Vždycky někde něco chybí

„Ty jsi vlastně tlustej fešák,“ řekl soused a chtěl, aby to potvrdila servírka, co vypadala jako Sandra Bullock.
Zvonilo mi v uších.
Bylo to jako stát před soudem.
Chvíle, kdy už advokát nemůže pomoct.
„Je v pohodě,“ řekla a otřela se mi ňadrem o záda, když si brala ze stolu prázdné sklenky.
„A já jsem vám nic nekoupil,“ řekl jsem, a jen tak pro sebe si vzpomínal v kterém filmu vlastně ta Sandra hrála.
„To byl jen dabing,“ naklonil se ke mně soused, když odešla. „Ve skutečnosti řekla něco jiného.“
„To jsem si mohl myslet,“ pokejval jsem hlavou. „Zkrátka už jsou pryč časy K.M. Walló.“

NĚKDO ZAČAL HRÁT NA TRUBKU TU MELODII Z FILMU KMOTR.
Noty padaly dolů z nebe, jak antikoncepční pilulky do kanalizace pivovaru.
„Sýr!“ zvolal muž s fotografickým aparátem a já si zvrtl nohu, ačkoliv jsem seděl.
„Nejsem pojištěn,“ prohlásil jsem na ustavující schůzi strany dělníků a nepracující inteligence.
Všichni mě tleskali.
Nikdy jsem ještě nesnědl tolik guláše.

Sem tam umírám na zkoušku.
Čím dál častěji se při tom usmívám.
Nejsem žádnej morbidista.
Jen o smrti přemýšlím jako o něčem příjemném.
Asi jako když máte jet na výlet s lidmi které milujete.

PS.
Nemá se plýtvat časem.
A co se s ním tedy má dělat?