Sublimná látka života

Sublimná látka života

Anotace: Obrazotvornè řečiště možného scénáře přeblikujìcìch pohledů vjemů jedné Roztěkané. Zážitek sna či reality?

Noc sténa pro sten. 
Otevírá svou lunacitlivou hru. 
Hru v níž nikdo nezvítězí. 
 
Poraženi, chrličem extáze.
 
Vítr nabourává vlnobití. 
Cit pro život, cit pro tuto chvili. 
Jsem. Jsi. Jsme v přítomném omamněni.
Cesta nemá konce, v představách bludné bludičky. Však černobíle panorama jako v dokonalé sbírce porozené genii. Otevírá své brany červenými svetlocitelnými loučemi a poukazuje na hranice. "To je naš směr. To je naš cíl." Polapit červené záře, ritualní dymove tyčinky mimozemske entity uctivajìcì pozemšťany.
 
Cesta čeřená zpěvy ptáků a kvilejícími bubnovitými vzlyky žábích zulíbání, hledající své ratolesti ve štěstí slámy bažin. Řekou rdousí se a dme soucitne ticho. Jemně hladí hladinu vodních lidí, plastvou záře odleskem světelné louče otevírající zrak tmy. V odrazu kremičitalně obrazné, fragmentalnĕ obkročmé, schizmy poletujíci světelnè paprsčì na hladině vystupuje vodou zahalena, mlhovinou utkánà, postava ženy. Však není zde sama. Za jejími zády, na břehu, pod noční oblohou, rybář skoprnel.Nemožnost pohubu, paralyzován úlekem. Zrakem co ho klame? 
 
Postava třetí ve vzpomínkách se potuluje, lebedici muž, snílek, básník, člověk s hloubkou v srdci, ocitl se na břehu druhém. Štěstí sálá a srdce šílì s vidinou setkání s neznámou entitou. Odrazotvorným řečištěm anomálie na hladině s jiskřící ženou vně, okouzlen. Sklání se k zemi, pod trávovìm pozoruje magii v tůňi.
 
(lucidnì žena s říční říše) 
Hladové myšlenky lačné po strachu, potulujìcì se hlavou. I přes veškeré omezení a zákazů systému vodní civilizace. Drží ji na prsu svízelný chtíč. Po žitì tam za hladinou řeky! Opět nesčíselně půvabný svět prozkoumám pod záři luny, v nichž se starosti rozplynou. Na cestu odím se do jemných tkanin pro ladný úsměv za oponou zrcadel. Požitek prostupovàní hladinou. Každá frekvence vlnky hladicì tělo mè v lehkých krůčkàch k zemi. Vcházìm tam, za oponu mèho světa, za lidmi jež jsou uctíváni. Špička nožky na hladince dosedà, ladný tanec kvete, jak baletka s vìlìmi křídly. Požitek pod alejí hvězdokup maluje v srdci mandalu.
 
( zpět z pohledu vypravěče)
Náhle bodnutí z jejího sna probralo. Háček zabodlý pod kůži trhavým pohybem tahne zkrze hladinu k němu. Rybář usečně svàdì boj sám ze sebou a radostí z neviděnèho úlovku. Lapá po slávě, táhne a táhne. Vodní bludička svým zpěvodárným tónem hlasu volá ku spasu. Po pomoci v bezmoci ku pomoci?
 
Muž na břehu druhém neváhá, po hlavě, bez rozmyslu, rozráží vodní hladinu šipelným skokem. Odolává směru toku silou, prodírá se vlnobitìm splavu.
 
(ze zraku vividního muže noci)
Tlak a zima sužuje tělo mé, sila těla i ducha mi napomáhá prostupovat dále hladinou za ženou. Adrenalin stoupá z posledního vypětí zachytávàm nožku Té ženy, jež mě chvátí. Přitahuji k sobě a tisknu ji v objetí. Ze šíje její z citem háček rybáře, z pod kůže vytahuji. Však adrenalin v těle dokonal, zahalen bodavými jehly zimy, padám do spankové schizmy. 
 
(Vypravec na nebesich)
Já, slepý vypravěč za oponou nebes "pozoruji" inscenaci dvou. Posílám jim v září měsíce magický dar. Dar jež zahaluje muže teplotní vyrovnavačem, v žilách začìná proudit hřejivý vánek. Rozevírá zrak a sleduje jiskřičku v očìch bludičky. S úsměvem a nádechem poukazuje na možnost posledního nádechu. A v objetí pod hladinou mizí tam kde mé třetí oko nedohlédne.
 
(mužské oko)
Měl bych cítit strach z utopení a neznámého. Ale srdce mé halí dìvka kouzelná. Vzajemná záchrana, důvěrou a vírou v jeden druhého, protkaná. Cítím jemný tep její. Ve zvučné tònině se přidává i má rezonance. Náhlý nádech. Nádech pod hladinou. Nádech ve vodní říši. Dýchám, dychtìm po kráse, pluji vnjejích šlépějích s melodií půvabnou. Otáčì se na mě v cestě ke dnu. Zraky se střetly, přitahují nás k sobě. Už jen jedno rozčeření vody plavbou a jsem v ní.
 
Náhlá záře probouravajícì se skrze mé tkáně. Oslepen, padám do viru. Cítím tlak v levé dlani. Jemna ručka Ladné mě klidní. Na okamžik mohu pochopit, tunel se střepů zrcadel oděn, nese nás kdo ví kam.
 
(z pohledu ženy zpátky o pár minut)
Stále mě následuje, plave za mnou. Nemohu ho donest do pasti naší civilizace. Otáčìm se. Protkaly se zornice. Energie jeho erupčně kvete v jádru mém. Přemìtàm možnosti jak ho vysvobodit z pod hladiny. Vàček u mého boku nese tajemství, dveře do světa země, s mou nemožnosti zpětného návratu. Bez rozmyslu a s věděním se poddávám citu. Otevìràm vak s anomalii. Protne vodu a rozevre se pred námi. Je do ni vcucnut. V milisekunde jen chytam za konečky prstů, jdu na cestu s nìm.
 
Anomalie se rozevírá na mìstě odkud tento chlapec vzešel. Od mìsta jež mě pozoroval. Od mìsta kde jsem jej poprvé zahlédla. Usedáme na lavičku tkanou kořenovím na mírném pahorku u břehu domova. Na níž s láskou vzhlìžìm uzavřena v tomto meziprostoru. Stále na druhém konci rybář se zmateným zrakem upřeným na hladinu, sedí. 
 
On vedle mě s průzračnou energií okolo. Tisknu se k jeho hrudi. Pozvolna tòn tepů zrychluje. Uvnitř mě fatamorgana extáze. Poklekává přede mnou, přitahuje nás magnetická sìla dvoupolí. V polibku zastavení, čas ustál, přítomnost a bytí, nic víc. Magie teď, slova nevyslovená se protačí v tělech. Vedomne vnímám každý pohyb, každý jeho dotyk. Na kuzi vibrace v branicni tunce fontana blaha zpívá. Pohled do očì. Otevření. Pomalé citelné vklouznutí do světničky bludičky. Světlo uvnitř vytrysklo s vodním živlem, větrem duje. Nedokáži společnou slast udržet déle v sobě. V slze blyštivém diamantu na líci skapává a dopadá na urodnou zem, obrodit vzrostlý strom na mìstě pečeti. To po nás zbyde, To po nás ožije. 
 
Poslední pohled do očí, braniční výkřik orgasmického boje vně. Odrazen od jeho silného těla i ducha. Vír barev nás v jednom těle váže. Dosažení úrovně nabití, exploduje blahočepelná kormidelnice na lodici psyché. 
 
Závan vzduchu a v prach tvarující se do těl vážek noci, se rozlétají. Spolu navždy na úrovni světla nevýslovna.
 
Pohasíná svìce vedle mě usazena. Do konce zítřků. 
 
 
 
 
---------------------------------------------------------
 
 
 
Ticho nepolapitelného tvůrce. Ticho dvou. Ticho jednoty v nekonečném kruhu vjemů a spojení na vyšší úrovni. Co zrak nevidí a klame? Nepochopitelne snahou pochopit potopim. Na úrovni v nichž slova proudí bez hlasu neslyšně, jen rezonancí nabourávajì buněčné tkaniva lidské schránky. Červotočí oči nabité vně vzezřenì, chtíč vidět neviděné.
 
Pozorujìcì proudící řeku něhy, řeku pláně na straně té druhé. Řeku počitků na prsou bublá semičitá míza ze stromů pochopení vrbovými pruty tkane, pavoučími sítěmi spředené. Navěky v pasti. 
 
Je to čirá výhra?
Autor MiMiKa, 21.05.2017
Přečteno 585x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí