Pan Bumbálek a Golem

Pan Bumbálek, který se děsivě opil,
to potom dost dlouho ze sebe klopil.
Házel to na chodník ve staré Praze,
když však byl hotový, bylo mu blaze.

Jak se tak motal, ztratil se zcela.
Manželka, ta bude zase doběla.
Navíc ho po cestě honila doga,
až ho zachránila stará synagoga.

Bylo otevřeno, tak dovnitř vešel,
ven však už zámek otevřít nešel.
Tak zůstal celou noc v té synagoze,
lepší než muset se postavit doze.

Jak tak šel potichu, tou chrámovou lodí,
propad se do sklepa, sutí se brodí.
Náhle to uviděl, když kráčel kolem,
v kamenech zahrabán leží si Golem.

„Proboha, co to je? I ty můj světe?“
Nervózně zakašlal, péro si hněte.
Byl to spisovatel, chtěl o tom psát,
Co jste si mysleli? Vždyť to musíte znát.

Jak inkoust postříkal tu hliněnou sochu,
divně se pohnula a mrkla trochu.
Pan Bumbálek zděsil se, že je na vině.
Teď vzbudil monstrum, horší než tchyně.

Golem se postavil: „Přeješ, si pane?“
Vypadal u toho dost odhodlaně.
Pak prošel zdí, skříní i stolem,
No co se divíte, vždyť to byl Golem.

Pan Bumbálek za ním jen bezmocně vlál,
zvědavej jak malej, co bude dál.
Vylezli oba dva z té synagogy,
než se ven dostali, byli dost grogy.


***

Manželka táže se:

„Co je to za vola? Kdo to má být?
Proč já jen nemám tu, na chvíli klid?!!“

„Buď v klidu Blaženko, nepindej kolem!
Tohleto není vůl, tohle je Golem!“
„Zamete, uvaří, vyžehlí prádlo,
upeče, vyleští, vyškvaří sádlo.“

Pravdu měl Bumbálek ve všech čtyřech bodech
Golema nalezli s voskem na schodech.
Na sobě zástěrku, a v ruce mop,
když tu se ozvalo ošklivé „plop“…

Na místo robůtka, je tu zas zrůda
a z domu nezbyl sklep a ani půda.
Odchází Golem pryč, plane mu zrak.
Chystejte péra svý, co stane se pak?