dušičková

a co kdybychom se zapálili...

14.03.2024 10:17:09 | enigman

Před nějakým časem jsi u Lumíra nadhodil otázku, jestli mají básně pravidla pro to, aby se mohly nazývat básněmi. Lumír text s tvojí otázkou mezitím smazal, tak vkládám s dovolením sem...
Lepší odpověď nemám, třeba níže najdeš odpověď. Jinak zmiňovaná kniha rozebírá z pohledu psychologie i další druhy umění.

Psychologie umění (uvnitř kapitol jsem text krátil), Jiří Kulka
https://www.kosmas.cz/knihy/184560/psychologie-umeni/


5. ŘEČ LITERÁRNÍHO UMĚNÍ

Veršované dílo vyžaduje brát zřetel na zvukovou podobu jazyka. I když báseň čteme v duchu, uvědomujeme si její slovní rytmus, působí na nás barvou svých slov. Poezie tedy nepatří do kursů rychločtení.

5.1 Poezie

Nejjednodušším poznávacím znakem básně je její členění na verše. Podle J. Hrabáka jsou pro verš na rozdíl od prózy podstatné dvě charakteristiky: „Každý jednotný verš se vnímá jako svérázná celistvost“ a „při jeho vnímání se uplatňuje metrický impuls, tj. očekáváme, že bude následovat jednotka podobně ustrojená“. (25) V básnickém díle jsou věty rozčleněny na samostatné úseky (= verše), které se nemusí krýt s větnými celky nebo frázemi. Jak již bylo řečeno, právě tím lze dosáhnout specifického významového efektu a současně výrazně esteticky podmínit emocionální prožitek čtenáře.

Psychologický rozbor jednotlivých složek básnické řeči lze vést různě. Mohli bychom postupovat podle nám již známého rozčlenění jazykových úrovní – fonologické, morfematické, lexikální, slovních spojení, větné a nadvětné. Vedle těchto lingvistických úrovní se však v poezii uplatňují ještě úrovně paralingvistické (prozódie a intonace, viz dále), někdy také extralingvistické (např. mimika a gesta při recitaci).

Poezie stejně jako próza může být nejen čtena, nýbrž i předčítána, přednášena, což vnáší do komunikace nové estetické a psychologické momenty.

Členění poetického textu na verše má své psychologické předpoklady a důsledky. Verš by se od prózy nelišil ničím, kdyby nebyl graficky, případně také akusticky, intonačně od ní odlišen.

Mnohé verše jsou sice tak pravidelně metrorytmicky spoutány a vybaveny dalšími zvláštními řečovými prostředky, zejména tvaroslovnými a syntaktickými, že pro ně výše vyřčené konstatování doslovně neplatí, zde však chceme, aby se do pojmu verše vtěsnal také verš volný.

Verš je tedy řečový celek a jako celek je pociťován jen tehdy, když je nám takto předkládán. Protože je chápán jako autonomní celek, stává se, že se v něm dostávají do těsného sousedství a spojení slova, která by byla v próze oddělena, zatímco jiná slova, která by byla spojena celistvostí větné stavby, jsou od sebe odtržena. Má to své významové a psychologické opodstatnění, které si nejlépe ověříme při četbě poezie. Josef Hrabák (33) uvádí jako příklad verše Jiřího Wolkra:

Děvčátka smutná, nechoďte za námi,
to není pohřeb, my se zas vrátíme
jednou večer se všemi hvězdami.

V úryvku básně je hranicí verše odtržen slovesný výraz „my se zas vrátíme“ od svého příslovečného určení času. Při prvním čtení chápeme verš „to není pohřeb, my se zas vrátíme“ jako uzavřený myšlenkový celek. Následující verš proto působí jako nečekané doplnění myšlenky zdánlivě uzavřené. Tím je zdůrazněn jeho obsah.

Celistvost verše bývá podtrhována grafickými prostředky, hlavně tím, že každý verš se píše zvlášť, na nový řádek, někdy i s velkým začátečním písmenem. U volných veršů může být celistvost naznačena potlačením interpunkce a zrušením velkých písmen. Všechny tyto poetické úpravy vedou ke specifickým významovým efektům. V poezii na rozdíl od prózy není základním myšlenkově ukončeným celkem věta, nýbrž verš, který může jednu větu přesáhnout, jakož jich i několik zahrnout. Verš může obsahovat třeba jediné slovo, část slova, ba i jediné písmeno. Je nutno jej pokládat za ústřední organizující princip básnické řeči.

V poezii se hlásky skládají ve slova a slova do veršů. Veršová syntax má vlastní pravidla, která jsou někdy v rozporu, jindy v souladu se syntaxí prozaickou. Z jejich střetu vzniká mnoho esteticky zajímavých situací, neboť aktualizaci básnické syntaxe si uvědomujeme na pozadí syntaxe prozaické, která je skladbou běžné řeči. Protože je tu nelze všechny vyjmenovat, upozorníme na psychologicky nejvýznamnější.

Syntakticky nejzřetelnějším znakem zejména staršího básnického textu je inverze neboli neobvyklý slovní pořádek. Ještě dlouho do XIX. století byla inverze u nás považována za prostředek básnického stylu par excellence. Může být dvojího druhu. Buď se přehodí dvě slova, která obvykle vystupují v určitém pořadí (noc černá, přišel on) nebo se oddělí slova, která k sobě významově patří (nelítostný přišel den). Inverze působí jako ozvláštnění, na konci veršů a navíc ve funkci rýmu dochází pak ke zdůraznění (noc černá). Dalším důsledkem je změna intonace, která melodicky daný verš individualizuje.

V poetickém textu dochází často k aktualizacím funkční perspektivy výpovědí. Další výrazové možnosti spočívají ve změně souřadných a podřadných vztahů mezi větami. Příkladem souřadného vyjádření podřazených vztahů jsou následující Tomanovy verše:

Je chladný. Studil by tě.
Tak jako srdce mé. –
Dvě velké slzy skrytě
v zrak trysky jí. Půjdeme?

Souřadným řazením krátkých vět do veršů dosahuje Karel Toman emocionálního účinku smutku a jakési psychické zabrzděnosti, která kouskuje souvislý souvětný projev na jednoduché věty, na „rozdrobený“ verš. Kdyby byl básník napsal: Je chladný, a proto by tě studil, tak jako (tě studí) moje srdce, velmi by oslabil emocionální obsah své výpovědi.

Za krátkou zmínku ještě stojí syntaktické figury. Figurami nazýváme kombinace slov, které se v ustálené formě opakují. Opakující se konfigurace nalézáme i ve zvukové výstavbě literárních textů a v jejich výstavbě kompoziční.

Ze syntaktických figur se v poezii častěji uplatňuje vynechávání spojek nebo zase jejich nadbytek. Řada figur je výsledkem hromadění různých prvků, čímž vzniká trojí druh vztahů:

– vztah totožnosti (hromadí se k sobě tytéž zvuky nebo významy): a na topole podle skal zelený mužík zatleskal. Opakováním „l“ sugeruje K. J. Erben zvukovou představu tleskání; jiný příklad: Ujíždí, ujíždí, ujíždí trén (K. Biebl),
– vztah stupňování (gradace, klimax): Tys vrchol blaha, štěstí, plesu, slávy (J. Vrchlický),
– vztah zeslabování (antiklimax): Z tisícerých pokřiků, zpěvu, hvizdů, hlesů (S. K. Neumann).

Mnoho významových efektů vzniká z napětí, které se utváří ze vztahu mezi větou a veršem, když verš větu segmentuje, tj. tříští, rozbíjí, článkuje a když je toto veršování v rozporu s větnou gramatikou.

07.03.2024 19:24:47 | twisted.wicker

A kdo nejde s námi, jde proti nám :))

06.03.2024 21:51:41 | Anfádis

coto toto?:D

06.03.2024 18:05:01 | Sonador

:-) joj, humor muSí býT :-)!

06.03.2024 14:06:04 | Fany

Žádáme úplnou odluku víry od rozumu! Pak prostor našich prázdných duší raz-dva-tři naplníme vším Krásným, jak se sluší a patří..:-)

06.03.2024 13:15:37 | Lighter

Založíme sektu vlastní,
prostou všech těch "ňuňu" básní...
:D

06.03.2024 11:17:27 | Chane

:-D
Skvělé, Pavle!

06.03.2024 10:02:41 | Ondra

či též jako čmelíků, či do sebe zahleděných červíků***ST*

06.03.2024 09:45:10 | Frr

Ježkovy voči. Pobavilo :)

06.03.2024 09:01:24 | paradoxy