V upíři dlani jsou nekonečné čáry života.

O děcko opřené o syrovou zeď se zajímal had, co měl v kapse jablko.
Jen tak na slovíčko.
Jako spolu hovoří policisté před služebnou, když kouří cigarety.
Pořád se za něco schováváme.
Jako děti jsme se schovávaly za stromy.
1O-2O-3O...už jdu!
Hrají si dnešní děti ještě na schovávanou?
Na posledním schodu, když jsem si myslel, že už jsem v bezpečí.
Byl jsem pokousán přízrakem.
Ponožkou, co utekla z lakovaného střevíce souseda.

Dva staříci na lavičce usínali.
„Už se mně to přežívá. Všechno, co jsem přežil,“ huhlal si do dlaní jeden z nich.
Ani si nevšiml, že huhlá do dlaní svého kamaráda.
Byl vnitřně zamotaný do sítě ve fotbalové brance.
Děti za kopcem si ukazovaly dosud neposkvrněné pohlaví.
Jen pro ty nové objevy.

Naše rebelie bude komická těm, co přijdou po nás, protože si budou myslet, že teprve ta jejich rebelie bude dávat nějakej smysl.
Ještě komičtější je, když dospějeme do určitého věku, a najednou si myslíme, že jsme zmoudřeli.
Člověk se ohlídne a nikoho nevidí, ale má pochcaný záda.
Přírodní úkaz?
UFO?

PS-
Pořád se těšíme na to, že se něco stane.
I kdyby to měl bejt konec světa.