Volby, Procesí k panence a Pochod padlých revolucionářů

Anotace: Určeno hlavně těm „dříve narozeným“.

„Bylo léto, horké léto, tak jak léto má být!“
Kupodivu nešlo o léto 1968, ale o červen 1960, a tak se zase jednou blížily „masové“ volby do Národní fronty. Ty se konaly většinou ve školách a tudíž ani naše škola nebyla výjímkou, vzdor tomu, že byla všeobecně považována za jednu z nejhoršich škol ve městě, kam byli učitelé a dokonce i ředitelé posíláni za trest.
Helena Vondráčková, která nazpívala tu výše zmíněnou písničku až mnohem později, chodila v té době někde do 7. třídy a já do 8., přesněji řečeno do 8B. I když se v té době o nějaké „vnější“ či „vnitřní“ diferenciaci ve školství ještě nikomu ani nezdálo, na té naší škole se praktikovla už několik let. Ti „lepší“ žáci (míněno ukázněnější a bez kádrových škraloupů) chodili do Ačka, no a ti ostatní, převážně „neukázněná“ děcka z okolí cihelny a Kamenné čtvrti, jakož i děcka s „podezřelým“ třídnim původem, chodili do Béčka. No a ta naše 8B platila už od 6. třídy za nejhorší třídu na škole, vzdor tomu, že se nás za ta léta snažila naše velice „uvědomělá“ třídní nějak „převychovat a zkrotit“.
„Jste neukáznění, máte špatný prospěch a nemáte stoprocentní účast v pionýru“. Tohle jsme slyšeli od naší mladé třídní při každé možné příležitosti, tedy v každé hodině ruštiny a zemepisu, které se do nás snažila více méně úspěsně „nacpat“. Celkem měla pravdu, nebot dobrý prospěch těch „podezřelých“ a „podvratných“ živlů se očividně nepočítal. Míša pocházel z velice pobožné rodiny, která se vzdor všemu Pána Boha nehodlala vzdát. Gusta měla tátu v kriminále coby politického vězně. Oba dva jaksi nebyli do pionýru připuštěni, no a Láda sice do pionýru připuštěn byl, ale jelikož byl synem velice úspěšných bulharskych zelinářů (v obchodě Ovoce Zelenina toho nikdy moc k dostání nebylo), tedy živnostníků a vzdor přátelským vztahům s Bulharskou lidovou republikou zřejmě podezřelých cizinců. (Pokud vím, tak jejich potomci tam mají to zelinářství dodnes.)
No a jako ta nejhorší třída na škole jsme si tento prohřešek museli dost často nějak odpracovat, přesněji řečeno, vymetli s námi, co se dalo. „Dostali jste to za úkol“, vždycky prohlásila naše třídní, no a my jsme pak na těch „úkolech“ makali jak šrouby. Jenomže zárověn s námi to většinou odnesli i jiné „podezřelé živly“. Na podzim jsme k výročí VRSR dostali „za úkol“ vyzdobit celou nasi školu československými a sovětskými praporky, ale ne těmi papírovými, které se lepily do oken na sklo, ale látkovými, které se strkaly vedle oken do takových zástrček. To v praxi znamenalo, že kluci museli pod vedením „nespolehlivého“ učitele Základů průmyslové výroby vyrobit a pridělat na okna ty zástrčky, no a my holky jsme zase pod vedením očividně stejně „nespolehlivé“ učitelky Ručních prací musely ušít ty vlaječky. Copak o to, ty ruské se šily docela dobře, naštěstí jsme na ně nemusely přidělávat kladiva a srpy, ale ušít takových asi 200 československých vlaječek (třípatrová školní budova se musela „ozdobit“ ze všech stran), to už nebyla žádná sranda.
No a tak jsme před těmi volbami do Národní fronty zase jednou museli uklidit celou školu od sklepa až na půdu a také ji příslušně vyzdobit. Takže jsme pod vedením uklízečky Borkovcové celé odpoledne zametali, drhli podlahy, myli okna (a strkali do nich ty vlaječky), patlali dohromady všelijaké ty „budovatelské“ nástěnky a přibíjeli na zdi různé volební transparenty. Skončili jsme asi tak v 8 večer, ale jelikož byl červen a „horké léto“, tak venku pořád ještě svítilo slunce a nám se domů zatím nechtělo. Tak jsme se začali bavit po svem a přesněji řečeno blbnout. Na smeták jsme navlékli mokrý hadr, vztyčili jsme ho tím hadrem vzhůru, za tím smetákem jsme se seřadili pěkně do průvodu a pomalým krokem jsme se vydali na pochod čistou a prázdnou školou. (Aspon jsme si mysleli, že je prázdná, uklízečka už odešla a školník s rodinou jako obvykle nevystrčil ze zamčeného bytu čumák.)
Držitel smetáku s hadrem včele průvodu začal predříkávat:
„Tisíckrát pozdravujem Tebe“
A my jsme jsme začali zpívat:
„Tisíckrát pozdravujem Tebe“
A zase předříkávač:
„O matííčko Krista Ježíséé“
A my jsme pokračovali:
„O matííčko Krista Ježíséé“
Tak to pokracovalo nějakou dobu, až si pak už nikdo z nás nemohl vzpomenout, jak je to vlastně dál. Tak jsme se snažili vyhrabat v paměti nějakou tu pohřební písenˇ. No, vyhrabali jsme, ale rozhodně nás nenapadlo, že by to mohlo mít daleko horší následky než nějaké to „procesí k Panence“. Slova té pohřební písně jsme sice neznali, ale melodii jsme si pamatovali velice dobře, nebotˇ za našeho krátkého života už bylo pohřbeno hodně všelijakých papalášů. Tak jsme pokračovali v pochodu školou a zpívali jsme (a tohle je skutečně pro pamětníky s dobrou pamětí a hlavne s fantazií):
„Tá, dadadadá, dadadadadá, tamtam.
Tadá dadadááá, tádadadá tamtam.“
Tohle nám šlo velice dobře a tak jsme spokojeně prošli prakticky celou školou. Už jsme to chtěli zabalit a jít domů, když se najednou k našemu úžasu odněkud z hlubin školy vyřítil ředitel a začal na nás strašně řvát, což normálně nebylo jeho zvykem: „To jste se zbláznili nebo co, takhle si dělat legraci z Pochodu padlých revlucionářů! Vždyt‘ je to hymna, při které se stojí v pozoru a vzdává se čest! Já vám dám průmyslovku! Já vám dám dvanáctiletku! Ani do učení nepůjdete! Všichni zůstanete pěkně tady a půjdete to 9. třídy!“ Takhle řval asi tak čvrt hodiny, pak nás vyhodil ze školy a rázně za námi zabouchnul dveře. Příslušně vyděšeni jsme se pomalu courali domů. Jednak nikdo z nás netušil, že to, co jsme si tak vesele zpívali, byl nějaký Pochod padlých revolucionářů, a už vůbec ne, že je to nějaká hymna. Hymnu jsme znali akorat ceskou a ruskou, správně řečeno česloslovenskou a sovětskou, ale o tom, že existuje ještě nějaká další hymna, při které se „stojí v pozoru a vzdává čest“, to jsme jaksi nevědeli. A také jsme nevěděli to, že ředitel bydlel v pionýrské klubovně, jelikož k nám byl přeložen kdoví odkud a neměl v Brně kde bydlet.
No a jak to všechno dopadlo? Kupodivu docela dobře. Naše třídní o tom ani nepípla a vsichni jsme se dostali tam, kam jsme už stejně byli přijati. Moc nás sice nebylo, větsina z nás šla více méně dobrovolně do té základní 9. třídy, hlavně proto, abysme si vylepšili šance dostat se přištím rokem tam, kam jsme chtěli. (I Míšu a Gustu vzali v 9. třídě konečně do pionýra, ale potom šli stejně jenom do učení.) Ten ředitel tam byl totiž také za trest a nejspíš slyšel i tu náboženskou písenˇ. Zřejmě nás chtěl akorát pěkně vyděsit, abysme zbytečně neblbli a neprovokovali, když už to máme stejně všelijak kádrově pošahané, a nepřidělávali jsme si tím zbytečně další problémy. Nikomu o tom neřekl a nikdo jiný u toho nebyl, takže jsme od stejně postiženého ředitele dostali akorát pořádnou a nezapomenutelnou lekci do života.
Ovšem tohle vsechno nám došlo až o hodně později.