Nejkrásnější chvíle

Anotace: ...za ty nervy to stálo!

Nejkrásnější chvíle
…a je to tady, konečně nastala ta dlouho očekávaná chvíle a vezu svou milovanou ženu do místní porodnice. Děje se tak na příkaz manželčiny gynekoložky, která usoudila, že je nejvyšší čas na návštěvu porodního sálu. A protože jsem jako vzorný manžel pravidelně navštěvoval porodní kurzy, mohl jsem být přítomen veškerého dění včetně samotného porodu. Hned po příchodu jsem byl navlečen do fialového andělíčka, který byl ovšem velikostně na někoho úplně jiného. Myslím, že mě by padnul tak v osmé třídě, ale v tu chvíli jsem to vůbec neřešil. V hlavě se mi honilo spousty jiných myšlenek – kdy už se to narodí a jak to bude vypadat, bude to kluk nebo holka, bude porod bez komplikací a bude miminko v pořádku… Nervy jsem měl úplně v prdeli, ale sílu vše zvládnout mě dával pocit, že za chvilku budu tatínkem a že přivedu na svět svého potomka prvního potomka. Ze svých nejbližších udělám babičky a dědečky, strejdy, tety a prababičky.
Už při prvním vyšetření na tzv. hekárně jsme se dozvěděli, že vše nepůjde tak rychle jak jsme na popud manželčiny gynekoložky předpokládali. I když porodní bolesti, které žena měla byli víc než bolestivé, to malý mrně si usmyslelo, že ještě nějakou chvilku zůstane u maminky v bříšku. V podstatě si to usmyslela paní doktorka, protože miminko bylo ve špatné poloze, a to přesně obráceně tj. zadečkem dolů. Doktorka se domnívala, že se ten prťousek nakonec otočí a přirozenou cestou spatří světlo světa. A tak jsme doufali, že se tak stane- a to co možná nejdříve, protože porodní bolesti si vybrali bederní část zad kam díky pravidelným kontrakcím nemilosrdně útočili. Mě jako přihlížejícímu bylo úplně na nic, ta bezmocnost s jakou jsem sledoval svou ženu byla hrozná. To, že to nebude žádný med jsme věděli oba, ale tohle si manželka nezasloužila. Jediné, čím jsem se mohl podílet v těchto těžkých chvilkách byla jemná masáž zad a psychická podpora.
Pro paní doktorku to byla asi rutina, ale manželka prožívala hotové peklo. Doktorka mě nejvíc vždycky rozhodila, když po pravidelných kontrolách (u kterých jsem musel stát za plentou) vylezla ven a s klidovým, tichým a medovým hlasem pronesla větu ,, ještě ne tatínku, pořád je otočený. To mě bralo sílu a nervozita stoupala, navíc už jsem byl v tuto vypjatou chvíli několik hodin bez cigarety. Měl jsem sto chutí si na ní vylít zlost a praštit jí přes tu její usměvavou palici. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, totálně bezradný jsem na pokraji nervového zhroucení pokračoval v masážích a to několik pro ženu velmi bolestivých hodin. Takřka po dvaadvaceti nepříjemných hodinách se paní odbornice přes porody rozhodla, že miminko musí ven císařským řezem - kráva jedna! taky to mohla říct o 22 hodin dřív a uštědřit manželce ty nekompromisní bolesti. Měl jsem radost, že za chvilku už bude po všem a má žena si oddychne.
Po několika minutách, asi 20 minut před půlnocí se začal dávat dohromady celý operační tým, který byl nezbytně nutný u porodu. Vohnípaná sestava doktorů už byla konečně kompletní. V tu dobu jsem již nemohl být přítomen a čekal jsem na chodbě před operačním sálem. Stál jsem tam jak desetiletý vyjukaný kluk ověšený kamerou a foťákem a připadal jsem si jako ten nejdůležitější člověk v celé nemocnici. Kolemjdoucí sestra mě přinesla židli a s úsměvem povídá, ať si sednu, abych jim tam prý nevynesl spaní. Jestli se někdy čas vleče tak věřte, že tady každá minuta trvala hodinu, která byla doplněna absolutním hrobovým tichem. Bylo už několik minut po půlnoci a já se marně snažil zachytit jakýkoliv zvuk z operačního sálu…
Pět minut po půlnoci jsem slyšel ten nejkrásnější zvuk na světě, byl to pláč miminka mého miminka v tu chvíli jsem byl úplně na měkko. Za dalších pár minut se otevřeli dveře a já jsem mohl k tomu nejkrásnějšímu zvuku na světě přidat nejkrásnější chvíli z celého mého života. V uzlíčku plenky bylo zabaleno to nejhezčí miminko, které se kdy narodilo. ,, Máte kluka tatínku, jak se bude jmenovat?,, zeptala se sestřička, Přes obrovský nával slz jsem ani nemohl zaostřit a natož odpovědět – brečel jsem radostí a dojetím a nemohl jsem se dočkat chvilky, až mě ho dá do náruče. Udělala to hned a v ten okamžik jsem byl ten nejšťastnější tatínek na celé planetě. Děkuju!