...

Vnitřní zrak mlží oblaky samoty ,
když na obzore slunce zapadá,
v oku třetím slzu způsobit to umí,
když měsíc svoji tvář vytasí,
obklopen tichem a samotou zároveň,
prosí,ať Slunce v duši tmu ztlumí,
ať se rychle vrátí a ranní svítání mu úsměv navrátí, protože len vtedy šťastný je.
Když nevidí oko barvy teplé,
jeho srdce smútí, a tma jeho srdce celé pohltí.
Skrz zrcadlo formuje obrazy světa,
které s nikym jen tak nesdílí.
Žlutou maluje oblohu za noci,
bez Slunce nepozná, či jeho naděje vzkvétá.

Ví jen, že umírá když tma oblohu pohltí ,
naděj, to slovo pro něho žádný význam nemá nebo zatím nepřišel jeho čas,
to on sám už neví,
Ví, že po noci dlouhé jednou se rozední,
a paleta barev odhalí zase svá tajemství.