Rozmrzelá

Ona: Dnes nemám chuť na chvilku poezie.

On: Proč?

Ona: Protože – zima, dědku, zima mi je!

  Díš, poezie, to je vážná věc.

  Navzdory plískanici na ni si musíš najít chvilku přec.

On: ─

Ona: Když venku supí lezavo, bláto, déšť?

On: !

Ona: Vážně? Ach, ty jsi – tedy nešť.

  Jen co přiložím v kamna dřevo,

  rozpálím své básnické střevo…

On: A?

Ona:

    A mrazu navzdory

    Zpívají sýkory

On: Hmm, mno.

Ona: Jak? Že by to ještě něco chtělo?

  Smůla!

  To poleno už dohořelo!