Nedostatek porozumění aneb Docela obyčejný večer jedné průměrné irské rodiny

Anotace: ...

Vrátí se Bono Vox ze schůzky s papežem a jen tak mezi řečí sděluje doma při večeři manželce: „Za posledních patnáct let se nám podařilo smazat dluh zemí třetího světa v hodnotě téměř 126 miliard dolarů, 57 milionům dětí bylo v Africe umožněno chodit do školy, 13 milionů lidí získalo přístup k lékům proti AIDS. Jo a ti Norové mi zase chtějí dát Nobelovu cenu míru.“

„A kdy konečně dostavíš tu pergolu, jak jsi mi slíbil?“ odpoví mu žena pohotově, „vždyť Mullenovi i Claytonovi už ji dávno mají a jak já teď před ostatními v ulici vypadám? Na zahradu úplně kašleš, Joshuův strom zas chytl kadeřavost a zdá se, že už se z toho tentokrát nevyhrabe. Furt někde lítáš, mohl by ses taky někdy věnovat rodině. Za správným chlapem má být vidět práce, ale ty máš jenom tu svoji debilní muziku! Staráš se jenom sám o sebe. Jo a protéká nám záchod, měl bys ho konečně spravit.“

„Ale pár lidem se ta moje muzika líbí,“ oponuje Bono zaskočeně, „vzpomínáš, jak jsme třeba s Bobem v Hyde Parku pořádali Live 8? To nebylo tak špatný, přišlo tam přes 200 tisíc lidí.“

„No, zase ti tvoji kamarádi! Ti jsou ti vždycky přednější. Toho ožralu Geldofa mi ani nepřipomínej! Když se u nás minule rochnil v bazénu, celý ho zasral od krve. Musela jsem ho nechat vyčistit. A když už jsme u toho, kdy naposledy jsi mě ty někam vzal?“

„Však jsme v srpnu byli na víkend u Dalajlámy v Tibetu,“ vzpomíná opatrně Bono.

„Jo myslíš v tom studeným klášteře, kde byla celou noc taková zima? Ještě teď jsem nachlazená. To byla teda zábava! A pořád poslouchat ty jeho kecy: „otevřete se změnám, ale neztrácejte své vlastní hodnoty.“ Vždyť já vůbec nevím, o čem mluví. Chci letět někam za teplem nebo aspoň do Milána na nákupy. Jo a nevíš náhodu, kde je Czechia? Zve tě nějaký Zeman, že mu ti tví Afričani lezou do republiky a máš si tam prý s nima přijet rychle udělat pořádek. Dál tam píšou: „zbraně dodá Vlado P.,“ podepsán ministr propagandy Hirohito Okamura. Rozumíš tomu?“

„Vypadá to, že Evropa mě zase potřebuje! Mohl bych zorganizovat charitativní koncert na podporu válečných uprchlíků. Hned zítra tam odletím.“

„To zase jako pojedeš pryč? Furt je ti něco přednější než já. Řekni mi, kdy míníš dodělat tu pergolu? Má přijet na návštěvu moje matka, co si o tobě asi tak pomyslí?“

„Vidělas to včera na BBC? 71 mrtvých udušených v chladírenském voze - skoro jako v Chelmnu za Hitlera. Moře vyvrhuje na pláže mrtvé děti a tebe zajímá vlastní přepych. To je námět na hit jako prase, už teď mi zní v hlavě refrén. Mohl by to být duet, zavolám třeba Shinead O´Connor. Co myslíš?“ zasní se Bono a bere do ruky telefon.

„No jasně, zas ta čůza, co za tebou pálí už čtvrt století. Však si za ní jeď, já vidím, jak po ní vždycky chlípně koukáš.“

„Ale vždyť je to jen charita, snažíme se změnit svět k lepšímu. Nemůžeš před tím vším zavírat oči.“

„Hele, nech si ty svoje filozofický řeči pro někoho jinýho. Já jsem jenom úplně normální ženská, která prostě chce mít kolem sebe pěkný věci. Ty na všecko kašleš a barák nám padá na hlavu,“ odsekla, aby dala jasně najevo, že pro dnešek je vítězem debaty ona. Odebrala se do své ložnice. Z nočního stolku sebrala Paní Bovaryovou od Flauberta a dala se do čtení. Byla to její nejmilejší kniha, četla ji už podvanácté. A ani tentokrát od ní nemohla odtrhnout oči až do brzkých ranních hodin.

Ve vedlejším pokoji zatím její manžel celou noc komponoval svoji novou píseň. Ráno byla hotová, zatím má jen pracovní název, jmenuje se „Nedostatek porozumění“.