První umění světa

Anotace: Studuji na střední škole se zaměřením na literaturu, a toto bylo zadání našeho úkolu - napsat na téma - Co považuji za umění.

Sbírka: Fejetonky a povídky

Když jsem dostal za úkol popsat v eseji, co považuji za umění, nemohl jsem se pro jednu věc, odvětví či dílo rozhodnout. Nakonec jsem došel k závěru, že rozepíši – ne, že se pokusím rozepsat vše, co za umění považuji. Opravdu se mi to z velké části povedlo, i když vzpomenout si na vše je skoro nemožné. Nazval jsem tu práci O všem umění kolem mne. A přesto to, co čtete nyní, není ona původní myšlenka. Není to esej, kterou jsem předtím napsal.
Tuto práci, kterou držíte v rukou, jsem napsal teprve včera, večer před odevzdáním, protože jsem právě prožil ojedinělý a silný zážitek. Vrátil jsem se z koncertního sálu Atrium, kde jsem prožil okamžiky tak poutavé a fantastické, že jsem se okamžitě rozhodl přepsat svoji práci a zaměřit se na nejstarší umění světa, na umění tak důležité, že provází člověka všemi etapami historie. Je to umění ojedinělé a přeci zahrnuje všechna ostatní umění a velebí je. Je to HUDBA!

Ano, již první lidé na této planetě ji znali. Již od prvních krůčků člověka po zemi je nám znám zvuk, tón i melodie. Vše mohlo začít pádem kaménku na udusanou zem, kapkami deště rozbíjejícími se o skálu či hladinu jezera, šuměním větví či silným zvukem hromu, ale ať to bylo cokoli, co spustilo tuto neuvěřitelnou řeku tónů a harmonie, prvním uměním vždy musí zůstat hudba.
Není na zemi nikdo, kdo by jí nebyl osloven nebo se s ní nesetkal. I ty nejprimitivnější národy žijí hudbou a potřebují ji ke svým radostem i strastem, ke svému životu i víře, k všednímu pobavení i rituálům a slavnostem. A stejně jako nenajdete člověka či neoslovenou kulturu neznající toto ušlechtilé umění, nenajdete v historii lidí žádné období, kde by se hudba nevyvíjela, a to bez ohledu na všechny války, epidemie a politické zvraty. Nenajdete žádné období, které by nezahrnovalo do svého vývoje svoji osobitou a jedinečnou variaci prvků, kterými jsme hudbu obdařili, svoji jedinečnou formu. Ať jde o nástroje, škálu znamének, not a harmonických a melodických prvků, ať jde o zpěv či instrumentální projev, vše je součástí mnohasetletého vývoje. Pokud člověk rozvíjí jen to, co považuje za nutné, potom hudbu chová lidstvo hluboko ve svém srdci. A proč?
Hudba není jen shluk tónů, zvuk nástrojů a rytmus povznášející naše smysly a duši. Hudba je mnohem víc. Hudba je literaturou, když zapisujeme plejády not na notové osnovy a sdělujeme tak lidem naše nová poselství. Hudba je architekturou, když z jednotlivých tónů stavíme chrám skladby. Hudba je poezie, když zvuk nástroje či hlasu zpěváka hladí naše smysly. Hudba je obraz, když z not vystoupí autorova vidina do plastických celků. Hudba je příroda, když lesní rohy vábí laně, harfa hovoří hlasem větru a trylek houslí souzní se zpěvem slavíka. Hudba je obraz krajiny, když moře smyčců odráží hlas klidného jezera či rozvodněné řeky. Hudba je vše kolem nás a ve všem kolem nás. Je v zeleném koberci trávy, podzimním šepotu listí i letní chladivé bouřce. Je v hlasu ptáků, šumění lesa a tříštění kapek vodopádu. Hudba je tlukotem našeho srdce.

Než ukončím svoji práci, musím se zmínit šířeji o důvodu, proč jsem si vybral právě hudbu. Pokud se Vám zdála moje vize příliš nadnesena, jsem si jistý, že po následujících odstavcích pochopíte, co mne oslovilo.

Byl raný večer, západ slunce právě přicházel a já vyzvedal svoji drahou a blízkou kamarádku, která mne pozvala na koncert. Ona, zapálená milovnice hudby, ke které nemám přirovnání, ochotná úctyhodné množství času věnovat cvičení na svůj zamilovaný nástroj. Já, ač hudebník a nadšený posluchač, přeci oproti ní hudební barbar. Rád poslouchám její vyprávění o koncertech a hudbě, která nemají konců, a která by svojí upřímností přesvědčila každého na světě.
Seděli jsme v očekávání a napětí na svých místech a čekali na příchod umělců, skvělého klavíristy Ivo Kahánka a půvabné zpěvačky Terezie Švarcové.
Program: Polské romantické písně na způsob Erbenovy Kytice a především Frédéric Francois Chopin a jeho sonáta pro klavír č. 3 h moll opus 58. Ojedinělý, dech beroucí prožitek, při kterém se v člověku chvěl každičký nerv od hlavy až po konečky prstů. Srdce tepalo v rytmu klavíru a harmonii tónů, duše se zachvívala v náporu malebnosti a povznášejícího pocitu, jako by člověk neměl pod nohami pevnou zem, ale perský koberec tkaný z tónů. Jako by se ocitl v jiné dimenzi bez zemské přitažlivosti, bez problémů všedního života, bez vědomí reality tížící mysl. Reality? Ne, žádná v té chvíli neexistovala. Jen já, blízká osoba a Chopinova klavírní sonáta v podání mistra.
Na jeho výraz nelze zapomenout. Jistě hrál mnohokrát tuto skladbu, ale jako by stejně stále v napětí očekával, jakou výzvu mu autor přichystal dál. Jako by každý tón klavíru byl odrazem jeho duše, každé zachvění struny bylo jeho dechem a každý úder kladívka byl tlukotem jeho vášně. Jeho prsty jako by srostly s klapkami klavíru a on žil v nepředstavitelné a opojné symbióze se skladnou. Ano, jeho prsty byly jako srdeční vlásečnice, které dávaly a zároveň přijímaly od klavíru jeho sílu, z něho i ze skladby od geniálního skladatele, který zanechal mistrovi své skryté poselství se vzkazem – rozlušti jej, prociť a pochop.
A jeho umění? Tóny přelévající se ladně jeden na druhý jako lekníny brázdící klidnou hladinu a zároveň moře přecházející v rozbouřený oceán. Nikdy nezapomenu na jeho pohled v závěrečném Finale – Presto non tanto, kdy mistrův pohled naznačoval silný umělecký trans a závěr v ještě silnějším „hudebním orgasmu“. A na konci – hluboký výdech – snad únavou nebo zklamáním, že není jak pokračovat dál.
Vstával jsem z místa naplněný zvláštní lehkostí. Třásla se mi kolena, úžasem se mi chvěl hlas. V hlavě jsem měl stále mistrova slova: „Snažím se pochopit, co skladatel cítil, a potom se snažím vyjádřit, co cítím já.“

A tím vlastně končím svoji esej na téma umění. Touto větou rozšířenou o několik slov:
Hudba je o vyjádření pocitů a emocí, o citu a chápání, o povznesení. V tom je celé její kouzlo a umění, že dokáže člověka oprostit od všedních věcí zatěžujících jeho mysl. V tom je celé umění hudby, tak krásné, složité, vše postihující a opojné. Je to vyjádření všech myšlenek najednou. Dokáže nás uvolnit i sklíčit, rozesmát i rozbrečet, pobavit i donutit k zamyšlení, otevřít naši duši nebo nás uzavřít do vlastního světa. Hudba je největší umění a dar přírody a člověka člověku. Hudba je umění nad všechna ostatní. Je literaturou, je architekturou, je malířstvím – je kouzlem!