Předtím bylo lip než teď!

Mé první ráno v mém pokoji bylo příjemné probouzení. Po chvíli, co jsem se probudil, jsem slyšel klepání na dveře a vzápětí hlas otce, který mi říkal, ať se obléknu, umyju a přijdu na snídani. Tak jsem se oblékl, proběhl koupelnou a během chvíle jsem seděl u stolu. Kde už seděli rodiče a zase se tak divně, ale spokojeně uculovali.
Když jsem dojedl snídani, zase mi nic nebylo, i když jsem nevěděl, co jím, ale bylo to vynikající. Otec začal vyprávět o tom, jak to zde funguje, a protože mi není 45 let, tak se musím začlenit příští měsíc do pracovního procesu. Nějak jsem nepochopil ten věk, to jako budu 13 let pracovat a co se pak se mnou stane? Nebo mě odvedou pryč, protože už nebudu užitečný? Proběhlo mi hlavou, ale žádná panika nedorazila, tak jsem v klidu seděl dál a poslouchal. Jsem prý mladý, silný a ne hloupý, takže můžu být světu prospěšný. Ale bát se nemusím, protože mě dnes zavede na nějaký úřad, kde podstoupím pár testů, aby se zjistilo, kam mě pak zařadí. Otec mě ujistil, že jsou to jen obyčejné psychotesty, aby mi potom mohli dát na výběr z těch správných oborů práce, které se na mě budou hodit.
Otec se usmál a pokračoval. Mluvil o tom, že do našeho světa cestují už delší dobu, a tak mi ten jejich svět vysvětlí lépe s porovnáním toho mého. Jen jsem kývnul a otec pokračoval. "Už jsme ti říkali, že zde nemáme žádné peníze a bereme si vše, co potřebujeme, jakoby jen tak. Jenže také musíme proto něco udělat. Zde je takový, u vás se tomu říká zákon a máte jich opravdu zbytečně moc. Tady je to považováno za něco jako pravidlo. Každý, kdo je fyzicky zdatný, duševně v pořádku a není nijak omezen, se začleňuje do práce pro prospěch sebe a svého okolí. Není tu žádné měřítko, zda jsi prospěšný hodně, nebo málo, protože každá práce dává smysl a je důležitá. Kupříkladu vědec, co něco vymyslí, má stejný přínos jako ten, kdo zametá ulice. Je to dáno tím, že ulice se sama nevyčistí, a tak je toho člověka potřeba. A nebude nic vymyšleno, co pomůže lidem, když nebude vědec. Takže oba jsou důležití. To v tvém světě takto nefunguje." Usmál se otec.
Jen jsem zakroutil hlavou. "Takže," pokračoval otec, "každá práce je důležitá a je potřeba ji vykonávat dobře. No, a pokud ti bude 45 let, máš právo se rozhodnout, zda budeš chtít být dál užitečný a pracovat, nebo už si jen užívat života, protože jsi splnil podmínky a byl jsi užitečný, a máš právo na odpočinek." A já vykulil oči a aniž bych chtěl, tak jsem nahlas ze sebe vyhrkl: "To jako ve 45 letech se tu chodí do důchodu?" Rodiče se začali smát, a na mou otázku jen oba současně kývli, že ano. Na nic víc jsem se nezmohl a jen mlčel a čekal, co bude dál. Otec se smál, a tak pokračovala mamka. "Ano, u vás se tomu říká důchod, ale tady je to odpočinek. Nemusíš ale jít na odpočinek, pokud nechceš, a můžeš být dál prospěšný. Tato volba je dobrovolná a také se sám rozhodneš, jak dlouho budeš pracovat ve svém odpočinku. Toto je jen na každém z nás, ale až když překročíš hranici 45 let. Do té doby bys měl pracovat jako ostatní. Sice to není úplně povinné, ale vyžaduje se to a lidé zde to respektují. Jsou totiž i jiné možnosti než jen práce, ale i umělecký směr je tu ceněn. Malíř, sochař a jiný umělecký směr je zde užitečný a je srovnatelný s prací. Tedy pokud máš talent. Ale to vše prozradí ty testy a pak ti pomůžeme rozhodnout, co bys chtěl dělat." Usmála se mamka a chytila mě za ruku. Bát se nemusím, i když neumím psát a číst jejich jazyk. Do všeho mě postupně zasvětí. Já se jen usmál, protože v hlavě jsem měl chaos prokládaný pro mě nepobírajícími informacemi. "Mohu pokračovat, jsi v pořádku?" zeptal se otec. Asi na mně bylo vidět, že jsem překvapený. Jen jsem kývl, že ano.
"Máme tu globální centrální systém, co je rozvětvený do všech koutů země, kde jsou lidé. Všichni lidé jsou v evidenci, ví se o nich, kde bydlí a i co vlastní. Je to proto, aby se vědělo, co je potřeba vyrobit a vypěstovat, aby se vše řídilo efektivně a jen pro danou spotřebu. Tím se nemusí vytvářet velké sklady, ale jen malé pro distribuci pro potřebu lidí. Vše řídí umělá inteligence pod dozorem úředníků. Je to efektivní a vyrábí se jen co je potřeba, a s tím žijeme i v souladu s přírodou. I když příroda je nevyzpytatelná a dělá si co chce, tak se vždy přizpůsobíme. U nás totiž máme vědce a výzkumníky pro výzkum, ne jak je to u vás pro zisk a potřebu jednotlivce. Tím pádem mají de facto neomezené možnosti se věnovat vývoji pro potřebu a efektivitu lidí vůči přírodě. Proto třeba auta se zde vznáší a nejezdí. Je to šetrnější a pro nás i pohodlnější. A výzkum měl zde dostatek prostoru a materiálu na to vymyslet efektivnější dopravu. A vědcem se zde může stát kdokoliv, kdo je na to vhodný. Proto máme i rychlejší vývoj než tam u vás." Zas se pousmál a požádal mě, abych se postavil a udělal krok vzad. Nechápal jsem, ale postavil jsem se vedle židle. Otec na hranu stolu přede mne postavil černou krabičku, větší než krabička od cigaret, a požádal, abych doprostřed té krabičky položil palec, jako bych chtěl otisknout svůj otisk, a nechal ho tam, dokud mi neřekne. Udělal jsem, co mi řekl, a čekal, co se bude dít. Po chvíli mi otec řekl: "Hotovo," a mohl jsem si sednout. Pak mi vysvětlil, že to oskenuje moje tělo a udělá zdravotní prohlídku. Něco jako vstupní prohlídka u lékaře. Patří to k součásti testů. A hlavně, ať nemám žádnou obavu říci vše, na co se budou ptát. "Nefunguje to jako u vás, kdy každá informace o daném člověku sloužila k vyhodnocování pro marketing, nebo pro špehování a sběr dat k zneužití, manipulaci a výdělku. Zde jsou data určena výhradně pro identifikaci lidí, majetku, aby byl přehled, zda daný člověk má vše, co potřebuje ke svému životu. Je potřeba vše vědět jen proto, aby se vyrábělo jen pro potřebu a ne na sklad. Ani ti nikdo nic nebude nabízet, nebo přemlouvat, abys sis to vzal, protože si myslí, že to potřebuješ. Zde si můžeš prostě vzít, co potřebuješ. A nikdo se nebude ptát proč, nebo na co to chceš, pokud se sám nezeptáš, třeba v obchodě obsluhy, co to tam má na starost, zda ti neporadí. Jedině kdyby sis chtěl časem svůj dům se zahradou, tak o to musíš požádat a pak ti dům postaví, kde chceš. Jen to musí projít schválením, zda je to na tom určeném místě možné, a pak si jen navrhneš, jak má dům vypadat. A pak si jen počkáš, až ti ho postaví a můžeš se nastěhovat do vlastního." "Nebo tu s námi ještě nějakou chvíli zůstaneš a budeš doma tady u nás," dodala mamka a usmála se.
Nebyla to panika, ani strach, jen mi hlavou probíhalo tolik otázek a jedna hlavní: "Jaktože je to tak jednoduché a určitě v tom bude nějaký háček?" Otec asi poznal mou zamyšlenost, a tak mi navrhl, zda bych nechtěl s ním a mamkou někam vyrazit. Opět jen souhlasné kývnutí a byl smířen i třeba výletem na Mars. Tak jsme sedli do auta a jeli, ale ne do obchoďáku, ale opačným směrem. Chvíli jsme jeli cestami a kolem nich byly domy se zahradami. Dorazili jsme k něčemu, co vypadalo jako obrovská roura, co se vznáší výš než naše firemní budova o 30 patrech. Najednou se auto chovalo jako výtah a vyjelo k té rouře a najednou nás to vcuclo dovnitř, zatlačilo do sedačky a po chvíli jsme zase byli venku a zase jeli výtahem směrem dolů. Já netušil, co to bylo, ale otec mi prozradil, že to je automatická vysokorychlostní dálnice. Kde si nejdříve, než tam vjedeš, nastavíš, kam chceš, a po chvíli jsi tam. "A jenom pro představu, jsme asi 1000 km od našeho domova. Když jsme ti u snídaně vyprávěli o našem světě, vypadal jsi tak zkroušeně, tak jsme tě vzali na pláž. Abys přišel na jiné myšlenky, než půjdeš na ty testy."
Tak jestli mysleli, že mě tohle hodí do pohody, tak se tedy mýlili. Ta dálnice mě dost zarazila, ale dalo se to čekat, když mají vznášející se auta. Dojeli jsme na parkoviště a já už z auta viděl tu velkou vodu a pláž. Vystoupil jsem a mamka mě zavedla kousek od auta do takového menšího obchůdku, abych si vybral plavky nebo něco na pláž. Po chvilkové debatě s obsluhou jsem byl připraven jít na pláž a vůbec se za to nestydět. Na pláži byla v jedné řadě lehátka se slunečníky a na druhé straně mola s něčím, co vypadalo jako loďka, ale nechápal jsem, jak tohle může držet na vodě. Tak jsme šli si lehnout na lehátka. Potom se mě otec zeptal, zda můžu ještě chvíli pokračovat v seznamování se s tímto světem, abych byl v obraze. Zase jsem jen kývl "ano". Ale bylo to na pláži, kde nebylo moc lidí a nějak mi přišlo na mysl, že vlastně nikde nebylo moc lidí. Tak jsem se raději hned zeptal, než bude otec pokračovat. "Zde je to normální, každý je tam, kde je mu dobře. Ty si můžeš sám vybrat, kde chceš být, zda kde je málo lidí, nebo hodně, pokud máš rád lidi. Je to jako u vás vesnice, město, nebo velkoměsto. Každý podle svého uvážení. Jen je potřeba o to požádat. Není tu zase vše hned, ale nemusíš platit, jen si musíš počkat. My s mamkou jsme dříve bydleli ve městě i kvůli práci, ale už jsme chtěli mít klid, tak jsme zažádali, že chceme někam, kde je klid, a našli jsme si náš dům. Ten byl už postavený, jen jsme si ho nechali přestavět. I kvůli tomu pokoji pro cestování časem. Musel být trochu upraven, ale to jsi viděl sám. Ale to neznamená, že nemůžeš cestovat a poznávat svět. Je tu volný pohyb po celém světě a všude je stejný systém, jen lidé a kultura se mění." Na pláži bylo fajn a i ty informace se lépe zpracovávaly za šumění moře. "Vše je na tvé volbě, ale samozřejmě s dodržováním pravidel. Máme tu správu pořádku, což je něco jako u vás soud a policie, vše v jedné instituci. Kde se řeší vše od drobného přestupku po dopravní nehodu nebo neshodu mezi lidmi. U nás jsou taky podobná odvětví jako u vás hasiči, tak u nás je to záchranářská správa. A samozřejmě zdravotní správa. A tito lidé jsou zde velmi váženi. Protože jako jediní slouží i v noci pro potřebu a ochranu lidí. Jinak většina pracovních míst je od 8 hodin do 6 hodin do večera. Ale v práci může být člověk maximálně 6 hodin a pak má volno. Abych ti to objasnil," usmál se otec. "Většina potřebné práce je automatizovaná, takže není potřeba tolik lidí, ale pořád jsou potřeba. Řízení, opravy a udržení všeho v chodu. Proto je i krátká pracovní doba, aby byli užiteční všichni, co mohou, a tím přispívají jak sami sobě, tak společnosti. A tím pádem mají dostatek volna a odpočinku a v práci nejsou frustrovaní a ve stresu, ale v klidu vykonávají, co je potřeba." Uznale jsem kývl. Bylo mi najednou fajn. Něco ze mě spadlo. To bude určitě tou pláží. Má na mě pozitivní vliv. "Je čas," ukázal otec na svůj náramek a já tam pořád viděl ten stejně nic neříkající chaos. Tak jsme jeli zpět a teď už ta dálnice nebyla tak šílená. Už jsem byl v pohodě. Stále jsem byl oblečen do plážového, slušivého oblečení. Ale nejeli jsme domů, ale rovnou na ten úřad.