Sníh.

Hlava ležíc na polštáři procitá. Nohy ztěžkly pod náporem slz. Jeho oči, opuchlé, zarudlé, neponechal nic náhodě. Těžký dusot koní za okny domu, kde smrt nazývá se pánem a těžkost bytí bývá nesnesitelná. Vzpomíná na dobu, kdy i hrůzy všedních dní jednoduchými se zdály. Jeho hlava pokryta duhovými červánky tančí v opojení snu, atmosféry a snad jen díky okamžiku. Vzpomíná, jak jeho ruce setřásly rány, nohy tančily tanec nepochopených a jeho klobouk s oblohou letěl vesmírem. Teď leží tady, nohy nehybně naříkají, nezvedne se, je unavený, chce spát. Tělo nasáklo sněhobílou mocí. Roky plné strachu a slz střídaly roky plné slunce a hvězd, krásy a barev. Lyrické chvíle poblíž mléčné dráhy, kdy Merkur odkrýval svou tvář. Teď jen smrt, čekajíc za oknem ho láká. Opustit bolest a hluk a spadnout do té propasti, to je to, co by si ze všeho nejvíc přál. Peklo je, víš to ty, vím to já. Existuje spousta věcí, které nelze popsat, proto dále létám a hledám jeho klobouk s oblohou.