Komentáře odeslané
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
pouť Publikoval(a): Frr | Básně » Ze života
Jsi jen dovolím snad vyloudit tvůj usměv příteli. Měl bych radost*
Kdysi jsem byl u nás se svoji dívkou na Osecké pouti. Na rynku stánek s urostlým "Turkem" který měl mohutný kroucený knír a na pultu obrovitou kostku tureckého medu. V bílé kazajce a šafrované zástěře upnuté u pasu vypadal impozantně. Civěl jsem na tu sladkou kopu nádhery, které obletovalo něklik vos. Turek zpozorněl. "Tak kolik si dáme chlapče do nosu?" pověděl a sekáčkem třímajícím v ruce (připomínající tureckou šavly) naznačil na jejím vrcholu tloušťku výseku. Snažil jsem se zachovat před milou jako grand a rukou naznačil ať nešetří a přidá. "Prima, jdu do toho" a posunul sekáč asi o dva centimety tloušky.Rozmachl se, a mohutným úderem oddělil mohutný blok, který hlasitě plácnul na pult a turek zašveholil. "Dostanu devatenáct korun!" To byl tenkrát majlant a co myslíš Barde, že jsem udělal? Srdce mě bušilo, ale světácky jsem z mé prkrnice vytáhl sežmolené dvě pětky a zaplatil. On dodal. "Moje úcta" a zabalil mi ten mohutný blok do papíru. Tak to máme za devatenáct... cože jste říkal mladíku - že zbytek si mám nechat? Ó vřelé díky a teď přeji od vaší panenky těch nejsladších Ankarských medových políbení!" zapytvořil se mizera, ačkoli jsem o trnkeltu ani nepípl. No co už. S vyjevenou milou jsme se spolu dali do parku... a vosy za náma. Skoro půl hoďinky jsme si ulamoval medového tvrdolínu a usilovně žvýkali. Vosy jak meseršmiti stale nalétávali na nás až moji rozmachující se milou štípla jedna do ucha. Začala ječet a já jako její obránce na ně zaůtočil mohutným šermováním rukou a ... dostal taky jedno žihadlo, do krku. Praštil jsem s tureckým medem do trávníku, popadl dívku za ruku a spolu prchali k blízké fontáně. Nastal klid a já jí chtěl konečně uklidnit a pohladit. No blbec, měl jsem notně prsty upatlané a v tom horku jako lepidlem. To nebyl dobrý nápad!
Umyly jsme si ruce. Milá byla nafrněná a já rozladěný. Tak alespoň francouský polibek - ten Ankarský. Ale ani náhodou! Boleli nás tak z toho usilovného žvýkání panty, že jsme si jen tak malou políbku. Jedno z mých největších zklamání z rande vůbec! Ale dnes už jen mohu vzpomínat. Však kde bych si dnes pochutnal na opravdovém Ankarsko-Francouském polibku?
Jsem unavený.... Publikoval(a): Protos1182 | Básně » Ostatní
Unavou se posílit a nepřízní se nemýlit. No však ještě... *
Když verše čtete soumraku... Publikoval(a): Pittoresque | Básně » Smutné
Souzním s Blues. Jsi jednou ze zdejších "opěrek" poezie* Jen Tě zde není v zákrytech absencí tolik vidět. Zkus to změnit, jo?
Chceš? Publikoval(a): jenommarie | Básně » Láska
Tak o tom drahá nepochybuj, že ano!*
Tvůj Joe C.
Stopy v panenské závěji Publikoval(a): Kaj | Básně » Ostatní
Pohledem do laboratoře poezie. *
Rád jsem nahlédl, Kaji.
pouť Publikoval(a): Frr | Básně » Ze života
Na "pouti" může ti život vystřelit oko - ale i růži, pro návraty milenek z životních řetízkových kolotočů i tvých hmotněných ozvěn.**
nalomená Publikoval(a): vůně mraků | Básně » Ostatní
U postýlek už i sudičky zvážněly?
Myslím, že život je někdy přehnaně vážný na to, abychom jej brali příliš vážně. Tak to vyvažme úsměvem!
Světový řád Publikoval(a): Now | Básně » Láska
Co Ti na tu "ladu" mohu jen říci Mirku. Má duše si pomlaskla... mňam*
Motýl na tvých řasách Publikoval(a): jort1 | Poezie v próze » Ostatní
A slaměných panáků bude, už plný podzim.
tekutá Publikoval(a): Sonador | Básně » Ostatní
Co my víme-mám to někdy obdobné. Autor je někdy až udiven, když z něho jakoby samovolně jdou na povrch uložené generační náplavy myšlení pradavných genů. Je to úžasné, kde se ten kreativní tvůrčí "rozptyl" bere. I z toho zřejmě literatura žije.
tekutá Publikoval(a): Sonador | Básně » Ostatní
Co my víme-mám to někdy obdobné. Autor je někdy až udiven, když z něho jakoby samovolně jdou na povrch uložené generační náplavy myšlení až pradavných genů. Je to úžasné, kde se ten kreativní tvůrčí "rozptyl" bere. I z toho zřejmě literatura žije.
Strop života Publikoval(a): šerý | Povídky » Ze života
Ach, má Bylinko. Kdyby člověk do budoucna věděl... a nebo ne, možná dobře, že neví! Asi je to i o úctě k člověku. Odpozoroval jsem, jak se dokáží lidé na venkově pomlouvat a do krve hádat, nesnášet. Ale když místní rodák skoná, nezjištně jdou mu hromadně na pohřeb. Tak nějak, že se to z úcty k člověku sluší. Pro někoho i důležité, zemřít mezi blízkými a doma. Ono vše to má jedno společné. Na přichod smrti nebýt sám a odejít důstojně.
Děkuji Jituško, že sis prošla mým smutným "tunýlkem" povídky. Avšak nad tunýlkem, stále svítí slunce*
