Když se rozbije kouzlo, ale zůstane světlo

 

Dětství je nejdelší sen, který máme a dospělost je okamžik, kdy se probudíme často nechtěně a bez budíku. Jednoho dne prostě zjistíš, že hračky už tě nebaví, ale účtenky ti ještě nedávají smysl. A že na narozeniny už nedostáváš lego, ale diář. V dětství věříš, že všechno má svůj důvod, že dospělí vědí, co dělají, že dobro vítězí a že když něco pokazíš, svět ti to odpustí. Pak dorosteš a zjistíš, že dospělí taky často jen improvizují, dobro se občas opozdí a odpuštění si musíš vyjednat sám...hlavně sám se sebou.

 

Přechod do dospělosti není okamžik. Je to proces, kdy pomalu přestaneš hledat kouzla venku a začneš je objevovat uvnitř. V tom, že zvládneš těžký den bez potlesku. Že se omluvíš. Že pochopíš rodiče nebo se o to aspoň pokusíš. Dětství skončí, ale jeho ozvěna zůstává. V tom, jak se umíš smát blbostem, jak tě dojme obyčejná věc, jak věříš, že zítra může být lepší. Možná to je ten skutečný důkaz dospělosti neztratit úplně to dítě v sobě, jen ho vzít s sebou do světa, kde už není všechno jednoduché, ale pořád může být krásné.

 

Dospělost se tváří vážně, ale ve skutečnosti je to jen prodloužené dětství s větší odpovědností a menším počtem výmluv. Máš klíče, účet, kalendář, symboly svobody, které se časem promění ve sbírku vzpomínek, že všechno stojí něco: čas, energii, klid. Najednou se tě nikdo neptá, co chceš být, protože už jsi. Jenže ty sám v tom máš často menší jasno než v sedmi letech, kdy ses rozhodl, že budeš astronaut. Dospělí totiž nejsou hotoví lidé, jsou to děti v převleku, které se naučily tvářit, že mají plán. Dospělost je umění balancovat mezi povinností a snem. Ráno vstaneš, zapneš digi-svět, vyřídíš emaily, zaplatíš účty, ale někde v tobě pořád žije ten kluk nebo ta holka, co si kreslila domeček na obláčku. Jen už víš, že obláček je hypotéka a domeček potřebuje novou střechu.

 

A přesto mezi všemi těmi tabulkami, nákupy a večerní únavou se občas stane něco, co ti připomene, proč to celé dává smysl. Úsměv, který tě zaskočí. Večeře, co se povede. Píseň, kterou znáš od dětství a najednou jí rozumíš jinak. Dospělost není o jistotách, ale o vytrvalosti. O odvaze jít dál, i když nevíš přesně kam. A možná právě v tom spočívá její zvláštní krása v přiznání, že to nikdo nemá úplně v pořádku, a že to nevadí. Protože možná až tehdy jsme opravdu dospělí, když si dovolíme být i trochu ztracení...