Čokoládový dort aneb Pohroma v naší kuchyni

Anotace: Jak jsem jednou něco pekla...

Stalo se to jednoho dne - je to už celkem dávno. Rozhodla jsem se (ano, přesně já, ta, která do kuchyně vleze jen v případě plného talíře na stole nebo nezvladatelné mlsné), že upeču svému drahému narozeninový dort. Jelikož má matka usoudila (zcela oprávněně, ale stejně mě to urazilo), že na to nestačím, rozhodla se mi pomoci. Nakonec se ukázalo, že jsme na to nestačily ani spolu…
Po smíchání všech surovin (což byla ta nejjednodušší část, která mě do značné míry uklidnila) vzniklo těsto. Těsto neidentifikovatelné hnědé barvy, sladké čokoládové chutě a velmi prapodivné konzistence (to mě zrovna neuklidnilo. Ochutnávku jsem s díkem odmítla.), které jsme o něco později (když bylo KONEČNĚ bez hrudek) nalily (nebo se o to pokusily) do připravené srdcové formy trůnící na připraveném pečícím papíře rozloženém na relativně stabilním plechu (Za A) byla jsem poučena, že přesně takhle se to dělá; za B) slovo relativně jsem použila schválně. Ten plech nebyl rovný ani náhodou, o stabilnosti se vůbec nedá mluvit). V prvních chvílích se zdálo být vše fajn. Stály jsme u našeho veledíla a hrdě se usmívaly. Jenže - pak se to stalo. Každá věc má nějaký háček. Když říkám každá - myslím to doslova. I to hloupé pečení s sebou nese nějaká rizika. Vypadalo to zhruba takhle - srdcová forma zcela nedosedla na ten „opravdu" rovný plech. To způsobilo, že těsto neidentifikovatelné konzistence se začala hrnout ven. Vůbec nedbalo na naše prosby ani zoufalé pohledy. Prostě si dělalo, co se mu zlíbilo. V tu chvíli moje matka zareagovala. Odstranila srdcovou formu. Těsto se rozteklo po celém plechu. Vím, že s tím počítala, ale přesto mě to jaksi šokovalo. Pak - s nehranou zručností - těsto z pečícího papíru přelila do připravené mísy. Zdálo se, že situace je zachráněná. Jenže...
Matka: Přines pečící papír.
Já: Kde je?
Matka se rozhodne, že bude lepší si pro pečící papír dojít, než čekat na mě. Učiní to ve velmi rychlém čase. Musím uznat, že měla pravdu - nebylo by rozumné čekat na mé hlemýždí tempo. Matka rychle stříhá pečící papír, rozkládá ho na plech, přikládá na něj zlobivou srdcovou formu a nalévá do něj těsto. Na očích jí vidím, že se modlí, aby se tentokrát ta hloupá hnědá hmota udržela na svém místě. Přání se jí bohužel nevyplní…
Matka: Přines puklici.
Já jen přikyvuji, padám na kolena a hledám tu zatracenou poklici. Mám ji! Podávám ji matce. Matka přikládá poklici na formu. Zbledne.
Matka: Je to malá poklice! Podej větší poklici! Rychle!!!
Zní to vážně naléhavě. Začínám zmatkovat. Zalovím hlouběji do útrob naší linky a nahmatám něco, co připomíná velkou poklici. Podávám ji matce,
Matka přikládá poklici na dort. Nic se neděje. Těsto teče dál. Vzdáváme to a vkládáme takto zmrzačený dort do trouby. Po chvíli těsto téct přestává. Zdá se, že máme vyhráno.
Sedíme společně na gauči a zhluboka dýcháme. Očekáváme výsledek.
Po půl hodině vytahujeme něco, co opravdu připomíná dort. Má to sice dobré tři centimetry na výšku a zvláštní okraje (to jak se vyteklé těsto rozpeklo), ale je to náš vypiplaný poklad. Stíráme si poslední kapky potu. Mise „narozeninový dort“ splněna a dokonce to nedopadlo tak hrozně, jak by se z mého líčení mohlo zdát.