Bezdomovectví

tak jsem měl včera silnou existenciální pouť

na 2cb nasálně

ve dvě hodiny v noci v okolí štvanice po trávě jsem chodil

Všechno se třpytilo, svítilo, vlnilo

a VŠUDE jsem narážel na souložící bezdomovce

třeba jsem viděl fakt zajímavej a zvláštní strom

a on se po mně natahoval a vábil mně ať k němu jdu...

tak jsem šel a tam někdo hekal

"Počkej, já to zařídim," ozvalo se. a vyběhl polonahý pán a řikal:

"PROSIMVÁS JÁ VIM, ŽE JE TODLE VEŘEJNEJ PROSTOR, ALE TAK PŘECE JENOM JESTLI BYSTE BYL TAK HODNEJ A DAL NÁM TROCHU SOUKROMÍ, CHÁPETE..."

A já zůstal stát ohromen.

a byl jsem strašně ponížen, že svou posranou existencí narušuju tak prostou věc jako soulož chudáků bezdomovců

jejich jedinou spásu, jediné zapomnění, jediný úprk z tohoto světa utrpení

že jim ani nedopřeju to prosté právo si zašukat v deštivé, mrazivé, prosincové noci

a pak jsem šel pod štvanický most a tam se to opakovalo

bylo jich ale víc... tak pět, deset

všichni se mezi sebou povalovali a sténali

nevím jestli souložili, ale

"HJÉÉÉ HJEK" ozývalo se ze všech koutů

a jak jsem procházel náhle veškerý pohyb ustal

Bylo slyšet jen mé kroky a jemné šeptání

kráčel jsem rychle okolo nich a

styděl jsem se za sebe.