Překroucená slova zmatkem dějin

„Není důvod proč by musely děti dělat na hřišti takovej kravál. Můžou si přece hrát potichu,“ vykládala mi na ulici žena s malým pejskem, co nepřestával pisklavě ňafat.
„Stejně jsou to spratkové, co to dělají schfálně a nakonec si někde něco píchaj mezi prsty na nohou, aby o tom nevěděli rodiče. To je hrozná generace. Ty mají štěstí, že tady byla ta šmahemhonem revoluce, protože s těma by se udělal dřív krátkej proces. Držtkovat ve škole? Jeden solidní učitel s ukazovátkem a bylo by po šikaně. Šikana vždycky patřila na vojnu, a ještě tak harantí mezi sebou, ale ne, aby si někdo dělal legraci z učitelů. No to nemohlo bejt.“

„Žrádlo pro psy je v těch konzervách lepší než pro nás. Pak nemá bejt tolik plešounů. Po těch lidskejch konzervách nemůžou mít tak pěknou srst,“ vykládala paní a podrbala s rozkoší pejska u svých nohou.
„A...,“ vzala mě ta žena za ruku a naklonila se ke mně tak, že si mě její pejsek sedl na nohu. „...co ty černoprdeláči?“ zašeptala mi konspiračně. „Ten jejich František je prej pokornej a skromnej. Sáhnul některý holce do kalhotek? Myslím, že je to pořád lepší než sahat hochům do trenek, že jo,“ zasmála se někam dovnitř a já pocítil něco vlhkého na botě.

Z pod kamene vyskočil revolucionář.
Ukázal na mě odhodlaným prstem.
„Aurora?“
Pokrčil jsem rameny a on se vrátil zpátky pod kámen.
„Lidi jsou strašný,“ řekla žena hledící na kámen.
Pejsek ten kámen pomočil.

PS.
JÁ VÍM PROČ JSME TADY.
Na vyhlášení takové věty musí být člověk hodně opilý.