Facebook - moderní droga

Anotace: Jednoho dne jsme ve škole dostali za úkol vyplodit sémiofejeton na libovolné téma:) měl jsem několik nápadů, ale u žádného jsem necítil, že je to "ono". Až jsem nakonec pro námět sáhl do hloubi vlastní duše...a nebo ne?:)

Vyplnit kolonku „email“… zadat heslo… a je to. Jsem opět tady. Nervozitou se mi třesou ruce a srdce buší jako o závod. Posledních několik desítek minut jsem byl nucen strávit „tam venku“. Vzpomínám. Přemýšlím. Rekapituluji.
Sluníčko bodá do očí, čerstvý vzduch, na který můj organismus není zvyklý, v plicích pálí jak oheň… je tam tolik věcí, které člověka obtěžují a rozptylují. Nevím, co na tom všichni vidí. Každá minuta se zdá nekonečně dlouhou, a při pomyšlení na množství informací, které mi zatím doma unikají, se mi do očí derou slzy. Co když právě teď se někomu z mých přátel stalo něco neuvěřitelného, o co se budou chtít podělit se všemi ostatními, a já u toho nebudu? Na ulici stále míjím něco, co připomíná lidi, ale vypadají jinak, než jak je znám já. Tihle se hýbou a dokonce vyluzují různé zvuky, a jejich ústa se přitom podivně pohybují. Připadám si jak vetřelec z jiného světa. Několik těchto „lidí“ se na mě podivně podívá, ale nikdo se nezastaví. Chybí mi mí přátelé, ale nemohu se s nimi nijak spojit. Ochablou rukou zajíždím do kapsy, kde obyčejně nosím mobilní telefon, ale mé vyzáblé prsty nic nenahmatají. Na rty se mi dere kletba, ale za ty poslední měsíce jsem ztratil schopnost artikulovat, tak zůstane nevyřčena. Jediné na co se zmůžu, je slabý výdech, doprovázený neidentifikovatelným skřekem, ze kterého mě samotnému přeběhne mráz po zádech a který ze mě na moment učiní střed pozornosti okolních bytostí. Necítím ruce.
Bezmoc, strach, vztek. Tyto tři emoce se ve mně mísí s pravidelností měsíční splátky za plyn. Pomalu se posunuji kupředu, ačkoli mě sráží na kolena vědomí, že můj cíl je v nedohlednu. Připadám si opuštěný uprostřed neznámých končin, odlišný od ostatních, co nejvíce to jen jde. V myšlenkách už jsem doma, ale palčivá bolest v zesláblých nohou mě ujišťuje, že mě od bezpečí domova dělí ještě několik stovek metrů. Přemýšlím o svých přátelích.
Petr se nedávno pohádal s Hankou, a dokonce si ji vymazal z přátel, tak to bude asi vážný… Pavla se chlubila, že se jim narodila čtyři krásná štěňátka a Honza pořád každého otravuje s tím svým farmařením. Pousměji se. Vzpomínám, jak mě Kristýna neustále láká, ať se přidám k ní do její mafie, ale tak dětinský nejsem. Mě stačí vyvenčit si svého virtuálního psíka a dát si pár kol v bowlingu. Tomu říkám adrenalin, když jedním kliknutím pošlete bowlingovou kouli vstříc desíti lahev připomínajícím kuželkám, a s každým metrem se vám zpomaluje dech a doufáte ve strike…
Ale minule jsem skoro dostal infarkt, protože v posledním kole, když šlo o všechno, tak mi najednou napsala Petra, že prý potřebuje poradit s něčím do školy! Tohle ať mi holka nedělá, takhle mě plašit. Za trest jsem jí chvíli ignoroval, a poté co jsem dohrál kolo, tak jsem jí nenuceně odepsal. To jí naučí.
Pak jsem si dal na odreagování pár kvízů, a dozvěděl jsem se, že jsem neuvěřitelně krásný, chytrý a sexy. Dokonce už vím i přesné datum své smrti, času mám ještě dost, tak si můžu užívat. Samozřejmě jsem se musel svým známým pochlubit tím, že nemám co dělat a celkem se nudím, čehož se chytlo pár známých, a nakonec z toho byla slušná diskuze… 54 komentářů, to je síla, co? My to někdy umíme rozjet…
Zatímco jsem bloudil v myšlenkách, zjistil jsem, že se mi podařilo překonat několik desítek metrů, a už dokonce vidím svůj dům. Zatnul jsem zuby a zmobilizoval veškeré zbývající síly, které v mých ochablých, téměř atrofovaných končetinách zbyly a za několik minut jsem stál před dveřmi svého domu. Projela mnou vlna úlevy a vzrušení, už jen jedno schodiště a jsem doma… Za několik dalších minut již sedím na své pohodlné židli a vrhám se do svého živlu. Pod rukama cítím tvar, který tak důvěrně znám. Málokdy mě má klávesnice dokáže tak potěšit, jako právě teď. Jsem zvědavý, kolik mých přátel je online, musím jim všem sdělit zážitky ze své strastiplné cesty na nákup…