Liberální destrukce organické moci a cesta do otroctví

 

Dějiny posledních staletí se vyznačují liberálním bojem za svobodu člověka. V tomto boji jde především o svobodu jedince, o jeho emancipaci proti všem silám, které se ho snaží omezit svou mocí. Málokdo si ale dnes uvědomuje, že prvotním nepřítelem pro liberalismus se stala moc sama o sobě. Celé plejády liberálních myslitelů řešily otázku antagonismu mezi svobodou a mocí. Cílem libertariánského hnutí je demontáž jakékoliv moci.

Výsledkem je současná destrukce organické moci a vznik civilizace, v níž bezmocný jedinec, jakožto základní element, jemuž je jakákoliv moc upírána, podléhá obludné moci státu, kde moc konkrétních odpovědných jedinců je rozmělněna do anonymní moci vládních institucí podléhajících stejně obludnému právnímu řádu.

Žádná lidská společnost se však neobejde bez organizující struktury moci, proto v pozadí liberální destrukce moci jako takové se otevřel zcela neomezený prostor pro plíživou moc oligarchie, její reálné despocie postavené na vlastnictví zdrojů a peněz, despocie, která nemá svého vládnoucího představitele, která nemá žádnou odpovědnost ani ohled k ovládanému jedinci, despocie bez jakékoliv kontroly a možnosti odporu, despocie skrytá za zády politických loutek zmanipulovaných penězi a zacházejících s populací jako s bezduchým stádem.

Abychom pochopili význam i důsledek liberálních idejí svobody, je nutné se podívat, jakým způsobem se liberalismus ve jménu svobody jedince postupně vypořádal s mocí ve státě. Předliberální společnost se vyznačovala mnohovrstevným a více úrovňovým rozdělením moci orientované ke konkrétním jedincům či společenstvím. Přirozená mocenská struktura společenských vrstev, stavů a zájmových uskupení vytvářela stejně přirozený řád hájený rozmanitou hierarchií autorit. Ve zdravé organické společnosti představují tyto autority záruku spravedlnosti a úcty k pravé hodnotě člověka.

Postup liberální destrukce společenské hierarchie

Liberalismus ve své nenávisti k libovolné moci si jako první vzal na mušku moc nejvyšších vládců. V prvé řadě šlo o svržení moci feudální, zrušení monarchie jakožto režimu absolutistické vlády a totální nesvobody. Snad nelze upírat této první snaze lidsky ospravedlnitelný účel, pokud si uvědomíme, že feudální systém vlády zajišťující hegemonii trůnu a oltáře představoval ve své době první patologický stav rozdělení moci v historii lidstva. Dualismus absolutní či universální moci šlechty a katolické církve proti křesťansky pokořenému zbytku populace není nic přirozeného. Vznik první sociální nesouměřitelnosti mezi feudály a poddanými je toho přesvědčivým důkazem. Nutno však poznamenat, že tento dualismus se stal předobrazem dualismu universalistické moci buržoazního státu a jeho stejně pokořených občanů. Rovněž současná sociální nesouměřitelnost mezi buržoazními elitami a zbytkem populace je astronomická a nelze ji ničím ospravedlnit.

Ocitáme se v podobných feudálních poměrech jako za středověku, rozdíl je pouze v tom, že křesťané žili v duchovní pokoře před Bohem a existující mocí, která představovala výraz boží vůle. Podobnou pokorou však byli zavázáni i samotní vládci, jimž byla přiřknuta moc posvěcením, nikoliv jen z vůle jich samotných. Středověk nezlikvidoval docela stavovskou strukturu moci. Vedle nejvyšší a vládnoucí šlechty existovala i šlechta nižší, dále pak statkáři, cechovní mistři, měšťanské vrstvy a vposled i finančníci a obchodníci jako svobodné stavy.

V moderním buržoazním státě jde však o paušální pokoření jedince jako člověka, o degradaci jeho osobnosti z její lidské podstaty na materializovanou položku disponibilní zásoby určenou k použití ve prospěch oligarchie. Tato nová „šlechta“ se oproti minulým feudálům skrývá před zraky lidí za volným trhem a státními institucemi, v jejichž čele stojí politici, jako pomocné elity těchto oligarchů.

Další obětí liberalismu se staly ony svobodné stavy disponující mocí hned po vládnoucích šlechtických rodech. Jejich likvidace byla dílem nastolení tzv. svobodného trhu a nástupu kapitalismu, který nepřiznal nikomu jinou cestu k moci než kapitalistickou soutěž opřenou o individuální prospěch těch, kdo z této soutěže vyšli jako vítězové. Moc a bohatství patří silnějším. Pokrytectví liberalismu spočívá především v tom, že proti všem dosavadním snahám filosofů a humanitních myslitelů, jimž šlo především o člověka a jeho povznesení cestou péče o duši, se postavil primitivní zákon práva silnějšího ideologicky podložený sociálním darwinismem. Z trhu se stala džungle a z člověka bezkulturní a všem civilizovaným výdobytkům odcizený tvor bez zastání, odkázaný na boj každého s každým o místo na slunci. Jediným záchytným bodem se mu později stal sociální stát s jeho almužnami pro ty, kdo v existenčním boji zůstali pozadu.

Po výtce nutno poznamenat, že původním cílem liberalismu samozřejmě nebylo zotročení populace oligarchií, pouze zrušení moci jedinců určené jejich šlechtickým původem či příslušností k té či oné vyšší společenské vrstvě. Zpočátku šlo o buržoazní revoluci, z níž měly těžit střední měšťanské a podnikatelské stavy. Anonymní diktát oligarchie a otroctví námezdních sil byl však nutným důsledkem stavu, který přičiněním liberálů vznikl.

Jako poslední úroveň společenské moci přišla na řadu moc otcovská. Jejím zrušením se z rodiny stal trh sobeckých zájmů a boj každého s každým stejně jako v celé společnosti. Rozklad rodiny a jejích lidských a duchovních hodnot byl opět nutným důsledkem liberálního tažení proti moci jako společenskému zlu. Feminismus a zrůdné genderové ideologie pouze dokonaly započaté dílo zkázy.

Globální důsledky liberalismu v celé západní společnosti jsou zničující. Destrukcí přirozené hierarchie moci se otevřela cesta finančním a buržoazním elitám ke světovládě nad masami individualizovaných a bezmocných jedinců, cesta k nelidské tyranii peněz a kapitálu, pro niž nelze najít výstižnější název než plutokracie.

Pravda na pranýři

Aby toho nebylo málo, liberalismus ve svém běsnění za svobodu jedince odsoudil na pranýř i samotnou pravdu, onoho posledního tyrana, který brání vzniku svobodné společnosti bez autorit a moci všeho druhu, tedy i autorit duchovních či morálních. Pravda a poznání se staly zosobněním moci jako takové. Ten, kdo zná pravdu a nazve ji pravým věděním nebo závazným směrníkem pro všechny, stává se automaticky tyranem. Proto liberální svět ve své postmoderní fázi rozhodl negativně a nekompromisně o pravdě obecně platné – totiž že neexistuje jediná pravda pro všechny, neexistuje ani žádné objektivní poznání. Existují pouze pravdy subjektivní, mnohomluvné, přičemž samo vědění se omezuje na partikulární výpovědi, které si nemohou činit nárok na uznání v širším měřítku, než odpovídá omezené zájmové skupině či jednotlivci.

Ideálem světa libertariánů se stala různorodost názoru i zaměření, tolerance ke všem myšlenkovým směrům, popření svrchovanosti každé ideje, otevřenost všem kulturám a vnitřnímu přesvědčení, zkrátka otevřená společnost bez kultury, bez morální jednoty a bez všeho, co z ní dělá člověku blízký a obranyschopný celek. V takové společnosti není opravdu těžké zmocnit se všech prostředků moci pár dobře organizovanými skupinami a mafiemi, jimž rozhodně není cizí vnitřní hierarchie, stmelující morální síla a vůle k moci v organickém celku, jemuž nelze upřít klanově patriarchální charakter.

Zcela logickým důsledkem liberální destrukce moci je uchopení pojmu demokracie jako prázdné a paralyzující společenské organizace postavené na lži, klamu, pokrytectví a ideově i lidsky vyprázdněném dualismu globální moci a občanské společnosti spoutané právním státem.

Od neofeudalismu k organickým společenstvím

Západní společnost má tendenci sama sebe vidět a tvářit se jako společnost demokratická a svobodná. Nic z toho ovšem není pravda ani v nejmenším. Demokracie se projevuje nikoli vládou lidu, nýbrž svými nejčernějšími a nejošklivějšími stránkami, jakými jsou rovnostářství, podprůměrnost a intelektuální entropie. Svoboda jedince má výraz pouze v profánních sklonech člověka, v hédonismu, v konzumerismu a v potřebě uspokojováni nahodilých choutek té nejnižší kategorie. Skutečnou svobodu, existenciální svobodu, jsme již dávno ztratili.

Drtivá většina lidí žije v otrocké závislosti na trhu práce a sociálních dávkách. Do politiky a správy společenského režimu nemá jedinec šanci zasáhnout, pokud se vůbec ještě najde někdo tak odvážný a uvědomělý. Jsme svědky triumfu liberálně rovnostářské mentality nad jakoukoliv hierarchií hodnot i moci. Výsledkem je nihilismus, bezmoc a krize hodnot.

Myšlení intelektuálů postmoderní doby ovládají prázdné a nic neřešící universalistické ideje humanismu. Představa, že do všech lidí světa vstoupí mírový a tolerantní stav mysli tím, že nějaké humanistické organizace je zaktivizují, aby se chytli za ruce a provolávali hesla o nenásilí, míru a univerzálních principech žití bez ohledu na původ, rasu, náboženství či přesvědčení, nuže takovéto iniciativy jsou čímsi horším a nebezpečnějším nežli pouhou naivitou.

Liberální koncept svobody vytrhl jedince ze zakotvení v celku, naordinoval mu individualismus, zbavil ho identity a odcizil vlastnímu původu. Žádné individuum nemůže být svobodné, pokud nespojí fundament vlastní svobody s mocí společenského celku, který je schopen za svobodu jedinců nést záruky. Rozumí se pochopitelně celek, jehož je jedinec organickou součástí, nikoliv atomizovaná masa občanů liberálně demokratického státu a už vůbec ne tekutá směsice národností a ras v nadnárodní unii podobných států.

Zatímco démos západní civilizace se vaří a rozpouští v multikulturním kotli mocensky i kulturně bezprizorních jedinců, jediná vrstva společnosti, která si zachovala stavovské sebevědomí a tvoří organické a hierarchicky (patriarchálně) organizované společenství, získává postupně všechny materiální zdroje a mocenské páky k tomu, aby ovládla svět a ze zbytku populace si učinila své sluhy.

Zdá se, že z toho není východiska. Možnou cestou, a chtělo by se říci jedinou cestou, by byl návrat k přirozeným organickým společenstvím, v nichž se obnoví hierarchie moci v jejím stavovském uspořádání při existenci více mocenských vrstev a přirozených autorit. Zkrátka návrat k aristokratické úloze moci na všech úrovních lidského života. Tak chápali dobro a spravedlnost pro všechny myslitelé, filosofové a mudrci všech věků, dokud se nechopil zničujícího vlivu osvícenský liberalismus. Tuto ideologii plnou nepochopení, závisti a odporu k moci máme všichni tak zažranou v krvi, že bude opravdu těžké najít nějaký většinově přijatelný konsenzus pro společenskou obnovu. A muselo by se začít tam, kde přirozený řád moci padl jako poslední, v rodině, a to obnovením otcovské moci a povoláním muže zpět jako přirozené hlavy rodiny. Je zbytečné mlátit prázdnou slámu voláním po všeobecné bratrské spolupráci mezi lidmi sobě rovnými.

Tak uvidíme, co nastane dřív, zda se pod vlivem stále živé touhy po rovnoprávné společnosti, hledání systémů „přímé demokracie“ či libertariánské utopie nakonec dočkáme nového světového řádu pod otrokářskou vládou neofeudálních elit, nebo se homo sapiens změní v homo liberalis. Nicméně začínáme být svědky velkých geopolitických změn a soupeření velmocí, z nichž ty západní mají nakročeno ke zdrcující porážce. Do budoucna je proto možné očekávat vývoj pro ovečky liberálně demokratických režimů nepředstavitelný.