Bojíte se pavouků?

Anotace: Já ano... děsně.

Inu, jsem už docela velká holka a není na světě moc věcí, kterých bych se bála.
Tedy jako dítě jsem měla strach skoro ze všeho, ze tmy, hluboké vody, výšek, duchů, zubaře, mizerného vysvědčení, příušnic, pijavic, King Konga .... a nejvíc ze zlého pihovatého otylého spolužáka Tondy. Tondova hodnota IQ sice nepřevyšovala dnešní datum, ale měl sílu jako plemenný býk, zákeřný nápady a moc rád tahal holky za culík nebo nám dělal populární "ohýnek" na předloktí.
Se všemi těmi strachy jsem se už nějak vyrovnala. Dokonce ani Tonda mi už hrůzu nenahání. Pihy i nadváha mu zůstaly a přidala se k nim ještě opocená pleška a dost možná i problematická prostata. Věky věkoucí pracuje v místní sámošce u v zaprášeném skladu, uctivě mi vyká a oslovuje mě mladá paní. Což mi dává příjemný pocit zasoužené morální výhry. Malicherné, já vím.
Jen ti zatracení pavouci mě děsí dodnes. Od dětství mám takové tušení, že se mi ve spánku po peřině a polštáři promenáduje rozličná havěť a páchá tam svoje rejdy.
Nikdy mi to nikdo nevěřil. A dnes se ukázalo, že je to tak.
Budík ukazuje 5:50 ráno, když mě ze spokojeného snění vytrhne pronikavý pocit, že mi něco leze po noze. Otevřu oči, opatrně se posadím a podívám se tím směrem a skutečně, na mém pravém koleni si hoví sytě černý pavouk o velikosti tenisového míčku..... No dobře, tak ping-pongového, ale níž už nejdu, fakt. Zřejmě vycítil, že jsem vzhůru, posadil se a upřeně se na mě zadíval s hlavou nakloněnou ke straně jako osminohý zlatý retrívr. Věděli jste, že se pavouk umí posadit? Kdo neviděl, neuvěří, ale já ho viděla. Přísahala bych, že si i zamyšleně mnul bradu přední nohou.Vyčkával.
Takže situace se má tak, sedím na posteli a zkoprněle koukám na můj zhmotnělý zlý sen. Hrajeme, kdo s koho. Oční souboj prohraje pavouk a maličko se pohne. To mne probere z tranzu a vyskočím rovnýma nohama vedle z postele. Vůbec jsem netušila, že se umím ze sedu takhle hbitě odrazit jak do výšky, tak i do dálky. Napadá mě, že by mohli olympijským závodníkům instalovat na kotníky sklípkany, dost možná by to zvýšilo i jejich výkonnost.
Takže jsem vyštvána z vlastní postele, soptím jako parní lokomotiva a zvažuju svoje možnosti. Moje zběsilé oddechování probere dceru. Najednou z její postýlky ozve:"Mami, proč máš tak veliké oči?! (sakra, musíme už tu Karkulku přestat číst...)
Rychle mrknu do zrcadla na stěně a opravdu mám oči navrch hlavy.
"To nic, miláčku, máma chytá pavouka." přece jí nepřiznám, že je to tak trochu naopak. Zmobilizuju své duševní síly a hodím přes pavouka peřinu. Pak už to jde jako po másle. Dvěma plavnými skoky vletím do kuchyně pro skleničku, strhnu z lednice pohled Rotterdamu a jde se na lov. Opatrně zvíře odkryju, zrovna mu pod peřinou začalo být příjemně teplo, stočil se do klubka a zřejmě se chystal si trochu zdřímnout se spokojeným pocitem, že má postel sám pro sebe. "Ale toho se nedočkáš, chlapče zlatej." Přiklopit, podebrat pohledem a pryč.
Je 5:54 ráno. Stojíme na zahradě s Adélkou v nočních košilích a obezřetně vyklepáváme pavouka ze skleničky na trávník, zpět do divočiny. Spát už pochopitelně nepůjdeme, takže: "Díky za netradiční probuzení a doufám, že už se neuvidíme."
Můj táta říkával, že pavouk, kterého ušetříš, se vrátí, aby poděkoval. Na dnešní noc jsem tedy už vybavená odchytovou skleničkou, pohlednicí k přiklopení, brýlemi pro noční vidění a notnou dávkou odvahy. Dneska mě nedostaneš!