Eskortní sužba

Anotace: ...

„Pochybuji, že bych měl možnost si stopnout nějaké vesmírné plavidlo,“ vykládám paní s dlouhýma nohama prsty svých rukou.

„Fakt se zeptal ten chlápek, co oddával Hitlera s Evou Braunovou, zda-li je árijec?“

„Tys utrácel moje peníze,“ vytrhne mne z budoucnosti i historie.

„Já jsem jiný neměl,“ říkám ji upřímně, jako kdybych usiloval o politické křeslo.

Ale stejně.

Nějak jsem si připadal, jako ten malej kluk, co měl velkou čepici s bambulí na fest uvázanou pod krkem.

„Ty peníze byly pro tebe. Nikoliv tvoje,“ bráním se.

„A v tom je rozdíl?“

Nedostižný argument.

Mezi slušnejma lidma se děje hodně neslušnosti.

Ale děje se to za zavřenými dveřmi.

To z nich dělá slušný lidi.

Chce to hodně odvahy nazvat se slušným člověkem.

Koukl jsem se do zrcadla a tu odvahu jsem nenašel.

V zrcadle byla i ona.

„Dnes jsem v naší ulici napočítal pět koloběžek. Jako by se blýskalo na lepší časy. Jeden chlapec se pohupoval ve šlapkách kola a já jsem to cítil dočista s ním. A to mě šlapky nikdy nezajímaly.“

„Tak proč jsem tady já?“ zeptala se, jakoby ona sama byla pravda.

Uvědomil jsem si, že na jejím těle bych mohl číst desatero.

Ale ne zadarmo.

Kdyby dovnitř nevtrhli šílení obránci humanismu a všechno neroztřískali.

I zrcadlo.