Prší, prší, jen se leje...

Anotace: aneb Chčije a chčije...

Víte, jednou jsem tady psala strašně dojemnou ódu na déšť a teď se musím přiznat, že jsem trochu kecala. Déšť a jiný vymoženosti totiž z duše nesnáším. Teda, záleží situaci.
Určitě znáte takové to roztomilé počasí, které se tváří jako neškodná mlha, která se během půlhoďky rozplyne, a pošmournost nebe maskuje výmluvou, že slunce si dnes trochu přispalo, ale nebojte! Dopoledne bude krásně!
Iluze. Ve skutečnosti vyběhnete ráno ven za povinnostmi, ošizeni nevinně šedou oblohou (deštník přirozeně nemáte) a po pár metrech chůze zjistíte, že jste provlhlí i za ušima. Jakto? Přece neprší. Moje kamarádka tomu říká neviditelný déšť a tvrdí, že ho cítí na čele. Je to docela deprimující, když vás z každé strany obklopují neviditelné molekuly vody, které jsou narozdíl od vtíravého mrholení (o kterém bych taky mohla vykládat) opravdu inkognitos nenápadnos. Vlastně neviditelný déšť vezmete na vědomí až tehdy, kdy se vám každý jednotlivý vlas začne stáčet na jinou stranu a jiným způsobem a oblečení máte nepříjemně studené a navlhlé. Hnus.
Ale takový nárazový déšť, kdy po celodenním pařáku a dusnu začnou na zem dopadat těžké kapky velké jako pěst, z rozpáleného asfaltu stoupá jemná pára, a mezi mraky, které trhá vzdálené hřmění, pableskuje slunce... jó, to je jiná. V takových chvílích se usalaším na balkoně, sleduju dešťové kapky, nasávám voňavý vzduch léta a koukám na zoufalce hledající úkryt. Všimla jsem si, že mě baví pozorovat lidi shora, z nějakého vyvýšeného místa. Nejsem zlá, ale občas mě napadá, že by byla docela sranda mít je všechny ve své moci jako loutky. Už blbnu.
Takové deštivé momentky, které netrvají déle než půlhodinky, jsou navíc jako stvořené k přemýšlení o ničem. Nebo k přemýšlení o velkých věcech. Před rokem jsem na tomhletom balkoně fňukala, že nechci pryč ze základky na nějakou pitomou střední, a dneska, po roce, tady v duchu spílám, že mi už na střední zbývají jen tři krátké roky a tetelím se celá natěšená na pondělí, i když vím, že už po první hodině budu naříkat, že chci domů, nebo v lepším případě, že nechci tělák.
Hele, přestalo pršet...