Sexuálním ďáblem ve chvilce

Anotace: Kdo z pánů by jím nechtěl být? Zpočátku je všechno samozřejmé a všechno jde tak nějak samo. Jen ty zkušenosti chybí. A po létech, když je zkušeností habaděj, najednou to taky občas nejde. Jak málo stačí, aby uvěřili pohádkám o zázračném elixíru mládí.

Můj miláček je úžasný. Je milý, pozorný, citlivý, přemýšlivý… Někdy až příliš a někdy až do krajnosti. A také je paličatý. Když si něco vezme do hlavy, má to tam. Naposledy to, že vyhodnotil sám sebe jako špatného milence. Marně mu denně opakuji, že jeho výkonnost na mileneckém kolbišti je skvělá, jeho úd dostatečně dlouhý, široký a bystrozraký a jeho sexuální potřeby shodné s mými. On je přesvědčen o opaku. Demonstrativně žárlí na souseda Bumbálka, který se na mě usmívá, drží mi dveře výtahu, když se potkáme, žoviálně švitoří o počasí i o tom, jak mi to sluší a v neposlední řadě si občas přijde půjčit něco do kuchyně, protože je čerstvým vdovcem. A když je někdo přesvědčen, těžko mu něco vyvracet. Můj miláček má ale především jednu důležitou a u mužů ceněnou vlastnost. Smysl pro humor. Onehdá mě úpěnlivě prosil, abych koupila v lékárně Clavin. A abych se informovala, který ze dvou druhů je lepší. Odmítám. Není to pro mě, tvrdím, nebudu kupovat něco, co není určeno mně.
„Miláčku to je pro tebe právě!“ nekompromisně sděluje do telefonu a jelikož hrozí slovní roztržka, ustupuji. V lékárně blekotám cosi o dárku, o legraci z kamaráda, potupně hledím na špičky svých bot a rozhazuji rukama. Postarší prodavačka se na mě podívá skrz brýle, nenechá mě ani domluvit, sáhne po paměti kamsi za sebe, pleskne krabičkou o pult a řekne věcně: „Kupte mu platinum, to zabírá.“ Jakmile přijde můj miláček domů, mávám krabičkou před jeho očima a neopomenu zdůraznit, že ta sranda stála osm set. Protáhne obličej, ale evidentně ho to neporazí. Krabičku položí na stůl a dost dlouhou dobu si jí netečně nevšímá. Teprve večer, když už se chystáme jít spát si vezme brýle, krabičku obřadně otevře, vyjme z ní dvě platíčka, která obsahují každé po čtyřech tabletách a podrobně zkoumá příbalový leták.
„Cože, čtyři tablety najednou? No to se snad zbláznili...“ Vezmu si dvě, rozhodne. To musí stačit. Zřejmě je jeho víra ve vlastní schopnosti méně otřesitelná, než-li si původně myslel. Je přeci jen v sedmapadesáti ještě nějaký chlap, ne! Účinek se má dostavit asi za hodinu. Můj miláček chvíli zevluje po bytě a po deseti minutách zkoumá obsah svých trenek.
„Nic...“ prohodí smutně směrem ke mně. Protočím oči v sloup: “Víš, co je to hodina?“ A jdu si sama pročíst příbalový leták. Máme čas. Po další půlhodině opět hledí do své pokladnice.
„Nic...“ přijde mi sdělit do koupelny. „Zlato, nepíší tam náhodou, že musí dojít k přiměřené stimulaci?“ ptám se a naznačuji.
„Aha... pojď, jdeme stimulovat...“ a už mě vleče za ruku do ložnice. Nechá mě ulehnout na mou polovinu a pak bázlivě, jako studentík přiléhá na okraj postele. Leží a napjatě očekává. Co? Výbuch, erupci, smršť…? Něžně ho pohladím po přirození. Nic. Klid. Můj miláček znervózní.
„Stimulace...“ opakuji. Aha, ano, dá mi nesmělou pusu. Pak druhou, třetí... Znovu pohled dolů mezi nohy. Zase nic.
„Nemysli na to,“ říkám mu a snažím se ho přimět k přirozenému projevu něžností, na které jsem zvyklá a které vždy tak dobře fungují na nás na oba. Nic. Zintenzivním stimulaci, vášnivě ho líbám a hladím. Nic. Vymrští se z lože a jde zapít další dvě tablety. Vrátí se na lůžko a začne úpět. Stimuluji o sto šest. Nic. Propadá zoufalství.
„Reklamuj to! To přece není možné!“ Jo, pomyslím si, já to půjdu reklamovat a co jim v té lékárně asi tak řeknu? Promiňte, dali jste mi šmejd, miláčkovi nestojí? „Jak jim to asi budu dokazovat, nevíš?“ Po chvíli můj miláček začne prudce dýchat a v obličeji červenat. Srdce mu prudce tluče a popisuje bolest hlavy. Panebože, aby tak ještě dostal infarkt!
„Já už vím, čím to je“, vykřikne náhle. Má to stimulovat penis… a protože já jsem celej život takovej kokot, že u mě to vlastně neví, co stimulovat, tak to začíná od hlavy.“ Dostávám záchvat smíchu a nakazím tím smíchem i jeho. Vtipkujeme na jeho účet dlouho do noci, protože nám nic jiného nezbývá. Miláčkův orgán zívl a šel spát.
„A víš, co je na tom, lásko nejhorší?“ prohlásí nakonec napůl znechuceně: „že jsem tímto definitivně dal šanci Bumbálkovi!“ Vyprsknu opět smíchy, obejmu ho jako hromádku neštěstí a v tom objetí usneme jako dvě hrdličky. Sexuální ďábel se, pravda, nekonal, ale vlastní recept na vylepšení sexu po padesátce jsme objevili. Za osm set dvakrát dvě hodiny smíchu. No nekupte to.