Devět stupňů k pravé duchovnosti

Anotace: védská moudrost starých Slovanů

 

Védská moudrost Slovanů popisuje devět stupňů duševních sil, které v sobě musí člověk od narození postupně aktivovat, aby se utvořil v plné duchovnosti. Co tyto stupně znamenají a jakým niterným zráním musí člověk projít, aby se oněm dalo mluvit jako o duchovně rozvinuté bytosti?

Uveďme si nejprve v přehledu všech devět stupňů duševních sil a heslovitou charakteristiku člověka, který se ve svém duševním vývoji nachází na daném stupni, a tudíž vládne všemi silami na stupních nižších:

1. Síla instinktu – Instinktivní (nejnižší) člověk.
2. Síla smyslu – Smyslový, sentimentální člověk.
3. Síla rozumu (intelektu) – Rozumný, intelektuální člověk.
4. Síla vůle – Volní člověk.
5. Síla mysli – Myslící člověk.
6. Síla slova – Tvořivý člověk.
7. Síla duše – Oduševnělý člověk. Od duchovního se odlišuje jinou úrovní.
8. Síla umu a vůle – Zduchovnělý, umný člověk, který tvoří s pomocí Ducha.
9. Síla Ducha a víry – Duchovní člověk.

Síla instinktu

Instinkt představuje nejnižší duševní schopnost a zahrnuje i zvířecí pudy. Převahou instinktu v jednání člověka se z něho stává mírně zušlechtěné zvíře. V názoru lidí bývá instinkt často zaměňován s intuicí. Řekne-li někdo: „Vycítil jsem instinktem, jak se věci mají,“ je mnohem blíže pravdě, než když prohlásí: „Byl jsem veden svojí intuicí.“ Ve většině případů, kdy lidé mluví o intuitivním jednání, jde právě o instinkt. Instinkt je buď vrozený (pudy), nebo nabytý zkušeností (funkce podvědomí).

Setká-li se člověk s nějakým novým jevem, pro nějž nenachází analogii, nezbývá mu nic jiného než tento jev prozkoumat svými smysly, a tak zjistit jeho účinek na vlastní bytost. Výsledný dopad jevu, jak je nakonec vnímán v pocitech, zda byl jeho účinek slastný či bolestný, milý či odpudivý, prospěšný či škodlivý, se následně zapíše do podvědomí ve formě hodnotového soudu dobrý – špatný. Tak vzniká podvědomá zkušenost. Při každém dalším kontaktu se stejným či podobným jevem vrací podvědomí okamžitou pocitovou reakci ve shodě s dříve provedeným hodnotovým soudem.

Instinktivní člověk potom obvykle jedná vstřícně či odmítavě podle této zautomatizované pocitové reakce. Není myslím nutné dlouze vysvětlovat, nakolik podvědomé jednání může být a často bývá zavádějící v případě, že automatický hodnotový soud byl uplatněn čistě na základě vnější podobnosti. Takovým způsobem například reagují lidé při výběru svého partnera podle „prvního dojmu“. Dát na první dojem znamená řídit se pocitovým vnímáním daného typu člověka podle toho, jak ho máme zasunutý v podvědomí. Ve skutečnosti se však v novém případě jedná o úplně jiného člověka. Jaké to má dopady v případě rychlého vzplanutí či odmítnutí není těžké odhadnout.

Pokud je onen „první dojem“ spojován s intuicí, coby vyšším, neřku-li transcendentním vodítkem, jde o hluboký omyl. Tomuto klamu nejčastěji podléhají ženy. Stejné pozadí mají i slovutné „energetické bloky“, s nimiž pracuje módní psychokinetická terapie. Nejde o nic jiného než o manipulaci podvědomím lidí, pro něž je instinkt svrchovanou duševní silou a řídí jejich jednání.

Síla smyslu

Pro spojení smyslu s duševními silami člověka je nutné pojem smyslu rozšířit za kategorii pouhých receptorů vnímání hmotné reality, k nimž patří známých pět smyslů reagujících na přímé podněty fyzického světa. Mít pro něco smysl má hlubší význam. Podle védské moudrosti našich pět smyslů představuje čtyři kanály vnímání zprostředkující základní orientaci v čtyřrozměrném světě hmotného časoprostoru.

Člověk byl však původně geneticky disponován více kanály vnímání, přičemž rozsah těchto schopností se liší podle rasové predispozice. Černá rasa má šest kanálů vnímání. Na druhé straně evolučně nejvyspělejší bílá rasa je původně schopna získávat informace o světě s využitím až šestnácti kanálů vnímání. Míšením ras se tyto schopnosti značně omezily.

Naši slovanští prapředkové dbali o to, aby každý dospělý příslušník rodu měl otevřených minimálně osm kanálů vnímání. První čtyři kanály zprostředkované našimi pěti smysly fungují u každého zdravého člověka vždy. Další čtyři kanály je nutné rozvinout správnou výchovou, učením a vedením mládeže v duchu přirozené tradice a úcty k životním jistinám rodu.

Pátý kanál je duševní vnímání. Patří sem smysl pro vzájemnost, empatie a všechny emocionální vazby utvářející vnitřní celistvost společenství. Duševní vnímání je dnes vytlačeno odcizením, individualismem a v obecném smyslu politikou či politikařením v rámci totalitního státu, jímž se běžný občan uzavírá do klece přiznaných práv a přikázaných povinností.

Šestý kanál vnímání má pro současníky již prakticky nepředstavitelný význam. Védská tradice zde mluví o schopnosti vnímat vyšší energetické hladiny universa a projevy života v jeho transcendentním založení. Je možné hovořit o vnímání nám skrytých souvislostí prvotní energie stvoření (sanskrt: prakrti – pralátka). Taková schopnost vnímání byla v naší historické době zcela přebita křesťanským náboženským učením likvidujícím v člověku prozíravost, samostatné myšlení a touhu po svobodném poznání. Po smrti Boha svým destrukčním dílem vše zpečetil přízemní a z duchovního hlediska primitivní ateismus.

Sedmý kanál v pořadí souvisí s vnímáním mnohorozměrné rodové paměti. Rod o sobě je vyšší bytost, která má vědomí o všech svých příslušnících. Každý jedinec jako součást rodu má možnost vnímat všechny pokrevní, duchovní a dědičné predispozice, poznávat tradice, získávat smysl pro rodovou kontinuitu a vědění cestou společných obřadů, uctívání předků, aktivního podílu na společném díle a v neposlední řadě naslouchání moudrým stařešinům.

Osmým kanálem, jímž se završuje zdravý život a organické bytí celého rodu, je smysl pro harmonii s přírodou. Žít v souladu s přírodními zákony, jejími živly a přiměřeně užívat darů přírody, bez nichž žádná pozemská bytost nemůže dlouhodobě existovat, to by měl mít člověk zakotveno ve své duši jako ničím nezkalený cit pro samoregulaci, samoobnovu a vnější rovnováhu. Vše, čím člověk koná proti přírodě, škodí sobě samému. Pokud dnešní člověk ztratil smysl pro reflexi svého konání ze samotné přírody, potom může již jen sám nad sebou udělat kříž a doufat ve vyšší síly, že se ho ve chvíli nejtěžší zastanou.

Ostatních osm vyšších kanálů vnímání má cosi společného s aurou, s vnímáním informací z kosmu, jež moderní věda zahrnula pod jeden pojem „paranormální jevy“. Nemá proto smysl je v tomto pojednání rozebírat – vymykají se totiž chápání drtivé většiny současných lidí (autora článku nevyjímaje).

Síla rozumu

Pro všechny racionalisty, logiky a zastánce realistického názoru mám špatnou zprávu, rozum jako duševní mohutnost je z celkových devíti teprve na třetím stupni duchovní a kognitivní zralosti člověka. Bohužel tomuto stupni odpovídá i úroveň poznání naší slavné racionální a empirické vědy. Bytost disponující pouze rozumem, smyslem a instinkty patří do živočišného druhu „zvířat obdařených rozumem“.

Síla vůle

K tomu, aby mohl alespoň rozum převzít svoji řídící roli v jednání člověka, je nutná ještě síla vůle. Pouze volní člověk jedná podle rozumu. Naopak samotná vůle bez rozumu zjevně nenachází smysluplné uplatnění. Teprve vůle podložená rozumem dělá z lidského balíčku citů a sentimentu rozumného člověka.

Rozum coby vyšší organizace hmoty obdařené vůlí, taková je nakonec i definice pojmu „homo sapiens“ jakožto materialistické pojetí člověka moderní vědou i filosofií. Jakkoliv je z hlediska védské moudrosti rozumné jednání zcela nedostatečné k tomu, aby se člověk stal bytostí hodnou toho jména, to znamená duchovní bytostí, je nutno říct, že je dnes těch lidí, kteří jednají podle rozumu, jen velmi málo.

Nezapomeňme ale dodat, že člověk ponížený na tyto čtyři duševní mohutnosti se stal předlohou pro všechna zkoumání lidské přirozenosti především ze strany křesťanské teologie. Je možné rovněž říci, že právě judaisticko-křesťanská náboženství omezila lidskou bytost na čtyřrozměrný plagiát člověka pod stigmatem jeho nekompatibility s reálným světem, z něhož má být věřící člověk teprve vykoupen pokáním a spasen v božím království.

Síla mysli

Podle východní filosofie mysl určuje celkový vnitřní stav člověka a ovládnutí mysli je podmínkou vnitřního klidu, čistoty a vyrovnanosti. S očištěnou myslí se člověk otevírá vyšším formám vnímání. To je smysl meditace. Zde teprve dostatečně chápeme, nakolik síla mysli vyžaduje na nižším stupni rozvinutou sílu vůle. Bez dostatku vůle nelze ovládat ani mysl.

Mysl však není totéž, co rozum. Mysl může využívat rozumu. Na druhou stranu rozumný člověk ještě není bytost myslící. Mysl v sobě zahrnuje vyšší formu inteligence než pouhý intelekt. Myšlenka sama o sobě nemusí být v souladu s rozumem, to však neznamená, že je nutně nesmyslná či nesprávná.

Rozum dokonce i v řeckém pojetí „logu“, obzvláště v aristotelském významu toho slova, nemá sám o sobě poznávací schopnost, a už vůbec ne sílu platné erudice, smysluplné kreativity či tvořivosti. Popatřit myslí na dosud skryté formy existence a začít tušit hlubší souvislosti, na to sám rozum nestačí.

Síla slova

Popsali jsme sílu mysli jako mohutnost působící za hranicí čistého rozumu. Mysl sama o sobě však ještě nemá sílu dát svým myšlenkám obecně srozumitelný tvar. Není vpravdě uchopitelné myšlenky, dokud nedostane svoji sdílnou formu pomocí slova. Dokud se nevyslovíme, dokud své myšlenky nezformulujeme do jazykového výrazu, dotud nebyla síla mysli dostatečně uplatněna.

Nelze myslet Něco, aby vše, čím to naše mysl projeví navenek, byla věta: „Cítím, že to mám.“ Nelze ani cokoliv popírat výrokem: „Já to cítím jinak.“ Cítit neznamená myslet. Kdo Něco jen cítí, a nedokáže se srozumitelně vyslovit, ať mlčí a naslouchá slovům moudřejších a vzdělanějších. Pak se pod převahou síly slova promění i jeho vlastní cítění.

Galští kněží se nazývali druidové. K tomu, aby se z učedníka stal uctívaný vykladač Pravdy, musel se dotyčný naučit celé vědění druidů nazpaměť. Trvalo mu to obvykle 20 let. Toto učení, tento zdánlivý dril nebyl samoúčelný. Pravda se stává věděním teprve tehdy, když může být vyslovena v ustáleném významu i smyslu. Teprve síla slova dělá z učení úctyhodnou moudrost, teprve síla slova získává své žáky k následování ve společném názoru a vojáky k obraně duchovního dědictví. Z téhož důvodu můžeme říci, že současné školství nikoho nevzdělává ani nevede k vědění či moudrosti, když se z jeho metod výuky odstranilo získávání znalostí, když se přestalo zkoušet, zda je žák schopen své znalosti jasně a zřetelně formulovat z vlastní mysli a paměti.

Na úrovni síly slova se rovněž začíná koncentrovat tvůrčí energie, zdá se, že bez schopnosti vládnout slovem nelze mluvit o skutečné tvořivosti. Člověk není tvůrčí, pokud neumí dát věcem tvar a pojmenovat ho, vyjádřit se o jeho smyslu. Setkání s tvůrčím člověkem přináší zcela novou zkušenost. Člověk tvořivý v pravém smyslu toho slova je odrazem nejhlubší podstaty života, jeho ryzího principu. Takový člověk vyžaduje a také si zaslouží otevřenost srdce a v jeho blízkosti se nachází tajemství pravé lásky. Na to by měl pamatovat každý, kdo k lásce hledá cestu.

Proti tomu jako smutný kontrast vystupuje současná orientace na bezduchou kreativitu, na design, umění iluze, poezii jakožto „hru se slovy“, všechny možné i nemožné výplody návrhářů, šokující monstra architektů, novost a neotřelost za každou cenu – jde v takovém případě vůbec ještě o tvorbu?

Síla duše

Hle, jak vysoko musí být člověk, aby se mohl nazývat oduševnělý. Takový člověk ovládá mysl, aby vydala plody tvořivosti, takový člověk dává věcem tvar a smysl, slovy se vyjadřuje k jejich pravdivému obsahu, takový člověk žije duševním pohybem a veškerý pohyb nižší úrovně, kam patří sport, hry, zájmové aktivity či návštěvy kulturních představení, ponechává na chvíle odpočinku, regenerace, péče o tělo a fyzické uvolnění. Takové aktivity, jimiž dnešní lidé vedle existenčního obstarávání vyplňují veškerý ostatní čas, nic podstatného nerozvíjí.

Podle védského vědění mají duši všechny objekty v přírodě, a patří k nim i bytosti nerostného charakteru. Vše z oblasti vnímatelného světa má totiž původ i základ v prapůvodní energii života. Princip našeho života, tvořivý a směřující k dokonalosti, vychází z prvotního impulsu světla. Duše je hybatelem tohoto principu a s pomocí světla poznání zraje ke kráse zušlechťováním na cestě evoluce od nižších k vyšším životním formám.

Tak i smysl života lidského jedince je předurčen k tomu, aby rozvíjel svoji duši a dospěl tak postupně k vyšší formě duchovnosti. Síla duše je předstupněm Ducha, jímž se člověk hlásí k vyšším světům universa, ke svým božským praotcům. Rozvojem duchovních schopností se teprve člověk začíná dotýkat transcendentna, oné vyšší sféry bytí zaplněné mnohorozměrnými a pomocí základních smyslů nezjistitelnými bytostmi.

Síla umu a vůle

Rozvojem duševních schopností tvůrčího člověka v jeho volním zápase o vyšší hodnoty a poznávání pravdy se stává člověk umným. Naši slovanští předkové ho nazývali zduchovnělým. Um vyžaduje účast vůle, neboť umným se člověk nestává bez boje a snahy. Povšimněme si, z jakého podloží vyrůstá umění. Umělec musí být člověk umný, musí projít všemi sedmi stupni duševního vývoje, aby mohl tvořit pravé umění. Zde nacházíme kritérium hodnoty uměleckého díla.

Pravé umění plodí dílo silou rozumu, silou mysli, silou slova a silou duše. Každý umělec hodný svého jména vládne všemi těmito silami, má rozvinuté všechny dostupné kanály vnímání. Mistrovské umělecké dílo je potom výsledkem hlubokého zápasu o smysl života, pravdu, dokonalost tvaru, nejjemnějších výrazových forem krásna, jinými slovy o význam estetična v jeho nejhlubším a mnohorozměrném obsahu.

Umný člověk je na prahu pravého vědění, síla umu a vůle ohlašuje vůdčí osobnost, k níž by se měly upínat oči ostatních lidí, pokud nechtějí upadnout do temnoty a otroctví. Na takovém stupni duchovního vývoje se nacházejí osvícení vládci, učitelé národů, všichni bojovníci za pravdu a mučedníci pravdy. Takových lidí je dnes, zdá se mi, strašlivě málo, a pokud existují, žijí na okraji zájmu společnosti. A to je děsivé.

Síla Ducha a víry

Síla Ducha je nejvyšší schopnost člověka, k níž dospěje pouze jedinec na duchovní cestě poznání. Poznáním jediné a nejvyšší pravdy dochází duchovní člověk k víře. Zde je nutné vysvětlit, že slovo víra má ve védské tradici zcela jiný význam, než se dnes chápe. Věřit něčemu, věřit v Boha, aniž to Něco bylo proniknuto hlubokým poznáním, to není víra v původním slova smyslu.

Slované měli slovo „RA“ pro prvotní světlo zavádějící do kosmu princip pozitivní existence života. RA jako světlo poznání znamená nejvyšší zdroj vědění, nejvyšší pravdu o světě. Ví-RA potom znamená mít vědění o RA, směřovat k nejvyšší a jediné pravdě, k pravdě objektivní.

Typy slovanských duší.

Závěrem si ještě uveďme, do jakých kategorií podle duševní vyspělosti naši slovanští předci dělili lidské bytosti. Bytost hodná pojmenování Člověk je osoba řízená osmou a devátou úrovní duševních sil, přičemž zdroj těchto sil vychází z transcendentální podstaty.

Lidská bytost sedmimocná, tedy disponující sedmi úrovněmi duševních sil, se nazývá Lida.

Trojmocné bytosti, jimiž je převážně zaplněna dnešní západní civilizace, mají v názvu Žit. Jedná se o rozumná zvířata bez vyšších duševních schopností.

Proti těmto kategoriím člověka transcendujícího na světlou stranu vesmíru (k nebeským sférám), kde vládne pozitivní životní princip, stojí podobné kategorie lidí cizího původu, které psychicky a mentálně odmítají duchovní vzestup, cestu ke světlu, a v jejichž názoru nenachází místo nic, co neodpovídá jejich subjektivní představě o životě.

Lida tak má protějšek v názvu Nelida, Žit v názvu Nežit.

Opak Člověka s vyššími schopnostmi, ovšem položenými na oltář hrabivosti, moci, ovládání, parazitismu a zotročování druhých lidí, kteří mu mají sloužit, se nazývá Běs.