Ach ti ekologové

Anotace: fejeton pro kamarádku do školy, když chcete písněte názor

„Ach ti ekologové,“ povzdechla si jednou naše stará a moudrá babička, kdysi, při sledování večerních zpráv a dodala: „ty blbý Rakušáci nás zas nechtějí pustit přes hranice.“
To bylo jen tak pro začátek, takový nástin, ekologie sice může prospívat přírodě, ale třeba také škodí lidem, kteří zrovna toho dne chtěli jet do Vídně dát si tam vyhlášený dort Sacher a taková blokáda jim úplně zkazí chuť. Čili jak říkal už mistr Jan Hus „všeho moc škodí,“ i když on to říkal ve spojitosti jakého si ohně, že on se prý u něj občas také rád ohřeje.
Ale neodbíhejme od tématu, vždyť taková vyteklá radioaktivní voda, zkroucené palivové tyče a dalších asi 615 havárií, lze považovat a řekněme si to upřímně za takové temelínské dětské nemoci, které se časem vyřeší.
Oproti tomu se jako opravdový problém globálního rozsahu jeví výstavba větrných elektráren v krušných horách, která by svým hukotem rušila tetřívky z námluv. Uznejme tedy, že většině z nás je bližší vzteklý a tokající tetřívek s pářící se samičkou, než samotná nepářící se elektrárna, pročež většina lidí považuje ekology tak trochu, no možná i víc, za podivíny pachtícími se v polárních mořích za březí velrybou nebo vyvěšující transparenty s nápisem Greenspeace na kouřící komíny.
Pak jsou tu ovšem i daleko vážnější útrapy jako je globální oteplování, to je ale sporné, neboˇse pořádně neví jestli se na něm lidé podílejí značnou měrou nebo je to zanedbatelné a vytváří jej sama příroda jako přirozený proces doby meziledové... a v tom případě by mne zajímalo co bude obyvatelstvo planety dělat až nastane mrazivé globální ochlazování.
Nejlepší by bylo jak to dělají některé přírodní národy, třeba africký kmen Samburů – uctívají přírodu, to špatné co jim přináší (sucha) neodsuzují a za to dobré jí z celého srdce děkují.
Ale od toho jsme my již na míle daleko zvyklí žít v luxusu a v pohodlí a nebylo by zase tak až od věci vážit si naší matičky Země,vždyť každý může přispět svou troškou do mlýna. Nemýt auto u potoka, neodhazovat odpadky jen tak nazdařbůh, či sešlápnout PETku a vnutit ji do chřtánu kontejneru a jistě ještě mnoho dalších.
I u nás žil jeden zapálený ekolog, běhal po lese, kde spíral odpadky, vyhrožoval roztátím ledovců, prosil o zelený háj, v obchodě odmítl nazelenalý salám, bil se o práva králíků na čerstvou mrkev. Nejedl vepřové a raději by se nechal sníst než aby ho snědl.
Zkrátka ekolog skrz na skrz ekologií prolezlý.
Potkala jsem ho takhle jednou na pěšině u řeky, zrovna když sčítal, zrovna když sčítal stavy bobrů na hladině a povídám mu: „že toho ještě nemáš dost, takovej mladej a už takovej cvok.“ Začal něco křičet a hartusit že toho je prý všeho potřeba. Přerušila jsem ho a říkám: „víš co, dám ti jednu radu – zabij bobra zachráníš strom.“
Tím jsem mu nasadila brouka do hlavy a on od té doby jenom chodil jako tělo bez duše. Pak mu ruplo v bedně, pokousal babku Hrzánovou a od té doby češe kožíšky veverkám v Bohnicích.