S novou lednicí spokojen nejsem

Anotace: Po mé minulé úvaze o problematice LGBT tu mám další závažné téma. A totiž - mám novou lednici a nejsem s ní spokojen.

Po mé minulé úvaze o problematice LGBT tu mám další závažné téma. A totiž - mám novou lednici a nejsem s ní spokojen.

Teď si jistě říkáte – „Jak je to možné, Davide, jakto, že s ní nejsi spokojen? Pověz nám to!“

Je to trochu malichernost, ale když si to žádáte, já nejsem ten, kdo bude něco bezdůvodně zatajovat.

Lednici jsem si vybíral dlouze a důkladně. Rozměry, co to umí, jakou to má spotřebu, přeměřoval jsem si to místo, porovnával jsem si vnitřní kapacitu a podobně. Dokonce jsem si k ní stáhnul technickou dokumentaci, nebo také „manuál“.

Protože ta stará stále fungovala, tak jsem si nakonec vychytrale chvilku počkal na slevu.

Lednici mi dovezli, vynesli.

„Já bych to zvládl i sám, ale takhle je to rychlejší,“ poděkoval jsem dvěma udýchaným nosičům.

Starou si odvezli, vnutil jsem jim ještě i starý monitor.

Byl jsem rád, že to je za námi, další náročný úkol splněn. Už jí jenom zapnout a narvat to do ní.

Ta děvka byla tak zabalená, ještě v nějakých igelitech, že mi to nakonec trvalo asi hodinu. Prý se má také uvnitř umýt, abych nepapal tolik chemie z továrny. Dobře.

A teď už jenom sundat ty TŘI nálepky.

Mě by zajímalo, jaký koumák vymyslel, že budou vyrábět tyhle spotřebiče, kde si člověk trochu vybírá i podle vzhledu, má to trošku nějak vypadat… a pak na to nalepí tři velké nálepky?

Ne, na těch fotkách ta lednice nebyla s třemi velkými nálepkami. Není vestavěná a ty nálepky jsou vidět. Dokonce, ono na bílém spotřebiči je to vidět až hodně. Přijde mi to trochu jako kdybych si nově omítnul barák, a někdo mi ho posprejoval barevným graffiti.

Možná víte, že existují různé druhy nálepek. Jsou takovéty pevnější, které když odlepujete, tak můžete celkem bezstarostně tahat a ono se to celé odlepí, aniž by se to roztrhlo. Takové tam byly dvě.

Ta třetí byla z rodu zlých sviní. Okamžitě se trhala. Použil jsem všechny léty ověřené metody – odlepovat to v různém úhlu, pomalu, různě šikmo… nakonec se to vždycky utrhlo. To lepidlo bylo silnější, než pevnost toho papíru. Navíc lepidlo i zůstávalo na lednici.

Nakonec jsem si musel donést židli, aby mě u toho nebolela záda, a asi 15 minut jsem to odtrhával kousek po kousku.

Umýt to od lepidla jsem si nechal na druhý den. Výsledkem samozřejmě je, že to je trochu poškrábané a když na to dopadá světlo v určitém úhlu, je to vidět.

Já vím, že existuje mnoho lidí, co si na tom spotřebiči tu nálepku nechají třeba 10 let.
A někdy to i je jedno, pokud máte třeba pračku někde v kumbálu.

Ale lednice je v kuchyni, jídlo je věc kulturní, nechci to mít denodenně provázeno vnímáním nějakých random obrázků od bandy kreténů.

Já si nenechávám zabordelovávat domov a MOZEK nechtěným odpadem, nechtěnými informacemi a vjemy. V mém domácím a v mém duševním prostoru nepřijímám věci „tak jak přijdou“.

Když je něco hnusné, tak to tady nebude. Když je na nějakém obalu, dóze, něčem, hnusný obrázek, nějaká fotka, nějaký ksicht, který tu nechci, tak já to nebudu mít doma měsíce postavené a koukat se na to každý den. Já nejsem kulturní smetiště.

Nechápu kuřáky, ne snad proto, že kouří – ale pokud si nechávají cigarety v té krabičce s obrázkem praskajícího nádoru oční bulvy pětiletého dítěte.

Že jsem si koupil nějaký výrobek neznamená, že se mi vetřete do života s hnusným obalem. Já si to přesypu do něčeho jiného, já to někam zavřu, já to alespoň otočím tím ksichtem ke zdi nebo obrázkem dolů.

Existuje cosi jako duševní hygiena. A o tom budu mluvit někdy příště.

Když jsem se dneska podíval do mailu (já se nedívám do mailu, když mi přijde notifikace, já se dívám do nepracovního mailu, jen když mám na to čas a chci), a koukám, přišel mi dotazník, jak jsem spokojen s novou lednicí. Tak vám to píšu.

Doufám, že jste si to dočetli až sem, vy burani!