Pandořino tajemství

Prolog

 

"Jednoho dne nasedneme do náhodného vlaku. A ten nás odveze daleko a neznámo kam, jenže na tom nebude záležet. Proč na tom nebude záležet, Luciusi?" ptala se mě.

Říkala to tak, že mě ty slova nezasáhly hned, ale rozkládaly se ve mně pomalu, jako se rozlejvá kapka inkoustu ve vodě. Možná proto jsem jí neodpověděl okamžitě. Seděla tehdy na okenním parapetu, bosýma nohama kopala do vzduchu jako nezbedný dítě a vlasy jí odrážely sluneční paprsky. A já tam stál, neschopnej cokoliv říct, protože jsem právě v tu chvíli pochopil, že jí nikdy nebudu schopnej porozumět. Ne doopravdy.

Proč na tom nebude záležet?

Ta otázka se mi usadila mezi žebra, kde pomalu hnisala jako drobná, ale hluboko zarytá tříska. Od tý doby jsem jí slyšel všude. V rádiu, v poryvech větru, v každý ženský, která nebyla ona.

"Nevím, Pandoro. Proč na tom nebude záležet?" zeptal jsem se, opět možná až příliš pozdě stejně jako vždycky.

"Zkus na to přijít," odpověděla prostě.

A já už v tu dobu věděl, že to asi fakt budu muset zjistit sám. Moje duše se tehdy rozdvojila. Jedna polovina se rozběhla za ní, když mizela v okně - za jejíma kostnatýma ramenama a pomerančovou vůní, za jejíma dopisama, který mi nikdy neposlala. A ta druhá se zasekla tam, kde byla - uprostřed ulice, obklopená tichem, co přichází, když dívky jako ona odchází.

"A co pak?" křikl jsem za ní. "Až na to přijdu?"

"Pak konečně budeme moci být spolu," zašeptala, když zavírala okno.

Ale znělo to spíš jako ozvěna mojí vlastní mysli, než skutečný slova. Jako by to byl jen tik. Paměť byla někdy horší než lež, protože bych jí uvěřil i po letech.

Možná mi to nikdy ani neřekla. Ne skutečně. Možná jsem si celej ten rozhovor vymyslel. V hlavě jsem si ho přehrával tolikrát, že se stal pravdou. Možná jsem si vymyslel i jí. Protože ta dívka, kterou jsem miloval se skládala z věcí, který mi neřekla, z pohledů, který ode mě odvracela, a z okamžiků, který jsem zoufale chtěl, ale nikdy jsem je neměl. Pandora byla jako zamlžený zrcadlo v koupelně. V odrazu ukazovala všechno, jen ne sebe. A přesto jsem jí miloval. Miloval jsem jí v tý prázdnotě, kterou po sobě zanechával její hlas.

Luciusi. Tak mě oslovovala. A říkala to tím způsobem, jakým se hladí jizva.

Byl jsem odhodlaný odhalit Pandořino tajemství. Myslel jsem, že v něm najdu odpověď, ale možná jsem místo toho měl hledat otázku. Možná jsem měl přestat hledat jí a začít hledat sebe.

Jenže já neuměl žít jinak, než v její přítomnosti.

 

Kapitola první: Bájná Pandora

 

Někdy v životě přijde chvíle, kdy si uvědomíte, že vás nic zajímavýho nečeká. Nic velkýho. Nic, co by člověk mohl vyprávět s jiskřícíma očima a rozechvělým hlasem. Ta chvíle nepřijde s hromy a blesky, ale pomalu, jako když se vám na hrudníku udělá těžko a vy nevíte proč.

Vemte si třeba mě. Je mi devatenáct a stojím na okraji jakýhosi nekonečnýho nic. Bydlím s matkou. Nemám v plánu jít na vysokou, i když mi všichni říkali, že bych měl, protože to je to, co se od člověka očekává. Nemám práci, přátele, budoucnost, o který by se dalo mluvit bez rozpaků nebo ironie. Až do tohohle večera jsem si myslel, že aspoň to hraní karet mi jde. Měl jsem iluzi, že ve světě, kde nejsem nikým, jsem alespoň v něčem výjimečnej.

Jenže Pandora mě rozválcovala hned ve třech partičkách Canasty za sebou. Seděl jsem proti ní jako u soudu, a tak jsem si do seznamu věcí s názvem Jak být budižkničemou přidal i to, že jsem fakt mizernej karbaník. Všechno, co jsem o sobě věděl se rozpadlo na cucky, zatímco se ona tvářila, že jí moje porážka vlastně mrzí. Ale nemrzela. Byla jen krásná, soustředěná a trochu uražená, protože jí zřejmě nešly stejně dobrý karty jako mně.

Vlasy měla pocuchaný, ale nějakým zvláštním způsobem to vypadalo záměrně. Jako když si někdo neuváže kravatu pořádně, protože to působí víc... lidsky. A v těch vlasech měla zapletený jedno hnědý pírko. Neptal jsem se, kde ho vzala. Seděla přede mnou v mým vytahaným tričku, pod kterým se jí rýsovaly prsa tak neochotně, spíš jako součást člověka.

"Končíme?" nadhodila nakonec.

Přikývl jsem a oba jsme položili karty. Taková drobná synchronizace dvou lidí, co spolu nikdy úplně nebyli, ale jejich těla si čas od času dělalaly, co chtěly.

"A co teď?" zeptal jsem se s úsměvem, jako bych nevěděl, že odpověď už dávno visí ve vzduchu, zhmotněná z mlčení, pohledů a rybízovýho čůča, který vytáhla z tašky jako relikvii.

Máma byla na noční směně v nemocnici, protože tam byla vždycky, když jsem jí nejvíc potřeboval. Světlo z jedný žárovky viselo nad stolem a rozpíjelo se na stěnách jako unavený slunce. Na okna se lepily noční potvory, který by rády dovnitř - světlušky, můry, myšlenky. Těch jsem se bál nejvíc - myšlenek a pavouků.

Nikdy jsem nevěděl, co bych dělal, kdyby se mi jeden z těch pavouků usídlil v pokoji a máma nebyla poblíž, aby ho zneškodnila tak, jak to dělávala. A přitom jsem byl už dost starej na to, abych měl nějakej plán, práci, holku, život... Ale všechno, co jsem měl, byla ona. Pandora. A i to byla jen dočasná půjčka.

Hudba duněla z vedlejšího pokoje od sousedů. Někdo zapomněl zavřít okno. Zněla, jako by se chtěla roztrhat ve švech. A Pandora začala tancovat. Byla jako námořník, co ztratil směr. Houpala bokama, jako se houpou loďky na vlnách, kroutila rukama jako se kroutěj mořský řasy pod hladinou, její prsty hladily vzduch jako by to byl živej organismus.

Na levým kotníku měla maličký tetování v podobě Saturnu. Viděl jsem ho, když zvedla nohu a tancovala kolem mě. V tu chvíli jsem měl pocit, že celej vesmír existuje jenom kvůli tomu, aby mi ukázala ten kotník. Jen jsem seděl, sledoval jí a všechno ve mě na chvíli mlčelo.

Vypadala, jako kdyby byla čirá geometrie. Vlasy v přímkách, oči v koulích, rty jako parabolu, nohy v sinusoidách. Byla celá jako nějaká zvrácená rovnice, kterou jsem nedokázal vyřešit. Ale chtěl jsem. Zoufale. Chtěl jsem její vzorec. Najít hodnotu X.

A pak mě z nenadání čapla za ruku a zvedla mě z tý starý pohovky. Její dlaně byly teplý, jako by v nich nosila slunce. Dotýkala se mě jako někdo, kdo věří, že se tělem dá říct víc než slovama. Přejela mi po zátylku, sjela prstama po páteři a zanechávala za sebou cestičky plný mlčení.

"Jednoho dne, Luciusi..." zašeptala.

"Nasedneme do náhodnýho vlaku," dořekl jsem, aniž bych to měl připravený. Jen jsem věděl, že to přijde.

"Který nás odveze daleko a neznámo kam," pokračovala.

"Ale na tom nebude záležet."

"Proč na tom nebude záležet?" dopověděla. "Dávám ti nápovědu," dodala.

Ale místo toho mě políbila na krk. Tak jemně, že mi to spíš připadalo jako sen, než jako čin.

A pak už to šlo samo. Její tričko - vlastně moje tričko - skončilo na opěradle. A ona byla na mně. Teplá, živá, blízká. Vdechoval jsem vůni její kůže, jako by to byl kyslík, vůni jejích vlasů, polykal její zrychlenej dech. Rty měla naběhlý a rudý, oči zářivý, do kterejch jsem se díval a pořád voněla pomerančem, čajem, a pak i potem a sexem. Usmívala se, já se taky usmíval, všechno ve mně křičelo "patří mi", ale i přesto, že mi vzdychala v náručí, někde hluboko v jádru toho okamžiku jsem věděl, že nepatří. Že nikdy nebude. I kdybych se do ní celej otisknul.

Leželi jsme pak vedle sebe, nazí, v tichu, který se táhlo jako med. A mezi tím vším pluly ovečky cigaretovýho kouře. Pomalý, líný, ztrácely se jedna ve druhý, stejně jako jsem se ztrácel já v ní.

Na záznamníku tý noci naskakovaly hovory. Možná máma, možná někdo, kdo čekal, že budu někým. Ale my tu noc mlčeli. Já, ona, svět. A já jsem věděl, že mi čas prokluzuje mezi prstama jako ten tenoučkej popel z cigarety. A že jednoho dne možná přijdu na to, proč na tom nebude záležet. Jenže tu noc jsem si už navždycky zapamatoval jen tu barvu jejích rtů. A to, že jedno oko přivírá o zlomek vteřiny dřív, než druhý.

 

Kapitola druhá: Otrok smrti

 

Dneska se to stalo. Ne "jeden z těch dní", ne "něco jako včera" nebo "snad se mi to jen zdálo". Ne. Dneska. Přesně. Nevyhnutelně.

Stál jsem tam, jen pár kroků před ní, a přesto jsem k ní nemohl. Jako by mezi náma byla nějaká neviditelná stěna. Svíjela se jako hmyz zachycenej v pasti, lapenej ve vlastním těle. Záblesky potu na jejím čele, napnutý šlachy na krku, sevřený rty, aby nepřekročila práh snesitelnýho. Ale už ho překročila. Byla tam, daleko za ním. Sama. A já taky.

"Co se děje?" křičel jsem, hlasem, kterej se mi zlomil ve dvou místech. V jedný ruce její dlaň, v druhý mobil. Prsty se mi pletly na číselníku, jako by poprvý držely lidskej vynález. "Mami! Co se děje? Proboha, co je?" Moje slova na ní dopadaly jako šutry. Zbytečně těžký, bolestivý a hlavně úplně k ničemu.

Jen se na mě dívala. A ten pohled mi rozpáral hruď výčitkou, která neměla tvar ani směr. Jen tam byla. Oči rozšířený a přesto zamlžený. Slzy tekly proudem. Nebyly běžný. Byly to ty, co padaj z člověka, když už ví, že je tohle konec. Poslední kapitola. Poslední nádech.

"Mami?" zopakoval jsem. Ale už to nebyla otázka. Bylo to spíš volání. Modlitba.

Do příjezdu záchranky už bylo pozdě. Zůstalo po ní jen ticho. Takový to úplný, dutý, co se rozlehlo celým domem. Jakoby svět zavřel dveře. A ona odešla. Jen tak. Bez varování. Bez posledního slova. Prostě zhasla.

A mně v tu chvíli přestalo něco fungovat. Něco hluboko ve mně. Možná srdce. Možná víra. Možná celej nervovej systém. Stál jsem nad ní a měl jsem chuť se vytratit. Celým tělem. Mozkem. Kůží. Duší.

Běhal jsem po baráku jako zvíře, co uteklo, ale zjistilo, že za mřížema mu vlastně nebylo tak zle. Chtěl jsem zmizet z tý pohlahy, z toho obýváku, z toho těla, který bylo najednou tak malý a trapný. Všechno mi přišlo špinavý. I já. Zevnitř.

Zkusil jsem se umejt. Pustil jsem na sebe horkou vodu. Mejdlo. Houba. Kartáč. Ale nic. Ten pocit zůstával. Smrt na mě byla přilepená jako mastná skvrna. A pak jsem ucejtil ten pach. Nenápadnej. Pomalej. Ale byl tam. Přítomnej. Jako kdybych otevřel starou skříň ve sklepě. Smrdělo to jako skládka. Ne jako smetí, ale jako rozpadlej život. Rozkládající se vzpomínky. Neviditelná plíseň ve zdech. Věci, co už nikdy nenajdou cestu zpátky.

Představoval jsem si její tělo. Jak tuhne, jak ztrácí barvu, jak chladne. A jak z ní jednou zbydou jen kosti hluboko pod zemí. Už se nikdy neusměje. Nikdy mi nezvedne telefon. Nikdy neřekne: "Uklidni se, vždyť je to jen pavouk."

A já musel zmizet taky. Dokud to šlo. Ne proto, že bych chtěl, ale protože jsem jinak nemohl dejchat. Sebral jsem, co šlo. Pár stovek, několik smutnejch vzpomínek, a jednu nevyřešenou hádanku, co mě sžírala jako kyselina.

Nasedl jsem na první vlak, co jel pryč. Bylo mi jedno kam. Kamkoli. Hlavně dál. Pryč od toho ticha. Od tý mastný skvrny. Od toho smradu. Měl jsem v kapse jen jízdenku a potřebu se ztratit, aby mě nemohlo nic najít. Ani bolest. Ani ona.

Za oknem ubíhala krajina. Stromy se měnily ve šmouhy. Barvy se slejvaly. A já se díval, jak slunce krvácí na horizont a světla připomínaj bloudící duše. Všechno plynulo. Všechno mizelo. Ale ve mně to jen houstlo.

V jednu chvíli se vlak zastavil a zaznělo: "Konečná stanice."

Najednou jsem měl pocit, že nevím, co to znamená. Nevěděl jsem, jestli se mám sebrat a vystoupit. Měl jsem pocit, že kdybych vstal, tak se moje tělo rozsype. A i kdybych vystoupil, tak jsem nevěděl, kam bych teď měl jít. Byl jsem příliš naplněnej smrtí, abych mohl žít a příliš naplněnej životem, abych mohl umřít.

A pak přišel štiplístek. Muž, straší, tmavý oči. Měl ten pohled, kterej říkal "vystupte". A tak jsem vstal. Beze slova. Bez myšlenky. Jen automaticky, jako by mě tělo neslo jenom ze zvyku.

Nevěděl jsem kam mám jít, co mám udělat, kde mám bejt, a tak jsem se jen topil v tohle světě zlejch. Sledoval ty vysoký budovy s lesklejma oknama, za kterejma byly kanceláře a ztrácel jsem se v bludišti ulic, ohlušujícím hukotu továren a troubení taxíků. Dusil jsem se v oslepujících světlech blikajících nápisů, reklam a všechno se točilo kolem dokola - anebo jsem se točil já a nikdy v životě jsem si nepřipadl víc ztracenej. Všechno kolem bylo moc hlasitý, moc rychlý, moc... živý. Chodil jsem po chodnících, kde každej zanechával nějakou stopu. Já nezanechával žádnou. Nikdo se neotočil. Nikdo mě neviděl. Byl jsem sám uprostřed světa, kterej mě ani nedokázal ignorovat, protože vůbec nevěděl, že existuju.

Ale možná... možná právě to jsem potřeboval.

 

Kapitola třetí: Talisman pro smůlu

 

Nevím, jestli jsem v tu chvíli chtěl víc brečet, křičet nebo zvracet. Všechno se ve mně srazilo najednou, jako by se moje tělo proměnilo v nádrž přetejkající vztekem, zoufalstvím a bolestí. Každej můj orgán bouchal do žeber, do plic, do srdce jako zuřivej námořník, co se chtěl dostat z potápějící se lodi.

Ale neudělal jsem nic z toho. Nebrečel jsem. Nekřičel jsem. Nevyzvracel jsem ty vnitřnosti. Jen jsem utíkal jako zaběhlej pes, kterej právě zahlídnul vlastní stín a snaží se mu utýct. Chodidla mi dopadaly na mokrej chodník v nepravidelným rytmu, kterej připomínal tlukot srdce někoho, kdo ztratil směr. Bušilo mi v hlavě. V uších. V plicích. V žilách. Každej náraz nohou o dlažbu zněl jako výstřel. Jako by z nebe padaly pytle cementu. Žádný jiný zvuky jsem už nevnímal. Jen ty údery, ty šokový vlny bolesti, co se mi rozlejvaly pod kůží.

Vrážel jsem do lidí. Do cizích těl. Jako bych zkoušel, jestli jsem ještě skutečnej. Jestli se při nárazu rozpadnu nebo se odrazím. Některý se otočili. Některý na mě křičeli. Ale většina... většina jen pokračovala, jako bych byl duch. Možná jsem už opravdu byl.

Připadalo mi, jako bych se dusil pod vodou. Každej nádech byl jako nůž do hrudi. A pak jsem do někoho zase vrazil. Doslova. Narazil jsem do ní v plný rychlosti. Tělem, ramenem, duší.

Svalili jsme se na zem a já ležel tváří na betonu. Na dlažbě, co mě pálila chladem i skrz kabát. Dejchal jsem, žil jsem, ale jen tak napůl. Zvedl jsem oči a tam byla ona. Jedna z nejkrásnějších žen, co jsem kdy viděl. Ne s takovou tou krásou z katalogu. Ne ta digitálně upravená z internetu. Tohle byla... přirozená anarchie. Někdo, kdo popírá pravidla estetiky tím, že je ztělesňuje bez záměru.

"Ou... promiň, já..." žvatlal jsem a očima sklouznul ke kelímku od kafe, co skončilo na jejím kabátě. "Kafe ti koupím nový. A za ten kabát se omlouvám."

Jen se na mě dívala. Dlouze, zkoumavě, jako bych byl nějakej experiment. V očích měla neklid. Ne toho druhu, co člověka děsí, ale toho, kterej přitahuje. Vedle nás projížděly další auta, město zase řvalo. A mezi tím vším rámusem, mezi těma troubícíma taxíkama, opileckýma výkřikama... se usmála. Skutečně. Pomalu. Opravdově. Jako by byl její úsměv stvořenej přímo pro tenhle okamžik. Pro rozbitýho kluka, kterej neví, jestli je svět skutečnej.

Po chvíli mlčení, který pro mě trvalo nekonečně dlouho, navrhla, že mi ukáže místo, kde prej dělaj "to nejlepší kafe na světě". Nečekal jsem, že půjde dál. A už vůbec ne, že mě potáhne s sebou.

Zavedla mě do úzký, zapomenutý ulice. Tam stála kavárna - skoro neviditelná, jako by byla přilepená mezi okolní budovy jen náhodou. Dřevěná podlaha pod nohama skřípěla. Koberce na stěnách páchly prachem a starejma slovama, co se už nikdo neodvažoval říct nahlas. Stoly i židle byly ošoupaný, jako by se na nich odehrály tisíce nenápadnejch rozhovorů. Bylo to místo, kam by člověk mohl zmizet a nikdo by se neptal.

Objednala dvě oříškový latté, než jsem vůbec stačil zvednout obočí. Sundala si šálu. Přehodila jí přes opěradlo a mně se na zlomek vteřiny vybavilo moje triko, co na Pandořiných ramenou vypadalo jako chrám. Ta šála teď visela úplně stejně.

"Budeš tam jen tak stát, nebo si sedneš?" zeptala se a já si připadal jako školák přistiženej při šmírování.

Sedl jsem si. Mlčky. Jen jsem hypnotizoval to kafe přede mnou. Zamíchal jsem cukr. Vytvořil se vír a já se jím nechal pohltit.

Pak ke mně natáhla ruku. "Ještě jsem se nepředstavila. Cassie."

Podal jsem jí tu svojí. Sevřela jí do svojí dlaně. Byla teplá, i když venku byla zima, co fackovala do tváří.

"Lucius," řekl jsem tiše. "Nech mě hádat. Cassandra?"

"Vlastně ne," řekla. "Cassiopeia."

A najednou... jsme se drželi za ruce až moc dlouho. Nikdy jsem nikoho jako jí neviděl. Její vlasy byly bílý. Ne bílý stářím. Ne chemicky. Ale přirozeně. Svítily. Trčely do stran, jako by do nich udeřil blesk. Ale zároveň nepůsobila směšně. Působila jako... zjevení. A její oči. Stříbrný, tekutý. Něco mezi perletí a hladinou moře těsně před bouří. Když jsem se do nich podíval, měl jsem chuť se zasmát. Ne kvůli ní - ale protože s ní by se i pavouci zdáli neškodný. Na krku měla řetízek. Jemnej. Téměř neviditelnej. Visel na něm věneček - nebo možná prstýnek z větviček. Byl to symbol. Něco, čemu jsem nerozuměl. A o to víc mě to fascinovalo.

"Věříš na talismany?" zeptal jsem se. "Na věci, co nosej štěstí?"

Jemně se usmála, ale její hlas neztratil vážnost. "Věřím na talismany. Na štěstí ukrytý v kořenkách. Na ztracený odpovědi. Na strašidla pod postelí, i když už jsem dávno velká."

Mohla bejt o osm let starší. Možná víc. Ale nemluvila tak, že bych se vedle ní cejtil jako dítě.

"Já jsem taky talisman," podotkl jsem sarkasticky. "Ale přináším smůlu."

A pak jsem vstal, abych odešel dřív, než by jí stihnul roztrhat jako granát. Studenej vzduch mi vrazil další facku. Tvrdou, skutečnou. Připomněl mi, že tohle není žádná ublbená telenovela, kde se srazí ženská s chlapem, nebo chlap se ženskou - to je fuk -, a pak svět se obrátí naruby a šťastný konce začnou padat z nebe jako konfety. Tohle není žádnej naivní román, kde všechno končí větou "A žili spolu šťastně až do smrti". Do smrti... a po smrti už ne? "A žili spolu šťastně i po smrti" nebo "A žili spolu šťastně až po smrti". Ne. "Žili spolu šťastně..." - kéž by.

"Stůj!" volala za mnou. "Stůj, Luciusi!"

Když jsem uslyšel svoje jméno, zastavil jsem se. A otočil, i když jsem nevěděl proč bych to měl dělat.

"Kde bydlíš?" zeptala se.

"Všude," odpověděl jsem.

A pak jsem rychle setřel slzy, který se mi skutálely po tvářích. V těch jejích byla růž, kterou jí tam vehnala ledová meluzína.

 

Kapitola čtvrtá: Hnědé pírko

 

V pátým patře starýho činžáku to vonělo prachem, starobou a možná i něčím míň popsatelným - jako by mezi těma popraskanýma zdma visel smutek, kterej tam někdo pověsil jako plakát. Lino pod nohama se divně prohejbalo, každá třetí dlaždice se trochu zahejbala jako by mi chtěla připomenout, že tady každej krok něco znamená. Že nic není jen tak. A já... já jsem se ocitnul v cizím protoru, kterej mě měl zachránit, ale spíš mě dusil.

Cassie šla přede mnou. Klíče jí cinkaly v ruce, pohybovala se lehce, samozřejmě, jako někdo, kdo se nikdy nemusel ptát, jestli má právo někde bejt. Měla ten dar, kterej jsem já nikdy neměl - přítomnost. Možná i klid, ale to jsem nevěděl jistě. Možná jsem si to jen přál, aby ho měla. Čistě sobecky, kvůli sobě.

Když otevřela dveře do bytu, v nose mě zašimrala vůně dřeva smíchaná s něčím jemně nasládlým. Vanilka? Nebo sušený bylinky? Nevím. Byl jsem mimo. Za těma dveřma jsem čekal stejnej rozklad a chaos, kterej zůstal doma, než jsem se odtamtud vytratil. Místo toho mě ale uvítala čistota, tlumený světlo a něco, co bych snad mohl nazvat mírem, kdybych věděl, co to slovo doopravdy znamená.

Byt nebyl velkej, ale měl strukturu. Každej kus nábytku byl jako poznámka od minulosti. Stůl s oděrkama, police s několika knihama, z nichž jedna měla ulomenej hřbet. Zrcadlo, který v sobě drželo kus odrazu. Všechno bylo tichý, jako kdyby samo čekalo, až něco řeknu, ale já neměl co.

"Měla jsem tu kdysi spolubydlící. Ale odstěhovala se," pronesla Cassie a její hlas měl takovou tu zvláštní barvu, kterou maj jarní večery, který hřejou a zároveň chladěj. "Pokoj po ní zůstal volný."

Jen jsem přikývnul. Ani nevím proč. Možná jen ze zvyku. Možná, abych jí neodradil. Vešel jsem do pokoje. Byl čistej, jednoduchej. Bílý stěny, okno, co vypadalo jako obraz, jen místo krajiny nabízel výhled na město. Postel, která snad čekala na mě. A skříň... obrovská a absurdně velká. Vypadala, že kdybych jí otevřel, našel bych za ní Narnii.

Vybalil jsem si. Chaoticky, stejně jako jsem balil. Všechno spolkla jedna police ve skříni a ještě na ní zbylo místo. Sedl jsem si na postel a držel to pírko. To hnědý, ošoupaný pírko, který mi připomínalo Pandoru. Vzpomněl jsem si, jak si s ním hrála, když jsme spolu leželi na gauči. Jak ho nechávala klesat z výšky na můj hrudník a říkala, že jí připomíná padání andělů. A já jí věřil. Tehdy jsem jí ještě věřil.

Musel jsem na chvíli zastavit a sám sebe se zeptat, co to sakra dělám? Čas od času jsem to tak dělal a nepokračoval, dokud jsem si na tu otázku nedokázal odpovědět. Jenže občas vám nezbejvá nic jinýho, než jen další otázky. Občas neprahnete po ničem jiným, než po odpovědích, který nemáte. A taky se občas zamilujete, až to bolí a jindy se zase posere všechno, co bylo vaším životem a jen doufáte, že se to nějak samo spraví.

Cassie mě zavolala. Udělala mi toust a čaj. Prostě... něco jednoduchýho, ale v tu chvíli to pro mě bylo jako hostina. Sedli jsme si naproti sobě ke kulatýmu stolu. Dívala se na mě těma zvídavýma očima, ale ne dotěrně. Pozorovala mě, jako byl byl nějakej raněnej pták, kterýho je potřeba nespustit z očí, ale zároveň ho nevyplašit.

"Promiň," zašeptal jsem, aniž bych věděl, za co se omlouvám. Možná za to, že vůbec existuju. Možná za tu tíhu, kterou jsem přinesl s sebou. Promnul jsem si obličej a doufal, že až ho pustím, že bude svět jinej. Nebyl.

Ona nic neřekla. Jen se na mě dál dívala těma stříbrnejma očima, jako by už dávno věděla všechno, co potřebovala. Ale stejně zůstávala. Neutekla. A to bylo horší, než kdyby ano, protože já nevěděl, co s tím.

Ten večer jsem šel spát brzo. Ležel jsem na boku, obličejem otočenej ke zdi. Z vedlejšího pokoje prosvítalo světlo škvírou mezi dveřma a podlahou. Byl to takovej ten druh světla, kterej dává falešnej pocit bezpečí. Zavřel jsem oči a doufal, že tam, v tom tichu a tmě bude místo pro všechny - pro mě, pro mámu, pro Pandoru, i pro Cassiopeiu. Aspoň na chvíli.

Jenže pak přišel sen. Byl zamlženej, rozmazanej, jako obraz pod vodou. Byl jsem na vlakovým nádraží. Stály kolem mě ty tři, ale ani jedna se na mě nepodívala. Mluvily, ale neslyšel jsem jejich hlasy. Jen vítr, kterej mi rval kabát z ramen a odnášel jejich slova do prázdna. Když jsem se snažil přiblížit, couvaly. Každá z nich. O krok dál, o prostor dál, o celej svět dál. A já tam stál jak idiot a nedokázal se pohnout. A to pírko, který jsem držel v ruce mi shořelo mezi prstama.

Probudil jsem se s trhnutím. V krku sucho. V hlavě mlha. Potichu jsem vstal a přešel k oknu. Město tam dole spalo. Všude jen oranžový body světla a občasná siréna v dálce. Vypadalo to skoro pokojně. Ale pod tím pozlátkem se skrývaly příběhy lidí, co nemohli spát. Lidi jako já.

Znovu jsem si vzpomněl na Pandoru. Spala teď? Myslela na mě? Byla někde za tím městem? Nebo úplně pryč? Navždycky jako matka?

"Všude," zopakoval jsem si pro sebe jako nějakou houpou mantru. "Bydlím všude."

A přesto nikde. A možná... možná právě tohle byl domov. Ne místo. Ne stěny. Ale lidi, co vás nechaj bejt. I když jste troska. I když jste plný mlhy. I když vás musej milovat jen jako sen. Jenom jako ideu. Jenom na chvíli. Možná... ale spíš ne.

 

Kapitola pátá: Pilulka štěstí

 

Bylo to zvláštní, jak ten letní den končil aniž bych měl pocit, že vůbec začal. Slunce se jen tak líně opíralo do paneláků, poslední paprsky se natahovaly po obloze jako unavený ruce a obarvovaly beton města do zlatohněda. Vzduch byl těžkej, lepkavej, nasycenej něčím, co viselo ve vzduchu jako vzpomínka na něco, co jsem možná ani neprožil.

Zvuk mobilu byl ostrej jako řez do ticha. Trhnul jsem sebou. Ležel jsem zrovna na zádech v pokoji a světlo se odráželo od stropu tak zvláštně, že jsem měl pocit, že ležím ve vodě. Podíval jsem se na displej. Pandora.

"Anooo?" protáhnul jsem líně, skoro se mi ani nechtělo mluvit. Jako kdyby každej zvuk mohl přetrhnout tenoučkej závěs mezi mnou a tím snem.

Z repráku se ozývaly hlasy. Smích, útržky slov, šum a v tom jediným tónu, jako kdyby mi někdo nalil med do uší, řekla: "Přijď sem."

Usmál jsem se. Stalo se to samo. Jen to jméno, jen ten hlas, jen ten rozkaz. "Kam mám přijít?" zeptal jsem se.

"Za mnou," řekla skoro rozespale.

"No, a ty jsi kde?"

"Jsem v Limbu," odpověděla. "Stojím přímo uprostřed. Dole na té černé hvězdě."

Limbo. Když to řekla, znělo to jako místo mezi světy. A možná to přesně tak i bylo. V našem maloměstě to znamenalo jediný obchodní centrum, který nikdy nefungovalo úplně tak, jak by mělo. Bylo to místo s podivnou ozvěnou, skoro vždycky prázdný, vždycky trochu divný, jak tam světlo i zvuk zůstávalo viset o pár vteřin dýl, než by mělo. A na dlažbě v přízemí byla ta černá sedmicípá hvězda, jako z nějaký hororový deskovky.

"Tak já tam za chvíli budu," zamumlal jsem a típnul hovor.

Venku bylo vedro na chcípnutí. Každej krok na rozžhaveným asfaltu se táhnul jako žvejkačka. Slunce mě pálilo do zátylku, do ramen, až na dno duše. Prosebně jsem zvednul oči k nebi, jako bych to slunce mohl uprosit, ať se stáhne. A ono se pomalu začalo zabarvovat do červena, jako když se rozteče pomeranč.

Město kolem hučelo. Děcka jezdily na kolech, auta se táhly ulicema, ale všechno se mi zdálo vzdálený. Jako kdybych byl jen pozorovatel. Jen... nějaká vedlejší postava, co čeká, až si ho hlavní hrdina příběhu vyzvedne.

Limbo bylo chladný. Jakmile jsem prošel dveřma, ovanul mě vzduch jako z jinýho světa. Klimatizace tu jela nonstop, neviditelná a neosobní. Všude bylo ticho. Došel jsem až k hvězdě. Ta černá pod mýma nohama najednou vypadala hluboká jako propadlina. A uprostřed stála ona. Pandora.

Bosá, rovně zastřižená měď vlasů rozpuštěná, oči lesklý jako kapky ranní rosy v trávě. Otočila se na mě a všechno ostatní zmizelo. Obchody kolem nás, neony, výlohy s oblečením. Byli jsme tam jen my dva a ten tichej, rozbitej prostor.

"Pandoro?" oslovil jsem jí tiše.

Usmála se. Ne jako někdo, kdo je rád, že mě vidí, ale jako někdo, kdo věděl, že přijdu. "Ahoj, Luciusi," řekla a její hlas mě obalil jako vata. Chtěl jsem si ho poslechnout znovu a pak znovu. Ještě jednou.

"Copak tu děláš, Pandoro?" zeptal jsem se s něhou.

Vypadala jako někdo, kdo se právě vynořil z vody. Jako kdyby mezi ní a okolím byl nějakej neviditelnej filtr.

"Čekám tu na tebe," odpověděla, a pak udělala ten pohyb.

Pomalu zvedla ruku, její prsty byly dlouhý a křehký, jako by mohly prasknout. Držela mezi nima malou pilulku.

"Otevři pusu," pobídla mě.

Neváhal jsem. Udělal jsem, co po mě chtěla. V tu chvíli bych udělal cokoliv. Dvěma prstama mi opatrně položila pilulku na špičku jazyku. Zavřel jsem oči. Jen na vteřinu. Když jsem je otevřel, její rty byly u mých. Nepolíbila mě. Jen tam byla. Těsně. Tak blízko, že jsem cejtil její teplej dech.

A pak se vzdálila. Netuším, jak dlouho jsme tam byli, ale po nějaký době začalo bejt všechno jiný. Barvy se rozlily jako vodovky na papíře. Zvuk klimatizace se proměnil v tichý šumění oceánu. Každej její pohyb zanechával ve vzduchu stopu, jako kdyby kreslila světlem. A světlo... bylo měkký, zlatý, jako kdyby mě někdo překryl dekou ze slunečních paprsků.

"Takhle tě chci," řekla a nátáhla ke mě ruku. Její dotek byl jako elektrickej proud. Nepřesnej, neučitej, ale sladkej.

"Jak?" zeptal jsem se a přistoupil k ní blíž.

"Když nejsi úplně tady. Když jsi víc sen než kluk. Když mě miluješ přes mlhu, protože pak si mě nemůžeš nikdy přestat domýšlet."

Chtěl jsem jí říct, že jí miluju. Kdybych na to jen měl tu odvahu. Místo toho jsem jen řekl: "Nevím, kdo jsi."

Usmála se. Jemně, jako kdyby mě znala celej život. "A právě proto mě miluješ," řekla tiše.

A já se na ní díval, ale její tvář mi klouzala někde na pokraji vědomí. Jednu chvíli mi připomínala Pandoru tak, jak jsem jí vídával ve snech, jindy zase někoho úplně jinýho. Tu holku, se kterou jsem se kdysi líbal na nádraží. Měnila se. Nebo jsem to byl já, kdo si to všechno domejšlel.

Místo, kde jsme stáli přestávalo bejt obchodním centrem. Rozpíjelo se do mlhy, do světla, který začalo pálit za očima. Ve vzduchu najednou vonělo kadidlo. A ta černá hvězda pod nohama pulzovala jako srdce. Pomalu, pravidelně, bez slitování.

Ztrácel jsem se v tom. V sobě. V ní. Cejtil jsem se průsvitnej, jako bych byl jenom obrys. Jen prázdnej obal na pocity, který jsem nedokázal pojmenovat. Tělo mi vibrovalo, hlas mi připadal cizí. Svět se zhoupnul. Jako kdyby se mi chtělo omdlít, ale místo tmy mě zaplavilo světlo.

Všechno mi najednou připadalo nepochopitelně krásný. Začal jsem se smát. Ne proto, že by bylo něco vtipný. Smál jsem se, protože to jinak nešlo. Protože to přeteklo. Přítomnost i minulost. A ona tam stála a dýchala se mnou.

"Bojíš se?" zašeptala.

Podíval jsem se na ní, ale neviděl jsem už žádnou konkrétní tvář. Jen světlo. Jen siluetu, která mi připomínala všechno, co jsem nikdy neměl.

"Jo," přiznal jsem.

"To je dobře," odpověděla a vzala mě za ruku.

Byl teplá. Nebo jsem si to jen přál. A pak jsme se pohybovali. Nešlo tomu říkat chůze, nebyl to ani tanec. Spíš plynutí - něco mezi tím. Kroky se nedotýkaly podlahy, naše těla se pomalu otáčela, jako bychom kroužili někde mezi stropem a nebem, mezi snem a realitou, mezi něčím, co bylo ještě v pořádku.

Na chvíli jsem se cejtil v bezpečí. V čase, co už neexistoval. V létě, co už dávno skončilo. Ve městě, co se už dávno propadlo samo do sebe. Na místě, kde máma ještě žila. Tam jsem byl ještě někým jíným. Možná člověkem.

A přesto všechno, právě tehdy, právě tam, v tom plynutí a v tom světě bez hranic, všechno dávalo smysl. Aspoň na chvíli.

 

Kapitola šestá: Sněhové vlasy

 

Bylo ráno. Nebo něco, co se aspoň jako ráno tvářilo. Tíha toho ticha mě dusila jako polštář přitlačenej k obličeji. Ne, že by bylo ticho úplný - sem tam zapraskal radiátor, auto projelo pod oknem, nad hlavou zašramotily kroky sousedů, jak si to šinuli do dalšího dne. Ale všechno působilo jako pod dekou. Jako kdyby se celej svět obalil do mléčnýho šepotu. Mlžnejch vzpomínek, co se protahujou do kostí.

Toho rána a to další, a pak i to, co přišlo potom, všechny měly stejnou chuť. Chuť ticha, který se mi lepilo na patro, a zároveň něčeho neuchopitelně křehkýho, co jsem nechtěl vyslovit nahlas, aby se to hned nerozpadlo.

Seděl jsem u toho velkýho okna, v tý přehnaně čistý místnosti a pozoroval jsem, jak se sníh snáší k zemi. Vločka po vločce. Pomalu, s neochotou, jakoby padaly do špatnýho světa, kterej si nevybraly. Představoval jsem si, že to nejsou vločky, ale Cassiny vlasy. Že jsou to pramínky, který se jí v noci lepěj na tvář. 

A pak jsem slyšel, jak za sebou zavřela dveře. Bylo to tak definitivní, to prásknutí. Jako kdyby tím chtěla světu říct: "Tak tady to máš. Moje přítomnost je tvůj problém. A moje nepřítomnost taky." A já pořád nevěděl, kam chodí, co dělá a jestli se běžně usmívá na cizí lidi. Nevím, proč mě to žralo. Nebo vlastně jo - protože jsem chtěl bejt tím, komu patří její ráno. Nechutně patetický, já vím. Ale nemohl jsem si pomoct.

Prošel jsem se po bytě. Dost bylo tajemství. Kuchyň - sterilně čistá. Nikde žádný drobky, ani špinavej hrnek. Obývák - moderní, trochu odtažitej, jako kdyby ho zařizoval někdo, kdo sám neví, co má rád, ale zato ví, co je 'vkusný'. Na konferenčím stolku pár módních časopisů. Kytky u oken. Některý listy už žloutly. Napadlo mě, že si asi všímá jen těch, co ještě nezvadly. 

A pak jsem přešel ke dveřím jejího pokoje. Chvíli jsem tam stál s rukou na klice. Pocit viny mi projel žaludkem. Ale pak se ozval ten druhej hlas, co zněl jako vymluvená cigareta. Je pryč. Stejně ti nic neřekla. Nemáš co ztratit.

Otevřel jsem. Vešel jsem dovnitř, jako bych vstupoval do chrámu. Nebo do něčí vzpomínky, která nebyla moje. Všechno vonělo po jejím parfému - sladkým, květinovým, ale s něčím kovovým v pozadí. Něčím ostrým.

Postel byla ustlaná, peřiny vyrovnaný. Na nočním stolku ležel prstýnek, kterej nikdy nenosila. Nebo možná dřív jo, ale teď už ne. Vedle něj ležel složenej kapesník a otevřená knížka - Sartre. To mě překvapilo.

Chvíli jsem jen stál a vdechoval tu atmosféru. Jako by to všechno dejchalo i beze mě. Pak jsem otevřel skříň. Ani nevím proč. Prostě jsem jen chtěl vědět víc. Chtěl jsem bejt blíž něčemu, co se pořád zdálo vzdálený. Uvnitř byly šaty. Sousty šatů. Seřazený podle barev. Působilo to, jako kdyby se tady připravovala na něco velkýho. Nebo jako kdyby čekala, že se na ní někdo podívá a zase jí řekne: "Ty jsi vážně krásná, Cassie."

Na dně skříně byla krabice. Obyčejná. Opatrně jsem jí vytáhl a otevřel. Byly v ní fotky. Sposta fotek. Z dovolenejch, z večírků, s lidma, co jsem neznal, ale žádný z dětství. Někde byla usměvavá, na některejch koukala tak intenzivně, že jsem musel uhnout očima. Pak časopisy - desítky výstřižků, magazínů. A na několika z nich...

Na několika z nich byla její tvář. Vzal jsem jeden z nich do ruky, přejel prstem po lesklý obálce, jako bych se dotýkal jí samotný. Byla tam. Na přední stránce. Vlasy jí padaly do tváře a vypadala, jako někdo úplně jinej. Ne ta tichá holka, co vaří čaj a mizí každý ráno za dveřma, ale někdo, kdo patří jinejm lidem. Jinýmu životu.

"Cassie?" zvolal jsem do prázdnýho bytu, jako kdyby mi nedocházelo, že tady není. Odpověděla mi jen ozvěna.

Svalil jsem se zpátky na gauč, hlavu zakloněnou, časák v ruce. Tvářil jsem se, že sleduju televizi, ale obraz mi splýval před očima. Všechno se rozpíjelo. Nevěděl jsem, kdo Cassiopeia vlastně je. Nevěděl jsem, proč tu jsem. Nevěděl jsem, jestli je tohle začátek nebo konec něčeho, co nikdy nemělo jméno.

A stejně jsem věděl, že zůstanu. Že ten sen o ní je silnější než ona sama. Že se mi líbí ta představa - tichá, křehká, neproniknutelná - víc něž jakákoli skutečnost. Ne, neplánoval jsem jí říct, že vím. Radši jsem se jen dál díval, jak za oknem padá sníh. A možná to vážně nebyly jen sněhový vločky. Možná to byly ty její vlasy. Pořád.

 

Kapitola sedmá: Vydrbína a květinové dítě

 

Ozvalo se otáčení klíče v zámku a ve dveřích se objevila Cass, v rukou dvě nákupní tašky a její typickej obrovskej úsměv na tváři. Měla na sobě kabát v barvě noční oblohy, vlasy jí padaly do očí a tváře jí zrudly zimou. A i když ten úsměv nebyl pro mě, i když jsem věděl, že to všechno je jen póza - nějaká část mě, ta slabší, si představovala, že ten moment existuje jen kvůli mně.

"Dneska, Luciusi. Dneska si dáme pořádnou baštu," zahulákala a nohou zabouchla dveře od bytu. Ta taška jí skoro vypadla, ale zvládla to s tím svým lehce přehrávaným elánem. "Další věc... tudu du du dú," bubnovala na imaginární bubny, zatímco já jsem tam jen stál, opřenej o zárubeň a snažil se nevypadat tak zatraceně opuštěně.

Čekal jsem, co z ní vypadne. Někdy ze sebe sypala nahodilý věci jak z rukávu, jako by byla pořád o krok napřed. Nešlo jí nikdy úplně chytit. Byla jako pára nad hrncem, jako poslední slova před usnutím.

"Přijde na večeři Ayoub - můj přítel, a Ether - moje kamarádka, kterou si naprosto zamiluješ!"

Zamiluju... no to určitě, pomyslel jsem si. A něco ve mně se sevřelo. Ten podivnej pocit, že sedím v místnosti, která nikdy nebude moje. Že tahle holka, Cassie, není holka, která by patřila jednomu. Vždycky měla v sobě tu vzdálenost, jakoby zároveň byla tady a přitom někde úplně jinde. Jakoby i v momentě, kdy se na mě usmívala, její mysl už vyprávěla dalšímu chlapovi jinou historku.

Asi dvě hodiny na to se ozval zvonek. Ten zvuk mě vždycky rozbolel v hlavě - příliš ostrej, příliš rozhodnej. Já bych už tehdy raději skočil do zdi, než abych se musel tvářit mile na cizí lidi. Ale co mi zbejvalo, že? Cassie mě velkoryse nechala bydlet u sebe, a já se snažil nezapomenout, že jsem tu jen host. Dočasnej. Možná náhodnej. Možná zbytečnej.

Když jsem vykouknul ze svý skrýše, kde jsem se většinu dne zdržoval jako stín, Cass už běžela otevřít. Zaslechl jsem jejich smích dřív, než je vůbec bylo vidět. Přišli dovnitř jako poryv horkýho vzduchu - až moc hlučný, až moc jistý, až moc šťastný.

"Tohle je Lucius," řekla Cassie, když mě vytáhla zpoza rohu jako nějakou zatoulanou kočku.

Jako první ke mně přistoupila Ether. Měla krátký, kaštanově hnědý vlasy a malou postavu, ale oči jí jiskřily jako oheň. Jako kdyby něco neustále zpochybňovaly. Mě určitě. Vydrbína. Takovej ten typ holek, co se smějou hlasitějc, než je potřeba, a přitom vás neustále hodnotěj. Byl jsem si skoro jistej, že mě přečetla během prvních pěti vteřin.

"Ether," vyštěkla, jako by to bylo heslo. Podala mi ruku, pevně, s přehnaným sebevědomím. Tohle nebude jednoduchý.

A pak Ayoub. Mladej kluk, co vypadal jak reklama na radost. Květinový dítě s kulatýma očima a výrazem, kterej říkal, že se právě zamiloval do každýho atomu v místnosti. Div mě neobejmul. Lidi jako on mě znervózňovali. Takový ty, co věřej na dobrotu světa, i když je už dávno pod drnem.

Všichni čtyři jsme po tomhle trapným ceremoniálu velectěně zasedli k dokonale vyleštěnýmu stolu a Cassie nám nalila do sklenek nějaký příšerně drahý víno, který se údajně mělo poválet na jazyku a vychutnávat. A já jsem měl v hlavě jenom to, jak bych byl radši doma na tý zašlý sedačce s laciným rybízovým čůčem a Pandorou v náruči. Byl jsem tam, ale zároveň mimo. Jako když se díváte na film, u kterýho znáte konec, ale stejně ho sledujete znovu.

"Tak povídej, Ether," zasmála se Cassie.

A Ether samozřejmě mluvila jako neřízenej express. Modelka. Stejně jako Cass. Samozřejmě. Překvapivě jsem mlčel. Předstíral jsem, že o tom vůbec nic nevím. Že jsem jí neslídil v pokoji. Že jsem si neprohlížel její časopisy. Že jsem v ruce nedržel tu obálku s jejím jménem. Že jsem neviděl ty fotky, kde nevypadala jako žena, ale jako myšlenka.

"Jenomže moje fotky nejsou ani z poloviny tak dobrý, jako Cassiiny," dořekla Ether a odhrnula si vlasy z obličeje. Ta věta měla bodnout. A bodla. Čpěla z ní obdivná závist - jako když člověk miluje někoho, kdo je pořád o schod výš.

Její ješitnost jí jednou zničí... ale měla pravdu. Její fotky určitě nebyly tak dobrý jako Cassiiny. Nebyla jako ona. Nikdo nebyl.

Ayoub mezitím začal vyprávět historku o tom, jak Cassie jednou přišla do restaurace, kde pracoval a on jí obsluhoval. Říkal to s jiskrama v očích, jako kdyby i on, stejně jako já, propadl tý její iluzi. A někde uprostřed jeho vyprávění mi to došlo - ten stříbrnej řetízek s věnečkem, co se jí houpal na krku, musel bejt od něj.

"A co ty, Luciusi?" Ayoub se na mě obrátil s úsměvem, co mě měl přesvědčit o tom, že i já se přece dobře bavím. Ale já se nebavil. "Určitě máš taky nějakou holku."

"Měl jsem," řekl jsem a hrdlo se mi trochu sevřelo. "A budu mít... pokud teda na mě počká."

Ether se nepatrně zavrtěla na židli. Podívala se na mě, ale nic neřekla. Jen ten její úsměv zmizel na zlomek vteřiny - jako když na nebi zhasne hvězda. A pak se zasmála.

A všechno bylo zase jako dřív. Ale já věděl, že nic není jako dřív. Ten večer jsme dohráli svoje role. Já ten mlčenlivej, ona ta zklamaná, oni dva zamilovaný do něčeho, co evidentně neexistovalo.

A pak jsem šel spát. Sám. A s Cassiiným parfémem na prstech, protože jsem se jí zlehka otřel o zápěstí, když mi podávala sklenku. A jestli jsem se v noci znovu probudil s bolestí v hrudi, tak ne proto, že jsem byl sám. Ale proto, že jsem byl obklopenej lidma, a stejně osamělejší, než kdy dřív.

 

Kapitola osmá: Poničené plíce

 

Docela rychle se smtívalo, a protože přestal ten nezkrotnej fučák a ani z nebe už nevlály Cassiny vlasy, řekl jsem si, že se porozhlídnu po okolí. Cass měla ten večer nějakou schůzku, možná další casting, možná jen chtěla bejt jinde, než se mnou. A já? Já jsem chtěl bejt jinde než sám se sebou a těma myšlenkama v bytě. Tak jsem jsem se prostě sebral a šel.

Nasedl jsem na první tramvaj, co mi zastavila před nosem. Neměl jsem plán, jenom jsem doufal, že mě někam odveze. Třeba do nějaký zapomenutý čtvrti, kde lampy svítěj teplejším světlem a lidi se tam nebavěj o kariéře, ale jen tak o životě. Třeba i o smrti. Tramvaj byla skoro prázdná. Jenom postarší ženská s taškou plnou celeru a pár opilců, který mluvili, jako kdyby měli jazyk z vaty.

Bylo zvláštní pozorovat město takhle z venčí. Za sklem se míhaly domy a každý osvětlený okno připomínalo nějakej film. Někde se hádali, jinde seděli u telky, někde v kuchyni ženská krájela cibuli, a já si představoval, že by to mohla bejt Pandora. Ta představa bolela, ale zároveň hřála.

Vystoupil jsem až na konečný. Na místě beze jména a bez lidí. Byl tam jeden malej stánek - trafika, která vypadala, že se každou chvílí rozpadne. A pár domů. Takovejch těch bezejmennejch, co nemaj duši, jen zdi.

Zamířil jsem automaticky ke stánku. Ten děda uvnitř, s vrásčitou kůží a očima, co vypadaly, že viděly už všechno, se na mě podíval, jako kdyby věděl. Věděl, že nejsem odtud. Že hledám něco, co už dávno není.

"Jedny Marlbora," řekl jsem a můj hlas zněl cize. Trochu jako kdyby patřil někomu jinýmu, kdo má všechno pod kontrolou. Ten druh hlasu, kterej předstírá vnitřní dospělost.

Chlápek se pomalu otočil, jako kdyby obracel list století a sáhl po krabičce. Jeho ruka se třásla, ale neupustil jí. Podal mi cigarety skze malý okýnko. Já se mu podíval do očí a zaplatil.

"Nashle," dodal jsem, a pak už jsem nic dalšího neřekl.

Nikdy mě nepřestalo udivovat, jak rychle se člověk dokáže propadnout do ticha. Stačilo udělat jen pár kroků stranou - z cesty, z tramvaje, z něčího života - a svět mě hned přestal hledat.

Zamířil jsem po silnici, co se klikatila jako vyhaslej sen, a když už mě začala unavovat její asfaltová upřímnost, sešel jsem z ní. Před sebou jsem měl široký pole a za ním les. Jehličnatej, tmavej, tišší než cokoliv, co jsem znal.

Došel jsem až na kraj, kde se pole s lesem navzájem dotýkaly. Vytáhl jsem z kapsy igelitku s logem supermarketu a sedl si na ní. Pod zadkem studená zem, v srdci prázdno. V dálce svítilo město jako roj světlušek. Jako hvězdy. Jako naděje, co byla vždycky daleko.

Zapálil jsem si. První šluk byl ostrej, skoro bolestivej. Ale byla v něm jistá úleva. Jako by mi ten kouř vymazal okraje vzpomínek a zbyla jen hmota. Přemejšlel jsem, jestli je Pandora taky právě teď někde venku. Jestli kouří. Jestli má na sobě ten můj vlněnej svetr, do kterýho jsem kdysi schovával obličej, když mě svět přestal zajímat. Zvednul jsem oči k obloze. Neviděl jsem žádný hvězdy, jen záblesky. Letadlo? Možná. Možná andělé, co už přestali věřit v lidi a teď utíkaj pryč.

A pak... pak jsem na chvíli přestal dejchat. Zapomněl jsem jak. Byl to jeden z těch momentů, kdy se svět na chvíli zastavil. Ne pro nějaký hluboký poznání, ale jen tak. Zničehonic. Jako by vám tělo řeklo: "A dost." Na vteřinu mi připadalo, že padám. Do sebe.

Začala mi bej zima. Prsty jsem měl ztuhlý, cigareta mi vyklouzla z ruky a zhasla v namrzlý trávě. Vstal jsem. Zmuchlal jsem igelitku a nacpal jí zpátky do kapsy. Cejtil jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Pomalu. Jako kdyby i ony byly unavený.

Zpáteční cesta byla tichá. Město mě pohltilo bez otázek. Když jsem znovu míjel trafiku, ten starej děda právě zamykal. Jeho šedý vlasy čouhaly zpod čepice jako zbytky sněhu. V jedný ruce měl hůl, ve druhý držel těžkou igelitku.

"Pomůžu vám," řekl jsem a do dlaně čapnul plastový ucho.

"Děkuju, chlapče, děkuju," odpověděl, aniž by se na mě podíval.

Až pak, po chvíli chůze jsem prolomil ticho: "Obvykle nosíte tak těžkej nákup?"

"Áno," protáhnul. "Tož já su vdovec, synku. Manželka mi vomřela před lety a děti já nemám."

Podíval jsem se mu do tváře, jakože jsem pochopil, co mi právě řekl, protože jsem nevěděl, co mu na to mám odpovědět.

"Kouříš často?" zeptal se mě.

"Někdy," prohodil jsem.

"Nekuř. Není to tak fajnový, jak se zdá." Trochu se zamračil. "Když jsem byl v tvojim věku, myšlil jsem si, že mě rakovina nedostane. Pak už jsem přestal... když mi jí zjistili." Pak hodil očkem na cestu před náma. "Někdy je těžký udejchat ten kopec s jednou plící. Ty cigarety tě jednou zabijou."

Zasmál jsem se. Ne proto, že by na tom bylo něco vtipnýho, ale protože se ze mě někdy dral smích místo pláče, když to hodně bolelo. "Já už mrtvej jsem."

Zastavil se. Otočil se na mě a pohledem mě propálil jak plamen. "Ty nejsi mrtvej, hochu. Ty jsi živej, jen ten svět je pro tebe moc málij."

A po tomhle rozhovoru mi došlo, že když někdo bezproblémově dejchá, tak je šťastlivec, protože některý lidi lapaj po vzduchu skrz poničený plíce, a dokud jim to aspoň napůl jde, tak věděj, že jsou stále naživu.

U dveří domu mi poděkoval a kývnul hlavou na rozloučenou. Zůstal jsem stát venku v tý šedý přítomnosti, boty mokrý, v hrudi zima. Všechno tam bylo vzdálený. Máma, Pandořina vůně, Cassin smích, kterej zněl zpoza stěn, když jsem se vrátil zpátky.

 

Kapitola devátá: Výjimečná touha

 

"Tak poběž!" vypískla nadšeně, plná života a elánu, tak jako vždycky, když se svět znenadání vychýlil z oběžný dráhy a začal se točit jen kolem ní.

Běžela po malý pláži, jejíž písková křivka se nořila do pomalu odcházejícího dne. Ve vlasech měla slunce a v očích ten dětskej smích, kterej mě vždycky odzbrojil - nepřipravenýho, bezbrannýho, srdcem otevřenýho jako okno do cizího pokoje uprostřed letní noci.

V jedný ruce držela boty, ve druhý svobodu. Její chodidla se nořily do teplýho písku, zrnka odlítala do vzduchu jako zbytky myšlenek z mojí hlavy. Každej její krok byl jako kdyby běžela skrz vzpomínku, kterou jsem si právě tvořil. Tak nějak zevnitř. Skrz mý žebra. Skrz prázdnotu, kterou po sobě zanechával její hlas.

Přísahal bych, že se ta chvíle nikdy nestala. Že si jí moje mysl jenom vytvořila, protože jí potřebovala. Potřebovala dotek, teplo, smích, pomalost, ve který nejsou otázky jako 'kam to vede, co z toho bude a koho z nás to bolí víc'. Ale já vím, že se stala, protože jsem pořád pod jazykem cejtil tu hořkou pachuť pilulky, která se mi rozpustila pod jazykem v Limbu. Smíchy jsme se tam nemohli ani nadechnout. Pandora se smála tak moc, že jí tekly slzy po tvářích. V těch slzách bylo všechno, co si člověk přeje pochopit, ale nikdy nemůže.

Na pokraji pláže se zastavila, otočila se na mě, žár v očích, kterej jsem nikdy před tím v nikom neviděl - možná jen v zrcadle těsně před zhroucením. Tričko jí sklouzlo po pažích jako nevyřčený tajemství a já v tu chvíli přestal myslet už úplně na všechno. V tý černý podprsence, v tom zbytkovým světle, v tom letmým přechodu mezi dnem a nocí... vypadala jako sen, co zapomněl, že by měl skončit. Dlouhý pružný nohy, kůže s lehkým třpytem, dlaně rozevřený jako křídla. A úsměv, kterej patřil do snu, kde láska bolí jenom na konci. A kde se nikdy nezačíná slovama bojím se.

Rozeběhla se do vody. Jen tak, bez přemejšlení. V kraťasech, v podprsence, bosá, svobodná. Kapky jí lítaly z ramen, smích z hrdla a já tam na chvíli stál jako přikovanej. Vzduch voněl jako černej čaj. A možná i jako naděje.

Rozeběhl jsem se za ní. Teplá voda mi objala kotníky a já se nořil hloubš a hloubš, až se moje tělo přestalo držet reality a začalo patřit jenom jí. Jen tomu večeru. Tomu jedinýmu okamžiku, kterej jsem nechtěl pustit. Nechtěl jsem, aby skončil.

A pak mě objala. Nevím, jestli mě hřála voda nebo její kůže. Nevím, jestli mě spalovala extáze, nebo její dech na mým krku. Ale v tu chvíli se moje tělo proměnilo v někoho jinýho. V někoho, kdo už nepočítá dny, kdo nezapisuje chyby, kdo jenom je.

Její vlasy byly mokrý a těžký a voněly po citrusech. Projel jsem je prstama, pomalu, vděčně. Chtěl jsem se v nich ztratit.

"Pandoro," zašeptal jsem do těch vlasů a zavřel oči, jako bych tím mohl odložit realitu. "Co to děláme?"

Neodpověděla hned. Na chvíli se jen zaposlouchala do šplouchání vody a kdesi v dálce zaštěkal pes. Pak se usmála a řekla: "Toužíme."

To slovo mi vyrazilo dech. Nečekal jsem ho. Toužíme. Nepřemýšlíme. Neplánujeme. Jen toužíme. A v tý touze bylo všechno. Celá pravda o nás. O mně.

"Toužíme? Ale Pandoro, oba víme, že se dneska nic výjimečnýho nestane," vydechl jsem, jako kdybych to od sebe potřeboval slyšet nahlas. "Dnešní večer nebude ničím vyjímečným."

Dívala se na mě tím pohledem, o kterým jsem věděl, že mi vidí i do těch míst, kde to bolí. "Výjímečné věci se nestávají jen tak, Luciusi," řekla klidně. "Musíš dělat výjimečné věci, když chceš, aby se staly."

Přejela mi dlaní po tváři. Vždycky měla krásný ruce. Jemný, dlouhý prsty, nehty nalakovaný, s drobnejma škrábancema od života. A já si tehdy pomyslel: Tady bych mohl umřít. Teď. V tomhle momentu. A byl bych šťastnej. Bylo to vlastně nejvíc, co jsem kdy zažil.

Na okamžik jsme na sebe jenom zírali - ona s očima plnýma světla, já s hlavou plnou stínů. A mezi náma voda, která se vlnila jako unavenej dech. Byla blízko. Příliš blízko. A přesto úplně mimo dosah.

Cejtil jsem její kůži. Napnutou, pevnou, hladkou, naprosto skutečnou - a přitom vůbec nebyla. Ne tak, jak jsem chtěl. Nebyla moje. Nebyla nikoho. Byla tak neskutečně sama sebou, až to bolelo. A já si přál, abych to mohl změnit. Abych jí mohl vlastnit aspoň ve vzpomínce, když už ne v životě.

Tak tohle je láska? Nebo jen trýznivá forma chtíče?

Těžko říct. V jejím objetí se to nedalo oddělit. Každej její dotek byl jako kapka kyseliny. Pálil a zároveň mě probouzel. Moje ruce se toulaly po jejích zádech, jako by samy věděly, kam smí a kam ne. Dokonalej tvar zad, jemná křivka páteře pod mýma prstama, poddajnost jejího těla, který mi nepatřilo. Bylo to jako poezie. Ale krutá. Taková, která končí smrtí hlavního hrdiny. A možná i čtenáře.

Prstama se mi zlehka zachytávala za krk, ne přítulně, spíš neurčitě. Jako by mi dávala ochutnat blízkost, ale nikdy nenabídla jistotu. Hádal jsem, že takhle to dělá se všema. Dává klukům úsměvy, jemný doteky, a oni si pak doma představujou, jak se jí dotýkaj. Jak jí rozevíraj stehna a ona šeptá jejich jména. A možná právě proto byla tak neskutečně krásná. Protože nepatřila nikam, nikomu, a už vůbec ne mně.

"Máš krásný oči," řekl jsem, i když to bylo zoufalý klišé. Ale bylo to to jediný, na co jsem se zmohl.

"A tys dneska moc přemýšlel, viď," zasmála se a lehce mě dloubla do boku.

Smála se bez zábran. Tak lehce, tak samozřejmě. A já si přál, abych se v tom smíchu mohl vykoupat. Její stehna se omylem, nebo možná ne, dotkla mejch boků. A já se musel otočit, přestat se dívat, přestat myslet, protože by to jinak bylo příliš. Byla příliš. Příliš přítomná. Příliš živá. Příliš opravdová pro někoho, kdo žije hlavně ve svý hlavě.

Nechtěl jsem tě mít, Pandoro. Chtěl jsem, aby ses rozhodla, že chceš být moje.

To byl rozdíl. Kdybych jí měl, zničil bych to. Přesně tak, jako všechno ostatní. Ale kdyby chtěla ona mě...

Přitiskla se ke mně zády a její vlasy mi klouzaly po krku. Neříkala nic. A já taky ne. Jen jsme tam tak stáli. Dva lidi ve vlažný vodě, pod umírajícím světlem. A přesto to byl v tu chvíli ten nejintimnější okamžik, kterej jsem zažil.

 

Kapitola desátá: Realita a sen

 

Seděl jsem na jedný z příšernejch sedaček v emhádéčku a pozoroval ty lidi okolo. Byli to jenom stíny. Bledý tváře s prázdnejma očima, obklopený hlukem, co nikdo neposlouchal. Každej z nich měl na sobě těžkej šedivej kabát, ať už skutečnej nebo vymyšlenej. Cejtil jsem se, jako bych jel pohřební tramvají, která nikde nezastavuje, jen donekonečna krouží a nabírá další a další nešťastný duše. Všichni chtěli vypadnout a mít tuhle cestu za sebou, ale všichni jsme se prostě jen vezli ve stejnejch sračkách. Zíral jsem na svůj odraz v okně, kterej se míchal s ubejvajícím městem a přemejšlel, jestli to, co se ve mně drolí je samota nebo nějaká jiná forma rozkladu.

Venku bylo neuvěřitelně. Neuvěřitelně odporně, přesněji řečeno. Mlha se válela jako kouř, co se nikdy neroptýlí. Zbytky dne se lepily na skla jako zasmrádlý vzpomínky, co nejdou vydrhnout. A lidi... Bože. Lidi. Všichni byli jako figuríny, unavený čekáním na zázrak, kterej už dávno zapomněli pojmenovat.

Chtěl jsem z toho blivajzu zmizet. Zalejzt si pod deku a ztratit se sám v sobě. Brečet. Ne hystericky, spíš jen tiše. Tak, jak brečej chlapi, co si to nedovolujou. Se zatajeným dechem a hlavou zabořenou do polštáře, aby je nikdo neslyšel. A taky jsem to udělal.

Stačilo si sundat oblečení. Nasoukal jsem se do postele uprostřed studenýho pokoje. Ta zima byla milosrdná. Jako by mi říkala: "Je v pořádku, že nic necejtíš. Jsem tady místo toho." Schoval jsem hlavu pod peřinu. Měl jsem mokrý oči a nudli u nosu, a bylo mi to vlastně jedno. Hodiny plynuly, aniž by se něco změnilo. Čas se tady rozpouštěl a já jen zíral do nicoty. Nevěděl jsem, jaký myšlenky mi to běhaly hlavou. Asi žádný konkrétní. Jen takový to tichý hučení vlastní bezvýznamnosti, co člověku pomalu nahlodává vnitřnosti.

A pak se ozvalo jemný zaklepání na dveře. Cassie. Samozřejmě, že to byla ona. Kdo jinej by taky za mnou přišel. Ale stejně jsem nevytáhnul hlavu zpod peřiny. Jen jsem hlasitě frknul a utřel si nos do rukávu. Ne proto, že bych neměl kapesník, ale spíš protože už jsem stejně nevěřil, že by na tom záleželo.

Cass si sedla na okraj postele. Nenápadně. Měla ten talent bejt u někoho blízko, aniž by ho vyloženě dusila.

"Luciusi, vylez," řekla tiše. Ne přehnaně starostlivě. Spíš lidsky.

"Promiň Cassie, ale to neudělám. Jsem nahej," lhal jsem, aby mě neviděla usoplenýho. Možná jsem jen chtěl, aby odešla. A možná... možná jsem chtěl, aby tam zůstala a nechala mě tam jen hnít dál.

Zasmála se. Lehce, jako kdyby si vzpomněla na něco hezkýho. "Stačí jen hlavu."

Tak jsem vystrčil hlavu. Ne víc. A díval se na ní těma ubulenejma očima, co nechtěly nic vysvětlovat. A ona to pochopila. To bylo zvláštní. Na Cass bylo něco, co nikdy neřekla nahlas. Byla chytrá v tom tichu. Nikdy se neptala na věci, který si člověk sám v sobě ještě nedořekl.

"Jsi kluk," začala s tím svým polovičním úsměvem.

"Ty sis toho všimla?" zkusil jsem sarkasmus, ale moc ostrej nebyl. Jenom tak na půl cesty.

"Takže máš rád filmy," nadhodila zcela nenápadně.

"Většina kluků má ráda filmy," přitakal jsem. Neměl jsem sílu na debaty. Jen jsem jí nechával mluvit.

"Ale všichni kluci mají rádi akční filmy," dodala, jako by přišla na nějakou zásadní pravdu o vesmíru.

Ach, Cassie. Jak krásně si umíš hrát na to, že jsi obyčejná.

"A to teda znamená co?" prodíval jsem se na ní podezřívavě.

"Že jdeme do kina!" oznámila vítězoslavně, jako by právě zachránila svět. A možná ho fakt zachraňovala. Ten můj.

"Hele, já se dneska na nic fakt necejtim -" nestačil jsem to doříct.

"Takže za půl hoďky vyrážíme!" zvolala a zabouchla za sebou dveře dřív, než jsem stihnul zase protestovat.

Po půl hodině jsem seděl u stolu a čekal. Ani nevím proč. Prostě jsem vstal, znovu se oblíknul a nechal se vést tím jejím nápadem. Asi jsem už přestal věřit ve svobodnou vůli. Cassie se ještě chystala v koupelně. Když vyšla, byla krásná. Ale jinak než Pandora.

Cass byla světská krása. Určitá forma jistoty, kterou jsem nikdy neměl. Taková, která ví, jak se pohybovat, jak se usmát, kdy mlčet a kdy bejt přesně tím, co svět chce. Uměla si ten svůj úsměv nasadit jako zbraň. Uměla se prodávat, ne doslova, ale v těch svejch gestech. V tom, jak uměla bejt přítomná.

A přesto, i když tam stála a byla skutečná, já jsem pořád viděl Pandoru. Tu lehkou mlhavou siluetu v dálce. Vzpomínku, kterou jsem nedokázal uchopit. Cassie byla realita. Ale Pandora byla sen. A já? Jen někdo, kdo se mezi těma dvěma ztrácel.

 

Kapitola jedenáctá: Sál číslo pět

 

"Připravená?" zeptal jsem se.

Jakmile se Cass uculila a pokejvala hlavou, ta nanicovatá nálada, co mi visela na zádech jako mokrej hadr, spadla na zem. Ne, že by zmizela úplně. Spíš se to na chvíli stáhlo do stínu. Zůstávalo to ve mně, ale pod kontrolou. Na uzdě. Kvůli ní.

Vyšli jsme spolu do večerního města. Vzduch byl takovej... vlhkej a měkkej, plnej výfukovýho kouře a nějakýho neurčitýho očekávání. Neměl jsem nejmenší páru, kde je tady kino, nebo co vůbec dávaj. Cassie vedle mě kráčela tím svým typickým sebevědomým krokem - tak akorát ladným, aby to působilo přirozeně, a tak akorát rozhodným, aby člověk nezapomněl, že s ní není jen tak. Byla jako rytmus, kterej jsem znal, ale nikdy jsem si ho nedokázal zapamatovat.

Vyprávěla mi o dnešním focení. Jak jí spadla stativová tyč na nohu, jak prej vypadala jako "přejetá laň v kabátu z výprodeje", a jak se smála i asistentka, co normálně jen kroutí hlavou. Já se taky trochu zasmál. I když mi to nepřipadalo tak vtipný, trochu mě to uklidnilo.

Na obloze se objevila dělová koule noci. Tma nespadla jako závěs, ale vystřelila prudce a nečekaně. Hvězdy se mísily s neonama a celý město se proměnilo v lunapark pro dospělý. V místo, kde si člověk mohl koupit všechno, kromě klidu.

"Na co vůbec jdeme?" zeptal jsem se, když už jsme byli skoro před vchodem do kina. Nad náma zářil nápis CINEMA jako nějaký svatý znamení.

"To je překvapení," mrkla na mě. "Dojdu vyzvednout lístky."

Nechal jsem ji jít. Na těch jejích pohybech bylo něco přitažlivýho. Jako by věděla, kam patří. A já jsem měl na chvíli pocit, že možná patřím k ní. Když na mě z dálky zamávala, přešel jsem k ní. V ruce držela dva lístky a vedla mě k sálu číslo pět.

Kino bylo poloprázdný. Jen několik rozesazenejch párů. Cassie ukázala na dvě místa v poslední řadě. "Kvůli výhledu" tvrdila. Já si vždycky myslel, že spíš kvůli tomu, že se tam člověk cejtí míň sledovanej. Míň součástí světa.

Sedli jsme si a světla začaly pomalu pohasínat. Sál se ztišil. Zůstaly jen šepoty a šustění popcornu. A pak - první záběry. Nějakej dramatickej záběr na krajinu, hudba, černobílej filtr. Ale mě to došlo, až když se na plátně objevilo číslo 007.

Najednou se mi sevřelo hrdlo. Jako kdyby se mi krk naplnil střepama. Nedokázal jsem polknout. Nedokázal jsem dejchat. A pak ty vzpomínky. Jako když někdo stáhne roletu a místo tmy se objeví celý album minulosti.

Máma. Bond. Mokrej gauč, protože jsme zapomněli zavřít okno. Její hlas, když napodobovala Seana Conneryho. Její parfém. Její smích, když jsem jí zase volal kvůli pavoukovi. A ta zničující jistota, že všechno z toho je pryč. Že všechno, co bylo už nikdy nebude. A že jsem zůstal jako kulisa, co se nehodí do nový scény.

Slzy přišly rychle. Tiše a neodvratně. Měl jsem pocit, že když zůstanu o vteřinu dýl, tak vybouchnu.

"Promiň," zašeptal jsem a zvednul jsem se.

Cassie na mě něco tlumeně volala. Její hlas byl najednou strašně daleko. Cejtil jsem její kroky, jak mě následuje, ale i tak jsem zrychlil. Utekl jsem z toho sálu, jako kdyby se mě to plátno chystalo sežrat.

"Stůj!" volala za mnou. "Tak zastav!"

A já se zastavil až u umyvadel na pánech. Přidržel jsem se porcelánovýho okraje, jako kdybych měl omdlít. Měl jsem pocit, že dostanu infarkt. Nedokázal jsem to zastavit. Chtěl jsem bejt zase malej. Chtěl jsem bejt zpátky doma. S ní na gauči. Bez toho dutýho ticha. Bez toho prázdna, co po ní zůstalo.

"Luciusi," ozvalo se potichu.

Otočil jsem se. Cassie stála ve dveřích, nejistá, ale něžná. Položila mi ruku na rameno. A pak mě objala. Pevně. Bez podmínek. A já jí to vrátil. Dovolil jsem si brečet přímo do těch sněhovejch vlasů.

"Holky masturbujou taky, že jo?" zeptal jsme se, hlasem trochu ochraptělým.

Zarazila se. Jen na zlomek vteřiny, ale její stisk polevil. "Ano, Luciusi. Holky masturbují taky," řekla.

Chvíli jsme stáli v tichu. "Tak kluci brečej taky," dodal jsem.

 

Kapitola dvanáctá: Případ Monte Cristo

V prázdný místnosti mi bylo dobře. Aspoň na začátku. Bylo to ticho, co mě objalo jako stará známá deka. Jenže i to ticho se někdy umělo proměnit v nepřítele. Tikání vteřinový ručičky doslova rozervávalo klid na kousky. Každý tiknutí bylo jako kapka vosku na holou kůži. S každým tiknutím jsem cejtil, jak se ve mně něco stahuje - střeva, žaludek, hrudník, mozek. Všechno se bortilo dovnitř jako domeček z karet.

Nakonec jsem si musel sednout ke kuchyňskýmu stolu, aby mi nohy nepodrazily neviditelný ruce. Složil jsem hlavu do dlaní a měl pocit, jako by mi někdo zatlačoval připínáčky přímo za víčka. Oceán připínáčků ostrejch jako vzpomínky, do kterýho bych skočil kdyby někdo stál na břehu a házel mi záchrannej kruh. A možná bych skočil i bez něj.

V tu chvíli mi došlo něco hrozně banálního a pravdivýho: když už nikdo nepomůže mně, můžu aspoň já zkusit pomoct někomu jinýmu.

Utíkal jsem. Teda, spíš jsem se táhnul ulicí jako stín, ale v mojí hlavě to byl útěk. Před sebou samým, před Pandorou, před Cassie, před máminým hlasem, kterej mi někde za zády pořád šeptal: "Luciusi, už spi, jo?"

Zastavil jsem se až na kopci před jeho domem. Tělo to už nevydrželo, stejně jako všechno ostatní. Zvednul se mi žaludek a já zvracel přímo na dlažební kostky tak starý, že by si zasloužily pamětní desku. Musel to bejt děsně patetickej obraz. Mladej kluk v tričku, v mrazech, klečící u cesty, jak nějaká troska. Lidi mě míjeli. Rychle. Očima, nohama celým tělem.

Když křeče v břiše polevily, narovnal jsem se a podíval se oknem dovnitř. Charlie klopýtal po kuchyni s pánvičkou v ruce, a z tý se valil kouř jak z kotelny. Chvíli jsem tam stál a přemejšlel, jestli zazvonit. Jetli by nebylo lepší to otočit. Jestli tohle všechno má vůbec cenu. Ale když člověk neví, za kým má jít...

Zazvonil jsem. Chvíli se nic nedělo, jen klíč zarachotil v zámku a pak, s drobným zaskučením pantů, se otevřely dveře.

"Zdravím tě, synku!" vypískl radostně a jeho oči se rozzářily jako světýlka na vánočním stromku. "Tož rád tě vidím, to se ví, ale přivádí mě to na otázku - co ty tady? V tomhle počasí? A jen v tričku?"

Zval mě dál ještě dřív, než jsem stačil odpovědět. Tak jsem prostě řekl pravdu. Ne tu velkou, jen tu malou - že jsem potřeboval pryč. Když jsme procházeli kuchyní, uchechtl se jako puberťák, co něco provedl.

"Snažil jsem se vo ňákyj recept, co mi dala ta bláznivá bába vod vedle, ale trochu se mi to nepovedlo," vysvětlil a naklonil se ke mně s lišáckým úsměvem. "Stejně by to byl nějakej blivajz. Na nějakou smaženou zeleninu se jí můžu vykvajznout."

Spálenina na pánvi připomínala fosilii. Nedal tam ani olej. Byla to tragédie v přímým přenosu.

"Máma mě kdysi naučila jednoduchý špagety s rajčatovou omáčkou," řekl jsem automaticky. "Můžu je zkusit udělat."

"Ale to vůbec ne, to já bych měl hostit tebe!" protestoval, ale já už hledal hrnec a solil vodu. Nebyla to nabídka. Byla to potřeba. Musel jsem pro někoho udělat něco dobrýho. Někdo musel bejt spokojenej a najedenej. Když už ne já, tak aspoň on.

Zatímco jsem míchal omáčku, vyprávěl mi o tý sousedce - Jaelyn - co mu pořád nosí domácí koláče a dává mu letmý doteky na předloktí, jako by byl mladej James Dean.

Když jsme si sedli ke stolu, všimnul jsem si místa naproti. Opotřebovaný dřevo, otlačenej lak. Kolečka od sklenic, co tam zůstaly vytlačený jako vzpomínky v hmotě. Bylo vidět, že u stolu pravidelně sedávali jen dva lidi. Všechno křičelo "byla tu". Najednou jsem si u toho stolu představil Pandoru. Jak sedí zády k oknu, světlo jí dopadá na tvář a ona se usmívá. Ne na mě, ale jen tak všeobecně.

Charlie si rozklepanou rukou utřel omáčku z koutku a zasmál se: "To se ti povedlo. Kdyby moje nebožka nebyla tak skvělá kuchařka, vzal bych si místo ní tebe."

Smál jsem se. Ne moc. Jen tolik, kolik šlo. A pak jsem uklízel nádobí, zatímco on odešel do ložnice. Našel jsem ho v pruhovaným pyžamu, jak kouká na knihovnu. Sáhl jsem po nejopotřebovanější knížce.

"Chcete, abych vám něco přečetl?" zeptal jsem se a kouknul na hřbet. Monte Cristo.

Přikývnul, zalezl do peřin a zavřel oči. A já začal číst. Slova plynula, hlas se mi uklidnil, on poslouchal. A když jsem otočil na čtrnáctou stránku, z knížky vypadla černobílá fotka. Podíval jsem se na Charlieho, ale ten se už usmíval ze spaní. V šedejch odstínech se na mě smála mladá holka. S kopretinou za uchem a i přes jistou dírku mezi horníma řezákama byla moc hezká. Položil jsem knížku na noční stolek, fotku na ní a tiše jsem odešel. Na jídelním stole na mě čekal svetr. Měkkej jako matčina ruka. A stříbrnej klíček.

"Dobrou, Charlie," zamumlal jsem do prázdna. "Ať jste ve snech mladí. A zase spolu."

 

Kapitola třináctá: Teplo lidského masa

Když jsem ten večer přišel domů, pořád jsem musel myslet na Charlieho a na tu holku s kopretinou za uchem a škvírkou mezi zubama. Rozhodl jsem se, že ho znovu navštívím a třeba spolu přečteme další část Případu Monte Cristo.

Bylo už dost pozdě, ale pod dveřma od Cassiina pokoje ještě svítil tenkej proužek světla. Měl jsem pocit, že v tom bytě nikdy není uplná tma. Vždycky tu něco svítilo, tikalo, šeptalo, dívalo se. Jako kdyby i stěny měly paměť. 

Odhodil jsem svetr od Charlieho na židli, která se už dlouho topila pod nánosem ostatních svršků. Celtil jsem, jak se ze mě odlupuje únava. Nejen z toho dne, ale z celýho života, z každýho rozhodnutí, který jsem kdy udělal.

V koupelně jsem napustil vanu. Potřeboval jsem bejt někde, kde se všechno z toho na chvíli rozplyne. Kde se moje tělo stane beztvarou hmotou. Voda byla vařicí, pálila mě do stehen, ale to bylo dobře. Chtěl jsem, aby všechno na chvíli bolelo jinak. Klouzal jsem pod hladinu dokud mi z vody nekoukal ani kousek kůže. Jen oči zůstaly otevřený. Sledoval jsem prasklinu ve zdi. Ten tenkej, neviditelnej šrám, co se táhnul od rohu dlaždice až k rámu vany. Připadal mi jako jedinej pevnej bod ve vesmíru. Přemejšlel jsem, kolik lidí v mým životě bylo jako tahle prasklina - tichý, přehlížený, a přitom děsivě hluboký.

Moje vnitřní já se topilo ve vodě, a přitom jsme se houpal na hladině jako mrtvola. Voda začínala chladnout, ale i tak jsem se nedokázal zvednout. Ta vana byla jediná rakev, do který jsem se mohl zavřít a přitom pořád dejchat. Slzy, který mi padaly z očí se ztrácely ve vodě. Fascinovalo mě to. Vypadalo to, jako kdyby ani žádný nebyly. Jako kdyby ani žádná bolest nebyla. Jen klamnej klid hladiny a pod ní trosky.

Když jsem se konečně odhodlal vylejzt, sednul jsem si na rozestlanou postel. Zahrabal jsem se pod peřinu a v duchu si přál, aby všechno už konečně ztichlo. Ještě jsem se nestihnul natáhnout k lampičce, když se ozvalo zaťukání.

"Pojď dál," hlesl jsem. 

Cassie vešla dovnitř. Bosá, v bílým županu, kterej kolem ní plandal jako na duchovi. Vlasy měla rozcuchanější než obvykle, jako kdyby se právě vrátila z nějakýho mejdanu. Nejdřív jen mlčky seděla na kraji postele. Ruce složený v klíně, hlavu lehce skloněnou, ale ne odevzdaně - spíš jako někdo, kdo čeká na správnej okamžik, než něco řekne. To ticho mezi náma bylo jiný než to, co viselo po celým bytě. Tohle bylo osobní. Žilo. Dejchalo.

Pak se přisunula blíž a opřela se ramenem o moje. Byl v tom zvláštní klid. Nebyla v tom žádná žádost, žádný očekávání. Jen přítomnost. Dva ztracenci, co se na chvíli sešli na jednom dně.

"Luciusi," zašeptala. "Před čím utíkáš?"

"Před světem," odpověděl jsem po době, jako kdybych nad tím přemejšlel celej večer. A možná taky jo. "Před lidma. Před minulostí i tím, co by mohlo přijít. Ale hlavně asi před sebou. Protože nevím, kdo to je ten člověk, co se na mě dívá ze zrcadla. A začínám se ho bát."

"A dá se utéct?" zeptala se tiše.

Chvíli jsem mlčel. Hledal jsem odpověď ve stopě, jako kdyby tam byla napsaná, ukrytá mezi stínama. Pak jsme přikývl. Ne úplně přesvědčeně, spíš tak, jak člověk přikyvuje vlastní lži, kterou si potřebuje opakovat.

"Dá," řekl jsem nakonec. "Aspoň trochu jo. Aspoň někdy. I když ne tak úplně. Jsou chvíle, kdy to jde. Kdy se mi podaří zmizet z vlastního těla... rozpustit se v něčem. V tichu, ve snu, ve vodě... Není to sice skutečnej útěk... ale aspoň na chvíli se přestaneš slyšet. A někdy to stačí."

Cass si mě chvíli prohlížela. Její pohled byl tichej, ale o to víc pálil. Nebyl soudící nebo lítostivej. Jen... lidskej. Jako kdyby znala stejný propasti.

"Máma je mrtvá," řekl jsem, a ten hlas, co ze mě vyšel mi připadal mrtvej taky. "Už tady není nikdo, kdo by mě chytal, když padám."

Lehce sebou při tom trhla. "Já svojí mámu neviděla skoro dvacet let," zašeptala potom. "A když jsem s ní mluvila naposledy, její poslední rada do života byla 'chovej se slušně, moc nepij a neudržuj oční kontakt, když jíš banán'... Bylo mi osm."

Trochu jsem se nad tím pousmál, ale bylo to jako škrábanec přes ránu. Smích přes bolest, kterou jsem si nechtěl přiznat. Díval jsem se na ní. V očích měla stříbrnou zimu. Její ruka se dotkla mojí tváře, a pak mě políbila na čelo jako někdo, kdo mě znal líp, než jsem já znal sám sebe.

"A otec?" zeptala se tak tiše, že by to možná jiný ucho ani nepostřehlo. Ale já to slyšel. Cejtil jsem to až pod hrudním košem. Povzdechl jsem si.

"Máma vždycky říkala, že žádnýho nemám..." řekl jsem pomalu, jako kdybych to opakoval ze starý nahrávky, kterou jsem znal nazpaměť. "Jasně, že vím, že nějakýho mám. Ale chápu, jak to myslela. Po čase jsem se přestal ptát. Prostě jsem to tak bral... asi nebylo o co stát."

Cassie nic neřekla. Jen přikývla, že jí ta odpověď stačila. Jako kdyby jí znala ještě dřív, než jsem jí vyslovil. Její ruka se pořád dotýkala tý mojí a já si pomyslel, že ona je jako někdo, koho mi poslali po všech těch, co mě kdy opustili. 

A přesto, když byla teď vedle mě, jsem v ní hledal Pandoru. Tu nedosažitelnou. Tu z jinýho světa. Tu, kterou jsem si vyrobil z touhy a samoty. A nenáviděl jsem se za to.

 

Kapitola čtrnáctá: Požár rockového srdce

"Hrajou fakt dobře!" snažil jsem se přeřvat ten rockovej kravál, kterej byl hlasitější než lodní siréna.

Ale ona neodpověděla. Jen se usmála do tmy, jako by jí moje slova vůbec nezajímaly. Jako by byla někde jinde. V ruce držela poloprázdnej kelímek s pivem houpala se do rytmu. Něžně, víčka zavřený, tvář prozářená blikajícíma světlama, jako by se každá barva chtěla zastavit právě na ní.

V tu chvíli mě úplně fascinovala. Jako obraz... jako starej film, kterej si člověk pouští znova a znova, protože v něm něco cejtí, i když neví co. Byla přítomná, ale zároveň naprosto vzdálená. A já vedle ní jen přiblble stál, zíral a přemejšlel, jaký to asi je bejt takhle živej.

Zpod zavřenejch víček se jí řinuly slzy. Ne hystericky... jen tiše, do rytmu. Tekly jí po lících a mně připadalo, že jí ta hudba rozkládá, že jí trhá nitro na kusy a ona jí to dovoluje, protože tohle ničení je jediný, co skutečně cejtí. Reflektory jí ty slzy zbarvily do krvava. Jako kdyby samu sebe nabízela jako oběť tý hudbě, týhle noci, extázi, životu. A i když jí to bolelo, i když jí to muselo rvát na kousky, stála tam a tancovala dál. A milovala to. A já jí.

"Přirovnej k něčemu svůj život," řekla najednou. Nepodívala se na mě. Její oči zůstaly zavřený, slzy jí dál tekly po tvářích.

"Já... já nevím, k čemu ho přirovnat," odpověděl jsem nenuceně, i když trochu ztraceně.

Její koutky úst se nepatrně zvedly. Byl to úsměv? Nebo výsměch? Těžko říct. V tom rudým světle to mohlo bejt cokoliv.

"Ty to snad víš?" zeptal jsem se.

"Vím," řekla prostě. Jako by to bylo něco, co se nedá vysvětlit, ale co je tak očividný, že by to mělo bejt každýmu jasný.

"A?" chtěl jsem, aby pokračovala.

"Jsem jako tohle," vyhrkla, podívala se kolem, rozpažila ruce a začala se otáčet v kruhu. Hudba zněla dál, světla blikaly, lidi kolem řvali a tancovali, ale ona byla v tichu. Jako by si ten okamžik ukradla jen pro sebe.

"Jak to myslíš?" nechápal jsem. Otočil jsem se kolem dokola, ale nic jsem neviděl.

"Jsem jako tenhle koncert! Jsem jako dnešní noc!" vykřikla najednou, ruce vzhůru, oči otevřený a planoucí.

Chvíli jsem na ní jen zíral. A pak mi to docvaklo. Vnímala se jako ten moment. Jako záblesk. Nepolapitelnej, dočasnej, šílenej, intenzivní. Takovej, kterej tam už zítra nebude. Takovej, co trvá jen dokud se na něj člověk dívá a jakmile se otočí, už tam není.

A mně se v tu chvíli sevřelo srdce. Protože jsem to v ní cejtil od začátku. Jako kdyby byla sen, kterej se mi zdál během letní noci plný horka a neklidu. A když jsem se z něj probudil, věděl jsem, že tam byla, ale už jsem si nepamatoval, jak vypadala. Jen jsem věděl, že mi něco vzala. 

Sledoval jsem, jak tancuje. Pomalu, s roztaženýma pažema, jako by chtěla obejmout celej ten okamžik, nebo se mu odevzdat. Prsty měla roztažený, jako by chtěla chytat déšť, kterej nepřišel. A já tam vedle ní stál, neschopnej se pohnout, protože se mi zdála tak krásná, až se to nedalo vydržet.

"Jsi tady vůbec se mnou?" otočila se ne mě najednou.

Zaskočeně jsem přikejvnul. "Jsem."

"Ale tvoje hlava ne. Je tam, kde prší. Nebo kde to bolí," řekla a já mlčel. "Tvoje hlava je vždycky jinde... a možná proto tě lidi nikdy nemůžou mít celýho," dodala s úsměvem, kterej nebyl ani smutnej, ani veselej. Jen prostě pravdivej.

"Ty mě máš celýho," zašeptal jsem.

Zasmála se. Krátce, ostře, jako prasknutí větve. V tu chvíli se rozjel další refrén a ona se ke mně přitiskla. Náhle a rozhodně. Její tvář vedle mojí, její vlasy pořád voněly po pomerančích, i když byly ještě trochu vlhký. Nechtěl jsem, aby ten moment skončil, ale věděl jsem, že právě proto skončí.

"Proč mě sleduješ, jako bych byla sen?" zeptala se mě.

"Protože jsi," vydechl jsem.

A pak mě políbila. Nebo jsem líbal já jí? Nevím. Možná jsme se oba jen trochu naklonili, a tak se to stalo. Rty, dech, hořký pivo, slaný slzy, hudba v zádech. A můj mozek se snažil uvěřit, že je to skutečný. Byla tak blízko, a přitom jsem věděl, že už teď se mi vzdaluje. Že s každým dalším dotekem mizí.

A tehdy mi došlo, že možná celý to léto bylo jenom o tom najít Pandoru, její odpověď, držet jí, i když jsem věděl, že se nedala vlastnit. Jako záblesk světla. Jako ten sen. Jako bolest, kterou jsem si nechtěl přiznat, protože byla moc krásná.

Hudba pomalu dohrávala. Poslední tóny vibrovaly ve vzduchu jako pavoučí sítě. A Pandora zůstala stát v záklonu s hlavou vyvrácenou k nebi a očima zavřenýma, jako by ještě slyšela něco, co já už ne. Světla potemněly, lidi začali tleskat pískat, zvolna se trousit pryč. Ale ona se ani nepohnula.

"Pojď," zašeptal jsem. Ne proto, že bych chtěl odejít, ale protože jsem najednou nedokázal unýst to její mlčení.

Otevřela oči. Pomalu, jako by se vracela z jinýho světa. V těch očích jí pořád dohasínaly tu rudý světla a slzy, co se tam ještě zdržovaly. Nebyly o hudbě. Byly o ní. O její bolesti, kterou nikdy nikomu nepřiznala nahlas. A možná právě proto byla ta bolest tak krásná. Protože byla nepojmenovatelná.

"Ještě chvilku," řekla tiše a natáhla ke mně ruku. Vzal jsem jí do svojí, jako bych tím mohl zastavit čas.

Stáli jsme tam tak spolu, na místě, kde už zbyly jen plastový kelímky, pár cigaretovejch nedopalků a ticho. Ale v jejím pohledu pořád hořela hudba. A já si přál, aby mě do něj vtáhla, aby mě tam nechala shořet s ní. Ale věděl jsem, že tu noc hořela sama. Vždycky hořela sama.

Nakonec jsme se vydali směrem, odkud jsme přišli. Ale najednou mi připadalo, že ta cesta zpátky je delší. Že se něco změnilo. Že tenhle večer nebude mít pokračování. Jenom dohru. Ozvěnu, jako když dohraje poslední tón a člověk zůstane stát sám ve tmě bez toho, aniž by věděl, co bylo skutečný a co jen halucinace.

 

Kapitola patnáctá: Obálka se jménem

Ráno bylo dost chladný. Takový to syrový, zimou napuštěný, kvůli kterýmu bych zpod peřiny nejradši nevylezl vůbec. Zůstal jsem zahrabanej v dece a schovával se před dalším dnem. Dejchal jsem pomalu, zadržoval dech, jen abych oddálil všechno, co by mohlo přijít. Nechtěl jsem toho dne nikoho vidět. Nechtěl jsem slyšet svoje jméno ani vlastní hlas.

Venku pršelo. Déšť bubnoval na parapet v rytmu, kterej mě měl uklidnit, ale spíš ve mě budil úzkost. Hodiny na zdi tikaly, jako by odpočítávaly něco nevyhnutelnýho. Dneska žádný bouchnutí dveří, žádný lidi, jen já a Cassie... Nebo to jsem si aspoň v tu chvíli myslel. 

Rozlepil jsem oči. Když jsem si konečně sednul a vstal z postele, cejtil jsem, jak mě tíha reality a hlad dohání. Ale tentokrát jinak - pomalu, táhle jako bolest, co se ozve až tehdy, když už je pozdě.

Došoural jsem se do kuchyně, hladovej a prázdnej. Všechno bylo nějaký podezřele tichý. Až příliš tichý. A pak jsem jí uviděl. Obálku. Ležela na stole, bílá, čistá, téměř nevinná. A na ní bylo napsaný moje jméno. Tak úhledně. Tak strašně definitivně.

"Cassie?" zavolal jsem. Nic. Jen ozvěna prázdnýho bytu a bubnování deště. 

Srdce se mi rozbušilo. Ještě dřív, než jsem tu obálku vůbec rozlepil, cejtil jsem v žaludku díru. Bankovky. Spousta bankovek. Nacpaný dovnitř jako tichej důkaz, že tohle nebyla žádná sranda. Mezi nima byl složenej list papíru, sněhově bílej, jako Cassiny vlasy. Jako by chtěla, aby ty slova bolely co nejmíň.

"Milý Luciusi,

je mi to moc líto, ale musíme se rozloučit. Možná, že dělám chybu, ale potřebuji se teď ode všeho a ode všech na nějaký čas vzdálit. Potřebuji si srovnat myšlenky v hlavě.

Včera večer jsi mi otevřel oči. Došlo mi, že už je opravdu na čase obrátit list papíru a vyrovnat se s minulostí, o které není ani jeden z nás schopný otevřeně mluvit... hlavně z toho důvodu, že nejsem tím, za koho mě máš.

Věř, že když jsem tě poprvé uviděla na tom chodníku, srdce mi přestalo bít. Gravitace už mě nedržela na zemi. Na ten okamžik jsem čekala dlouho, ale teď už je příliš pozdě na změny. Nechci ti zasahovat do života. Nikdy jsem nechtěla a oba bychom se s tím měli smířit. Nezkoušej mi prosím volat nebo psát. Nechci s tebou mluvit a není nic, co by jsi mohl udělat proto, aby jsi to změnil.

I přesto, že vím, že jsem asi jediný člověk na zemi, kterého momentálně máš, musím odejít. Někdy je potřeba dělat sobecká rozhodnutí. Třeba až nadejde čas, jednoho dne se vrátím. Třeba se už nikdy neuvidíme.

Tvé matky je mi moc líto. Uchovej si ji v paměti živou. A i když to zní zvláštně, i to je důvod, proč jsem musela odejít. Doufám, že jednoho dne najdeš odpověď na Pandořino tajemství. Chci, aby jsi byl šťastný a mrzí mě, že nemůžeme být šťastní spolu. Budu už navždy vděčná za ten čas, co jsem s tebou mohla strávit. Vím, že je to pro tebe hodně těžké, ale zvládni to prosím.

Nikdy na tebe nezapomenu, Cassiopeia."

Byl

jsem

na

cucky.

Stál jsem uprostřed kuchyně, ale svět jako by se přesunul někam jinam. Všechno kolem bylo najednou rozmazaný. Barvy, tvary, zvuky... nic z toho nebylo ostrý. Jen ticho a to, co mi zůstalo v rukou. Její písmo. Ten dopis. A v tom dopisu naprostá absence jakýkoliv šance.

Měl jsem vztek. A v tom vzteku bylo zoufalství. Jakoby mi někdo vzal střechu nad hlavou a ještě k tomu mi podkopnul nohy a vysmál se mi do ksichtu. A přitom jsem to měl čekat, že jo? Všichni byli pryč. Fotr, máma, Pandora a teď i ona. Cassiopeia. Všichni, co kdy tvořili jakousi kostru mojí existence odešli. Rozplynuli se jako mlha nad řekou.

Zůstal jsem tam stát dlouho. Jen já, hromada peněz, který mi byly k hovnu a dopis, kterej mě rozřezal zevnitř jako skalpel. Kdyby mě někdo pozoroval zvenku, možná by si myslel, že jsem klidnej. Ale ve mně to vřelo. Jako kdyby ve mě něco puklo.

Už zase. Už zase jsem někoho nechal odejít. A zase jsem to byl já, kdo zůstal. A bylo to fér, protože přesně takhle jsem to udělal Pandoře. Nevyřčený sbohem. Žádný pořádný vysvětlení. Jen ticho, vzduch plnej otazníků a prázdno po člověku, kterej ještě chvíli zabíral každej kout.

A teď mi tu zasranou karmu někdo vrátil jako bumerang. Krutě, chladně a přesně. Cassiopeia mi to vrátila i s úrokama, a přitom o tom možná ani nevěděla. Nebo věděla? A právě proto odešla? Ale jak by sakra mohla?

Možná jsem ani neměl doufat, že mi někdo zůstane. Možná jsem měl už dávno pochopit, že lidi jako já nejsou typ, co si něco dokážou udržet. Cassiopeia pro mě bylo záchranný lano, který teď hodila do propasti. Jistota v nejistým světě. Něco, co vonělo po domově, i když jsme se skoro neznali. Možná jsem v ní viděl víc, než vůbec byla schopná unejst. Možná to na ní bylo moc.

A přesto jsem se jí držel jako dítě máminý sukně. Jako někoho, kdo slíbí, že ho nikdy neopustí. A pak přijde ráno. A stůl. A obálka. A dopis. A pak už nic.

Cejtil jsem vztek, ale neměl jsem sílu ho prožít. Cejtil jsem smutek, ale ten už dávno přestal bodat ostře. Jen mě tupě hlodal zevnitř, jako stará známá bolest, se kterou jsem se naučil žít.

Sednul jsem si ke stolu, položil dopis vedle sebe a zabořil hlavu do dlaní. Na stole stála sklenice s vodou, kterou tam nechala. Byla ještě trochu zamlžená. Stejně jako všechno. Jako já.

 

Kapitola šestnáctá: Exploze

Crrr, crrr, crrr. Zvuk. Ten zpropadenej zvuk, co neměl žádnej konec. Nešel vypnout, nešel přehlušit. Měl vlastní život, vlastní dech a vlastní vůli ničit mě. Nebyl to telefon. Už dávno ne. Byl to vnitřní alarm. Byl to požázní hlásič v duši, co se nikdy nezastaví, protože oheň hoří dál. Jen nebyl vidět. Byl jen cejtit.

Crrr, crrr, crrr. Moje hrdlo bylo tak stažený, že jsem nemohl ani polknout. Jako bych snědl kovovej drát, kterej se mi zamotal kolem průdušnice. Jazyk mi přischnul k patru. Oči mě pálily. A ruce? Třásly se tak, že bych neudržel ani lžičku, natož sám sebe.

Byl jsem na zemi. Už zase. Nepamatoval jsem si, jak jsem se tam dostal. Je vím, že jsem najednou ležel. Studená podlaha se mi lepila na kůži a já se jí držel, jako by to byl poslední pevnej bod ve světě, kterej se už dávno rozpadnul. Zkreslenej. Rozpitej. Všechno se vlnilo. Jako kdybych měl místo očí nějaký starý sklo, přes který už nešlo nic vidět jasně.

Oheň v hrudníku sílil. Pálil mě. Nespálil mě na popel, jen do masa. Chtěl jsem se skrčit, zmizet, vysvlíknout se z vlastní kůže, ale byl jsem moc velkej. Moc hlučnej, moc živoucí. A přitom tak mrtvej.

Brečel jsem. Ani jsem nevěděl, kdy to začalo. Slzy mi stejkaly po tvářích a vpíjely se do trička, který jsem na sobě měl už dva dny. Možná tři. Možná víc. V nose mě pálilo a já lapal po dechu jako ryba vytažená z vody. Crrr, crrr. To řinčení tam bylo pořád. Moje hlava, moje vina, moje peklo.

"Zasloužím si to," šeptal jsem. "Zasloužím si to. Kurva jasně, že se to zasloužím!"

Pandora. Cassie. Máma. Všechny odešly. Každá jinak, ale to neměnilo nic na tom, že mě všechny opustily. A všechny jsem opustil já. Víc nebo míň, vědomě nebo nevědomě, ale byl jsem to já, kdo zhasnul světlo. Já, kdo nevydržel. A teď? Nikdo se za mnou už nevrátí.

Cass byla ten poslední kus normálnosti, u kterýho jsem si lhal, že ho mám. Nejspíš jsem si do ní promítnul všechno, co jsem si přál v dětství. Všechno, co jsem si přál s Pandorou. Všechno, co jsem nikdy neřekl mámě. Všechno, co mělo zůstat nevyřčený jsem na ní vrhnul jako nějakou podělanou projekci. A ona to neunesla. Samozřejmě, že to neunesla. Kdo by unesl takovou trosku? Utekla. A udělala dobře. Udělal bych to taky, kdybych mohl.

Crrr. Další zařinčení.  Zvuk se změnil v hučení. V pulzování. Jako by mi někdo v hlavě zapnul starou televizi bez signálu a zesílil jí naplno. Srdce mi mlátilo do hrudníku jako splašenej pták. A s každým nádechcem jsem cejtil, že mě něco uvnitř svírá, stahuje, drtí na kousky. 

Někdo by možná řekl, že jsem měl strach. Ale nebyl to strach. Byla to tíha toho vědomí. Naprostá jistota toho, že selhávám ve všem, na čem mi kdy záleželo. Že jsem prohnilej, narušenej, že všechno bylo jen pozlátko, pod kterým byla špína. A já sám jsem byl ta špína.

Začal jsem se smát. Tiše. Pak nahlas. Potichu. Zase nahlas. V záchvatech. A smích se proměnil v další pláč. Hysterickej, roztříštěnej. A pak už jsme se jenom třásl. Jen jsem ležel jako mrtvej brouk. Dech se mi zlomil. Ztratil jsem se.

Před očima jsem měl Pandoru. jak stála na tý pláži s mokrejma vlasama. Jak se smála a v očích měla bouřku. Měl jsem jí tenkrát zastavit. Měl jsem zastavit tu její debilní hru.

A pak Cassie. Její ruce, jak skládaly přikrývku. Její kroky, její pohled, kterej říkal víc, než všechno, co jsme si kdy řekli nahlas. Měl jsem jí obejmout dřív, než zmizela.

Teď už bylo pozdě. Zůstal jsem jen já. Ten smích. Ten pláč. A ten nesnesitelnej zvuk, kterej mi trhal uši i duši. Crrr, crrr, crrr.

 

Kapitola sedmnáctá: Bezbolestná bolest

Dusot koní. Střelba z děla. Co se to děje? Hlava se mi točila. Co se to sakra děje? Všechno bylo rozmazaný. Všechny zvuky se mi míchaly v hlavě, až se to nakonec změnilo v jednu jednou beztvarou masu. Měl jsem pocit jako kdybych se ocitnul uprostřed oceánu na rozvrzaný lodi, která se furt kejvala ze strany na stranu. Vlny do mě narážely ze všech směrů a šplouchaly mi přímo do mozku. Měl jsem chuť zařvat, ať už mě někdo konečně hodí přes palubu.

Kde to jsem?

Počkat... to nebyl dusot koní. To byly kroky - lidský. Kroky lidí, co přicházeli, aby mě soudili. Aby mi řekli, že jsem zůstal sám, protože si to zasloužím. A ta střelba? Vždyť to přece nebyla žádná střelba. Jen marný, zoufalý bušení na dveře. Vytrvalý, neodbytný. Tlouklo to nejen do dveří, ale i do mojí hlavy.

Z oceánu zbylo jen tělo plný bolesti. A z těla jen duše, co neví, kam patří. Tohle není reálný! Tohle přece neexistuje! Opakoval jsem si v duchu pořád dokola jako zaklínadlo, který mě má chránit. Ale nechránilo. Nepomohlo. V koutku duše jsem totiž věděl, že tohle není sen. Že je to realita. Že se to skutečně děje. A že za všechno si můžu sám.

Kolikrát se se mnou ještě svět zatočí, než definitivně spadnu a rozbiju se?

Ruce se mi třásly. Tak moc, že jsem je nemohl udržet u těla. Kam s nimi? Co s tou bolestí, kterou už nedokážu snejst?

Zase! Počkat! Vždyť tohle už ani není bolest. To je doslova NIC. Víte vůbec, jaký to je cejtit nic? Jaký to je dívat se na věci, který pro vás dřív něco znamenaly a najednou to byly jen kulisy? Jaký to je sedět v cizím bytě a mít pocit, že sedíte na dně studny? S pohledem nahoru a s vědomím, že se nikdo nepodívá dolů?

Co když vám řeknu, že za váma něco je? Přímo za vaší hlavou. Ale neotáčejte se. Už to vidíte? Už cejtíte ten neklid? Už víte, jaký to je? Když chcete cejtit cokoliv jinýho? I bolest, jen aby to nebyla to zkurvená prázdnota?

Natáhl jsem ruku, dlaň sevřel v pěst a vší silou jí vymrštil proti zdi. Tupá bolest. I když ani ne. Spíš jen důkaz, že existuju. Zarudlý klouby a zdi obložený krevníma destičkama.

Tak to je všechno?

Jo. To bylo všechno. Zůstal jsem stát uprostřed místnosti. Zhluboka jsem dejchal a zíral na ten flek jako na umělecký dílo. Můj autoportrét.

Už mě nepálily oči. Už mi netekly slzy. Už jsem nebrečel. Už to nešlo. Tak rád bych bejval brečel. Tak strašně rád bych se bejval z toho vybrečel a aspoň na chvíli se zase cejtil o něco lehčí. Prosím. Řekněte mi někdo, že to bude dobrý!

Ale bylo jen ticho. Jen to neustálý tikání hodin. Tik, tak... A zároveň crrr, crrr, crrr. Ten otravnej zvuk telefonu, kterej pořád zvonil.

Klíč v zámku. Dvě otočení. Cvaknutí kliky. Srdce se mi zastavilo. Moje duše na vteřinu zadržela dech.

"Cassie?" vykřikl jsem a vyběhl z pokoje.

Musela si to rozmyslet. Musela se vrátit. Věděla, že tohle nemůže udělat. 

"Cassie?" zakřičel jsem znovu do toho napětí, který vibrovalo vzduchem. Který mě obepínalo jako deka.

"Luciusi?" zaznělo potichu.

Ale nebyl to její hlas. Nebyla to její vůně. Nebyla to ona. Ten hlas patřil někomu jinýmu. Stál jsem jako přimraženej. Zase ten třes v rukou. Ze špiček prstů mi odkapávala krev.

Dveře se rozletěly dokořán a v nich stál Ayoub. Jeho oči se rozšířily. A pak se podíval na mě - a uviděl trosku. Siluetu člověka. Jen obal.

"Kde... kde je Cassie?" zeptal se tiše.

"Vypadám snad jako někdo, kdo má nějaký odpovědi?" vypálil jsem na něj.

Chvíli se na mě jenom díval. Potom opatrně řekl: "A ty... ty jsi v pořádku?"

V pořádku? Co to vůbec znamená?

Zuby jsem měl tak pevně stisknutý, až jsem myslel, že mi je někdo slepil vteřinovým lepidlem. "Jak moc může bejt někdo zlomenej?" zeptal jsem se a ani jsem nečekal odpověď. Bylo to fuk. Odpověď by mi stejně byla k ničemu.

Ayoub pootevřel pusu, ale slova nepřišly. Místo toho udělal krok vpřed a obejmul mě. Na chvíli mě držel a já si přál, abych ze sebe mohl zmizet. Abych mohl bejt tím, kdo mě drží. A bych mohl bejt někým jiným.

"Říká se," začal po chvíli, "že mozek vnímá smutek stejně jako fyzickou bolest. A velký smutek vnímá jako velkou bolest."

Já se nad tím lehce uchechtnul. Hořce. "A víš, co je na tom to nejlepší?" Podíval se na mě. "Že si pořád myslím, že si tohle všechno zasloužím."

A najednou - když jsem to řeknul nahlas - jsem věděl, že fakt jo. Protože jsem byl ten, kdo utekl první. A svět na to nezapomíná. Vždycky ti to vrátí. A Cassie byla jen splátka. Bolelo to, protože byla jistota. Protože byla kotva. A ta mě pustila na volný moře. Bez směru. Bez mapy. Jen samotnýho s tím svým debilním nic. A nejhorší na tom bylo, že už jsem ani nevěděl, jestli chci pořád plavat nebo se konečně nechat potopit.

 

Kapitola osmnáctá: Teorie všeho

Ten večer byl studenej přesně jako bejvaly Cassiny ruce. Ale tělo už si na zimu zvyklo - nebo aspoň znecitlivělo. Všechno znecitlivělo.

Ulice, kterýma mě Ayoub vedl byly prázdný a tichý. Jenom naše boty nesourodě klapaly o dlažební kostky. Každej krok zněl jako výčitka, jako ozvěna věcí, co už se nikdy nevrátěj. Táhlo se mezi náma to otravný ticho, co není v pohodě. Ticho mezi dvěma lidma, co přišli o někoho, kdo z nich dělal víc než jen součet svejch chyb.

Dovedl mě někam, co už město připomínalo jen matně. Rozpadlý zídky, vyvrácený patníky, dlažební kostky zaražený v zemi jako náhrobky. Sednul si na kámen, pončo měl přes sebe přehozený jako stín a chvíli civěl do země. Já postával opodál, ruce v kapsách a hrozně jsem si přál cigáro, ale neměl jsem ho. Nakonec jsem si k němu přisednul.

Ayoub pak z kapsy vytáhnul zmuchlanej papír. Hned jsem věděl, co to je. Nepotřeboval jsem razítko, podpis, ani písmo. Cassie. Samozřejmě. Její pečující povaha by jí narozdíl ode mě nedovolila zmizet úplně beze slova. Zvlášť ne od něj.

Vzal jsem ten papír do ruky. Bylo zvláštní ho držet. Jako kdybych držel něco posvátnýho, co mi nepatří. Bál jsem se ho otevřít. Jako kdybych tím měl otevřít i něco v sobě.

"Neopětovaná láska bolí, ale láska dříve opětovaná bolí o to více.

Cassiopeia."

Tak prostý. Tak jednoduchý. Ale mezi těma řádkama bylo všechno. Každej dotek, kterej mu už nikdy nedá. Každej pohled, kterej se už nevrátí. Přehnul jsem papír zase zpátky a podal mu ho.

"Moc mě to mrzí," řekl jsem nakonec. Ty slova zněly dutě jako všechno, co jsem poslední dobou říkal. "Měl jsem jí rád. Ale ty... tys jí miloval."

Neodpověděl hned. Jen koukal kamsi do dálky, kam už nikdo nedohlídnul. "Myslíš, že se vrátí?" zeptal se po chvíli, hlas se mu chvěl.

"Nevím," odpověděl jsem. Protože to byla pravda. Nikdy jsem nic nevěděl.

"Dáš si se mnou?" zeptal se a z kapsy vytáhnul pytlík s trávou.

Přikejvnul jsem. Prsty se mu trochu třásly, když balil brko. Byl v tom rituál, taková ta lehká naděje, že aspoň na chvíli bude v hlavě ticho. Škrtnul sirkou, potáhnul, a pak mi ho podal. Natáhnul jsem kouř hluboko do plic a na okamžik jsem měl pocit, že svět přestal bolet. Díval jsem se na hvězdy. V hlavě se mi promítala představa, jak jednou třeba... možná... budu ukazovat svejm dětem souhvězdí, co nese jméno ješitný královny, ale pro mě bude navždycky patřit jen jedný holce. Tý, co měla hlas, kterej by dokázal ukolébat válku, a ruce studený jako tenhle večer.

"Chybí mi," řekl Ayoub.

"Mně taky," přiznal jsem.

Uhasil špaček o šutr, kouř se ještě chvíli líně vznášel ve vzduchu jako zbytek naděje. A pak to začalo. Zrychlenej tep. Srdce bušící jak buben ve starý kapele, co hraje poslední koncert. Všechno bylo najednou až moc. Žaludek mi dělal kotrmelce, svět se vlnil, ulice kolem nás jako by zmizela. Jen bílo. Mléčný bílo. Rozlitá mlha. Cassiiny vlasy. Vata. Sníh. Zapomnění.

"Hele, jsi v pohodě?" dotkl se mě, ale jeho hlas zněl jak z jiný místnosti.

"Přestávám vidět," vydechl jsem. "Přestávám vidět!" panikařil jsem.

"Dej sem ruku," pobídnul mě. "Povedu tě."

Položil jsem paži přes jeho ramena. Vedl mě krok za krokem. Slepě. A já se bál. Tak děsivě a pravdivě jako nikdy v životě. Ne slepoty. Ale toho, že už nikdy neuvidím nic, co by mělo smysl. Že cíl, ke kterýmu mě vede neexistuje. Hudba. Elektronická. Hlasitá. Jako kdyby mi někdo v hlavě pustil diskotéku. Vlastní smrt jako večírek. Všechno se rozpadlo. Můj svět. Já. 

Ten okamžik... ta minuta trvala celou věčnost. Nic jsem neviděl. Ale věděl jsem všechno. Najednou jsem cejtil, že vím. Že vím všechno. Jaký to je bejt milovanej. Jaký to je bejt sám. Jak bolí zrada. Že smrt je lehčí než usínání. A potom ticho. Jen šum. Televize bez signálu. Myšlenky se rozplývaly jako pára. Ale jedna jediná zůstala. Že všechno, co jsem kdy ztratil jsem si zasloužil ztratit.

Cejtil jsem Ayouba. Nesl mě. Otevřel jsem oči a zase zpanikařil. Spadnul jsem, ale vůbec to nebolelo. Zem byla studená. Jen jsem se převalil na záda, zíral nahoru, na jeho obličej, na ty jeho vystrašený oči, na rty, co něco říkaly, ale já nic z toho neslyšel.

Slzy mi konečně tekly z očí a já se smál. A on se začal smát taky, protože nevěděl, co jinýho by měl dělat. Byli jsme jako dvě trosky v záchvatu euforie, která přichází těsně před zhroucením.

Ale uvnitř jsem byl pořád prázdnej. Jako vypitej pohár. Jako srdce, který už nebije, jen tak tiše... přežívá z nějaký biologický nutnosti.

 

Kapitola devatenáctá: Hvězdná obloha

Přesunuli jsme se takovejch sto, možná dvě stě metrů od poslední skupiny lidí, co zůstali stát kousek od pódia. Některý se ještě pokoušeli zachytit doznívající ozvěny hudby, jiný už jen mlčky postávali, jako by se báli, že návratem domů všechno ztratěj. A možná i ztratili.

Sedli jsme si do trávy. Byla dlouhá, trochu pichlavá, ale v tom okamžiku příjemná jako láska, která ještě neví, že zejtra bude bolet. Pandořiny vlasy se lepily na mojí tvář, jak se skláněla blíž a alkohol nás hřál jako falešná jistota, že tahle chvíle ještě nekončí. Že je ten večer věčnej.

Vedle ní mi to připadalo, jako kdyby ta tráva vyrostla z krve a těl mrtvejch básníků a milenců, co si taky kdysi mysleli, že všechno má nějakej význam. Koukal jsem se nahoru - na oblohu, na měsíc, na hvězdy, co tak usilovně zářily, jako by měly za chvíli zhasnout.

Pandora držela mezi prstama suchý stéblo. Převalovala si ho v ruce a mlčela. Jenom dejchala. Pomalu, měkce, klidně. A já poslouchal každej její nádech jako modlitbu.

Chtěl jsem něco říct. Cokoliv, co by mě k ní přiblížilo. Něco chytrýho... nebo spíš hezkýho. Tak jsem se zeptal: "Myslíš, že už to někdo dokázal spočítat?"

"Dokázal spočítat? Ne," odpověděla jasně. Bez otázek, bez pochyby. "Ale pokoušeli se o to mnozí."

Zarazil mě její tón. Jak si mohla bejt tak jistá? A zároveň... bylo mi to jedno. Chtěl jsem v tý větě slyšet nějaký tajemství, nějakej klíč. Možná nápovědu, co se jí děje v hlavě, když se dívá jinam.

"A pokusíme se o to my?" nabídl jsem jí jako nějakou cestu do neznáma.

"Jenom když mi slíbíš, že to dokážeme," špitla na naklonila hlavu ke mně.

Takhle blízko měla oči jako dva měsíce, co se chystal zakrejt slunce. Medový, teplý, ale plný něčeho, co jsem tehdy neuměl pojmenovat. Možná smutek. Možná opatrnost. Možná vědomí, že sliby nic neznamenaj, ale stejně se dělaj, protože bez nich by láska nedávala smysl.

"Slibuju," řekl jsem.

A hned, jako by jí to slovo pálilo, odvrátila tvář. Její pohled zase patřil obloze. Nikdy mně. Nikdy doopravdy. A já to věděl. Už tehdy. Ale i tak jsem si dál maloval představy o tom, jak mi někdy skutečně patří. Jak se na mě otočí zpátky a řekne: "Já taky."

"Luciusi, co je támhle to?" zeptala se a ukázala prstem nahoru.

Byl jsem vděčnej, že mluví dál, protože kdykoliv mlčela, měl jsem pocit, že kromě pohledu odvrací i svojí duši. A já byl zaufalej po jakýmkoliv spojení, po jakýmkoliv druhu mostu, co by mě dovedl zpátky k ní.

Rychle jsem přejel očima oblohu a něžně řekl: "To je Orion."

"A tohle?" ukázala znovu, s lehkostí dítěte, co ještě věří, že když se na něco zeptá, dozví se pravdu. "Myslím těch spoustu malých hvězd vedle sebe."

Zaostřil jsem na jakousi hvězdokupu vedle souhvězdí býka. Zkusil jsem si vybavit mapu hvězdný oblohy, kterou jsem měl nalepenou nad postelí. "Abych řekl pravdu tak netuším... ale docela by mě to zajímalo. Poznám skoro každý souhvězdí, na který by sis vyzpomněla, ale tady ani ťuk. Zkusím zítra najít, jak se jmenuje."

Odmlčela se. Pak tiše, s tím typickým nádechem filozofie, řekla: "A záleží na tom?"

"Záleží na čem?" nechápal jsem.

"No jestli záleží na tom, jak se jmenuje," vysvětlila.

Samozřejmě, že mi na tom tehdy záleželo. Studoval jsem noční oblohu skoro každej večer a tohle léto jsem se chtěl naučit rozpoznat a pojmenovat každý souhvězdí. Místo odpovědi jsem ale jen pokrčil ramenama.

"Víš, myslím tím jestli ti opravdu záleží na tom, jak to nějakej starej dědek pojmenoval?" odmlčela se a zase navázala na poslední myšlenku. "Chci tím říct, jestli pro tebe není důležitější, co si pod tím představíš ty sám?"

Její hlas se ztrácel v trávě, v nočním vzduchu, v tom opojení, co nás oba drželo. Mlčel jsem, protože měla pravdu. Jako vždycky. Ale stejně jsem cejtil nutkání umět všechny ty souhvězdí pojmenovat. Zapsat si je. Přivlastnit si je skrze jazyk. Možná proto, že jsem nikdy nedokázal vlastnit jí.

Leželi jsme dál v trávě, vedle sebe, ale ne spolu. Čas se rozpouštěl ve vzduchu, v alkoholu, v jejím tichu. Nehejbala se. Jen dejchala a já jsem měl dojem, že kdybych se v tu chvíli pohnul, všechno by se zhroutilo. Že bych tím přerušil to něco, co má bejt nedořečený. Jako nedokončená věta, která zůstane viset ve vzduchu.

Nikdy jsem nepochopil, co si skutečně myslí. Bylo jako odraz měsíce ve vodě. Zdánlivě na dosah. Chtěl jsem jí porozumět. Rozebrat jí na jednotlivý souhvězdí, jako jsem to dělal s oblohou. Ale pokaždý, když jsem si myslel, že jsem našel nějakej pevnej bod, zmizel. A ona se smála tomu, že jsem hledal smysl v něčem, co mělo bejt prostě jen krásný.

A stejně jsem v tom pokračoval. Díval jsem se na ní, i když se ona nedívala na mě. Vypadala klidně, smířeně. Jako někdo, kdo tu chvíli žil naplno, ale zároveň věděl, že pomine. A já jí v tu chvíli miloval s takovou bolestí, že jsem měl pocit, že mi praskne hrudník. Ale nemohl jsem jí to říct. Ne tehdy.

A možná... možná právě proto ve mně zůstala. Ne jako vzpomínka, ale jako nevyřčená možnost. Jako jméno souhvězdí, který si sami vymyslíte, protože ten skutečnej název je vlastně zbytečnej. Potože všechno, co vás bolí je to, co nikdy nebylo vaše. A přesto jste tomu dali všechno.

 

Kapitola dvacátá: Ničivé podvědomí

Ležel jsem v posteli a... a... nic. Jen jsem ležel. Hodiny neúprosně tikaly, ale čas se nepohyboval. Strop nad hlavou byl pořád stejnej, bílej a naprasklej, jako by se někdo kdysi snažil namalovat mapu, ale pak to vzdal uprostřed tvarování kontinentů. Stejně jako já.

Někdy bylo fakt těžký z tý postele vstát. Jít něco dělat. Otevřít okno. Pustit vodu. Umejt se. Dejchat. Zavřel jsem oči a představoval si, že není ráno. Že není odpoledne. Že není vůbec žádnej čas. Jen vakuum. Jen nehybnej prostor, ve kterým nemusím bejt součástí ničeho. Mít důvod... kolikrát už jsem si položil tu samou otázku? Jít se najíst, když vím, že všechno chutná jako vata. Umejt se, když vím, že mi dotek vody jen připomíná, jak teplý byly její ruce, když jsme se naposledy drželi?

Beze smyslu. Zbytečný. Slovo, který mě doprovázelo poslední měsíce jako stín. Zbytečný, protože všechno, co jsem se snažil dělat byla jen náhražka. Zbytečný, protože co jsem si myslel, že mě drželo při životě byl vlastně jenom odlesk něčeho, co už bylo. A nejhorší na tom bylo to, že jsem si to uvědomoval.

Jedinej obraz, kterej mě v hlavě ještě držel nad vodou byla Pandora. Její jméno ve mně rezonovalo jako poznámka na konci symfonie - smutná, jemná, doznívající.

Byly to čtyři měsíce. Přesně. Čtyři měsíce bez jejího smíchu, co vždycky zněl jako by ho z hrdla vyfoukla nějaká múza. Čtyři měsíce bez jejího pohlazení, který nebylo pohlazením, ale spíš dotekem z jinýho světa. Jako kdyby vás olízla teplá mlha. Čtyři měsíce bez sexu, kterej nebyl o tělech, ale o chvění mezi iluzema.

Ani jsem nedokázal najít slova, který by pojmenovaly ten stesk, ale zkusil jsem to. Hebký dlaně, který byly vždycky o něco teplejší než ty moje, jako by v nich proudila voda. Polámaný nehty, lak už dávno oprejskanej, jako by se na sobě trestala malýma detailama. Oči, ve kterejch žhnulo něco, co mě vždycky donutilo přestat mluvit. Obličej ve tvaru srdce, jak vyřezanej z porcelánu. Vlasy jako rozžhavená měď - teplý, když se jich dotknete, ale zároveň ostrý, když je chcete chytit. Nohy, nekonečný a pružný, s tetováním, co nedávalo smysl - a možná záměrně. A rty stvořený na ticho. Na to, aby zůstaly zavřený. Protože jakmile mluvila, všechno kolem mě se proměnilo v ozvěnu.

"Tři měsíce," zašeptal jsem. Lhal jsem. Byly to čtyři, ale říct tři znělo míň zoufale. "To bychom měli oslavit, Pandoro," dodal jsem.

Měl jsem chuť se jí omluvit. Za to, že pořád žiju. Za to, že na ní pořád myslím. Za to, že se mi o ní každou noc zdá a pokaždý jinak. Jednou mě v tom snu zachránila. Jindy mě zabila. Ale vždycky mě opustila.

Vstal jsem z postele. Neochotně. Prošel jsem kuchyní, která byla stejně opuštěná a zaprášená jako já. Zbytky vzpomínek po Cass, která odešla, protože už se na to nedalo dívat. Nedivil jsem se jí. Ani já bych se na sebe nejradši bejval nedíval. Vystoupila z toho dřív, než by jí to stáhlo dolů.

Na zdi visel starej červenej telefon s pokroucenou šňůrou. Svůj mobil jsem někde ztratil. Ta červená barva mě vždycky rozčilovala, ale toho dne se mi líbila. Pevná linka. Kdo dneska volá z pevný linky? Já.

Zhluboka jsem se nadechnul a vyťukal číslo. Číslo, který jsem znal líp, než svoje datum narození. Číslo, který bych si pamatoval i ve snu. I v kómatu. I po smrti.

Zazvonilo to. Jednou. Podruhý. Po pátým zazvonění jsem se to už chystal položit, ale v tu chvíli to zvedla.

"Haló?" řekla.

Ztuhnul jsem. Nedokázal jsem dejchat. Nedokázal jsem myslet. Její hlas zněl jako nějaká zapomenutá kazeta z dětství. Všechno se ve mně sevřelo. Před očima se mi vynořil její obraz tak ostře, až jsem měl chuť se otočit, jako bych čekal, že za mnou bude stát. Nemluv, prosím tě. Neříkej už nic. Ani slovo. Jen dejchej. Prosil jsem jí v duchu.

"Luciusi?" vydechla.

To jméno v jejích ústech znělo jako přání. Ne jako výtka. I po tom všem, co jsem způsobil, zněla stejně něžně, stejně křehce, jako když jsme si slibovali, že spočítáme hvězdy.

Neřekl jsem nic. Nemohl jsem. A tak jsem zavěsil. Zůstal jsem stát před tím telefonem, ruku pořád na něm. Srdce mi bušilo, jako bych právě přežil pád z letadla. Před očima mi plavaly ty její rty. Její oči. Její všechno.

A poprvý po dlouhý době jsem měl pocit, že je všechno na chvíli v pořádku. Možná jen na vteřinu. Ale někdy i ta vteřina stačí.

 

Kapitola dvacátá první: Lék na všechny bolesti

Od tý doby jsem na ní nedokázal přestat myslet. Kolikrát, Pandoro? Kolikrát se mi ještě objeví tvůj obličej před očima? V odrazu zrcadla? Mezi mrakama? Ve tváři náhodný kolemjdoucí? A pak zase v těch tichejch hodinách v noci, kdy svět ještě dejchá s lehkostí, a kdy čas plyne pomalejc?

Už začínal bejt ten správnej čas. Správnej čas na to se omluvit a poprosit jí o odpuštění. Ne že bych snad věřil, že bych si nějaký zasloužil, ale dál bych bez toho už nemohl dejchat. Bez naděje, že to třeba pochopí.

Abych řekl pravdu, nikdy jsem nebyl zrovna velkej přeborník na omluvy a to všechno kolem. Zvlášť ne u holek. U kluků to bylo vždycky jednoduchý. Jednu nebo dvě si vzájemně nabančej, zanadávaj, zapomenou. Ale s holkama... to je jako snažit se slepovat hrnek, kterýmu už jednou upadlo ucho.

A tak jsem se prostě sebral a šel hledat způsob, jak to udělat. Jak se Pandoře omluvit a ukázat jí, že jsem na ní nezapomněl. Že jsem na ní myslel každou vteřinou, co jsem tu trčel. Že mi její ticho duní v uších hlasitějc než cokoliv jinýho.

Tu cestu jsem už znal zpaměti. Stačilo nasednout do tramvaje číslo devět, vystoupit na poslední zastávce, a pak vyšlapat cestu do strmýho kopce, kde se dlažební kostky pod nohama chvěly jako starý vzpomínky, u kterejch si šlověk nebyl jistej, jestli se fakt staly. Líbilo se mi tam. Všechno bylo tak nějak popraskaný, tak trochu ztracený. Před pěti lety bych to tam nenáviděl. Ale tehdy, v tu chvíli jsem se tam cejtil jako doma.

Pátej dům zleva. Sytě zelený dveře, lak trochu opejskanej a za těma dveřma... moje poslední naděje. Zaváhal jsem. Přesně v tom okamžiku těsně před zaklepáním, kdy bejvá ještě možnost couvnout a zůstat srabem.

Ale já zaklepal. Jemně. Jakoby se všechno mohlo rozbít. Dveře se otevřely a tam stál. Charlie v bleděmodrým pruhovaným pyžamu, který na jeho pohublým těle plápolalo jako vlajka na stěžni. Čupřinu měl ještě rozcuchanou, ale usmíval se tím svým typickým lišáckým úsměvem.

"Zdravím tě, echr, synku," zachrchlal.

"Jste v pořádku?" zeptal jsem se, i když jsem se spíš bál, že jsem tou otázkou otevřel něco, co by mělo zůstat zavřený.

"Tož áno... jen na mě leze ňáká brebera," odpověděl a kejvnul hlavou, ať vejdu.

Všechno v tom domě vonělo po starejch časech. Dřevo, papír, trocha kafe a hodně melancholie.

"Nechcete s něčím pomoct?" nabídnul jsem.

"Nechcu," zavrtěl hlavou a sednul si na pohovku. "Ale ty potřebuješ pomoct. Vidím to na tobě."

Někdy mi připadal jako nějakej starej anděl, co jen tak zapomněl odejít. Sednul jsem si k němu a cejtil, jak se mi stahuje hrdlo, ale taky to, že to potřebuju říct.

"Potřebuju radu ohledně holky," vyhrknul jsem. Znělo to debilně. Tuctově.

Charie přikejvnul, jako by to už dávno věděl. "Líbí se ti nějaká?" zeptal se jemně.

"Ne. Miluju jí. Miloval jsem jí už dřív, ale neunesl jsem to. A teď bych jí to chtěl říct, ale... nějak jinak. Potichu. Omluvit se beze slov. Nejsem v tom moc dobrej. Jen... jí prostě ukázat, že na ní pořád myslím."

Zarazil jsem se. Něco ve mně začalo praskat. Jakoby mi někdo uvnitř otevíral skříňku, o který jsem ani nevěděl, že existuje. Charlie mi jen položil ruku na rameno a beze slov odešel. Slyšel jsem, jak v ložnici něčím šustí, klepe, vrže. Dlouho se nic nedělo. Pak se vrátil s malou bílou krabičkou a posadil se zpátky ke mně.

"Kdysi jsem je dal mojí nebožce..." začal, "...když potratila. Už jsme se nikdy nedočkali potomků, ale..."

Otevřel víčko. Uvnitř ležely jednoduchý stříbrný hodinky s drobným škrábancem na ciferníku.

"Čas je to jediný, co máme," pokračoval. "Někdy ho promrháme. Někdy uteče. Ale někdy... může být i darem."

Nedokázal jsem mluvit. Jen jsem přikejvnul a sevřel tu krabičku, jako bych v ní nesl svůj poslední pokus na vykoupení.

Chralie se jemně usmál. "O ulici vedle, echr... Je jedno zlatnictví. Zkus to tam. Zadní strana těch hodinek je prázdná... Třeba najdeš způsob, jak promluvit k jejímu srdci."

Zlatnictví vonělo po železe. Na pult jsem položil hodinky, hlas se mi třásl. Na zadní stranu jsem nechal vygravírovat ty jediný dvě slova, který jsem jí nikdy nedokázal říct nahlas.

Když jsem si doma sednul ke stolu, nadepsal jsem na obálku její adresu. Pomalu, jako kdyby každý písmeno mohlo změnit výsledek. Dovnitř jsem dal krabičku s hodinkama. Ne slova, ne dopis. Jen to gesto. Jen tu naději, že někde hluboko ve vzpomínkách jí ten čas pohladí tak, jak jsem to já nedokázal.

 

Kapitola dvacátá druhá: Nezkrotná euforie

 

Uběhlo několik dalších dní. Byly to takový ty dny, co kolem protečou, aniž byste věděli, že vůbec někdy existovaly. Rozplizlý. Nijaký. Všechno jakoby bylo potažený vrstvou špinavý vody. Čas se táhnul, ne jako něco, co by vás hnalo vpřed, ale jako něco, co vás vleče za nohu, rozedírá vás o každej práh a obrubník. Pomalu a bez svědomí.

Pořád mě nikdo nesháněl. Nikdo mě nehledal. Bylo to, jako bych se vypařil. Jako bych odešel ze světa tak tiše, že si toho nikdo ani nevšimnul. Ale bylo to dobře. Někdy jsem si připadal jako zatoulanej dopis - ztracenej mezi šuplíkama, zapomenutej pod pohovkou, nikdy nedoručenej. Člověk si myslí, že na něm záleží, dokud nezjistí, že svět se bez něj točí dál stejně hladce jako před tím.

Každou minutou - ne, každou vteřinou - se mi do očí tlačily slzy. Nešlo to zastavit. Tekly jen tak. Beze slov, bez zvuku, jako by chtěly odplatit to, co se ve mně nedalo unejst.

Zase to pálení v hrudi. Zase ty výbuchy, atomový bomby, co přicházely bez varování. A pak tma. A chlad. A nekonečněj stesk po něčem, co možná nikdy ani nebylo skutečný. Po holce, kterou jsem ve svý hlavě líbal víc než ve skutečnosti.

Nemohl jsem na to přestat myslet. Na Pandořiny dlaně. Dlaně, který mě kdysi držely jako poklad, ale teď byly ztichlý, studený. Na máminy oči - skelný, opuštěný. Na ten těžkej vzduch doma, prošpikovanej pachem smrti. A Cassiin úsměv... ten úsměv, co kdysi hřál, ale teď už jen připomínal špatně sehraný divadlo. Prázdný gesta. Slova, co dřív měly váhu, ale teď zněly jako plech.

A já byl mezi tím vším jen stín. Jen rozpitej obraz kluka, co zapomněl, jak zní jeho jméno, protože mu už dávno v hlavě místo toho znělo jiný. Pandora.

Neměl jsem ani sílu si zapálit. Cígo se mi třáslo mezi prstama jako srdce těsně před infarktem. Vzpomněl jsem si na Ayouba. Na tu malou smrt, kterou jsme spolu sdíleli. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy všechno ztichne a svět se na chvíli stane krásně nedůležitým. Přál jsem si to zažít znovu. Znovu cejtit tu malou smrt. Malej útěk z velký bolesti.

Ale místo toho jsem seděl v kuchyni na zemi. Nohy přitažený k tělu, rozlitej čaj všude kolem - na podlaze, na lince, stejkající po dvířkách od kredence, jako by se i on rozhodnul to vzdát. Brečel jsem. Zase. Dospělej chlap. V natrženým triku. S pohledem zabořeným do protější zdi, jako bych tam snad dokázal najít odpovědi, co nespadly z nebe.

A pak zazvonil telefon. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen v mojí hlavě. Další halucinace. Další podvod mozku, kterej se mě snažil dohnat k šílenství. Ale on zvonil. Tentokrát opravdu.

Zvedl jsem se pomalu, jakoby mi každej pohyb rval kousek masa z těla. Stoupnul jsem si před telefon a jen na něj civěl. Zvonil ještě dobrejch třicet vteřin, než jsem sebral odvahu na to položit sluchátko k uchu.

Neřekl jsem nic. Jen jsem poslouchal. Na druhým konci bylo ticho... a v tom tichu byl dech. Lámavej. Něžnej. Rozechvělej. A já věděl. Věděl jsem, že je to ona. Nemusel jsem slyšet nic jinýho. Stačil jen ten dech.

V tu chvíli se mi svět vrátil. Na zlomek vteřiny. Srdce mi bušilo jako zvon, rozbíjelo žebra zevnitř. Euforie mi dunila v žilách. Nemohl jsem polknout. Nedokázal jsem nic říct. Měl jsem pocit, že přes ten telefonní drát cejtim její vůni. Tu směsici čaje, pomerančů, snů a něčeho, co nenosil nikdo jinej.

A pak to řekla: "Taky tě miluju." Tiše. Tak jemně, že se mi sluchátko ve dlani zatřáslo.

A pak... pípání. Zavěsila. A já tam stál jako opařenej. S telefonem přilepeným k uchu a očima rozšířenýma do prázdna. Moje tělo nevědělo jestli se má rozeběhnout nebo se složit.

Ty slova mnou prostoupily. Vypálily se do mě jako tetování. "Taky tě miluju." A nic víc. Ale zároveň všechno. Nezavolal jsem nazpátek. Nedokázal bych to. Byla to jen modlitba. Jen výkřik z mlhy, kterej mě buď zachránil nebo proklel. Možná oboje.

A já zpátky seděl na podlaze, kolem mě zasychající čaj a roztřesený ruce. Ale s úsměvem. Sice malým, ale poprvý po dlouhý době jsem se usmál. Upřímně. Sám pro sebe. Pro ní. Pro ten sen, co se jmenoval Pandora.

 

Kapitola dvacátá třetí: Zapomenuté útočiště

Měli jsme jedno oblíbený místo. Bylo to jedno z těch zapadlejch koutů města, kterejch si nikdo nevšímal, ale přitom nabízelo ten nejlepší výhled. Garáže, co byly zapomený snad před desítkama let, zrezivělý a vybledlý, ale pro nás to bylo útočiště. Vylezli jsme na ně. Všechno se tam odtud zdálo tak vzdálený - svět, lidi, problémy. Tam jsme byly jen dvě duše hledající smysl ve světě, kterej nám moc nerozuměl.

Obloha byla tmavá a stín se šířil ulicema. Bylo v nich něco mezi temnotou a tajemstvím. Noc, co měla svoje vlastní pravidla. Svojí vlastní logiku. Ale my jsme byli ještě dál od ní. Seděli jsme na střeše garáže, nohy přehozený přes okraj, a koukali na to nebe, který mi připomínalo všechny věci, který jsem nikdy neřekl a neudělal.

Alkohol mě hřál v krvi a zamlžoval mi všechny smysly. Měl jsem pocit, že se těžko rozhoduje, jestli vnímám svět kolem sebe, nebo jestli ho už jen sním. Bylo zvláštní, jak všechno ztrácelo ostrý kontury, jak se všechno měnilo v jakejsi měkkej film, kde se slova nezdály bejt důležitý, ale přesto měly svojí váhu.

"Občas mám pocit, že jsem zvrácená," řekla tiše. Její hlas zněl klidně, ale v něm se pořád skrejvala ta neviditelná tíha. Tíha, která je vždycky přítomná mezi lidma, který se přetvařujou, že je všechno v pohodě.

"Zvrácená?" zopakoval jsem automaticky.

"Víš, jako nějaká pohádková postava, co se úplně nevyvedla," pokračovala. "Co se nehodí do příběhu... co zůstala stát na okraji a nikdy se nedostala tam, kam patří."

Pohádka. Představa o něčem, co by mělo bejt krásný a vést k nějakýmu cíli. Ale co když pohádky nebyly pro nás? Co když jsme byli jen součástí něčeho, co se nikdy nedohraje?

"Já mám občas pocit, že nevím, jestli chci umřít nebo ne," pronesl jsem. Nedokázal jsem to ukrejt za ironii nebo výsměch. Vždycky jsem se vyhejbal tomu mluvit o věcech, který mě děsily. O věcech, který byly příliš reálný, příliš bolestivý. 

Pandora mlčela. Jen chvíli, ale dlouze. Vzduch kolem nás nabral takovej ten zvláštní charakter, jako kdyby se všechno najednou zpomalilo. Její oči byly stále upřený na oblohu, ale já věděl, že její myšlenky jsou daleko za ní. Nebyli jsme ve skutečným světě.

"Abys nechtěl umřít," řekla po chvíli, "potřebuješ smysl života."

Smysl života. Slova, který mi připomněly všechny ty knížky, který jsem nikdy nepřečetl. A přitom říkaly všechno, co jsem chtěl vědět, ale nikdy jsem to nepochopil.

"Smysl života?" zopakoval jsem s tichým posměškem. "Vždyť je to ta nejzákladnější otázka, na kterou stejně nikdo nezná odpověď."

Zavrtěla hlavou. "To neříkám. Nemyslím tím smysl života jako takový. Myslím tím... svůj vlastní smysl. Něco, co dává smysl právě tobě. Něco, co tě pohání, co tě drží při životě, když už nevíš, jestli dýchat."

Zírala na mě. Měla v očích to podivný přesvědčení, který jsem vnímal i ve chvílích, kdy nic neříkala. Byla to gravitace, která mě přitahovala. Byl to pocit, že ona věděla víc, než já. A to mě děsilo. A zároveň fascinovalo.

"Co je ten tvůj smysl?" zeptal jsem se, i když jsem už znal odpověď.

Teda, aspoň jsem si myslel, že jí znám. Ale to co řekla ve mně rezonovalo. Vždycky jsem si představoval smysl života jako něco velkolepýho. Něco, co by člověka mělo přivést k tomu, aby se podíval světu do tváře a řekl: "Takhle to bude."

Pandora znovu zvedla pohled k nebi. V jejím výrazu nebyl žádnej spěch, žádná úzkost. "Pro mě je smysl života... umět popsat ten nejtemnější odstín černé," řekla nakonec, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. "Vědět, co je na dně, ale přitom se nebát na něj podívat. Co když tam je něco hezkého? Co nikdo nevidí?"

Zamyslel jsem se. Něco hezkého na dně? Bylo to divný... přece jen, jak se dá najít krása ve tmě? Pro mě byla černá jenom konec. Konec všeho. Zatmění. Tma, která nemá co nabídnout.

"Myslíš, že to má smysl?" zeptal jsem se, ale spíš pro sebe, než pro ní.

"Nevím," odpověděla klidně. "Ale možná je to právě v té snaze. V tom hledání, co ostatní nechápou. Třeba je to právě tma, co nám ukáže, jak být skuteční. Možná to je ten důvod, proč všechno děláme... abychom se podívali hlouběji."

V těch slovech bylo něco, co mi nedalo spát. Snažil jsem se soustředit na to, co mi říkala, ale její pohled byl tak odlišnej od toho, jakej jsem čekal. Měla pravdu? Bylo to to, co nám unikalo? Neznámej odstín, kterej jsme byli příliš vyděšený vidět?

"A ty?" zeptala se po chvíli, když jsem se zase ztratil v myšlenkách. "Co je pro tebe ten smysl?"

"Pro mě?" opakoval jsem její otázku, ačkoliv jsem věděl, že odpovědět nemůžu. Ne tak, jak jsem chtěl. Ne něčím, co by všechno vysvětlilo. "Možná ta hádanka, která se mi nedaří rozlousknout."

Pandora na mě hleděla a její oči byly plný něčeho, co jsem nedokázal definovat. Možná to bylo pochopení. A možná i něco jinýho.

"Ale co když žádná odpověď neexistuje?" zeptala se tiše, jako by to bylo varování. "Co když ta odpověď je jen něco, co si sami nalháváme, abychom mohli pokračovat?"

Říkala to tak, jako kdyby to byla zkouška, jak se vyrovnat s tou nejistotou. S tou hádankou, která možná měla - a možná neměla - odpověď, ale přitom nás pořád držela spolu.

"Myslíš, že se mi podaří tu odpověď někdy najít? Pokud teda existuje?"

Usmála se, ale v tom úsměvu byla jakási směsice něčeho bolestivýho a zároveň osvobozujícího. "Možná ne," odpověděla tiše. "A možná právě to, že jí nevyřešíš je tím, co tě bude držet naživu."

Bylo to, jako by mi řekla, že samotná snaha o odpověď, ať už bude jakákoliv je to, co dává smysl. Možná jsem tu odpověď nikdy nenašel. Ale co když právě tohle byla ta odpověď?

 

Kapitola dvacátá čtvrtá: Den, kdy všechno skončilo

Najednou jsem po dlouhý době cejtil něco, co se dalo aspoň vzdáleně přirovnat k příjemnýmu. Takovej hřejivej pocit. Že bych se cejtil šťastnej? Ne. Tohle nebylo štěstí. Nebyla to ani radost. Ale bylo to to nejhezčí, co jsem byl za poslední měsíce cejtil. Přísahal bych, že se mi na chvíli pozvednul i koutek úst, a mně konečně začalo připadat, že už začínám chápat celou podstatu Pandořiny hádanky. Možná, že jsem se poprvý za tu zatraceně dlouhou dobu vydal po správný cestě za odpovědí.

Vždyť co to byl za blbej paradox? Po celou tu dobu, co jsem měl Pandoru na dosah, mi připadala jako něco nedosažitelnýho. Něco, co je ukrytý za nějakou závějí, ať už to byla ta její tajemná mysl nebo její neschopnost sdílet nějaký hmatatelný odpovědi. A přece, teď, když jsem byl pryč, něco ve mně najednou přistálo na správným místě. 

Věděl jsem samozřejmě, že jsem byl ještě daleko od cíle. Ale přesto to byl první skutečnej krok. A něco mě v tom hřálo. Chtěl jsem se zasmát. I když to nebyl ten smích, co bejvá spojenej s vítězstvím. Bylo to něco jinýho. Snad pocit, že jsem byl na chvíli v klidu. 

Charlie měl pravdu, to jsem mu musel nechat. Nedalo mi to. Musel jsem mu jít co nejdřív poděkovat, protože bez něj bych se k tomuhle kroku nerozhoupal. Nedovolil bych si sám sobě jí slyšet, a ani bych nedoufal, že bych snad někdy mohl aspoň z malý části pochopit, na co se mě celý to naše "přátelství" ptala.

A v tom vděku bylo něco, co bylo trochu znepokojující. Proč jsem měl pocit vděku někomu, kdo byl jen na chvíli součástí toho všeho? Něco na tom bylo. Možná to, že jsem do tý doby vůbec nedokázal věnovat pozornost ničemu jinýmu než svýmu zmatení. Možná to byla ta změna, který přišla. Ale Charlie... on to měl v sobě. Ten klid, co jsem potřeboval. A teď jsem díky tomu pochopil, že není potřeba všechno rozluštit, že někdy stačí prostě jen mít někoho, kdo se na všechno kouká z jinýho úhlu.

Všechno mi ten den připadalo, jako kdyby to najednou opravdu začalo. Naděje, vděk, vyhlídka na budoucnost. Slunce svítilo snad jako ještě nikdy. Nebo spíš od doby, co jsem se na tom místě ocitnul. Poslední blátivý kaluže už zmizely, a dokonce to vypadalo, že začínaj kvést kytky. Nikdy jsem nebyl člověk, co by se v takovejch věcech vyžíval, ale po tý příšerný zimě mě to asi potěšilo. V tu chvíli to bylo jednoduše dokonalý. Začalo to do sebe zapadat.

A přitom, i když jsem měl pocit, že se něco skutečně změnilo, pořád ve mně něco bylo. Ta nejasnost. Ta tíha. Ta otázka, kterou jsem si neustále přehrával. Proč? Proč jsem pořád tady? Proč vůbec hledám odpověď na něco, co možná žádnou odpověď nemá?

Nejsem tu od toho, abych vám vyprávěl pohádky o tom, jak dobro přemůže zlo, a rozum zase zvítězí nad silou. Jsem tu od toho, abych vám odvyprávěl můj příběh. Tu hnusnou pravdu, kterou bych nikomu nepřiznal.

A to cosi příjemný, co jsem ten den poznal, se proměnilo v den, kdy všechno skončilo. A skončilo to zvukem, u kterýho bych nečekal, že ho budu někdy tak moc nenávidět.

Ťuk, ťuk.

 

Kapitola dvacátá pátá: Už nikdy

Poslouchal jsem, jak se ten zvuk rozeznívá celým domem a vyplňuje jeho prázdnotu ozvěnou. Cejtil jsem, jak mě zaplavuje nevrozita. A i když jsem měl jistotu, že Charlie není doma, to zaklepání, který prostupovalo vzduchem mi přece jen znělo jako nějakej nevyhnutelnej signál.

Po chvíli jsem se sebral a vydal se dolů k jeho trafice. Tak nějak jsem tušil, že tam bude. Možná jsem si chtěl jen ověřit, že je v pořádku. Že je prostě jen zaneprázdněnej. Možná jsem potřeboval nějaký potvrzení, že ta prázdnota, která se rozlejhala domem, nebyla výplodem mojí fantazie.

Ale trafika byla prázdná. Stála tam, jak jsem si jí pamatoval, ale něco v tý prázdnotě bylo cizí. Něco, co ve mně vyvolávalo pocit, že všechno kolem není tak, jak by mělo bejt. Rozhodl jsem se zkusit postranní dveře, i když jsem věděl, že je zavřeno. Ruka se mi sama natáhla ke klice, jako kdyby nějaká neviditelná síla rozhodla za mě. Ale nic se nestalo. Dveře byly zamčený. 

Vylezl jsem zpátky do toho zpropadenýho kopce a zabouchal na dveře tak silně, jako by na tom závisel můj život. Stál jsem tam obklopenej tichem a čekal, až mi otevře.

"Pro kristovy rány!" zahučel jsem, když se pořád nic nedělo.

Prošmátral jsem kapsy svýho kabátku. Kam jsem dal ten pitomej klíč? Našel jsem ho až ve vnitřní kapse. Malej, stříbrnej, trochu zašlej časem. Strčil jsem ho do zámku a otočil. Dveře zaskřípěly, když jsem je otevíral, ale to bylo celý.

"Charlie?" zašeptal jsem do tichýho prostoru. Hlas mi zněl slabě, roztřeseně. 

Vždycky jsem se bál těhle chvil. Těch, který začínaj naprosto nevinně, ale postupně ukazujou, že na tom fakt něco nehraje. Představoval jsem si, že uslyším jeho smích, nebo jeho hlas, kterej by přišel s nějakým vtipem o bábě od vedle, nebo jak mu zase nějakej zákazník lezl na nervy. Ale místo toho jsem stál v chodbě, která byla mrtvá. 

Udělal jsem pár kroků do kuchyně, a pak jsem si jí všimnul. Fotka na stole. A na ní byla ona. Černobílá holka s kopretinou za uchem, tvář jak z dávný minulosti. Když jsem odtrhnul pohled od tý její škvírky mezi zubama, ve který jsem se ztrácel, všiml jsem si křesla. Seděl v něm a ve vzduchu mezi náma něco viselo. Ten pocit, kterej mě nikdy neopustil... že vlastně nevím, kde jsem a co vlastně dělám.

Nevím, jak jsem se dostal k němu. Nemohl jsem se pohnout, moje nohy byly přikovaný k podlaze, ale stejně přiškočily k tomu hnědýmu křeslu, jako bych chtěl něco udělat. Něco, co to všechno vrátí zpátky. Zatímco jsem se ho snažil chytit za ramena, hlava mi říkala, že to není možný.

Stál jsem nad ním, zoufalej, bezmocnej. Cejtil jsem, jak se mi v těle rozlejvá chlad silnější než jakejkoliv mráz. Připadalo mi, že jsem zase na začátku. Ale tohle nebyl začátek. To, co jsem viděl byl konec. A ten konec se stal mým osudem. 

"Už nikdy. Už nikdy... už nikdy," opakoval jsem si v hlavě znovu a znovu, jako bych to mohl změnit. Jako bych mohl přivést zpátky to, co už se nedalo zachránit. 

A v tu chvíli jsem si přál, aby to už opravdu nikdy nebylo. Abych už nikdy nezažil ten pocit. Abych se už nikdy nemusel dívat na mrtvý oči, který byly to jediný, na co jsem se mohl upnout. Charlie byl víc než přítelem. Byl mojí nadějí. A teď jsem zůstal v prázdným prostoru, bez něj, v tý ztuhlý, nehybný scéně, která mě dusila.

"Už nikdy, rozumíš?" zakřičel jsem.

Tělem mi projela bolest tak silná, až to se mnou zacloumalo. Měl jsem chuť roztrhat všechno kolem. Cejtil jsem, jak se mi zase rozpadá tělo. Jak se mi zase rozpadá celej svět, zrovna když jsem se rozhodl ho začít znovu skládat.

A přesto, v tý prázdnotě, se ve mně rozžehlo něco jinýho. Něco, co mi dejchalo na krk a mluvilo ke mně klidným, ironickým hlasem. Ten den jsem nabral přesvědčení, že o smrti to všechno nakonec je. Ne jako nějaká abstraktní představa, ale jako smrt v její nejčistší, nejkonkrétnější podobě. A že když už si člověk říká, že už to nemůže bejt horší, tak vždycky může. Vždycky přijde něco, co vám připomene, že vám může vymáchat ksicht v blátě. A pak ještě jednou. A k černi pod vaše víčka se přidá nekonečná temnota. Do úst k hořkosti i nechuť a jediný co ještě dlouho zůstane prázdný je žaludek, a tak zvracíte jen naprázdno. 

Cejtil jsem, jak moje tělo ztrácí veškerej kontakt s tím, co ještě nějakým způsobem zůstalo živý, co ještě dejchalo, co ještě mělo nějakej smysl. Jak jsem padal do propasti rozkladu, která neměla dno a já věděl, že už nemám sílu se ani pokoušet o návrat. A já jsem v tý tmě, v tý ztuhlý prázdnotě seděl s ní jako s tím posledním společníkem. 

 

Kapitola dvacátá šestá: Telefon

Seděl jsem na prochladlým linu v kuchyni, sám v tom prázdným bytě, kterej se zdál jako jediná věc, co se za poslední měsíce z nějakýho důvodu moc nezměnila. Bílou stěnu pokrejvaly stále nový rudý skvrny, který pomalu klesaly dolů, jak stejkaly a formovaly malý potůčky. Nikdy jsem nepochopil, jak to začalo, ani proč. Byly to jen hnědnoucí skvrny, jako podzimní listí, co rychle zahnívá.

Vytáhnul jsem ze zmačkaný krabičky od Marlbora jednu z posledních cigaret. Byla umolousaná, sušší než obvykle a odpadával z ní tabák. Cigáro mi mezi rty klouzalo tak opatrně, jako kdybych byl snad dítě, který se s ní bojí zacházet. Možná to tak i fakt bylo. Věděl jsem, že sedím na prahu něčeho, co už nikdy nevyvážím, co už nikdy nebudu schopnej opravit. Možná jsem to už ani neměl chtít. Možná už dávno nebylo co opravovat.

Škrtnul jsem zapalovačem, jeho jiskra se rozhořela jako jediná šance, jak si na chvíli oddechnout, i když jsem věděl, že je to jen přechodná úleva. Ten plíživej dým cigarety, kterej mi vdechnul úzkost a zoufalství přímo do plic, se rozlil po místnosti, po stěnách, po podlaze. Byl to zápach marnosti. A já si ho připouštěl. Vlastě jsem ho potřeboval. Chtěl jsem ho cejtit. Chtěl jsem, aby mě to udrželo ve stavu, kterej jsem znal.

Zaslechl jsem řinčení telefonu jako roztržení starýho cáru hadru s tím odporným zvukem, jak nitě uvnitř látky praskají. Věděl jsem, že je to Pandora. Věděl jsem to mnohem víc než to, že tenhle svět má bejt nějakým způsobem reálnej. Všechno to bylo zbytečný. Věděl jsem, co přijde, a přesto jsem se na to nechtěl připravovat. Nechtěl jsem slyšet její hlas. Nechtěl jsem ani na vteřinu pochybovat o tom, že všechno, co mi přicházelo na mysl, byla jen iluze.

Běž pryč, rozkazoval jsem představě jejího obličeje a těch zářivejch očí, který se proměnily v zašedlý zornice Charlieho a mokrý řasy mojí mámy. Dělalo se mi z toho na blití. Do hajzlu, tak táhni, poroučel jsem, ale ten debilní krám ne a ne ztichnout. Zacpal jsem si uši a zavřel oči. Telefon zvonil dál a ten zvuk jako by přidával na hlasitosti.

Nevydržel jsem to. "Vypadni!" zařval jsem.

Vztek, zklamání a touha po úniku se spojily v jedný vteřině a já bez přemejšlení popadnul sluchátko a praštil s ním o zeď tak silně, až se rozletělo na několik částí. Telefon vyhrával dál. Zatáhnul jsem za kabel tak silně, že jsem s ním vyrval i zásuvku ve zdi. A zvuk telefonu byl o to hlasitější. Jeho zvuk se mi zarejval do každý živý buňky, která ještě něco vnímala.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Kolem sebe telefon rozsekanej na maděru a tolik slz, že bych je mohl nosit po kapsách. Čas už neexistoval. Nebyl už reálnej.

Bytem se nakonec rozlehlo dvojí zaklepání na dveře - to jsem slyšel. Jeden by řekl, že vysvobození, ale mně se jen vyřila krev v žilách. Ať je to kdo je to, nemá tu co pohledávat. Chtěl jsem se jen schovat do noci, zavřít se v temnotě tak hluboký, že už by nebylo cesty zpátky. Vysápal jsem se na nohy a rozrazil dveře s tebou vervou, že bouchly o zeď a celým činžákem se rozlehla rána jako z děla.

Zpoza kapuce na mě vykoukla tvář Ether. Vyrazilo mi to dech. Nechápal jsem, co tam chce. Byla to jen další ztráta času.

"Co... co - co se tady stalo?" vyhrkla na mě. Její hlas byl ostrej a plnej starostí, což mě ještě víc iritovalo. Já nechtěl její starost, nechtěl jsem od ní nic kromě toho, aby se vytratila. Měl jsem plný zuby všech těch pohledů, těch reakcí, toho nepochopení lidí kolem.

"Co - co - co by se tu asi mělo dít, Ether?" vyštěknul jsem na ní.

Zarazila se, zaskočená tím tónem. "Já jsem šla kolem... napadlo mě, že se tu zastavím a třeba -"

"Ušetři mě těch keců a vypadni," přerušil jsem jí.

Podívala se na mě, oči se jí zaleskly, ale bylo to zbytečný stejně jako její přítomnost. "Pro boha Luciusi, podívej se na sebe!" vypravila ze sebe. "Viděl jsi se za poslední dny v zrcadle?"

"A ty jsi se v něm někdy viděla?" opáčil jsem a najednou se zdálo, že nás oba zasáhnul stejnej výbuch vzteku. "Táhni do prdele a už se nevracej!"

Nevydržel jsem ten její pohled. Zabouchnul jsem jí dveře přímo před nosem. Bez jedinýho slova, bez pohledu zpět.

 

Kapitola dvacátá sedmá: Vášnivá destrukce

Vyrazili jsme domů, protože cesty na konci dne nemůžou nikdy vést jinam. Stejně jako naše kroky, který si nekladly žádný otázky, ale vždycky se vracely zpátky na místo, odkud jsme přišli. Jako kdyby byl každej okamžik jen nevyhnutelným pokračováním toho předchozího. Ve vzduchu visela těžká tma, a v ulicích nebylo ani živáčka. Bylo zvláštní, jak v noci dokázalo bejt město cizí, jak se tiše stahovalo do sebe.

Rozhodli jsme se zkrátit se cestu přes železniční most. Byl novej, oporně oranžový barvy, která popírala jakejkoliv náznak přirozenosti. Vypadal jako kdyby tam stál z nějaký potřeby, jako něco moderního a hnusnýho, co se musí postavit, aby to nahradilo to starý. Po obou stranách měl železný římsy, který lemovaly žulový kameny. Bylo to místo, který se nedalo zapomenout, a přitom by na něj lidi nejradši nevzpomínali. V noci tu skoro žádný vlaky nejezdily, takže jsme se neměli čeho bát. A tak jsme šli po prostředku kolejí jako dva blázni. 

"Myslím, že někteří lidé se prostě rodí s tragédií v krvi," řekla a její hlas zněl, jako by to bylo něco, o čem už dávno věděla, že měla v sobě. 

Zamyslel jsem se nad tím, jak snadno o takovejch věcech mluví. Vždycky našla způsob, jak věci zjednodušovat. Byla to její součást, která se jí držela tak dlouho, že už tomu nikdo moc nevěnoval pozornost. Pousmál jsem se, i když jsem věděl, že se v tý větě skrývá víc něž jen prázdnej výrok. Věděl jsem, co tím myslí, a co tím chce říct.

"Asi máš pravdu," odpověděl jsem a dál sledoval její postavu, jak se ztrácí v mlze.

Zastavila se a podívala se před sebe, jako kdyby v tý tmě hledala něco, co by člověk nikdy neměl najít. "Víš, někdy mám pocit, že se nebojím. Klidně bych tady mohla zůstat stát a nechat se srazit," řekla tak klidně, až mě zamrazilo.

"Proč bys to dělala?" zeptal jsem se upřímně.

"Protože bych si pak musela rychle vybrat," odpověděla, ale já si nebyl úplně jistej, co tím zrovna myslí.

Znovu se podívala na koleje pod nohama a já cejtil z jejího tónu, jak ve vzduchu něco visí.

"Co by sis musela rychle vybrat?" zeptal jsem se znovu, jako bych se pokoušel najít smysl v něčem, kde žádnej nebyl.

"Znáš takový ty příběhy, jak se někdo probudil z kómatu, když už všichni přestali doufat? Nebo jak někdo přežil autonehodu, kterou podle lékařů ani přežít neměl?" podívala se na mě očima, který jsem v tu chvíli nedokázal přečíst. "Někdy mám pocit, že když se tohle lidem stane, tak mají na výběr. Buď zemřít nebo ne. Ale když se někdo rozhodne pro smrt, tak už je připravený odejít. Tak nějak... už není nic, co by ho tady drželo, chápeš?"

Neodpověděl jsem. V těch slovech bylo všechno, co jsem si nikdy nechtěl připustit. Ta těžkost, kterou si neseme, ta prázdnota, co zůstává. Byl to výběr, kterej jsem nikdy nechtěl mít. A ona o tom mluvila, jako by to byla jen součást dne, jako by byla schopná se rozhodnout, jestli ještě zůstane nebo ne.

"Jak by ses rozhodla ty?" zeptal jsem se nakonec.

Pandora se na mě podívala a její pohled byl tichej, bolestivě tichej. "Tak, jak by ses rozhodl ty," řekla pevně.

Cejtil jsem, jak mi v hrudi roste tlak. Jak se mi všechno, co doteď říkala rozplývá v tý okamžitý pravdě, která byla tak jednoduchá, až mě to bolelo. Oba jsme to věděli, ale nechtěli jsme si to přiznat.

Šli jsme dál, naše kroky byly tichý, neslyšný, jak jsme se ztráceli v prázdným městě, ale ve mně všechno ztěžklo. Byla to jen chvíle, ale v ní byla celá věčnost.

"Dneska tě nemůžu jít doprovodit až domů. Máma mě už čeká," omluvil jsem se jí, když jsme dorazili do ulice, ve který jsme se museli rozdělit.

"To je v pohodě," odpověděla, ale ani se neotočila.

Jen pokračovala dál v cestě, ale v jejím hlase bylo slyšet něco, co tam nepatřilo. Něco ve mně se trhalo, jak jsem věděl, že odchází, že se vzdaluje, že všechno, co jsme si řekli zůstane jen na těch kolejích.

"Počkej, Pandoro," zavolal jsem za ní a zrychlil krok. "Nechceš mi říct, co se děje?"

Zastavila se, otočila se a v jejím pohledu jsem viděl, že se něco v ní zlomilo. "Nic to není," odpověděla tiše, ale její hlas byl napjatej, jako struna, co je na pokraji prasknutí.

"Co je to?" zeptal jsem se znovu, protože jsem to nechtěl nechat jen tak.

"Řekni mi, kdo jsem," její hlas zněl skoro jako šepot, ale já jí slyšel jasně. "Protože já to občas zapomínám. Nevím, kdo jsem, nevím, co tu dělám. Nevím, jaká mám být..."

Byl to moment, kdy mi všechno přestalo dávat jakejkoliv smysl. Bylo to, jako kdyby mi ukázala svojí nejzranitelnější část. Tu, kterou nikomu neukazovala. A já jsem stál přední, bez odpovědí, beze slov.

Přistoupil jsem k ní, vzal jí do náruče a přitisknul k sobě. Cejtil jsem její tělo, její těžký nádechy, kouř z cigaret, kterej už byl součástí její existence.

"Jsi někdo, kdo je nepochopenej," zašeptal jsem do jejích vlasů. "A proto jsi sama. Protože tě chápou jenom některý lidi. Oni si tě nevybíraj. Ty si vybíráš je. Ale to ty víš, že jo?"

"Děkuju," zašeptala naposledy, a pak odešla, aniž bych stihnul cokoliv dodat.

Zůstal jsem tam stát. Sám. Sám s tou vášnivou destrukcí, která mě objímala nazpátek.

 

Kapitola dvacátá osmá: Tajuplný labyrint

Prsty mi přejížděly po hřbetech knih jako po klávesách klavíru, vydávající nespočet vášnivejch, dramatickejch, přesto něžnejch tónů, hebkejch jako se na první pohled zdá bejt láska. Nikdy jsem moc nečetl, ale i tak mě nějakým zvláštním způsobem uklidňovalo dotýkat se příběhů, kterejm se nikdy nebudu věnovat ani o vteřinu dýl, než tomu bylo ve skutečnosti předurčený. Stačilo mi se jen na chvíli zasnít a představit si, jaký by to asi bylo znenadání jednu knihu otevřít, a zamilovat se hned do první věty, kterou bych přečetl. Prsty by mi klouzaly po stránkách a já bych začal chápat, co to znamená bejt něčím pohlcenej, bejt ztracenej v tý jediný větě, která by znamenala víc než celej zbytek světa.

Zatřepal jsem hlavou, abych tu bláznivou myšlenku vyhnal z hlavy a popošel zase o kousek dál... stejně by mě zklamala. Tak jako všechny věci, který si člověk idealizuje. Kdybych nějakou tu knihu otevřel, možná bych se vážně zamiloval, ale jak dlouho by mi to vydrželo? Hodinu? Dva dny?

Bezmyšlenkovitě jsem natáhnul ruku ke knize s velrybou na přebalu. Máchala mohutnou ploutví tak, až mi začalo připadat, že cejtim slanej vánek skotačící na hladině moře, daleko odtud, daleko od všeho. Znovu jsem si přál bejt jinde, daleko od všech myšlenek v mojí hlavě. Otevřít knihu, ponořit se do ní, zavřít oči a jen... bejt. Jen cejtit to chvění v srdci, který existuje jen, když něco skutečnýho prožíváte. Ale ne, tohle jsem si mohl jen představovat.

Líbila se mi ta anonymita, kterou vytvářely obrovský knihkupectví. Bezstarostně jste se mohli ztrácet mezi regálama zas a znova jako v nějakým tajuplným labyrintu, kde jste potkali desítky lidí a stovky příběhů, ale ani jeden z nich vám nebyl nikdy blízkej. Mohli jste tam bejt neviditelný a přitom se všichni kolem vás pohybovali. Nikdo vás tam neznal, ani vy sami. Bylo to místo, kde se všechny reálný i fiktivní životy prolínaly a žádnej z nich neměl cenu. Nebo spíš měl jí každej stejně jako v tom neviditelným světě, kde není nic víc než papír a inkoust.

Dal jsem poslední sbohem velrybě a položil jí zpátky mezi ostatní knihiy. Měl jsem pocit, že všechno, co jsem si mohl přát bylo tam. Stačilo se jen ztratit. Rozhlídnul jsme se kolem. Kousek ode mě stál mladej pár, ruce pevně spojený. Byla to ta podivná, nevyřčená řeč, kterou jsem nikdy pořádně nechápal. Pevný stisky, který nebyly o lásce, ale o zvyku, o očekávání, o tom, co se od vás ve vztahu čeká. A přesto jsem tomu páru záviděl. Neměli žádný otázky, jen jednoduchej příběh o tom, jak jsou spolu. A to bylo všechno.

V tu chvíli, když jsem se na ně díval, kolem mě prošla mladá ženská, až příliš navoněná parfémem, co se nesl vzduchem jako oblaka růží a pivoňky. Byl to ten typ intenzity, kterej mě okamžitě napadnul, jako kdyby si někdo zapálil cigaretu v uzavřený místnosti. A někde vzadu mezi regálama se mihnuly měděný vlasy. Byly to vlasy, co mi připomněly všechno, co mi kdy chybělo. Krása, kterou jsem tak dlouho neviděl. Rychlej pohyb, kterej zanechával stopy ve vzduchu. A najednou zmizely jako sen, kterej si přestanete pamatovat, jakmile otevřete oči. Přidal jsem do kroku.

"Počkej!" křikl jsem za záplavou rozžhavený mědi tekoucí po jejích zádech. "Otoč se!"

Ani se nezastavila. Pružně se vyhnula regálům a svižným krokem vyšla z knihkupectví. Srdce se mi třepotalo v hrudi jako podzimní listí ve větru. Cejtil jsem to znovu - ten pocit, že mi něco nepatří, že to, co jsem toužil mít je vzdálený a zároveň tak blízko. Zíral jsem na ty dveře, kterýma ještě před chvílí proklouzla. Byla pryč. A já zase zůstal sám.

 

Kapitola dvacátá devátá: 360° otravnosti

Stál jsem uprostřed zamrzlý krajiny, kde se sněhový vločky snášely z nebes jako Cassiiny vlasy, a slunce se neúspěšně dralo přes mračna, jako by se pokoušelo o to, aby ten den měl nějakej smysl. Všechno kolem bylo pokrytý závojem, vzduch byl ostrej, neúprosnej. Pandořiny tváře ošlehala štiplavá vichřice, ale o to byly krásnější. Rudý, plný, nádherný. V tom momentě, kdy jsem jí viděl, jsem měl pocit, že všechny pocity, který jsem kdy měl, se do ní vkládaly jako slova do prázdnýho listu papíru. A já jí chtěl mít. Chytil jsem chytit její tváře do dlaní, odhodlanej vtisknout jejím rtům polibek, kterej by to všechno zapečetil.

Ale místo toho mi do vlasů přistála koule sněhu. Na moment jsem zavřel oči, než mi došlo, co se stalo. Její smích se rozlil po okolí. Zněl tak vřele, že bych se na něj mohl spolehnout, že bude navždycky existovat. A jak se smála, mezi zkřehlýma prstama hňácala další sněhovou nadílku.

"No počkej, až tě chytím!" pohrozil jsem a rozběhl se za tím nejsladčím smíchem, kterej jsem kdy poznal.

"Nechytíš!" vyjekla a rozběhla se mezi stromy.

Její kroky byly lehký, rychlý a těžko dohledatelný. Představa, že jí můžu stíhat, že jsem v jejím světě, že jí můžu kdykoliv ztratit, mě naprosto pohltila. Mokrý, udýchaný, zamilovaný. V tu chvíli jsem se cejtil jako dítě, který si hraje v tichu zimy a přeje si, aby to všechno kolem něj nebylo pomíjivý. Pokud by se ten moment dal zastavit, nikdy by nebylo nic skutečnějšího, než ten okamžik, kdy jsme běželi, ztratili se v závějích, v tý kráse.

Ale pak mě probudilo něco, co jsem nečekal.

"Vstávej," poroučel přísně hlas z neznáma. "Tak vstávej."

S nechutí jsem otevřel oči. A místo světa plnýho sněhu tam byla ta ošklivá, bezútěšná realita. Ether. Její tvář mě zasáhla jako ocelová čepel na hrudi. Vylekaně jsem si přitáhnul peřinu k tělu, jak jsem se pokoušel uniknout její přítomnosti.

"Co tu zase děláš, Ether?" začal jsem. "Neřekl jsem ti minule snad dost jasně, že -"

Než jsem stihnul dopovědět, co všechno jsem jí posledně řekl, skočila mi do řeči tím svým neuvěřitelně otravným způsobem.

"Je mi úplně jedno, co jsi říkal," spustila neochvějně. "Ty se teď oblečeš a půjdeš se mnou."

Byl to ten její způsob, jak mě tlačit tam, kam nechci, jak mě svírat svojí přítomností, i když jsem jí vůbec nechtěl ve svý blízkosti.

"Jo? A co když řeknu, že nikdam nejdu?" odpověděl jsem s takovou klidnou arogancí, která mi často sloužila jako zbraň.

A to, co následovalo bylo přesně to, co jsem očekával. "Tak tě z tohohle bytu dostanu i přes tvoje protesty a ne příliš hezkou cestou, takže ti radím se okamžitě zvednout z tý postele a začít něco dělat!" zaječela tak přehnaně, až se mi naježily chloupky na zátylku.

Po nějaký době jsem už nedobrovolně seděl v jejím autě, který jen tak mimochodem i s náma oběma stálo v koloně dlouhý jak tejden. Zase jsem byl v tom světě jako vězeň, jako někdo, kdo nikdy neunikne. Vzduch v autě se naplnil jejím parfémem, kterej na mě měl stejnej účinek jako její přítomnost - těžkej a dusivej.

"Netvař se aspoň tak zpruzele," zamumlala vlídným tónem.

"Jseš jako moje matka," odfrknul jsem podrážděně.

"A ty zas jako malej spratek," vrátila mi úder.

"Fajn, jedna jedna," ohlásil jsem skóre a dál už jsme mlčeli.

Nějakým zvráceným způsobem mě ta hra bavila. Možnost si beztrestně vyřvat všechno, co jsem nikdy neřekl. Ale zároveň mě to fakt unavovalo a drásalo, až jsem měl pocit, že si protočím oči o tři sta šedesát stupňů.

Bylo to jako nekonečný čekání na něco, co nemůže přijít. Ale ono to přišlo. Kolona se konečně začala dávat do pohybu a my s ní, když v tom někdo skočil do silnice. Ether zabrzdila tak prudce, že jsem si dal čelem o palubku.

"Au, to bolelo!" vyjekl jsem dotčeně a chytil se za nalévající se bouli na hlavě.

Ještě pár vteřin jsem sledoval měděný vlasy tý bláznivý holky, která mizela za ostatníma, ale pak mi to došlo.

"To byla ona!" vřískl jsem a úplně zapomněl na všechno kolem. Bez váhání jsem otevřel dveře a vyskočil ven.

"Počkej, co to děláš?" volala za mnou Ether. "Luciusi, kam to jdeš? Vrať se zpátky do auta!"

Ale já už byl venku a nic z toho za mnou nedolejhalo. Srdce mi tlouklo v tom známým rytmu, kterej se nezastaví, dokud nenajde to, co hledá. Musela to bejt ona. Cejtil jsem to.

Rozhlížel jsem se kolem dokola a hledal ty vlasy, co voněly po pomerančích, její pohyby, její krásu, co mi vždycky připadala tak křehká a dokonalá. Nikde jsem jí neviděl. Vedle mě zacinkala tramvaj a pomalu se rozjela. V jednom okýnku v zadní části jsem je ale znovu zahlídnul. Ryšavý vlasy, který nemohl mít nikdo jinej než ona.

"Hej!" zvolal jsem za tramvají, ale můj hlas se okamžitě ztratil ve zvucích velkoměsta.

Chtěl jsem zase vidět její tvář, ale jako by mi nějakou vyšší mocí nebylo dovolený jí byť na zlomek vteřiny spatřit.

 

Kapitola třicátá: Složitosti světa

"Cos tam k čertu dělal, Luciusi?"  zavrčela Ether, když jsem nasedl zpátky do auta. Její hlas byl ostrej, jakoby v něm praskalo napětí... jako led na jezeře těsně před tím, než se propadnete. Ale i přes veškerej hněv mi  připadala směšná, jako figurka z grotesky, která neví, že její zoufalství je jen pozadím pro něco, co už je dávno ztracený.

"Tak řekneš mi to?" naléhala znovu a snažila se udržet kontrolu. Z jejího tónu čpěla nejistota, jakoby doufala, že moje mlčení má význam, že se za ním skrývá něco víc než jen prázdnota. Ale v mojí hlavě byla jen ona. Zrzavá vichřice, co kolem mě proběhla jako duch.

"Jeď," poručil jsem, ztracenej v chaosu vlastní hlavy.

Jako na rozkaz sevřela řadící páku  auto se pomalu pohnulo. Řev klaksonů za náma pomalu utichal. Gratuloval jsem sám sobě - nenávidělo mě nejmíň dalších dvacet lidí v tomhle zpropadeným světě. A ani jeden z nich mě neznal tak dobře, aby mě mohl skutečně nenávidět.

Jseš se sebou konečně spokojenej? ozval se můj vnitřní hlas.

"Poslyš, chtěla bych jen říct -" začala Ether, hlas mírnější. Snad se bála, že to ticho mezi náma je hlubší, než čekala. Ale já už nechtěl slyšet její hlas.

"Už nic neříkej," odsekl jsem, aniž bych se na ni podíval. "Prostě jeď a udělej to, co jsi chtěla. Jen mě prosím tě nech napokoji."

Každý slovo mě zraňovalo, ale musel jsem je vyslovit, protože jinak bych se rozpadnul. Zuřil jsem. Ale víc než na ní, zuřil jsem na tu část sebe, která pořád tak nějak doufala. Pořád si pamatovala. Pořád milovala.

Nenáviděl jsem jí.

Nenáviděl jsem tu pitomou zrzavou holku.

Nenáviděl jsem Pandoru.

Nenáviděl jsem Cassiopeiu.

Nenáviděl jsem každýho, kdo už jen dejchal.

Nenáviděl jsem všechny ty složitosti světa.

Nenáviděl jsem sebe a teď nenávidím i tebe.

Ether byla jen svědek mýho rozkladu. Statistka v příběhu, co nikdy nebyl o ní. A přesto se snažila. A to jí činilo tragičtější, než všechny ty dokonalý, zkreslený sny.

"Jsme tady," prohodila nakonec suše.  Jakoby i ona už vzdala snahu. Jakoby pochopila, že se mnou se nedá vést válka, protože já už jsem kapituloval dávno.

Zíral jsem na nápis před sebou. Psychiatrická ambulance.

"Děláš si ze mě prdel?" nevěřil jsem vlastním očím. "Myslíš si, že jsem blázen?"

Na okamžik se mi zdálo, že jsem v nějakým absurdním divadle. Že já, kterej jsem přežil Pandoru, přežil Cassiopeiu, přežil vlastní rozklad, mám teď sedět naproti nějakýmu usoplenci v bílým plášti a vykládat mu o snech, co nejsou sny? O láskách, co nikdy neexistovaly mimo mojí hlavu?

Ether zpanikařila. Její výraz se roztříštil na tisíc střepů. "Ne... ne, to opravdu ne. Tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem jen pomoct a... a..."

"Pfff," uchechtnul jsem se. Trpce. Unaveně. Bylo to směšný. My jsme byli směšný.

"Víš co," řekl jsem klidně, "půjdu tam."

V jejích očích se něco pohnulo. Nedůvěra? Naděje? Úleva? Všechno dohromady?

"Vážně?" zeptala se opatrně, jako by se bála, že znovu exploduju.

"Ano," přitakal jsem. "Ale pod jednou podmínkou... že tě už nikdy v životě neuvidím, Ether. Sbohem."

Na malej okamžik se nic nepohnulo. Jen ticho mezi náma, tak těžký a hořký, že by se dalo krájet. A pak, ještě než jsem zabouchnul dveře auta, jsem to uviděl. Ty její oči. Jak v nich něco pohaslo. Jak je přelil smutek, zledovatěly lítostí. A mně to bylo jedno.

Nezáleželo mi na ní. Nezáleželo mi na sobě. A právě proto to bylo krutý. Protože jsem věděl, že jí na mně z nějakýho důvodu záleželo. Ale já tu lidskost nedokázal opětovat ani projevovat.

Jak jsem vystoupil, měl jsem pocit, že odcházím z jednoho příběhu do jinýho. Ne snad lepšího. Jen jinýho. Možná úplně prázdnýho. Ale jedinýho, ve kterým jsem si už nemusel nic nalhávat.

V hlavě mi stále dozníval její smích. Pandory. Ten zmrzlej okamžik ve sněhu, kdy se všechno zdálo možný. A možná jsem jen potřeboval někde potichu zdechnout, abych konečně přestal žít ve snech.

A třeba, jednou... jednou se probudím. Nebo taky ne.

 

Kapitola třicátá první: Modré Slunce

Sklopil jsem hlavu a kouknul do dlaně. Vypadaly jako korálky. Lesklý, světle modrý, jako střípky oblohy, který někdo vysypal do tmy. Seděl jsem na zemi zády opřenej o studenej radiátor. Topení už bylo dávno vypnutý, protože se začínalo oteplovat. Pomalu jsem otočil dlaň a nechal prášky spadnout na lino. Cinkaly o sebe tiše, jakoby se omlouvaly, že vůbec existujou. Jednatřicet. Počítal jsem je potichu, s tikotem hodin v pozadí. Na každej den v měsíci jeden. Dokonalá rovnováha.

Byl jsem doma, v bytě, ale domov to nikdy moc nebyl. Jen prostor naplněnej věcma, co zbyly po mně a po Cassie. Rozpitý sklenice, zaprášený poličky, spadlá záclona. Místo, kde ticho mělo vlastní hmotnost. Líbilo by se mi tady slunce, aby projasnilo celej pokoj, vrátilo stěnám barvu a židlím tvar. Ale venku už byl večer a světlo se dávno vzdalo. Vzal jsem prášky a začal je přesouvat do tvaru. Slunce. Mý vlastní slunce, modrý a tichý. Nehřálo, ale aspoň něco vyplňovalo.

Jeden z prášků přebejval. Podržel jsem ho mezi prstama a studoval jeho dokonalost. Byl jemnej, křehkej, jako myšlenka, kterou si člověk opakuje tolikrát, až přestane dávat smysl. Připomínal mi mě. Takovej, co nikam nezapadne. Nasucho jsem ho spolkl. Třicet.

Víčka mi těžkly, a uvnitř mě se rozlila ta známá čerň. Byla jako podzimní vlhkost, co se vám vsákne do kostí a už nechce pryč. Míval jsem dny, kdy jsem cejtil, že mi duše vyskočila z těla a koukala na mě zpoza rámu dveří. Mlčky. Odsouzená k tomu pozorovat. Nikdy se neodvážila odejít, ale nikdy mi ani nepomohla. Byla jak pes, co si lehne na hrudník a dejchá vám do obličeje, dokud se nezačnete dusit.

Tělo mi bylo cizí. Kostnatý a pohyby těžkopádný. Jako bych se už dávno nepatřil sám sobě. Dokážete si to představit? Bejt zavřenej ve vlastním těle, co vám připadá jak nepadnoucí kabát? Pořád ho nosíte, ale nikdy vám nepřestane překážet. Každej pohled do zrcadla mě štval. Každej vlas, co mi padal do čela, mě nutil přemejšlet, jestli jsem to ještě vůbec já, nebo už jen nějaká replika toho, co tu bejvalo.

A pak, někde mezi tím tichým počítáním, se mi vybavila ona. Ta zrzka, co se nikdy nezastavila, i když jsem na ní volal. Ale ona šla dál. Beze slova, beze jména. I když ne tak docela. Věděl jsem, že to byla ona. Ztělesněná touha, do který jsem se sám navlíknul, jen abych měl komu věřit, že mě z toho všeho jednou vytáhne. Tichá společnice mý bolesti, projekce toho, kým jsem chtěl bejt, ale nikdy jsem nebyl. Ona mě milovala pro toho, koho ve mně viděla. A já miloval její pohled na mě. Měl jsem pocit, jako kdyby na mě ty její medový oči koukaly i ze zrcadla. 

Nakonec jsem sebral ještě jen prášek, takže moje slunce mělo jeden paprsek kratší, než všechny ostatní. Nevadilo mi to. Jen jsem ho na sucho polknul a poslal za tím prvním.

Na tomhle světě stejně není místo pro dokonalost. A i rozbitý věci uměj svítit, když se na ně díváte dostatečně dlouho... A tak jsem si dovolil bejt neúplnej, stejně jako to slunce.

Kapitola třicátá druhá: O přeživších

Všechno to přišlo tak nějak samo. Ani jsem nechápal, jak se to stalo, jak jsem se tam ocitnul. Jako když se v noci probudíte s pocitem, že jste zapomněli na něco důležitýho. Něco, co se vám už nikdy nevrátí, ať děláte, co děláte. Zíral jsem do prázdnýho prostoru a přemejšlel. Tak takhle to končí? Ptal jsem se sám sebe nejistě. Studenej dech temnoty už překryl celej svět stínem, kterej mě neúprosně sledoval a já se ptal dál. To už to vážně vzdávám?

"Ano," odpověděl jsem si nahlas. 

Bylo to jako nějaký podivný vyvrcholení celýho toho vnitřního chaosu, co jsem nosil v sobě. Připadalo mi, že jsem se nikdy nezeptal na správnou otázku. Všechno bylo pryč. Každej němej výkřik, každý tichý umlkání mojí existence. Nechápal jsem, proč mi to bylo tak jedno. Proč jsem si připadal tak prázdnej? Přemejšlel jsem, proč mi na ničem nezáleží. Lidem přece musí záležet na tom, co se s nima stane. Nebo ne? Proč mě to prostě nechávalo chladným? Proplouval jsem světem, kterej mě nikdy nechtěl a já se mu nikdy neodvděčil tím, že bych ho miloval.

Vítr mi proletěl vlasama, zůstal ve vzduchu jako nějakej nevyslovenej vzkaz. A já si vzpomněl na ní. Na Pandoru. Na její zrzavý vlasy, jak mi vyprávěla o nehodách a přeživších. O těch, co přežili, jen aby se přesvědčili, jestli vůbec stojí za to žít dál. Nebo naopak to, že poslední volba může bejt i volba nicoty. Volba smrti. Zapomnění.

"A pro co by ses rozhodla ty?" slyšel jsem svoje vlastní slova, jak se ztrácely ve větru.

Odpověděla mi v tichosti. "Přece přesně pro to, pro co by ses rozhodl i ty."

Vzpomínky se mi mísily s realitou. Všechno se slilo v jednu zastřenou vlnu. Bylo to její varování? Nebo jen další z těch iluzí, co jsem si stavěl, abych mohl pokračovat dál?

Sledoval jsem hodinky na zápěstí, jak ubíhaly minuty. Pět minut. Pět minut, co mě dělily od něčeho, co jsem si přál už dávno.

Hrdlo se mi zúžilo a vzduch ve mně váznul. Proč jen jsem to všechno čekal? K čemu to bylo vůbec dobrý? Odpověď  byla jasná, ale přesto jsem si musel připadat, že mě čeká nějaká záchrana. Nějakej posun. Něco, co mi dá pocit, že ještě něco bude. Ale ne. Všechno to bylo prázdný, stejně jako ten čas, kterým jsem proplouval mezi chvílema.  Stejně jako ten vzduch, co mi nechtěl plnit plíce.

Čtyři minuty. Každá sekunda se táhla jako věčnost. Ruce se mi třásly. Snažil jsem se přemejšlet, co mám dělat s těma zbejvajícíma minutama. Každej krok do tý tmy mi přišel správnej, ale zároveň děsivej. Nebylo to snad něco, co jsem chtěl? Po všech těch letech. Po všem tom hněvu. Po všech těch zklamáních. Po tom všem čekání. Moje křehký lidský tělo plný trápení - to byla poslední věc, která mě tu držela. Možná jsem si to zklamání zašloužil, ale nemohl jsem ho už nosit dál.

Tři minuty. Cejtil jsem, jak mi stoupá adrenalin. Ujistil jsem se, že jsem připravenej. Na všechno. Na poslední krok. Na ten, co má nějakou cenu jen jednou v životě. Pokud jsem to měl udělat, nebylo žádný zpětný odvolání. Nikdy. Ať už bude cokoliv.

Dvě minuty. V tu chvíli jsem si vzpomněl na všechny. Na mámu a na její hluboký, ustaraný oči, který mě nikdy neviděly tak, jak potřebovaly, ale vždycky mě milovaly. Na Pandoru, jak mi vyprávěla o tom, jak se všechno točí kolem smyslu života. Na Cassiopeiu, jak se mě snažila rozesmát, když jsem byl v tý nejhorší možný náladě. A na Charlieho, jak mi pomáhal, když už mi nikdo jinej nezbyl. A na tu černobílou holku, co měla kopretinu ve vlasech a dírku mezi zubama, když se smála.

Jedna minuta. Vlak přijížděl. Děsil mě, ale byl to jedinej signál, na kterej jsem čekal. Bylo to všechno, co jsem chtěl. Bylo to to, co jsem potřeboval slyšet. Znělo to jako sonáta, která přinášela věčnou svobodu mojí duši.

Už dlouho jsem si přál, abych mohl zase na chvíli zemřít jako se mi to stalo tenkrát. A pak, v poslední chvíli, jsem zavřel oči a vykročil.

 

Epilog

"Tak pro tohle jsi se rozhodl, Luciusi?" zahřměl hlas přímo za mnou.

Myslím, že jsem přestal dejchat. Byl to opravdu její hlas? Nebo se mi to jenom zdá? Co když je to jen v mojí hlavě? Možná, že už jsem se přestal bát, že moje tělo teď bezvládně leží na kolejích, ale moje mysl stále žije a nechce si připustit ukrutnou skutečnost?

Nádech.

Zaťal jsem ruce v pěst, víčka držel křečovitě u sebe a pomalu se otáčel za hlasem, kterej mě vyrušil uprostřed ničeho.

Výdech.

Najednou jsem byl až neobvykle klidnej. Do nosu jsem nasál starou známou vůni, která mi rozdráždila čichový buňky natolik, až bych brečel pro to, aby byla opravdová. Měl jsem odvahu na to otevřít oči? Sám ani pořádně nevím, ale udělal jsem to. Zamžoural na rozostřenou postavu přede mnou.

"Jsi to ty?" zeptal jsem se s mírným údivem.

"A ty jsi ty?" opáčila mi otázku.

Bylo to jako kdyby právě sestoupila z nebes. Asi jsem si ani neuvědomoval, že stojí přede mnou, že jí konečně vidím. Nemohl jsem se ubránit a okamžitě si jí přitáhl do objetí. Voněla krásně sladce, přesně tak, jak jsem si stále pamatoval ze dne, kdy jsem jí viděl naposledy. Její tělo mě příjemně hřálo na kůži, hrudník se jí vzdouval v pravidelnejch intervalech a tlukot srdce jsem cejtil i přes několik vrstev oblečení. Tohle nemůže bejt jen v mojí hlavě.

Odtáhla se z mýho sevření a vážně se mi zahleděla do očí. Ty její se leskly jako cvrnkací kuličky a neúprosně žadonily po pozornosti.

"Už mě nikdy neopouštěj," řekla skoro až zlomeným hlasem.

"Už tě nikdy neopustím, Pandoro," odvětil jsem a v hloubi duše věděl, že to už nikdy víckrát nesmím udělat.

"A víš co?" otázal jsem se, chytil její ruce a pevně je stiskl ve svejch dlaních. "Jednoho dne nasedneme do náhodného vlaku -"

"Neříkej to," přerušila mě.

Nehodlal jsem přestat. Konečně jsme museli dopsat tu kapitolu příběhu, abychom mohli začít novou, a proto jsem pokračoval: "Který nás odveze daleko a neznámo kam."

"Přestaň, prosím... prosím," žadonila.

Místo toho jsem pustil její ruce a krátce ji pohladil po smutnící tváři. "Ale na tom nebude záležet," dopověděl jsem a čekal.

Na pár chvil bylo mezi náma zvláštní, neklidný ticho, který nakonec prolomil její trhavej nádech.

"Proč na tom nebude záležet?" zeptala se až příliš ustrašeně na otázku, na tajemství, který jsem už dávno znal, který jsem si ani neuvědomoval dokud to nebylo nutný.

Konečně jsem si byl jistej.

"Protože budeme spolu."