Nepopsaný list - 20. část - Hlas boží

Univerzální dědic průmyslového magnáta měl těžkou hlavu ještě pozdě večer. Ukousl si pár soust a prohlásil, že dnešek nestál za nic a že jde spát. Netrpělivě poklepal na předmět, dost připomínající neudržovanou věšteckou kouli. V luxusně zařízeném pokoji působila až kýčovitě.

„Staříku! Hej! Potřebuju s tebou mluvit.“

Artefakt z vetešnictví se zachvěl, ale odpověď nepřicházela. Mladík se zamračil. Že by ten divný komunikátor byl rozbitý?

„Zdravím tě, můj hochu! Copak může trápit tak výborně prospívajícího chlapce?“

Ušklíbl se nad tím. Pubertálními problémy doslova překypoval, ač si to jeho okolí nepřipouštělo, jak byli zvyklí splnit každý jeho rozmar. Zrovna nedávno dal matce najevo, že tu „lampičku“ u postele v žádném případě nevyhodí, jinak se může loučit se svým milovaným synem.

S cizím hlasem komunikoval už dlouhé roky, prakticky ode dne, kdy začal trochu víc vnímat svět kolem sebe. Dost ho toho naučil. Díky němu se ze světa kolem stal jeden velký Ráj. Připadal si jako Bůh!

„Co myslíš? Ženská!“ Odfrkl a přetáhl si peřinu přes hlavu. „Já to nechápu! Dva roky s ní chodím do stejný školy, taková tuctová, nevýrazná holka. Nikdy se nesnažila vzdorovat, až teď. Víš, co mi řekla? Že jsem prospěchář!“ Zavrčel, když uslyšel pobavený smích.

„A jakpak se ta drzá dívenka jmenuje?“

„Molly Wessnerová. To jméno jsem si zapamatoval. Nedala mi hlas ve školních volbách.  Neuhne, když jdu po chodbě. Nikdy jsem si nevšim, že by takhle rebelovala.“

V křišťálové kouli zašumělo. „Něco ti poradím, mladý muži. Dostaň se k ní blíž, víc ji poznej. Přesvědč se, že si z tebe skutečně nic nedělá.“

„Zkusim to. Zatim se měj, staříku!“

--------------------

Dámská jízda se nesla v uvolněném duchu. Molly se dokonce nechala přemluvit, aby si přihnula ze skleničky červeného.

„Je to dobrý na tlak,“ pronesla učeně jedna z jejích nových kamarádek.

„Je to alkohol, Jane,“ namítla hnědovláska a rozesmála se. „Vy mě hrozně kazíte, víte to?“

„Prosim tě,“ opáčila Cheryl. „Když tu lahev vína vypijem ve čtyřech, co ti na to asi tak taťka může říct?“

A Sharon, poslední z trojice univerzitních studentek, co raději vzaly zavděk malým bytečkem než pobytem v kampusu, se zeptala na to nejdůležitější: „Jak se ten blbeček tvářil, když jsi mu řekla, žes tam ten hlas nehodila schválně?“

„No… překvapeně! Neni na to zvyklej! Ve škole se všechno točí kolem něj! Jako by zrovna on byl pánem nad životem a smrtí!“ Zhnuseně si odfrkla.

„A co že ses tak rozjela?“ Vyzvídala černovlasá Cheryl.

„Za to asi může Rita, moje starší sestra. Věnuje se psychologii, pracuje ve výzkumnym centru. Řekla mi, že mám na víc než se jen podřizovat vůli většiny. Že mám právo na vlastní názor a že se nemusím stydět za to, jaká jsem. A od té doby… tak nějak… rebeluju?“

Trojice dívek se rozesmála. „Víš, ty vždycky tak hezky mluvíš o svý rodině. Nechceš nám je někdy ukázat? Podle toho tvýho popisu ten tvůj brácha vypadá, že by stál za hřích!“

„No, Rodney se sem sice nechystá, ale až příští týden přijde sestřička, dám vám znamení a můžete klidně šmírovat za dveřma.“