PORTRÉT POEZIE Něco o nás, mistrech slova i pera.

RU 82 Fejetony, sloupky » Ostatní

      Ne, není to další povídání na P!

      Nová, velmi inteligentní i ušlechtilá hra. Ušlechtilá ale podle toho, s jakým úmyslem se do ní vstupuje. Tato hra, bohužel, vyžaduje tolik času, že může být jen částečným koníčkem, ale mohla by být i celodenním zaměstnáním. K plné účasti –  psaní a vkládání básní, přečtení všeho tam zveřejněného, hodnocení alespoň toho, co vás mimořádně oslovilo – den nestačí. Je to částečná kratochvíle jen pro osoby v domácnosti, nezaměstnané a důchodce všech druhů.

       A zde bych to ještě upřesnil. Alespoň já, také důchodce, k čemuž ještě bych připsal plně vytížený. A to tak, že nostalgicky vzpomínám na dobu zaměstnání, kdy po pracovní době jsem měl skutečné volno.nes jsem klesl až tak hluboko, že mám pracovní dobu neomezenou a s náplní, že každý večer si píši úkoly na příští den a raduji se, když nějaký splněný škrtám a smutním při přepisování nesplněných na  příští den.

      Této hry se zúčastňuji velmi omezeně již přes rok. Omezeně proto, že někdy se mi povede sotva vložit jen jednu báseň. Mé poznatky. Nikdy a všem nelze vyhovět. Některé básně jsou  třeba jen moc krátké, jiné zas zbytečně rozvláčné. Největší požadavek na  tvorbu je,  aby se kritizované dílko co nejvíce připodobňovalo stylu, tedy představám stylu kritika. Jiní zas přísně trvají na rýmu a rytmu. I přesto, nejvyšší literární kapacity tvrdí, že rým a rytmus se už dávno nenosí. Prý je to jako s módou. Každý si obléká co chce. To stejné platí i o veršování. Upřednostňuje se volný verš a nezávislý rým! I básně krátké, svým obsahem mohou být dlouhé. Myšleno s dlouhou platností vyřčeného i když používanější je myšlenka, moudrost, spíše hluboká.

       Já se domnívám, že nejdůležitější je, o čem báseň vypovídá. Bohužel mezi mladšími převládá trvalá snaha po morbiditě. Opěvováním strašidelného tajemna, typu: „Zahalen černým hávem a neproniknutelnou tmou, u hřbitovní zdi pozoroval, když najednou kostlivec, náhle osvětlen lunou, vrhal stín na svůj rov.“ Bohužel, píše se verše i vulgární. Nějak to nemohu sloučit – vulgární a básník. A přece i tito jsou obdivováni

     Teď to nejpodstatnější. Jako všechny i věci neživé, také básně mají duši. Několikrát jsem již použil, že i někteří lidé, kdyby duše byla vidět, zejména ženy, by byly daleko krásnější. Takže poznat duši básně pro čtenáře není snadné, ale pro pochopení obsahu rozhodující. To je ta pravá odpověď na známé, „co tím chtěl básní říci?“.

      Ale pozor! Popisovaná hra má i svá úskalí. Zúčastňují se jí i jacísi, já jim říkám „cupovači“, kteří snad z dlouhé chvíle chtějí lidem škodit. A nebo podle tvrzení, že kdo není schopen sám nic vytvořit, stává se alespoň kritikem, přímo číhají na další oběť, aby zveřejněné dílko i přesto, že každé má svou cenu, beze  slova ohodnotili pětkou, čímž autora notně otrávit.

        Kritika  by měla být především konstruktivní. Mělo by z ní být na prvý pohled zřejmé, že kritik svou formou především nabízí pomoc. Nejlépe se přijímá kritika věcná a povzbudivá.

Hned se pozná, když si někdo kritikou léčí své neduhy, případně pocit méněcennosti. Z praxe vím, že „propadák“ nebo nezáživná báseň, je čtena jen bez komentářů a hodnocení. K tomu dodávám svou omluvu ve vysvětlení:

      „Píši jen to, co vše Múza mi napoví.

       Škoda, že o rýmu, rytmu, nic neví.“

        Umět psát cokoliv a především básně, to je vzácný talent. Přímo dar! Říká se, že dar od Boha. Ale my, co v Boha nevěříme, tak  komu děkovat, ani nevím.

       Talent není dán každému,proto si jej  považujme co nejvíce!