Těžký úděl staršího sourozence

Anotace: aneb ať žijí plastové domečky a gumoví poníci

Bylo mi devět, když mi byla oznámena ona pro mne naprosto famózní novina. „ Budeme mít miminko!“ – řekla mi máma poté, co jsem se jí nesměla zeptala na to, proč mi s tátou nechtějí koupit nového králičího kamaráda. Světe div se – tato zpráva na mne měla ohromující účinek. Přestala jsem se svými rodiči diskutovat o tom, jaké výhody spočívají v tom, vlastní-li člověk domácí zvíře a nechala se opájet myšlenkou,že se mi za několik měsíců narodí brácha nebo „ségra“.
Inu, devět měsíců poté mi jednoho krásného rána oznámila paní učitelka v tělocviku, že se mámě právě narodila holčička. Má euforie dosáhla vrcholu. Už nebudu v pokojíčku sama! Mám segru!

Bylo mi třináct. A i když jsem v té době neholdovala cigaretám či se nesnažila sbalit co nejdříve nějakého bórce, který by mi mohl strčit jazyk do krku a já se tak mohla stát tou, která byla nejdříve políbená ( jak bylo u mnohých děvčat tou dobou zvykem) i tak mne svým způsobem pomalu ale jistě zasahovala ona proklínaná puberta a začala mne táhnout do svých spárů. Proto pro mne věta : „ Vezmi prosím Michalku aspoň na hodinku ven, “ nebyla zrovna tou nejoblíbenější a představa hodinového hlídání mé mladší sestry, které obnášelo neustálé kontrolování toho, nebouchá-li náhodou ostatní děti na písečku lopatičkou po hlavě, mne dokázala občas dohnat k zoufalé sebelítosti. Leč jakožto milující sestře mi nezbývalo nic jiného, než sklopit oči a jít vyvenčit svého mladšího sourozence.

Je mi sedmnáct. Náš pokoj o velikosti metr krát metr o sobě pomalu,ale jistě dává vědět to, že on opravdu není nafukovací. Gigantické domečky pro panenky, nová sada gumových poníků, krabice lega, taška plyšáků, nespočet mnohdy netknutých dětských knih, šaty pro princezny, časopisy Barbie…
Má sestra se mnou cítí terorizována. Já se cítím terorizována jí.Připadá si ukřivděna, uklidím-li po ní tu spoušť, kterou opakovatelně zanechává v pokoji na podlaze. Neustála mi opakuje,
že Andulka ( ano, králík, který mi tenkrát nebyl souzen) je jen její zvířátko ( ale no tak..samozřejmě že klec jí čistím já) a že ona zpívá mnohem lépe než já. Naše hádky už nejsou tvořeny jen slovy jako : přestaň, nech toho a uklidni si. Postupem času k nim přibylo i : blbečku, kozo a drž hubu. A já jen kroutím hlavou nad tím, co všechno si může tento zcela ,,bezelstný tvor“ dovolit.

Závěrečná rekapitulace ?

Má euforie již mírně vyhasla a téměř nic si nepřeji více než to, aby můj pokoj byl zas jen mým pokojem . Domy pro panenky bych nejraději vyházela a gumové poníky spálila ( samozřejmě jsem měla na mysli recyklovala..). Ovšem to, co mě brání před spácháním tohoto (ne)libého skutku, je má vroucná láska k člověku, který si říká „ má osmiletá sestra“.
A tak mě napadá..život je paradox, což ? :))