesto se stal.
Byla tam. Skutečná. Dýchala. A on cítil, že celý svět se na
okamžik ztišil — jen aby mohl slyšet její dech.
Chtěl se přiblížit, jen pár kroků, možná zavolat…
Udělal krok vpřed a v tom — křup!
Jeho křídlo zavadilo o suchou větev. Ta praskla a spadla na
zem. Hluk v nočním lese zněl jako výbuch.
Petra se okamžitě probudila. Trhla sebou, posadila se a v
mžiku měla v ruce baterku. Rozhlížela se a volala: „Haló?
Je tam někdo?“
Světelný kužel prořízl stíny a začal se blížit.
Mladý griffin zpanikařil. Otočit se a utéct nešlo — byl moc
velký, nemotorný, stromy kolem byly příliš blízko. Zůstal
stát, ztuhlý. Srdce mu bilo jako buben. Každý sval se napjal.
Rána na hrudi bolela, ale nevěděl, jestli víc bolí tělo, nebo
duše.
„Co když mě uvidí? Co když se mě lekne? Co když… mě
pozná? A co když nepozná vůbec nic?“
Rozhlédl se. Vedle něj byl větší kámen. Ve spěchu se k
němu posadil a opřel se o něj bokem. Třásl se. A pak — jako
by ho vedl instinkt — roztáhl svá mohutná křídla a přehodil
je přes sebe, schoval se pod nimi. Zmizel v tmavé siluetě,
jen obrysy se lehce zvedaly v rytmu jeho zrychleného
dechu.
Slyšel, jak Petra opatrně přichází blíž. V trávě zašustily její
kroky.
Světlo baterky se blížilo. A on… se skrýval.
Čekal. A doufal, že ho nepozná. Anebo možná… že pozná.
A v té chvíli, kdy se světlo zastavilo jen pár kroků od něj, se
v něm ozval hlas, který nebyl jeho.
Tichý. Vnitřní. Starý.
„Hvězdy tě sem přivedly. Ale to, co řekneš… to už bude jen
tvoje.“
Chceš, aby Petra v příští kapitole zahlédla jeho oči? Nebo
aby odešla — a on ji následoval? Můžeme jít cestou
odhalení, nebo ještě chvíli budovat napětí.
Kapitola 25
Dívka a stín
Každý její krok byl jako úder do jeho srdce.
Slyšel je. Cítil. Jak se tráva pod jejími botami ohýbá, jak se
větvičky lámou pod její vahou. Každý pohyb, každý nádech
— jako by ho její přítomnost obklopila celého. A s tím rostl
i jeho strach.
Strach, že ho uvidí. Strach, co uvidí.
Styděl se. Tak moc se styděl. Byl veliký, nemotorný, s
mohutným zobákem a pařáty, schovaný jako ustrašené zvíře.
V hlavě se mu točil jediný výkřik: „Prosím, nechoď blíž.
Nech mě tu. Jen mě nehledej.“
Ale světelný kužel z její baterky se pohnul. A zastavil se…
přímo na něm.
Paprsek světla zalil jeho křídla — široká, tmavá, složená
přes sebe, jako neproniknutelný štít. Petra se zarazila.
Nejdřív to vypadalo jako stín nebo kus skály, ale pak se
něco pohnulo. Perutě lehce zavlály v nočním vánku.
„Je tam někdo?“ ozvala se tiše. „Já… nevím, co jsi. Ale
cítím, že se bojíš. A já se bojím taky. Ale ne tebe. Ne tak, jak
bych se měla.“
Griffin zadržel dech. „Neodpovídej. Nehýbej se. Možná
odejde. Možná si to rozmyslí.“
Ale neodešla.
Petra udělala další krok. Z jejího pohledu to pořád nebylo
zcela zřetelné. Ale jak se přibližovala, začalo jí docházet, že
to, na co se dívá… rozhodně není sova.
Krok. Další.
Zastavila se jen pár metrů od něj. Ruka s baterkou se jí lehce
třásla. Světlo osvítilo kousek jeho hrudi a mihotavou špičku
zobáku, která mírně vyčnívala mezi pery.
Griffin otevřel oči. Jen na okamžik. Viděl její siluetu, světlo
baterky, její hlas — ten hlas, který kdysi znal. Ten, který ho
kdysi volal jménem. A pak se v něm něco zlomilo.
„To jsem já. Ale ne tak, jak si pamatuješ. Ne tak, jak bych
chtěl být.“
Chtěl to říct. Ale hlas mu uvízl v hrdle. Místo slov jen
vydechl. Tichý, rozechvělý zvuk, jako šepot větru mezi
kameny.
Petra se zachvěla. Zastavila se na místě. A pak si klekla.
„Nevím, jestli mě slyšíš… nebo jestli chceš, abych tu byla,“
řekla tiše. „Ale jestli jsi sám… nemusíš být. Můžu tu chvíli
zůstat. Jen tak. Bez otázek.“
Griffin se nepohnul. Křídla měl stále stažená kolem těla,
zobák skloněný, oči zavřené. Každý sval v něm se třásl. Ne
z chladu. Z toho, že je blízko. Z toho, že je to ona.
„Možná jsi ztracený,“ pokračovala Petra. „Možná jsi
zraněný. Ale nejsi zlý. To vím. Cítím to.“
Griffin se nadechl. Pomalu. Těžce. A v jeho hrudi se ozvalo
něco jiného.
Ne hlas. Ne slova. Jen ticho, které se rozprostřelo jako
závoj. A v tom tichu — něco se změnilo. Ne v něm. Ne v ní.
Ale mezi nimi.
A ona čekala.
Kapitola 26
Dotek
Jeho srdce tlouklo tak silně, až to bolelo.
Instinktivně se za něj chytl pařátem, jako by tím mohl
zmírnit tlak — ale jakmile sevřel hrudník, rána po stržení
trika se znovu otevřela. Teplá krev se rozlila pod peřím,
stékala dolů.
Zadržel dech. Ne bolestí. Hanbou. Strachem. Zranitelností.
A přesto slyšel, jak její kroky neustávají. Jako by se tma
sama rozestupovala, aby ji pustila blíž.
Petra přišla blíž. Zvědavost byla silnější než strach.
Neutekla. Nepromluvila. Jen cítila jeho přítomnost. Cítila,
že to před ní… je živé. A že trpí.
Uslyšela jeho trhaný, nervózní dech. Tlukot srdce jako
vzdálené dunění bubnů. A potom — natáhla ruku.
Opatrně. Beze slov. S dlaní rozevřenou, jemně pohladila
délku jedné z jeho křídel. Pírko po pírku, teplé, lehce
chvějící se ve větru.
Griffin ucítil ten dotek. Bylo to jako sen. Bylo to jako
připomínka něčeho… co už nečekal, že kdy zažije.
Teplá, lidská dlaň. Jemná. Opatrná. Skutečná.
Jak se mě může dotýkat? Jak se mě může nebát?
A v tu chvíli se v něm cosi zlomilo. Zalapal po dechu. A pak
— z očí mu pomalu skanuly slzy. Horké a těžké. Křídla
stáhl ještě blíž k sobě. Třásl se.
Petra se nezalekla. Pomalu vsunula ruku skrze perutě — a
její prsty narazily na chladný, tvrdý povrch. Zobák.
Položila na něj dlaň. A na její kůži spadla slza.
Byla teplá. Cítila ji. Zůstala nehybná. Jako by se bála, že
jediný pohyb tu slzu setře — a s ní i to, co právě vzniklo.
A v té chvíli, když se ho dotýkala, jako by se ho dotkla
samotná lidskost. Vzpomněl si. Na doteky, které kdysi znal.
Na teplo ruky, co se ho nebála. A v té chvíli si přál jediné:
„Ať tenhle okamžik nikdy neskončí.“
Trochu se lekla, trhla rukou. Ale nezatáhla ji zpět. Zůstala.
Dotýkala se něčeho, co bylo silné, neznámé… ale také
zlomené.
Griffin měl v hlavě zmatek. Jdi pryč, prosím… Bojím se.
Bojím se, že mě poznáš. Bojím se, že se mě lekneš. Ale
slova nepřišla. Jen dech a zrychlený tep.
Petra prsty klouzala výš, až ke straně jeho tváře. Našla místo
těsně pod uchem — tam, kde peří přecházelo do těch
nejjemnějších chmýří.
Griffin se pohnul. Ale ne aby se stáhl. Naopak — přitiskl
její dlaň k sobě pařátem.
A v tom doteku… se něco vynořilo.
Ne obraz. Ne slova. Jen pocit. Teplo její ruky na jeho tváři
— ne teď, ale kdysi. Jako když byl ještě člověk. Jako když
se ho Petra dotkla poprvé. Ne ze zvědavosti. Ne ze soucitu.
Ale protože ho znala. A on tehdy věděl, že je v bezpečí.
Její prsty byly drobné, měkké. Jeho pařát — tvrdý, jako z
kovu. A přesto se dotýkaly.
A v tom momentě… byl ten dotek víc než jen dotek. Byl to
most. Mezi světy. Mezi těly. Mezi srdci.
Petra polkla. A zkusila ho chytit. Dotkla se jeho pařátu.
Velkého. Silného. Oroseného. Nahmatala jednotlivé články,
klouby, a pak… drápy.
Dlouhé. Zakřivené. Byly jako háky.
Trochu se zachvěla, ale neuhnula. „To je v pořádku…“
zašeptala. „Neboj se.“
Griffin se snažil vnímat její hlas. Byl klidný. Teplý. Blízký.
Pomalu uvolnil sevření, a Petra stáhla ruku zpět. Když se
její prsty dostaly ven zpod křídel, všimla si — byly od krve.
Ne její. Jeho.
„Proboha…“ zašeptala téměř neslyšně, s lítostí v hlase.
Sklonila se k němu blíž a s něhou, jakou by oslovila raněné
zvíře, dodala: „Jsi zraněný… co se ti stalo?“
Ale v jejím hlase už nebyla jen lítost. Byla tam otázka, která
se bála odpovědi. A ticho, které čekalo, jestli ji vůbec
dostane.
Kapitola 27
Poznání
Petra stála mlčky.
Viděla krev na své dlani. Viděla stvoření ukryté pod
vlastním peřím, které se třáslo. Věděla, že je zraněné. A
hluboko v sobě cítila, že mu musí pomoct. Byl to strach, co
v něm viděla — ne hrozba.
„Nechci ti ublížit,“ zašeptala. „Prosím… ukaž se mi. Můžu
ti pomoct.“
Griffin nereagoval. Zůstal skrytý pod svými mohutnými
křídly, skrčený, jak jen jeho tělo dovolovalo. Dýchal těžce,
stále zrychleně, jako by každá myšlenka vážila tunu.
Venku už začínalo svítat. Nad horizontem se v korunách
stromů objevily první paprsky. Slabé zlatavé světlo začalo
osvětlovat to, co před chvílí bylo jen stínem. Co bylo skryto.
Zobák. Pera. Křídla.
Slunce mezitím stouplo o kousek výš — a první přímé
paprsky osvítily jeho tělo. Jako by se den sám rozhodl, že už
není čas se skrývat.
Petra o krok ustoupila. Ne však z obav. Chtěla mu dát
prostor. „Dobře…“ řekla tiše a klidně. „Já… já se otočím.
Už se nemusíš bát.“
Pomalu popošla o pár kroků, postavila se zády k němu a
složila ruce. Nevěděla, co uvidí. Ale věděla, že už nemůže
couvnout.
„Ukázal jsi mi, že nejsi hrozba. Tak mi teď dovol být já tou,
kdo ti pomůže. Jsem tu.“
Griffin mlčel. Přes peří zahlédl její siluetu — zády k němu,
klidnou, otevřenou.
Ona se mě nebojí… Je silná. A já? Já… mám pořád strach.
Ale... Nesmím ji zklamat.
Zavřel oči. Zhluboka se nadechl.
A pomalu, po kouscích, začal rozvíjet svá křídla. Každé
pírko, každý sval se napjal. Když se opřel pařáty o zem,
kusy větví pod ním zapraskaly. Poprvé se pokusil postavit
jen na zadních nohách.
Byly silné. Lví. Těžké.
S námahou se vztyčil. Křídla mu visela dolů, tělo se
zakolébalo. Ocas se zachytil o spadanou větev a zvířil prach.
Ale ustál to.
Byl obrovský.
Perutě se zaleskly v měkkém ranním světle. Kapky krve na
jeho hrudi se leskly rudě. Byl jako stvoření z jiné doby, z
jiného světa. A přesto v jeho očích zůstávalo jediné —
strach, ticho a něha.
Petra se pomalu otočila. Zavřela oči, jen natáhla ruce před
sebe, aby do něj nenarazila. Její dlaň narazila na jeho hruď.
Teplou. Mokrou od krve. Druhou rukou nahmatala pařát.
Jeho drsný povrch, klouby, křivky drápů.
A pak… otevřela oči.
Její pohled začal u krve. Pak pomalu stoupal po mohutném
hrudníku. Po peří, co bylo promáčené a rozechvělé. Po
křídlech, co visela dolů jako závoje. Po dlouhém, zahnutém
zobáku, co se leskl ve světle. A nakonec… …do očí.
Ustrašené. Známé. Byly plné slz.
Zatajila dech.
A pak, s třesoucím se hlasem, téměř šeptem, pronesla: „Jsi
to ty…“
Zhroutila se mu do náruče. Bez zábran. Bez otázek. Jen
srdcem.
Zabolelo ho to. Tak hluboko, že se mu zlomil dech. Chtěl jí
říct, že ho to mrzí. Že ji nechtěl ztratit. Ale slova nepřišla.
Jen ticho.
Pařátem ji opatrně přivinul k sobě. Tak jemně, jak jen
dokázal. Jako by držel nejcennější věc na světě.
Zůstali tak v objetí. Zlomený a silná. A první sluneční
paprsky dál barvily jejich stín do zlatavé záře.
Kapitola 28
Ošetření
Petra se pomalu odtáhla z jeho objetí. Její dlaně na chvíli sklouzly
po jeho peří a jak ustupovala, cítila, jak se jí v očích znovu
hromadí slzy.
Musím být klidná. Kvůli němu. Kvůli tomu, co zbylo.
Rukou si je rychle setřela. Nechtěla, aby viděl, jak moc jí to
všechno vzalo. Možná i proto, že se bála, že by pak neviděl,
jak moc silná pro něj právě teď musí být.
Zadívala se na jeho hruď, kde se mezi peřím opět otevřela
rána. „Potřebuješ ošetřit,“ zašeptala, spíše sobě než jemu.
Zhluboka se nadechla a beze slov přešla zpět ke svému
batohu u ohně. Z kapsy vytáhla starou, ale čistou mikinu.
Roztrhla rukáv a držela ho v ruce. Otočila se k němu. „Pojď
sem… prosím.“
Griffin chvíli váhal. Ne z obavy. Spíš z nevěřícnosti.
Neutekla. Nevykřikla. Nespadla na kolena hrůzou.
Byla tu. Mluvila k němu jako k člověku. Jako ke starému
příteli.
Každý krok k ní byl jako přiznání. Jsem tu. A už se
neskrývám.
S těžkým dopadem tlap se rozešel směrem k ní. S každým
krokem cítil tíhu svého těla a bolest v hrudi, ale něco ho k ní
přitahovalo.
Když k ní došel, posadil se vedle ní. Zadní nohy složil pod
sebe, přední pařáty mu zůstaly položené těsně vedle její
nohy. Nebál se. A už vůbec ne jí.
Petra si k němu poklekla, blížila se k ráně opatrně, ale bez
zaváhání. Jemně rozhrnula peří na jeho hrudi. Zachvěla se.
„Pořád krvácíš…“ V očích měla smutek, ale i klid.
Ovinula mu látku kolem rány, stáhla ji pevně, ale šetrně.
Griffin ucítil tlak, ale neuhnul. Jen sledoval její prsty, jak
pracovaly. Tak známé… Tak jiné, než cokoli, co poznal v
posledních dnech.
Když uzel zavázala, sedla si vedle něj. Mlčky. Po chvíli tiše
pronesla: „Myslela jsem, že už tě nikdy nenajdu.“
Griffin sklopil hlavu. V očích se mu zalesklo. Chtěl mluvit.
Říct jí, co se stalo, co cítil, co prožil. Ale nemohl. Místo slov
z něj vyšlo jen tlumené zaskřehotání. Cizí. Zvířecí.
Zabolelo ji to. Ale ne kvůli tomu, jak zněl. Kvůli tomu, co v
sobě dusil.
Petra se zarazila. „Ty… ty nemůžeš mluvit?“ zeptala se tiše.
Griffin jen zavrtěl hlavou. Pomalu. Vina a bezmoc mu
prostupovaly každým svalem.
Petra se nadechla, jako by jí na jazyku viselo tisíc dalších
otázek. A přesto vyslovila jen dvě: „Co se ti stalo?“ „A…
můžeš být zase člověkem?“
Griffin zavřel oči. Pak jen pokrčil mohutnými rameny a
rozevřel pařát — gesto, které říkalo: Nevím.
Petra k němu natáhla ruku. Položila mu ji na přední nohu,
jemně mezi klouby mohutných drápů. „To je v pořádku,“
řekla. „Jsem ráda, že jsi tady.“
Griffin se na ni podíval. A v ten moment… …nepotřeboval
slova.
V jejích očích nebyl strach. Byl tam domov.
Kapitola 29
První smích
Petra si vstala a přešla k potoku, který zurčel opodál.
Klekla si, ponořila ruce do ledové vody a sledovala, jak krev
z jejích prstů pomalu odplouvá po proudu.
Chvíli tam seděla, pak začala vyprávět: „Nikdo nevěděl, co
se s tebou stalo. Jen… ses vypařil. Jako pára. Našli jen tvoje
věci v lese, rozhozené, jakoby jsi je tam sám nechal. Ale
tělo… to nikde.“
Zhluboka se nadechla. „Nikdy jsem tomu nechtěla uvěřit.
Všichni si mysleli, že jsi se ztratil. Nebo…“
Odmlčela se. „Ale já to nevzdala. Něco ve mně pořád
vědělo, že tě ještě někde najdu.“
Vzpomněla si na den, kdy spolu házeli kameny po hladině a
dělali žabky – právě tehdy mezi nimi vzniklo opravdové
přátelství a zrodila se naděje.
Když se vrátila k ohni, klekla si k němu a natáhla ruce k
jeho zobáku. „Tady máš taky krev,“ řekla s tichým
pousmáním.
Mokrou dlaní mu jemně otřela dlouhý zahnutý zobák.
Griffin se mírně zamrkal. V očích se mu mihla jiskra, jako
by se pousmál. Ocas mu přitom nepatrně zakmitl radostí.
Petra to zaregistrovala a zasmála se. „Ty ses právě pousmál?
Poznám ti to v očích!“
Griffin nepatrně sklonil hlavu. Byl s ní rád. A cítil, že ona s
ním taky.
Společně si lehli vedle ohně. Jeho mohutné tělo chránilo její
zeď z per, tepla a přítomnosti. Petra vyprávěla – o tom, co se
dělo, o dnech, kdy ho hledala, o snech, ve kterých slyšela
jeho hlas.
Ale pak se odmlčela.
Její pohled sklouzl k jeho tělu, obrovskému, cizímu… a
přesto tak známému. Zadívala se do plamenů a potichu
pronesla: „Co teď s tebou?“
Chvíli mlčela, pak: „Můžeš se… vůbec někdy vrátit?“
Griffin zavrtěl hlavou. Pomalu. S těžkostí, která nešla
popsat slovy. V jeho očích se zaleskl smutek. Petra ho v nich
viděla. A i přes vlastní žal se rozhodla něco změnit.
Zvedla hlavu, na tváři se jí objevil lehký úšklebek, a pak
pronesla: „No… aspoň už se nemusíš prát se svojí
nadváhou. Teda… kolik teď vážíš? Tak tři metráky?“
Její slova prorazila tíhu okamžiku a znovu se rozlehlo
praskání polen následované smíchem – jako jarní déšť po
dlouhé zimě.
Griffin se na ni podíval a oči mu zase jiskřily. Možná to byl
smích, jaký si mohl dovolit v tomhle těle.
Petra si všimla jeho lví zadní nohy. „Můžu?“ zeptala se a
ukázala na ni.
Griffin kývl.
Nejdřív mu jemně odsunula ocas, který mu přes nohu ležel.
„Máš v té štětince větvičky,“ pronesla s úsměvem a začala je
vytahovat.
Pak položila dlaň na jeho nohu a pohladila ji. „Tohle je
neskutečný…“ zašeptala.
Jemně zatlačila na kloub, až se vysunul dlouhý dráp. „Jůů!“
zaječela radostně. „Jak kocour u mojí babičky!“
Griffin sebou mírně cuknul — ten dotek ho zalechtal.
Petra se smíchem vydechla: „Takže už vím, co jsi zač.
Přerostlá kočka s křídly!“
Oba se rozesmáli. Každý po svém, ale ve stejnou chvíli.
A poprvé od probuzení se Griffin necítil jako zrůda.
Kapitola 30
Tajemství
„Zítra ráno zase tady. Slibuji.“ Petra ho ještě naposledy objala,
pevně, s nečekanou odvahou. Griffin ji váhavě objal svými drápy
kolem zad a jen tiše přikývl.
„A… upeču ti buchtu,“ dodala s úsměvem a začala si balit
věci. „Můžeš vlastně buchtu?“ otočila se s podezřívavým
pohledem.
Griffin pokrčil křídly, jako by říkal nevím, ale zkusit se to
dá. Petra se zasmála.
Ještě jednou se na něj zadívala — dlouze, s vděčností. V
tom si všimla, že jedno z jeho dlouhých křídel má u
základny poraněné a jedno pero visí volně, téměř vypadlé.
„Počkej…“ zašeptala. Natáhla ruku a jemně, bez odporu,
pero vytáhla. Bylo dlouhé, zlatohnědé, na konci tmavé.
Vzala ho do dlaně a chvíli se na něj dívala. „Stejně by někde
upadlo,“ usmála se smutně. „Aspoň… budu mít něco na
památku.“
Opatrně si pero připnula na popruh batohu a znovu se na něj
podívala. Griffin se na ni díval tiše, v očích smutek, ale i
vděčnost.
Petra si poklidila věci a ještě jednou ho objala. „Zítra. Ráno.
Tady.“ Pomalu se od něj začala vzdalovat. Ještě několikrát
se otočila přes rameno, jako by si chtěla potvrdit, že to nebyl
sen. Griffin tam stál, vysoký, mohutný, ale v očích měl
jemnost, kterou znala. Jen tiše mávl křídlem na rozloučenou.
Chvíli jen stál a hleděl do míst, kudy zmizela. Až pak se
klidným, tichým krokem vydal zpět do tábora. Cítil se jinak.
V hlavě i na hrudi. Jako by všechno do sebe začalo zapadat.
V dálce na něho čekala mladá griffinka. Hned jak ho
spatřila, rozeběhla se k němu a nadskočila s radostí.
„Kde jsi byl?“ ptala se zvědavě. „Byl jsi na lovu? Nebo ses
proletěl?“ Griffin se jen jemně pousmál, jeho oči zářily
klidem, ale nic neřekl. Prošel kolem ní a jemně ji křídlem
poplácal po hlavě.
Slunce už zapadalo, když došel do středu tábora. Zjizvený
griffin právě ležel u ohniště a jakmile ucítil známou vůni,
zamračil se.
„Co to máš na sobě…“ přičichl blíž „to je… lidské, byl jsi s
člověkem?“
Griffin zaváhal. „Jen chvilku,“ přiznal tiše. „Byla to
kamarádka. Znala mě dřív. Neublíží nám. Nikomu o nás
neřekne.“
Zjizvený griff ho chvíli pozoroval s přimhouřenýma očima.
„Věřil jsi jí, ještě než jsi měl drápy a zobák?“ Griffin kývl.
„Pak možná věříš správně.“
Ještě chvíli bylo ticho. Mladá griffinka si lehla vedle nich a
převalovala se z boku na bok, ale nic neříkala. Oheň praskal.
Pak se k nim z ticha připojil starý griff, přisedl a dlouze se
podíval na mladého. „Viděl jsem tě. Když jsi se vracel. Měl
jsi v očích jiný pohled.“
Griffin se na něj podíval a po chvíli přikývl. „Byl to člověk.
Ale ne cizí. Byla… moje jediná přítelkyně. Předtím.“
Starý griff neodpovídal hned. Jen si přisunul křídlo blíž k
tělu a tiše pozoroval plameny.
„To je nebezpečné,“ promluvil nakonec. „Lidé se bojí toho,
co nechápou. Co je větší než oni. A když se bojí, často ničí
— i to, co milovali.“
„Ale ona se nebála. Dotkla se mě. Podívala se mi do očí a...
poznala mě,“ řekl tiše mladý griff.
Zjizvený se nadechl, ale zastavil se a nechal slovo staršímu.
„Možná ano. A možná tě nezradí. Ale to není ten hlavní
problém.“ Odmlčel se. „Problém je v tobě.“
Mladý griffin naklonil hlavu. „Ve mně?“
„Ano. V tom, co to v tobě vzbudilo. Touhu vrátit se. Být
tím, kým jsi byl. I kdybys se teď rozhodl zůstat — tvé srdce
se rozdvojilo.“
„Já ale nechci zpět…“ šeptl mladý. „Jen ona… je jiná.“
„To říkají všichni, kdo milovali,“ odvětil starý griff tichým
hlasem. „Ale hvězdy si nevybírají lehce. Jestli jsi byl
probuzen, je to proto, že jsi byl určen k tomu, být mezi
námi. Ale hvězdy nepočítaly s tím, že najdeš most zpět.“
„A co mám dělat?“ „Sám to poznáš. Brzy.“
Všichni tři se dlouho dívali do ohně, jak uhlíky pomalu
blednou. Vzduch byl klidný. Jen vítr jemně pročesával peří
jejich křídel.
A zatímco se ostatní rozešli spát, starý griff tam ještě chvíli
zůstal, s pohledem upřeným k nebi. Mladý ho chvíli
pozoroval, než odešel.
A v hlavě mu doznívala slova, která neřekl nahlas: Petro…
proč právě teď?
Kapitola 31
Slzy minulosti
Mladý griffin dlouho otálel, než se vydal za starým griffinem. V
táboře se ztišilo. Mladá griffinka si hrála sama u potoka a zjizvený
griffin se vzdálil na hlídku. Mladý cítil, že teď je ta chvíle. Srdce ho
táhlo k místu, kde starý často sedával — na skalním výběžku, ze
kterého bylo vidět na celé údolí i noční oblohu. A opravdu, i teď
tam starý griffin tiše stál, oči upřené k nebi, větrné proudy mu
jemně načechrávaly peří na krku.
Mladý se přiblížil tiše, s pokorou. Chvíli jen stál za ním, než
promluvil:
„Nechci, aby někdo kvůli mně měl problémy… ale vedlo
mě srdce. Za ní.“
Starý griffin dlouho mlčel. Vítr mu jemně načechrával peří
na krku, oči měl stále upřené k hvězdám.
„Byla tam?“ zeptal se tiše, jako by se bál odpovědi.
„Ano…“ hlesl mladý. „Slibila, že přijde znovu.“
Starý se otočil, poprvé se na něj zadíval s měkkostí v očích,
která tam dříve nebyla. „Budete se potkávat?“
Mladý kývl. „Ano.“
Starý jen přikývl. Pak si sedl, pomalu, s tichým zašustěním
per. Zadíval se znovu k nebi. A promluvil.
„Byl jsem jako ty. Kdysi dávno. Měl jsem někoho…“ Jeho
hlas se zlomil, na chvíli zmlkl. Mladý griffin ztichl, sedl si
vedle něj. Naslouchal.
„Nebyla jako my. Byla člověk. A byla všechno. Znala moje
jméno… říkala mi jím. I já jsem tehdy měl jméno.“ Starý
griffin se pousmál smutně. „Byl jsem hrdý. Hloupý. A
myslel jsem si, že když zůstanu s ní, přestanu být tím, čím
jsem. Ale osud tomu nedovolil.“
Zavládlo ticho. Jen noční vítr se opíral o skalní stěny.
„Co se stalo?“ zeptal se mladý tiše.
„Jednoho dne už nepřišla. Možná ji svět vzal, možná se
rozhodla zapomenout… Možná už nebyla schopná nést to
tajemství.“ Zhluboka se nadechl. „Už dlouho nevěřím, že
mě někdo někdy znova osloví jménem.“
Mladý griffin se zadíval do jeho tváře. V té staré, zjizvené
tváři se objevila první slza. Stekla mu po líci a spadla dolů
na kámen.
„Už na mě nikdo nečeká,“ řekl tiše starý griffin.
Mladý sklopil zrak. V tu chvíli cítil, že jeho příběh není jen
jeho. Že bolesti, které si neseme, si často neseme sami – ale
zároveň jsou tkané ze stejných vláken jako bolest ostatních.
„Děkuju, že jsi mi to řekl,“ zašeptal.
Starý griffin mlčky přikývl. Pak se jemně pousmál a dodal:
„Pokud se ti hvězdy otevřely… pak si tě nevybraly
bezdůvodně. Tak toho využij. Možná ti daly šanci říct nahlas
to, co já už nikdy říct nemohl.“
Chvíli mlčel, než znovu promluvil — tentokrát tiše, ale s
naléhavostí, která se vznášela mezi hvězdami a jejich peřím.
„A pokud ji opravdu miluješ… nikdy se jí nevzdávej.
Neudělej tu chybu, kterou jsem udělal já. Nečekej, až bude
pozdě. Až se jednoho dne nevrátí a ty zůstaneš stát na
tomhle výběžku sám, s prázdnýma křídlama a jménem, které
už nikdo nevysloví.“
Mladý se na něj podíval, oči plné tichého porozumění.
„Bojuj za ni. Ne proti světu, ale proti sobě — proti strachu,
že ji ztratíš. Protože ten strach je horší než ztráta samotná.
Ten tě sváže, umlčí, promění v kámen.“
Starý griffin se zadíval k obzoru, kde se začínalo rodit
svítání. „A pokud jednou odejde… a ty budeš vědět, že jsi
udělal všechno, co jsi mohl… pak tě to nezlomí. Jen ti
zůstane jizva. Ale ne prázdno.“
Dlouho tam oba seděli mlčky. Dva griffini, dvě srdce, dvě
ztráty… a svítání, které slibovalo, že bolest nemusí být
konec.
Kapitola 32
Důvěra
Ráno bylo svěží a tiché, když se mladý griffin přiblížil zpět k místu,
kde se den předtím setkali. Petra už netrpělivě přešlapovala u
ohniště, v ruce držela plátěný sáček. Když ho zahlédla mezi
stromy, rozběhla se k němu s úsměvem.
„Pojď, mám něco pro tebe!“ zvolala a vytáhla z pytlíku
buchtu. „Upekla jsem ji ráno. Jsem zvědavá, jestli ti bude
chutnat…“
Přistoupila blíž a otevřela uzlík. „Opatrně… tady máš.“
Natáhla ruku k jeho zobáku.
Griffin se pomalu přiblížil, zvědavě nasál vůni – a s ní i
trochu moučkového cukru, který se vznášel jako jemný
poprašek ve vzduchu. Než se nadáli, silné pšiknutí mu trhlo
hlavou dozadu – a buchta se rozpleskla o zem.
Petra se nejdřív lekla, pak ale propukla v smích. „No tak
jednu odpověď máme, pane majestátní. Buchtu asi fakt
nemůžeš.“ Usmála se a pohladila ho po krku, kde se mu
mírně zvedla srst.
Griffin jen sklonil hlavu a pohledem ukázal ke skalnatému
útesu nad údolím. Otočil se, vykročil a ohlédl se, jestli ho
následuje.
Petra chvíli váhala, ale pak vykročila za ním.
Na útesu se zastavili. Byl tam silný vítr a výhled na celé
údolí zalité ranním světlem. Griffin se k ní natočil bokem,
pomalu složil křídlo, aby jí naznačil, že může nasednout.
„To myslíš vážně?“ podívala se na něj nejistě. Griffin
přikývl.
„A kam jako…?“ Zhluboka se nadechla. „Dobře, ale jestli
spadnu, seškrábneš mě ty.“ Pomalu se mu vyškrábala na
hřbet, pevně ho objala kolem krku a zachytila se pod
základnami křídel.
„Jsem připravená… asi…“
Griffin se napřímil, roztáhl svá široká křídla a cítil, jak se
mu do per opírá stoupající proud vzduchu. Petra se k němu
přitiskla, ruce se jí trochu třásly.
„Drž se,“ zašeptal v duchu, a pak se odrazil.
Klesli nejprve níž pod okraj skály, než je vzestupný vítr z
údolí nadnesl. Petra vyjekla, instinktivně zavřela oči, ale pak
je znovu otevřela.
Pod nimi se rozprostíral celý les, řeka jako stříbrná stuha
vinoucí se skrz zelené koruny stromů, světlo se odráželo od
hladiny a v dálce byly vidět zasněžené vrcholky hor.
„Tak takhle ty vidíš svět?“ zašeptala.
Griffin krátce kývl hlavou, jako by odpověděl.
Petra se zasmála, zhluboka se nadechla. „Tak to se ti už
vůbec nedivím, že se nechceš vrátit.“
Letěli dál. Nad řekou se vznášeli ve spirále, pak sklouzli
podél skal a pomalu se vraceli zpět. Petra se cítila volněji
než kdy dřív. Přitiskla se mu k šíji a chvíli jen zavřela oči,
nechala se nést.
Nikdy si nepřipadala tak blízko něčemu, co nemělo být
možné.
Když přistáli, seskočila opatrně na zem. Griffin na ni
pohlédl. Na její tváři bylo všechno – dojetí, radost,
překvapení, a… porozumění.
Petra k němu přistoupila, položila mu ruku na hruď, kde
cítila pomalý tlukot. „Děkuju,“ řekla tiše. „Za tohle. Za
důvěru.“
Griffin se k ní sklonil, jemně se dotkl její ruky zobákem. A
pak se jen díval – dlouze, klidně, jako by si ten okamžik
chtěl zapamatovat navždy.
Kapitola 33
Strážce a stín
Pomalu se spolu vraceli k řece, podél lesních pěšin, které se
zvolna stáčely mezi stromy. Petra držela mobil v ruce a s
rozzářenýma očima na něj volala:
„Podívej, zjistila jsem, co jsi zač! Tady — griffin!“ Nadšeně
mu ukazovala obrázek majestátního tvora se lvími tlapami,
orlí hlavou a obrovskými křídly. „Je to z mytologie. Píše se
tu, že griffin byl strážcem pokladů a symbolem síly a
moudrosti. Vypadá přesně jako ty…“
Griffin se zastavil a lehce se naklonil, aby na obrazovku
viděl. Něco v něm se pohnulo — v očích mu zablesklo.
Možná poprvé slyšel, jak někdo jeho podobu pojmenoval.
Ale než mohl zareagovat, cosi v něm ztuhlo. Ostrý nádech.
Zastavil se uprostřed kroku a vztyčil hlavu. Pírka na zádech
mu vzepjala neznámá vlna instinktu. Vzduch zhoustl. Cítil
lidský pach. Pot. Kov. A něco hlubšího. Nebezpečí.
„Ne…“ zašeptal si pro sebe a krokem ustoupil ke stěně.
Petra si ho všimla. Jeho pohyb, postoj, napětí v těle. „Děje
se něco?“ zeptala se tiše.
Griffin neodpověděl. V duchu sám k sobě mluvil. Něco tu
je. Blízko. Není to jako předtím. Tohle... tohle není dobré.
Ostře zahnul za roh skály a celým tělem se přitiskl ke
kameni, téměř neviditelný ve stínech.
Petra se otočila ve směru, kterým šli. A tehdy se před ní
objevil muž.
Postava s puškou na zádech, v maskáčovém oblečení.
Lovec.
Vypadal klidně. Až příliš klidně. Jeho pohyby byly pomalé,
kontrolované. Oči se ale nepohybovaly bezcílně —
sledovaly. Třásly se v nich stíny.
„Co tu děláš sama, slečno?“ Hlas měl hluboký, bez emocí.
„Jsem... jen na procházce,“ řekla s předstíraným klidem.
Lovec přistoupil blíž. „Vidělas něco zvláštního? Třeba velké
stopy?“ Sklonil se a ukázal na vlhkou půdu. Byly tam
hluboké, zřetelné otisky drápů a tlap. „To zvíře tu někde je.
Je obrovský. Slyšel jsem ho. Jdu po něm.“
Petra se snažila tvářit klidně. „Nahoru na skálu jsem šla. Nic
tam nebylo. Jen stromy a kamení.“
Lovec ji chvíli pozoroval. Mlčel. Pak se pomalu narovnal.
„Zvláštní,“ řekl tiše. „Někdy se věci schovávají tam, kde je
nečekáš.“
Petra neodpověděla. Cítila, jak se jí zrychluje tep. Lovec se
otočil k odchodu — ale pak si všiml detailu.
Na jejím batohu… perutě. Dlouhé, hnědé pero, zaklíněné v
přezce.
Zastavil se. Chvíli na něj hleděl. Jeho výraz ztuhl. Pak se
pomalu přiblížil. „To je pěkný kousek,“ řekl. „Kde jsi ho
našla?“
Petra zaváhala. „Na zemi. V lese. Jen tak… leželo tam.“
Lovec se na ni podíval. Dlouze. „Takové věci se jen tak
neválejí,“ pronesl tiše. Pak se otočil. „Hezký suvenýr,“
dodal. A odešel.
Petra zadržela dech. A pak, když si byla jistá, že muž zmizel
mezi stromy, zavolala tiše za roh: „Už můžeš vylézt.“
Zpod skalní stěny se pomalu vynořil griffin. Tělo napjaté,
srdeční tep zrychlený. Jeho oči byly rozšířené, křídla mírně
roztažená.
„Takový strach jsem ještě necítil…“ šeptal sám pro sebe.
„To bylo o fous,“ řekla Petra a položila mu ruku na hrudní
peří. „Ale je to dobrý. Už je pryč.“
Griffin se ale stále nedokázal uklidnit. Ten pocit — instinkt,
nebezpečí, to, jak se mu zježily špičky per — to nebyl
obyčejný člověk. Ten muž… byl lovec. A byl blízko. A něco
v jeho očích říkalo, že tohle nebylo naposledy.
Kapitola 34
Dotek jiného světa
Petra šla mlčky vedle griffina. Její dech byl tichý, ale napětí v něm
bylo slyšet. Hluboký les houstl a slunce, které pronikalo mezi
větvemi, kreslilo na její tvář zlaté stíny. Griffin mlčel, ale ona cítila,
že jí chce něco ukázat. Něco důležitého.
„Kam to jdeme?“ zašeptala opatrně. Griffin jen pohlédl přes
rameno a pařátem pokývl směrem vpřed. Petra věděla, že ho
nemá tlačit. Ticho mezi nimi nebylo prázdné – bylo plné
očekávání.
Konečně se prodírání hustými keři změnilo ve světlo. Vyšli
na palouk. Slunce se rozlilo po trávě a mezi skalami se
otevřelo údolí. Níže, mezi stromy, bylo něco jako tábořiště.
Několik velkých postav s křídly a majestátním držením
postávalo u ohniště, u potoka, na skalách. Petra ztuhla.
„To jsou… další?“ zašeptala. „Vy jste skuteční… je vás
tolik… tolik duší.“
Griffin neodpověděl. Jen pomalu sestupoval dolů po pěšince
k nim. Petra ho následovala, pohled upřený na stvoření,
která dosud znala jen z legend. Každý krok jí připadal jako
sen. Ale všechno bylo skutečné – šustění křídel, vůně dřeva
a hlíny, vzdálené hlasy… nebo spíš skřehotání?
Z tábora se najednou oddělila menší postava. Malá grifinka.
Běžela k nim s nadšením v očích a radostí v pohybech. Její
drápy jen lehce dopadaly na zem, peří jí vlály ve větru.
Když spatřila Petru, rozzářila se ještě víc.
„To je člověk?“ zakňourala radostně a začala skákat kolem
nich. „Můžeme si ji nechat? Můžeme? Prosím? Prosím!“
Petra nerozuměla slovům, ale tónu ano. Bylo to nadšení.
Radost. Přesto se trochu stáhla. Skřehotání grifinky jí znělo
cize, skoro děsivě. Griffin to vycítil a jemně ji okřikl.
Grifinka ihned zpomalila.
Ale pak se stalo něco zvláštního.
Grifinka zvážněla. Naklonila hlavu — a pak její oči změkly,
když se jejího peří dotkla Petřina dlaň. Mlčky jí nastavila
líc.
Petra se usmála. Byl to křehký okamžik ticha a porozumění.
V očích grifinky se odráželo slunce a Petra měla pocit, že se
právě dotkla jiného světa. Nikdy si nemyslela, že se dotkne
něčeho, co mělo zůstat jen v knihách.
„Ta už je moje,“ řekl nakonec griffin se smíchem, když
viděl, jak grifinka na Petru zírá s naprostým úžasem. „Ale
můžeš si s ní hrát.“
Grifinka radostně poskočila.
Kapitola 35
Oheň paměti
Když dorazili zpět na okraj tábora, většina griffinů zmizela mezi
stromy. Zůstali jen starý griffin a zjizvený, kteří stáli klidně, beze
strachu.
Petra se zastavila. Neudělala ani krok dál, jen se nervózně
ohlížela po svém příteli. „Oni mě… nechtějí tady?“
zašeptala tiše.
Mladý griffin na ni pohlédl, pak se zadíval na starého. Ten
přistoupil pomalu, klidně, a s důstojností se zastavil vedle
něj.
„Uvázal jsi to moudře?“ zeptal se hlubokým hlasem.
Mladý griffin beze slov přikývl. Zjizvený sledoval scénu se
zdrženlivostí, ale nakonec také přikývl. Symbolické gesto.
Přijetí. Petra mohla vstoupit.
Zůstala však stát na místě a jen pomalu došla k nim, jako by
nechtěla narušit křehkou rovnováhu tichého místa. Mlčky
prošla kolem ohně a posadila se na plochý kámen.
Oheň uprostřed tábora nehořel kvůli teplu. Hořel kvůli
paměti.
Chvíli bylo ticho.
„Hele…“ oslovil zjizveného mladý griffin, „odkud se
vlastně vzala ta malá?“
Zjizvený po něm hodil pobaveným pohledem.
„Nemyslím Petru,“ dodal rychle. „Myslím tu malou
grifinku. Nepřijde mi, že byla probuzena stejně jako my.
Všichni máme nějakou minulost. Ale ona? Ta tu jen lítá jak
neřízená střela a užívá si života. Jako by nikdy nic jiného
neznala.“
„Jako by se sem narodila…“ zamyslel se mladý.
Zjizvený se pousmál a pokrčil širokými křídly. „Víš, když
jsem já přišel… už tu byla. A starý griff říkal, že když přišel
on, taky už tu byla.“
Mladý se zamračil. „To není možné.“
Zjizvený se usmál. „Vsadím se, že je to nějaký šotek.“
Grifinka, o které mluvili, se právě vynořila ze stínu jednoho
ze stromů. Přiskočila k Petře, naklonila hlavu a chvíli si ji
zvědavě prohlížela. Pak se její oči změkly a pomalu, téměř
uctivě, k Petře natáhla křídlo.
Petra se trochu zmateně usmála a pohladila ji po hřbetu
křídel. Grifinka nastavila líc — a v tu chvíli to vypadalo,
jako by se mezi nimi něco přeneslo. Mlčky. Neviditelně. Ale
hluboce.
Petra nevěděla, co se právě stalo. Ale cítila to. Jako by jí
někdo otevřel dveře do světa, který dosud jen tušila.
Starý griffin neřekl nic. Jen lehce přikývl, jako by to
očekával. „Tak to začalo,“ pronesl tiše, spíš pro sebe než pro
ostatní.
Kapitola 36
Jizvy duše
Petra si našla klidné místo kousek od ohně. Všechno bylo
tiché a měkké, jako by se celý svět na chvíli zastavil. Jemně
si lehla do trávy, přitáhla si batoh pod hlavu a zavřela oči.
Malá grifinka k ní tiše přiběhla. Nejprve se ohlédla na
mladého grifa, pak s radostným chvěním stočila své tělo k
Petřiným nohám. Chvíli se vrtěla, než se pohodlně usadila
— jako malé zvíře hledající teplo a bezpečí. Petra ji
nevědomky pohladila po zádech a obě pomalu usnuly.
Bylo to poprvé, kdy spala po boku jiného tvora než
člověka… a přesto se cítila v bezpečí.
Mladý grif seděl u dohasínajícího ohně. Jeho pohled klouzal
po Petřině tváři — jak poklidně dýchala, jak jí vítr jemně
pohyboval vlasy. Jeho hruď se zvedala a klesala pomalu,
jako by se snažil vstřebat ten okamžik naplno.
Vedle něj se tiše posadil zjizvený grif. Mlčky sledoval
plameny, které pomalu dohořívaly, než promluvil.
„Už ji nikdy nenech hledat,“ řekl klidným, trochu unaveným
hlasem. „Patříte k sobě.“
Mladý se na něj otočil. V jeho pohledu byl vděk, pokora i
síla. Lehce kývl hlavou. „Nenechám,“ odpověděl tiše.
Chvíli bylo mezi nimi ticho. Pak mladý sklopil pohled na
zjizveného a s opatrnou upřímností se zeptal: „Ty rány…
způsobil sis je s tímto tělem?“
Zjizvený se zahleděl na své tělo. Dlouhé šrámy, některé
zarudlé, jiné staré a matné jako vybělené větve. Pomalu
otočil hlavu zpět k ohni, oči mu ztěžkly.
„Tyhle rány nepřišly tady,“ pronesl nakonec. „Přišly se
mnou.“
„Jak…?“ zašeptal mladý.
„Když mě probudily hvězdy,“ začal tichým, zastřeným
hlasem, „nebyl jsem jako ty. Nebyl jsem ztracený. Byl jsem
zlomený.“
Pohlédl k nebi, kde se mezi větvemi zjevovala jednotlivá
souhvězdí. „Byl jsem člověk, který ztratil všechno. Rodinu,
víru… i vlastní jméno. A pak, jednoho večera, jsem se v
horách zhroutil. Myslel jsem, že je to můj konec. Ale
nebyl.“
„V tu noc padala hvězda,“ pokračoval. „Ale ne obyčejná.
Byla… černá. Jako stín, který propálil nebe. A pak jsem se
probudil tady. Ale ty rány…“ natáhl jedno mohutné křídlo,
„…tyhle jizvy jsem si nesl už předtím. Jsou součástí mé
duše. Tělo je jen následuje.“
„A proč tě hvězdy vybraly?“ zeptal se mladý tiše, skoro se
bál odpovědi.
Zjizvený se pousmál. „Protože jsem jim přestal věřit. A ony
mě chtěly přesvědčit, že i popel má v sobě světlo.“
Vítr jim sfoukl poslední uhlík. Noc potemněla a mladý grif
se naposledy podíval na svého staršího společníka.
„Děkuju,“ řekl prostě.
Zjizvený neodpověděl. Jen natáhl své mohutné křídlo a
lehce ho položil mladému na záda. Tichý, tichý dotek. Jako
požehnání.
A v dálce začala první hvězda znovu zářit.
Kapitola 36
Déšť
Zatímco většina griffinů se po odcházejícím rozhovoru
rozprchla do svých úkrytů, aby se schovala před
přicházejícím deštěm, on zůstal. Nešel. Místo toho se
pomalu přiblížil k Petře, která už pokojně spala, její tělo
stočené v klidném spánku, a u jejích nohou se s důvěrou
choulila malá griffinka.
Griffin se tiše posadil vedle nich. Nad hlavou se začaly
sbírat těžké mraky a první kapky dopadly na suchou trávu.
Neváhal. Opatrně roztáhl své mohutné křídlo — natolik, aby
vytvořil stín a úkryt. Natolik, aby je uchránil. Udělal to bez
váhání, bez přemýšlení. Jako by to bylo správné. Přirozené.
Jediné, co mohl udělat.
Jako by celý jeho nový smysl existence byl ukryt v tom
jediném ochranitelském gestu.
„Takhle má vypadat noc pod hvězdami?“ šeptl sám k sobě.
„Ne… ale jestli tohle je cena za to, že vás udržím v bezpečí,
beru ji. Každou kapku.“
Blesk rozsekl oblohu a na okamžik osvětlil celý les.
Všechno kolem se na zlomek vteřiny zastavilo. A právě v
ten okamžik mu něco nesedělo. Podvědomě se napřímil.
Hrbetní pera se mu mírně zježila. Ten pocit… neklid, napětí.
Stejné jako tehdy, když poprvé pocítil nebezpečí.
Další blesk. A v tom oslepujícím světle zahlédl siluetu.
Nehýbala se. Siluetu člověka, jak míří zbraní přímo na něj.
Chtěl se postavit, zakřičet, odrazit útok — ale dřív, než
stačil cokoli udělat, ozval se výstřel. Tiché cvaknutí kovu,
výbuch a tlumený dopad. Jeho tělem projela ostrá bolest.
Projektil ho zasáhl přímo do napjatého křídla, které držel
roztažené nad Petrou a malou griffinkou.
Zvuk rány se nesl lesem. Bolestí se mu zatmělo před očima
a jeho tělo se zhroutilo na bok. Z křídla tryskala krev a s
deštěm se mísila v rudé louže na zemi. Těžce dýchal, bolest
mu stahovala hruď, ale přesto se snažil křídlo udržet
zvednuté.
Petra se vylekaně probudila a prudce se posadila. Malá
griffinka s výkřikem zmizela v křoví. Petra se podívala
vedle sebe — a když spatřila jeho tělo, jak se třese a z křídla
mu stéká krev, vytrhla se z ospalosti. Voda jí stékala po
tváři, vlasy jí přiléhaly k hlavě, ale ona neváhala a přisunula
se k němu.
„Ne… ne, to ne… co se stalo?“ zašeptala.
Z křídel mu crčela krev, rudé kapky se vsakovaly do mechu.
Obličej měl zkřivený bolestí. Ale stále tam byl. Dýchal.
Díval se na ni.
Jeho oči prosily, aby zůstala.
Kapitola 38
Seth
Déšť nepolevoval. Mladý griffin ležel na zemi, z jedné strany ho
objímala Petra, z druhé stékala krev po zblácené trávě a mizela v
rozšlapaném listí. Každý nádech ho bolel, křídlo měl ztěžklé a
necitlivé, jako by se stalo cizím.
Ozval se praskot větví. Kroky.
Petra se otočila — mezi stromy se zjevil stín. Zatímco malá
griffinka pozorovala z úkrytu s vytřeštěnýma očima, k nim
pomalu přicházela postava. Muž. V ruce pušku, v očích
něco chladného a neústupného.
Za mladým griffinem se ve stejnou chvíli objevili dva další
– zjizvený a starý. Mlčky se zařadili po jeho boku. Jeden
odhodlaný, druhý tichý a plný vnitřní síly. Petra zůstala
klečet vedle raněného těla, dlaň měla přitisknutou na
krvácející ránu, i když věděla, že takhle ho nezachrání.
„Ty...“ vydechla a ztuhla. „To jsi ty?! Co tady chceš? Proč to
děláš?!“
Lovec se pomalu přiblížil. V očích měl hořkost. „Kvůli
tobě,“ odvětil ledově. „Kvůli té jediné peruti na tvém
batohu. Jakmile jsem ji uviděl, věděl jsem, že máš s těmi
stvůrami něco společného.“
Petra ucouvla, ale neskrývala se. Jen tiše řekla: „Oni nejsou
stvůry.“
Mladý griffin se pohnul, bolestí zasténal, jeho pařáty se
zatínaly do země.
Starý griffin, který celou dobu stál tiše jako stín, náhle zvedl
hlavu. Jeho nozdry se zachvěly. Něco ucítil.
A pak se mu zornice stáhly. „Ten pach… Nevěřil bych, že
ho ještě někdy ucítím…“
Zjizvený griffin po jeho boku přimhouřil oči. „Znáš ho?“
Starý griffin se podíval lovci přímo do očí. „Seth.“
Lovec na chvíli ztuhl. A pak, jako by se usmál.
Zjizvený griffin se zmateně otočil ke starému. „To je ten…
ten co—“
„Ten, kterého si hvězdy vzaly zpět,“ přerušil ho starý griffin.
Jeho hlas byl hluboký, klidný, ale nesl s sebou váhu smutku
a zrady.
„Tohle…“ pokračoval, zatímco mu oči potemněly, „je ten,
který neprošel rituálem. Ten, co se rozhodl vrátit. Zřekl se
daru, vzal si zpět jméno – Seth – a vrátil se mezi lidi. Ale
hvězdy… hvězdy nikdy nezapomenou.“
Všichni ztichli. I déšť na chvíli zněl vzdáleně, jako ozvěna
jiného světa.
Seth se nedal zviklat. Jeho hlas byl chladný, bez výčitek.
„Vrátil jsem se, protože jsem to pochopil. To, co jste mi
vzali… nebyl dar. Byl to trest.“
Petra pevně stiskla mladého griffina, který se zmítal mezi
bolestí těla a tlakem celého okamžiku. Z očí mu tekly slzy –
jestli bolestí nebo vztekem, to už nebylo jasné.
Starý griffin ale stále klidně hleděl na Setha. „Nech nás být.
Máš své rozhodnutí. Tohle není tvůj svět.“
Seth sevřel pušku.
Napětí se dalo krájet. Nad hlavami jim hřmělo.
A mezi blesky, kapkami deště a tichými dechy se rozprostřel
jediný okamžik: ten, kdy se rozhoduje o osudu všech.
Kapitola 39
Klec
Déšť bubnoval na listí i na mokré perutě. Vše bylo šedé, syrové a
napjaté. Seth udělal další krok směrem ke skupině – mladý griffin
ležel v trávě, zraněný, Petra u něj na kolenou, starý i zjizvený
griffin stáli naproti Sethovi. Jeho puška se leskla od kapek deště a
oči měl zarudlé. Ne únavou, ale nenávistí.
„Věděli jste, že se vrátím,“ procedil mezi zuby. „Celý ten
čas… jste mě nechali tam. V kleci. V pasti. V tom těle.“
Starý griffin mlčel, ale jeho zorničky se stáhly, jako by
poznal víc než jen tvář před sebou.
„Nikdy jste mi nedovolili být tím, kým jsem měl být.
Odtrhli jste mě od volnosti a pak mě zradili.“
Zjizvený griffin naklonil hlavu. „Ty jsi ten, kdo zradil.
Vybral sis návrat. Hvězdy ti daly šanci, a ty jsi ji spálil.“
Seth zasyčel: „Hvězdy! Kdo jsou oni, že rozhodují o tom,
kdo si zaslouží létat a kdo má padnout? Já jsem měl být víc.
A místo toho jste mě stáhli zpět do klece jménem člověk.“
Zamířil puškou ke starému griffinovi. „Kvůli tobě. Ty jsi mě
vedl. Ty jsi mě přivedl ke hvězdám – a pak jsi mě nechal
spadnout.“
Petra se zvedla, ruce se jí třásly, ale postavila se mezi Setha
a raněného griffina. Nevěděla, co říct. Ale věděla, že musí
stát. Že někdy ticho je silnější než výkřik.
„Nedělej to!“ zvolala.
Seth ji chvíli pozoroval. V očích se mu mísila bolest s
hořkostí. „Odstup, děvče. Tohle není tvůj boj. Ty nevíš, co
mi vzali.“
Jeho hlas byl chladný, ale pod ním pulzovalo něco
zlomeného. „Ty vidíš jen jejich krásu. Ale já jsem viděl, co
se skrývá za ní. A dnes jim to vrátím.“
Starý griffin konečně promluvil. Hlas měl klidný, ale nesl v
sobě ozvěnu smutku. „Sethu. Když jsme tě viděli odcházet,
věděli jsme, že to není tvá pravá volba. Ale hvězdy tě vzaly
zpět… protože ses rozhodl ztratit to, co jsi dostal.“
Sethova tvář se zachvěla. „Já nic neztratil! Vy jste mě
okradli! A dnes si vezmu, co mi náleží.“
Zvedl zbraň, ale než mohl stisknout spoušť, zjizvený griffin
udělal krok vpřed. Déšť mu stékal po peří, oči měl zúžené.
„Chceš hlavu starého griffina? Budeš se muset pro ni prodřít
přes mě.“
Mladý griffin slabě zaúpěl bolestí. Petra mu položila ruku na
hruď, snažila se ho udržet v klidu. Kapky deště se mísily s
krví na jeho peří, ale jeho zrak zůstal upřený na Setha. Už
věděl, kdo to byl. Ten, o němž starý mluvil. Ten, který se
vrátil.
Ten, který zradil hvězdy.
Všechno se zpomalilo. Kapky deště visely ve vzduchu. A
mezi nimi se rozhodovalo.
Kapitola 40
Jazyk zrádce
Déšť se snášel jako závoj, chladný a neodbytný. Nebe bylo
šedé a těžké, ale to, co viselo ve vzduchu, bylo mnohem
tíživější než déšť. Střet minulosti a přítomnosti. A pomsty.
Petra zírala na Setha s očima rozšířenýma zděšením. „Jak…
jak to, že jim rozumíš?“
Seth se k ní pomalu otočil. V očích neměl triumf, jen
prázdnotu. „Protože já byl jedním z nich.“ Jeho hlas byl
tichý, plný jedu a bolesti. „Byl jsem griffin. Ale oni mě
zavřeli zpátky. Sejmuli mi křídla, zbavili mě svobody.
Vrátili mě do světa, kam jsem nikdy nepatřil.“
Zjizvený griffin udělal krok vpřed, pařát připraven. „Zradil
jsi sám sebe, ne nás.“
„Mlč!“ zasyčel Seth a bez zaváhání vykročil. Úder pažbou
zbraně přišel rychle. Zjizvený nestihl uhnout. Pažba ho
zasáhla do hlavy a s těžkým dopadem padl do bláta.
Petra vykřikla a v šoku se vrhla před starého griffina.
Rozpažila ruce a rozkročila se. „Ne!“ křičela zoufale. „Dost!
Nedovolím ti to!“
Seth pozvedl zbraň. Jeho výraz byl ztuhlý, napjatý, ale oči
plály. Mířil. Petrino tělo bylo křehké. Ale stálo mezi nimi
jako zeď.
A pak… se svět na okamžik zastavil.
Starý griffin udělal krok vpřed. Jeho zobák těsně minul
Petrino rameno. V tichu deště k ní zašeptal: „Děkuji… ale
ten kříž nesmíš nést za mě.“
Pomalu, důstojně se narovnal. Jeho mohutné tělo se
vzpřímilo. Postavil se na zadní nohy a roztáhl svá křídla, jak
jen to šlo. Vypjal hruď, jako by chtěl říct celému světu:
Střílej. Tady jsem.
Petra ztuhla. Nechápala.
„Ne… prosím…“ zašeptala, slzy jí stékaly po tváři,
smíchané s deštěm. „Nedělej to.“
Starý griffin k ní sklonil hlavu, tiše: „Tohle je moje cesta. A
můj hřích.“
Sethova ruka se chvěla. Déšť bubnoval na hlaveň pušky.
Výraz měl zkřivený, v očích nenávist a prázdnota zároveň.
„To tys mě vyhnal,“ zavrčel. „Ty! Ty jsi mi všechno vzal! A
teď mi dáš aspoň tohle — nebo mi nezůstane vůbec nic.“
Mladý griffin, zraněný opodál, se pokusil zvednout hlavu.
„Ne…“ zašeptal sotva slyšitelně.
Seth stále mířil. Tělem mu projel záchvěv. Puška tiše cvakla.
A pak…
Kapitola 41
Poslední vzdor
Mladý griffin se z posledních sil vymrštil. Jeho tělo, dosud
schoulené v bolesti, najednou ožilo výbuchem síly — jako
by se v něm rozhořel oheň hvězd. V jediném zoufalém gestu
se vrhl proti Sethovi. Širokým švihem pařátu vyrazil pušku z
jeho rukou.
Ozval se výstřel. Rána, jež neměla být vypálena, ale přesto
vyšla. Zasáhla. Přímo do hrudi. Jako úder osudu.
Svět se na okamžik zastavil.
Starý griffin, který před vteřinou očekával smrt, prudce
otevřel oči. Petra vykřikla z plna hrdla: „NE!“
Mladý griffin se pomalu sesunul k zemi. Když dopadl, jeho
těžké tělo vyvolalo ránu, kterou Petra ucítila až v kolenou.
Voda z kaluže, do které spadl, se zvedla do stran v prstenci
ticha — jako by se sama země rozplakala.
Seth, ohromen nárazem, se potácel na všechny čtyři. Jeho
výraz byl prázdný. V očích měl zmatek. Hledal pušku, ale
než se k ní dostal, starý griffin k němu přiskočil a s razancí,
kterou nikdo nečekal, ho srazil k zemi. Jeho pařát dopadl
tvrdě. Seth byl přibit k zemi jako hřebík. Neměl už šanci.
Zjizvený griffin, konečně při vědomí, se rozhlédl kolem
sebe. Ztuhl. „Mladej?“ zašeptal. A pak z plna hrdla zakřičel:
„MLADEJ!“
Rozběhl se k němu. Klesl vedle jeho těla, které ztěžka
dýchalo. „Drž se! Slyšíš mě? Dýchej!“
Mladý griffin pomalu pootočil hlavu. Zobák měl napůl
otevřený. Z jeho hrudi vytékala krev.
Z posledních sil se převalil na záda. Křídla se bezvládně
rozevřela do bláta. Déšť mu stékal po zobáku. V očích už
nebyla bolest — jen podivný klid.
„Tak… tohle je můj konec?“ „Tohle je ten vyšší úděl? Kvůli
tomuhle jsem přišel? Abych skončil takhle?“
Jeho srdce bilo pomalu. Každý úder zněl dál a dál. Věděl, že
ho ztrácí. Věděl, že tohle může být naposled.
Zjizvený griffin mu přiložil pařát na hruď. „Jsi… skutečný
griffin,“ zašeptal. „Naučil ses dýchat. Dýchat jako my…“
Ze zobáku mu stékala slza. Dopadla na hruď mladého
griffina a smísila se s jeho krví.
Petra k němu klekla, mokré vlasy přilepené k obličeji.
„Prosím… ne… prosím, ne teď…“
Hystericky hleděla do jeho očí, které se pomalu zavíraly.
„Nemůžeš mi umřít. Já tě našla… konečně… a ty teď…“
Obrácela se ke starému i zjizvenému griffinovi: „Udělejte
něco! Prosím!“
Déšť bubnoval do země, na peří, na kameny. Obloha nad
nimi ztěžkla temnotou.
A mladý griffin ležel bez hnutí. Tlukot jeho srdce slábnul…
jako hlas hvězd, které se pomalu vzdalují.
Kapitola 42
Hvězdy si tě zvolily
Déšť sílil. Nebe bylo sevřené tmou a hněvem, blesky
osvětlovaly krajinu v trhaných výjevech. Tělo mladého
griffina nehybně leželo v blátě, peří promočené, zčásti
slepené krví. Všude kolem něj se šířila tichá beznaděj.
Jeho srdce bilo pomalu. Každý úder byl slabší než ten
předchozí. Buch... Buch... ...buch.
A pak — ticho.
Z jeho zobáku unikl poslední výdech. Hluboký, tichý,
konečný. V chladném večeru po dešti se z něj zvedl oblak
páry — jemný, mléčný závoj, který se na okamžik vznášel
nad jeho hlavou. Jako by duše opouštěla tělo. Jako by i
vzduch věděl, že právě odešel někdo, kdo měl zůstat.
Petra seděla u něj, zborcená slzami, dlaně zabořené do jeho
mokré hrudi. „Prosím... neodcházej... já tě našla. Už jsem tě
našla! Nemůžeš mi teď odejít...“ šeptala roztřeseně, ale její
hlas se ztrácel v hřmění.
Zjizvený griffin klečel vedle ní. Měl pařát položený na jeho
hrudi. Zavřel oči a s tlumeným dechem začal pronášet
modlitbu, na kterou si matně vzpomněl z doby, kdy býval
člověkem. Slova byla roztřesená, prastará, ztracená v čase:
„Hvězdy, které bdíte nad nocí, vezměte ho zpět
do svého světla. Ať nezůstane mezi stíny, ať
jeho jméno nezmizí. Ať se jeho dech znovu spojí
s větrem, ať jeho srdce znovu najde rytmus. Ať
ho světlo najde — a neztratí.“
A tehdy se z mlhy vynořila malá grifinka. Její obvykle
rozpustilý výraz byl pryč. Šla pomalu, tiše, s očima plnýma
slz. Bez jediného slova přistoupila k ležícímu tělu, naklonila
se, přitiskla své čelo na jeho. „Hvězdy věděly, proč si
vybraly právě tebe…“ zašeptala.
A pak se to stalo.
Déšť ustal. Jako když se svět na okamžik zadrží v dechu.
Mračna se roztrhala a z nebe sestoupily první hvězdy. A s
nimi i světlušky. Nejprve jen pár, potom desítky, stovky…
tisíce. Obklopily tělo mladého griffina, jako by ho hladily
svým zářením. Tančily kolem něj ve spirálách, tvořily kruhy,
které se rozšiřovaly a znovu stahovaly. Některé se usadily na
jeho peří, jiné se vznášely nad jeho hrudí, jako by čekaly na
první nádech.
Hvězdy neosvěcovaly jen krajinu. Odpovídaly. Volaly zpět
to, co bylo ztraceno.
Petra s vytřeštěnýma očima sledovala, jak se jeho tělo
začíná zvedat. Jemně, jako by byl váhou jen pírkem, se
vznášel nad zemí. Jeho roztáhlá křídla se zaleskla v
odlescích hvězdného světla, ocas visel dolů, ale jeho rány…
rány zmizely. Krev už nebyla.
Zjizvený griffin šeptal: „Zázrak…“
Vedle nich se však začalo dít něco jiného. Světlušky se
roztančily i kolem Setha. Ten, potlučený a ztracený v šoku,
se pokusil vstát. „Nechte mě! Nechte mě být!“ křičel, snažil
se je odehnat, ale nic nepomáhalo. Jeho tělo se rovněž
zvedalo do vzduchu.
„Ne! Já tu nechci být s nimi!“ vřískal, kopal kolem sebe. Ale
nebyl to výstup pomsty. Bylo to předání. Hvězdy ho vzaly
zpět.
A tehdy padla hvězda. Prořízla oblohu jako planoucí šíp.
Těla, která stoupala k nebi, zmizela v záblesku padající
hvězdy. Celý les se rozzářil, a pak — ticho.
Mlčeli.
Po Sethovi nezůstalo nic. Jen ticho. Ale v tom tichu nebyla
zloba. Jen konečně klid.
A pak — klap.
Na zem dopadla jeho puška. Těžká, kovová, osamělá.
Zůstala ležet v mokré trávě, jako poslední stín po někom,
kdo už nepatří tomuto světu.
A když všichni zvedli zrak zpět na zem, tělo mladého
griffina tam opět leželo. Beze zranění. Čisté. Klidné.
A pak…
Buch. Buch.
Jeho hruď se zvedla.
Petra ztuhla, ale pak se k němu vrhla. „Dýchá! On dýchá!“
Z jeho zobáku vyšel první nádech — těžký, syrový, jako
když se svět znovu učí dýchat. A s ním se v chladném
vzduchu zvedl obláček páry. Tentokrát ne jako odcházející
duše, ale jako návrat. Jemný závoj života, který se vznášel
nad jeho hlavou, než se rozplynul v nočním tichu.
Pomalu, velmi pomalu, otevřel oči. Ne prudce, ne náhle —
jako když se rozednívá. Víčka se zvedala těžce, ale jistě. A
pod nimi se zaleskly oči. Hluboké, světlé a plné tichého
úžasu.
A pak se to stalo.
Jeho srdce se znovu rozbušilo. Ne slabě, ne opatrně — ale
hluboce, silně, jako úder bubnu. Buch. Buch. Buch.
Každý úder se odrazil do louže vody a krve, v níž ještě před
chvílí ležel. Na jejím povrchu se začaly tvořit kruhy —
soustředné vlny, které se šířily ven, jako ozvěna života. V
jejich hladině se zrcadlily hvězdy. Jako by se nebe sklánělo
k zemi.
Několik světlušek stále kroužilo nad jeho hrudí. Neodešly.
Jen tiše bděly.
Dýchal. Silněji. Plněji.
Jeho oči nebyly stejné. V jejich hloubce se zrcadlilo něco,
co tam předtím nebylo — klid, který nepatřil tomuto světu.
Jako kdyby se do něj vrátil celý vesmír. Znovu.
Kapitola 43
Návrat světla
Ticho po bouři bylo zvláštní. Vzduch byl sytý, plný vůní
lesa, bláta a deště. Měsíc visel nízko nad korunami stromů,
jeho stříbrné světlo dopadalo na ztichlý palouk jako něžný
závoj. Mezi větvemi se ještě třpytily kapky deště, krajina
dýchala nočním klidem.
A mezi tím vším se mihotalo jemné světlo. Světlušky. Jako
by se vrátily s deštěm, jako by nesly zprávu, kterou nikdo
neřekl nahlas. Třepotaly se mezi stromy, tiše, nenápadně, ale
s jistotou. A právě tam, kde se jejich světlo dotýkalo země,
stála malá grifinka.
Byla celou dobu s nimi. Nenápadná, hravá, ale vždy tam,
kde bylo třeba. Jako by věděla víc, než říkala. Jako by ji
vedlo světlo, které ostatní neviděli. Od začátku dohlížela na
všechny. A teď stála tiše, s očima upřenýma na tělo, které se
začínalo hýbat.
Mladý griffin se pohnul.
Těžká víčka, naposledy tak křehce zavřená, se pozvolna
zvedla. Jeho oči, nejprve zastřené, se rozzářily poznáním.
Byl tady. Žil. Cítil zem pod drápy, chladný vzduch v plicích,
světlo, které se mu odráželo v očích. Hruď se mu zvedla k
hlubokému nádechu a s výdechem unikl z jeho zobáku teplý
závoj páry, který se na okamžik vznášel v chladném, vlhkém
vzduchu jako tichý důkaz návratu.
Mokré peří se mu lepilo na boky, nohy se třásly, ale pomalu
se zvedl na všechny čtyři. Jeho drápy se zabořily do vlhké
země, ocas se obtížně pohnul za ním, ale on stál. A dýchal.
Malá grifinka už poskakovala kolem něj jako rozjařený stín
naděje. A kolem ní se vířily světlušky, jako by tančily s její
radostí. „On je vzhůru!“ výskala. A přesto tomu všichni
rozuměli. Její radost byla nakažlivá.
Petra zůstala ztuhlá na místě. Slzy jí kanuly po tváři. A pak
se otočila a v tichém pohnutí objala zjizveného griffina,
pevně, zoufale. On ztuhl – nebyl zvyklý na lidský dotek. Ale
nepohnul se. Přijal to. Zavřel oči a nechal se.
Mladý griffin mezitím pozvedl hlavu. Oči měl lesklé, živé.
A když se zhluboka nadechl, celý jeho mohutný hrudník se
zvedl s takovou silou, až to znělo jako náraz v tichu. Znovu
vydechl – a před ním se zaleskla další vlna mlžného dechu.
Jako by dýchal poprvé.
A pak k němu přišel starý griffin. Neřekl nic. Jen se vedle
něj zastavil, sklonil hlavu – a mohutným křídlem ho plácnul
po hlavě.
„Tak takhle dýchá pravý griffin,“ pronesl, koutky zobáku
stočené do šibalského úsměvu.
Na chvíli se odmlčel. Pak pokývl a dodal vážněji: „Říkal
jsem ti to. Hvězdy s tebou měly vyšší záměr.“
Mladý griffin se chtěl usmát, ale místo toho zavřel oči. A
právě v tu chvíli k němu Petra přiběhla a vrhla se mu kolem
krku. Objala ho, tiskla k sobě, její mokré vlasy se mu lepily
na krk. A on… on sklonil hlavu. Až se svým zobákem jemně
dotkl jejích zad.
„Neodešel jsi…“ zašeptala, ztracená v emocích.
A po jeho zobáku stekla slza. Teplá. Tichá. Skutečná.
„Neodešel,“ zašeptal.
Malá grifinka se mezitím zastavila. Už neposkakovala. Jen
tiše stála a dívala se. Její oči zářily klidem, který nepatřil
tomuto světu. Přistoupila k mladému griffinovi, naklonila se
k jeho uchu a zašeptala:
„Už víš, kam patříš.“
Pak se otočila k Petře, starému griffinovi, k nebi. Usmála se.
A její tělo se začalo rozplývat ve světluškách. Ne jako ztráta.
Jako návrat. Jako když se světlo vrací tam, odkud přišlo.
Světlušky se zvedly do vzduchu a spojily se v proud. Jasný,
živý proud, který se rozletěl lesem jako šepot hvězd. Letěl
mezi stromy, nad kapkami deště, přes mech a kameny. A
všude, kde se mihnul, se něco pohnulo.
Z temných koutů lesa začali vystupovat další griffini. Skrytí,
tichí, zapomenutí. Jejich jantarové oči se zaleskly ve stínu,
sledovaly proud světlušek, který se vinul jako řeka světla.
Nešli blíž. Jen stáli. A dívali se.
A když se proud konečně vznesl k nebi, pomalu, klidně,
jako dech, všichni griffini zvedli hlavy. Dívali se, jak se
světlušky vracejí ke hvězdám. A tam — v tichém záblesku
— zmizely.
A v ten okamžik, ač zničení a promoklí, byli všichni v tu
chvíli živější než kdy dřív. Byli spolu. Byli doma.
Kapitola 44
Dýchyt jako Griffin
Ticho se opět vrátilo. Měsíc visel nad krajinou jako stříbrné
oko bohů, bdělé a mírné. Petra seděla vedle mladého
griffina, dotýkala se jeho srsti, jako by se chtěla ujistit, že je
opravdu skutečný. A on byl – víc než kdy dřív.
Zhluboka se nadechl. Jeho silná hruď se naplnila nočním
vzduchem – plným vláhy, hvězd a věčnosti. Byl to jiný dech
než předtím. Ne těžký, ne bolestný. Byl to dech, který patřil
světu. Oči se mu zaleskly, když pohlédl na Petru, a lehce
kývnul hlavou.
„Pojď,“ pronesl tichým, hrdelním hlasem, kterému Petra
možná nerozuměla slovy, ale porozuměla srdcem.
Postavil se, otočil se bokem a sklonil křídlo, aby mu mohla
naskočit na záda.
„Vážně?“ zasmála se dojatě. A když viděla, že neuhýbá,
pevně ho objala kolem krku a vylezla mu na hřbet. Její ruce
se sevřely kolem jeho peří a on se znovu zhluboka nadechl –
tentokrát už ne s bolestí, ale s očekáváním.
Rozběhl se, konci křídel něžně hladil kapradí podél cesty,
jako by s nim chtěl splynout. Pár těžkých skoků do mokré
trávy, roztažení křídel, odraz… a najednou letěli. Ne jako
sen. Ne jako vzpomínka. Letěli skutečně.
Pod nimi se rozprostírala krajina, kterou déšť omyl do
stříbrného lesku. Všude se třpytila voda v měsíčním svitu –
kapky na listech, zrcadla v kalužích, říční hladina jako pruh
rozlité rtuti. Petra se ho držela pevně, ale s úsměvem. Oči
měla široce otevřené a lesklé, jako dítě, které poprvé spatřilo
svět z výšky.
Za nimi se v dálce zvedla další trojice stínů. Griffini. Starý,
zjizvený a dva další, kteří se přidali tiše, jako ozvěna
minulosti. Letěli spolu.
A s mladým griffinem letělo i několik světlušek. Třepotaly
se kolem jeho křídel jako zbytky světla, které se nechtělo
vzdát. Jako paměť, která zůstává. A on věděl. Věděl, že jsou
součástí malé grifinky. Že to bylo její světlo, které ho vedlo.
Že na něj dohlížela – tiše, hravě, věrně – od začátku až sem.
Letěli svobodně. Beze slov. Beze strachu.
A mladý griffin v tom okamžiku poprvé ucítil, co to
znamená být skutečně naživu. Tělo i duše jako jedna bytost.
Vzduch mu proudil plícemi, srdce bilo mocně a křídla jej
nesla výš a výš. Měl pod sebou svět, který mu kdysi
připadal cizí, ale teď byl jeho. A kolem sebe měl ty, na
kterých mu záleželo. Patřil.
Když se podíval vzhůru, uviděl hvězdy. Jasné, nepohnuté,
věčné. A mezi nimi – záblesk světla. Možná to byla
světluška. Možná vzpomínka. Možná jen dech vesmíru.
A v duchu pronesl:
„Tak takový to opravdu je? Konečně vím, jaké to je –
dýchat jako Griffin



Autorské prohlášení

Tento text je autorským dílem Vojtěcha Neubauera a je chráněn podle zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů. Veškerá práva jsou vyhrazena.

Jakékoli kopírování, šíření, upravování nebo jiné využívání tohoto díla bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázáno. Text je zveřejněn výhradně za účelem veřejného posouzení a není určen k dalšímu komerčnímu využití.

© Vojtěch Neubauer, 06.08.2025