Můj život s panickou poruchou

Anotace: Příspěvek je skutečným vyznáním člověka postiženého psychickým onemocněním, panickou poruchou, která v dnešní době ohrožuje každého.

„Co Tě nezabije, to Tě posílí“
Friedrich Nitsche

Věnováno mému muži a lékařce

MŮJ ŽIVOT S PANICKOU PORUCHOU

„Pan – bůh lesů, lovců a pastýřů. Narodil se s kozlíma nohama, rohy a dlouhými vousy, takže z něj jeho matka dostala strach – dodnes po něm nazývaný „panický“ – a utekla. Svým vzhledem naháněl „panický strach“ nejen krásným nymfám, do kterých se zamiloval, ale uměl vyděsit i pastýře, kteří ho vyrušili ze spánku, nebo dokonce zahnat na útěk celé vojsko.“
Herman Erik. et. kol, Panická porucha v neurologii a kardiologii

Panika! Mám strach, nevím, kam utéct, srdce mi tluče, nemůžu dýchat! Mám pocit, že každou chvílí zemřu……….. POMOC!!

…..JAK TO ZAČALO

Jak začaly mé peripetie s panickou poruchou? Naprosto banálně.
Krásné léto, dovolená v Itálii. Je po obědě a s manželem si užíváme odpolední siestu.
Někdo klepe na dveře. „Dále!“ Volám. Vchází má dobrá kamarádka a říká : „Pomoz mi, Šárko, mně je nějak špatně.“ „Jak špatně?“ ptám se. „Nevím. Točí se mi hlava, celá se třesu.“ Pozorně jsem se na ni zadívala a klidným hlasem jsem řekla: „Jani, lehni si, zavři oči a zvolna dýchej.“ Vzpomněla jsem si na hodiny psychologie a rady z příruček. Díky relaxaci došlo k úlevě a kamarádka se zklidnila.
Za několik dnů po této příhodě se u mne projevil první záchvat paniky. Z ničeho nic jsem pocítila silnou úzkost, přecházející do silného strachu, točila se mi hlava a připadalo mi, že jakákoliv činnost je naprosto heroickým výkonem. V té době jsem ještě nevěděla, že se jedná o nemoc. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Ty hrozné pocity stísněnosti, strachu a bezmoci. Nikdo mi neuměl pomoci, ani já sama. Situace byla o to horší, že jsem zdravotníkem.
Čas od času se dostavilo období záchvatů paniky, ve většině případů ve spojení s nadměrnou stresovou zátěží. Intervaly byly různé. Záchvaty se objevily například jen jednou za dva měsíce, ale prožila jsem dny a měsíce naplněné záchvaty.
Kvalita mého života se změnila k horšímu. Nemohla jsem se naplno věnovat věcem, které mě dříve těšily. Pořád jsem měla strach ze záchvatu, strach ze strachu. Díky několika odborným příručkám se mi je s menšími i většími úspěchy dařilo zvládat. K panice se časem přidala deprese, zhoršující se jarem, podzimem a zvýšenou psychickou zátěží.
Po dvou letech trápení mě kamarádka, které jsem pomohla, dovedla k odborníkovi – psychiatrovi. V té době došlo k výrazné změně mého života – nové zaměstnání. Vytoužená práce a na mne opět dolehly deprese a záchvaty paniky. Sama sebe jsem se ptala : „Proč je mi zase zle? Vždyť se mi splnil můj sen. Konečně práce, po které jsem celý život toužila.“
K lékařce přišla osoba zničená, unavená, smutná a deprimovaná. Při první konzultaci mi lékařka dala naději na vyléčení, vysvětlila mi, že jde o nemoc jako každou jinou. Její slova byla pro mou duši živou vodou.
Nějakou dobu trvalo, než antidepresiva začala působit. Během tří měsíců došlo k výrazné úlevě. Pocítila jsem příval energie, nadšení, zvedlo se mi sebevědomí. A záchvaty paniky? Ano, občas se objeví, ale tyto malé příhody zvládám pomocí Neurolu. Neurol má pro mě stejný význam, jako pro kardiaka Nitroglycerin.
Po nějaké době ve spojení se zvýšeným stresem došlo ke zhoršení – deprese a úzkosti. Zase začátek. Změna terapie způsobila, že mé potíže ustoupily.

REAKCE OKOLÍ

Mí nejbližší rodinní příslušníci ví o mých problémech vše.
Podporovali mne a podporují, neboť léčba zatím trvá. Především děkuji za to, že mám skvělého manžela, který při větě: „Miláčku, je mi špatně.“ Nic neříkal, sedl si vedle mne a hladil po vlasech, dokud Neurol „nezabral“.
Řada přátel – zdravotníků také ví, že docházím do psychiatrické ambulance. Reakce, až na jednu, byly zcela normální. Jen o rok starší kolegyně – kamarádka, které jsem se svěřila na mě „vyvalila“ oči a řekla : “Ať se nestaneš na těch lécích závislá, radši je neber!“ pousmála jsem se a pomyslela si něco o lidské malosti.
V obavě ze stigmatizace, svůj stav tajím. Proto i můj příspěvek je podepsán pouze jménem.

SOUČASNOST

Po 1,5 roce terapie se cítím konečně dobře. Věřím, že se blíží doba, kdy skončí a budu se připravovat na krásnou roli v životě ženy – mateřství.

Březen 2005 Šárka