Škola

Anotace: psala jsem fejeton pro kamarádku,ani nevím,jestli je dobře,je to poprvé,co jsem ho psala...

Každý všední den (kromě svátků samozřejmě) vám ráno znepříjemní pronikavý zvuk budíku. Je to totiž předzvěst něčeho daleko horšího. Něčeho, kvůli čemu malé děti z první třídy nemůžou spát a když ano, tak se jim zdají ty nejděsivější noční můry. Je to škola.
Jen co přijdete dovnitř té hrůzostrašné budovy, hned vás seřve školník, že mu ta m taháte bahno kdoví odkud. A když ještě k tomu dodáte, že nemáte přezůvky, má co dělat, aby se na vás nevrhl. Pokud se pak nějak dobelháte ke skříňce a vezmete si učebnice, rozzvučí se zvonek přímo nad vámi a vy na pár vteřin ohluchnete. Po probrání si nemile uvědomíte, že jako první hodinu máte velice oblíbenou fyziku, do které profesorka chodí vždy načas. Rychle prohrabete svou skříňku, která si dneska pravděpodobně hrála s učebnicí fyziky na schovávanou, a až se konečně objeví úplně dole pod angličtinou, máte už pětiminutové zpoždění. Otočíte klíčkem a plnou parou utíkáte do druhého patra, kde už jsou dveře od učebny zavřené. Držíte si prsty, ať má dneska profesorka nepříjemné problémy s žaludkem, ale bohužel. Vejdete do třídy, která se na vás, samo sebou, okamžitě podívá, a v některých tvářích vidíte posměšný úšklebek. „Nečekaně pozdě, slečno, právě jsem vás zapsala do třídnice. A určitě budete velice ráda, že mě můžete poctít svojí přítomností u tabule.“ Radostně se doplazíte k tabuli a říkáte si v duchu, co jste zase tomu Bohu provedli. Naneštěstí jste se zrovna včera neučili, takže to bude velice veselý začátek dne. Profesorka vás po vašem koktavém nesrozumitelném výkladu radši posadí do lavice s krásnou pětkou. Když se pak nějak prokoušete přes druhou hodinu, máte šanci se vrhnout na svou svačinu, dokud si neuvědomíte, že jste si ráno žádnou nevzali. Tak se musíte v běhu stavit v bufetu, kde je fronta až do nebes. Nakonec se stejně nedostanete ke koupi a tak se jen s prázdným žaludkem vracíte zpět. V zeměpise se trošku prospíte, v angličtině přečkáte jen půlhodinku a hurá na oběd. Sice by se školní jídelna dala nazvat „Faktorem Strachu“, ale nic jiného vám nezbývá. S částečně ukojenou touhou po jídle se můžete projít do druhého patra na statistiku a pak už se můžete jen nějak dostat přes elektronické a komunikační dovednosti a vyrážíte vpřed ke skříňkám a domů. Doma si klidně shodíte tašku z ramen, dokud vaše příjemné užívání nenaruší vzpomínka na úkoly a zítřejší písemku. S obrovským nadšením si sednete ke stolu a vrhnete se na psaní a učení. A pokud si myslíte, že pak máte vyhráno, nejásejte. Zítra to přijde zase.