Den na poště

Anotace: aneb trochu zdramatizovaný zážitek podle skutečné události

Však to jistě sami znáte. Přijde vám složenka, na které se skví buď peněžní částka, kterou musíte vyplatit z vlastní prázdné peněženky, nebo kterou dostanete (v tom případě se vám na poštu v prvních vteřinách možná i chce). Tak si jednoho dne uděláte volno, abyste si užili to nádherné čekání na nejbližší pobočce České pošty, v klimatizovaných místnostech a s příjemnými lidmi.
Když konečně nastoupíte do autobusu, tramvaje či trojelbusu, přehráváte si v hlavě pořád dokola scénu, kdy přijdete k přepážce, položíte před milou usměvavou slečnu či paní svou složenku, případně i občanský průkaz, a pak už jen ledabyle naškrábete na ten kousek papírku autogram a při příležitosti toho, že jste museli jet do města, si rovnou skočíte na nějaký nákup.
A tak s širokým úsměvem vystupujete u pošty. Vaše ústa ihned trochu povadnou jakmile zjistíte, že výtah nejede a vy musíte zrovna do posledního, dejme tomu pátého patra. Ale zatnete zuby a poslušně šlapete vzhůru. Když na schodišti v třetím patře vrážíte do spousty lidí, zdá se vám to zvláštní, ale s úsměvem si jdete za svým cílem.
Vyčerpaní a naprosto naštvaní se doslova doplazíte k určené přepážce a hledáte konec fronty. Ale... Fronta nikde! Řeknete si, jaký to krásný den, ale najednou do vás strčí svalovec, který by i Arnolda Schwarzeneggera strčil do kapsy, a posílá vás na konec fronty. Vytřeštíte na něj oči... Co? Ukáže kamsi dozadu směrem ke schodišti. Svěsíte ramena a potupně se zase vracíte zpátky.
Intuitivně očekáváte konec fronty někde ve třetím patře, kde jste poprvé narazili na spousty lidí, ale to byl další omyl. Mezitím, co vy jste se vesele drali nahoru a tam ještě veseleji předpokládali, že žádná fronta není, stačil se její skutečný konec ,,odplazit" až do prvního patra.
Kdybyste sumu, která je na složence napsaná, měli platit, seberete se a raději zase pojedete přecpaným a vydýchaným autobusem domů. Pokud však na složence je dokonce čtyřmístné číslo, které máte obdržet, zatnete zuby, obrníte se hroší kůží a stoupnete si na úplně první schod v prvním patře v domnění, že do hodiny byste jej mohli opustit a stát na druhém.
Vzduch se ani nehne a vám se zdá, že schodů přibylo a že se mohutně zvětšily. Navíc se zdá (a nejen vám), že fronta se nějak prodlužuje, ale zepředu, a vy místo toho, abyste se posouvali směrem vpřed (a vzhůru) klesáte stále do nižších pater. Možná je to jen klam, možná mezi první a páté patro neuvěřitelně rychlí a pracovití ukrajinští dělníci dostavují další podlaží v rámci ,,zefektivnění" služeb. Co nevidět se ale možná prostojíte až do suterénu. Okolo vás procházejí lidé s úsměvem na tváři a vy jen musíte dál čekat. Hodiny na zdi, které jsou v každém patře i mezipatře na každé chodbě umístěny tak dobře, aby je viděl snad i slepec, přitahují váš pohled čím dál častěji, ačkoliv vy máte pocit, že jste se na ně dívali naposled před několika hodinami. Ručičky se otáčejí dokola jako šílené, až vám na mysli vyvstane starý známý vtip o hodinách, které má v nebi každý z nás. A pokaždé, když někdo pomyslí na sexuální radovánky, ručička jeho hodin se o minutu posune. Ukazatele času, které míjíte v každé chodbě, by směle mohly konkurovat větrákům a vás na pár vteřin zabaví myšlenka, komu by tyto hodiny mohly patřit. Ani po důkladném rozboru této teorie se na vaší pozici nic výrazného nezmění a začínáte nervózně přešlapovat ze strachu, že vaše boty brzy zapustí kořeny.
Když lidí před vámi zničehonic začne rychle ubývat, oddechnete si, že už se snad dostanete na řadu. Ani nemrknete a před vámi je pusto a prázdno. Pousmějete se a ob dva schody vyrazíte do pátého patra.
Udýchaní, zpocení a vyčerpaní se pomalu šinete k okénku, za nímž na vás mžourá postarší úřednice skly tak tlustými, že by mohly tvořit okno v atomovém krytu. Čím více se ke spásnému okénku přibližujete, tím více se na vás ta paní usmívá. Přece jen milé úřednice nejsou přeludy jako vodníci a klekánice!
Vztáhnete ruku a už už chcete položit složenku na pultík, ale paní vztáhne ruku dřív a položí za okénko přepážky před vás krásně červenou cedulku, na níž je ještě krásnějším žlutým písmem napsáno ZAVŘENO.
V tom okamžiku z vás začnou padat desítky výrazů, u kterých by se dělalo zle i otrlým cenzorům s celoživotní praxí. Když po několika hodinách vaše hlasivky vypovídají službu a k vašemu obličeji se nečekaně rychle přibližuje polstrovaná podlaha psychiatrické léčebny, ještě vám bleskne hlavou myšlenka, zda se vám bílý odstín svěrací kazajky hodí k pleti a jestli je tento styl oblečení adekvátní pro setkání s doktorem Chocholouškem.