John Silver vyťukává dřevěnou nohou synkopy tónů

Lidi nikdy moc nevěřili na cizí hlad.
Není přece jisté, že se ten člověk topí jen proto, že volá o pomoc.
MŮŽE to být skrytá kamera.
Zvedl jsem dlaň pro strpení.
Počkáme jak to dopadne.
Doufám, že je archa úmluvy dobře ukrytá.

Posadili jsme se na tribunu a pozorovali jsme děti, které byly na výběru pro sportovní školy.
Jedna obtloustlá dívenka, ta byla tak děsivá, že nám jí bylo líto.
Neustále porážela nizounké překážky a pak bylo hořko smutné, když volala na rodiče plná optimismu: „Držte mi palce!“
„Vůbec nic netuší,“ řekl jsem.
„To teprve přijde. To prozření,“ řekl.
„A s ním ta bolest.“
Pravda vedle lži.
Trochu se k sobě tulí.

Nejsme vidět jeden přes druhého.
Někteří z nás si prohlíží fotky obnažených žen.
Jiní poslouchají Neil Younga.
Jiní čtou knihy pana Junga.
Jiní se milují v opuštěné lodi.
Chytili tam blechy.
Šťastní si poletují v deštníku s provazovým žebříkem, aby mohl kdokoliv přistoupit, když bude chtít.
Je to zadarmo.

PS.
Možná by někdy stačilo se jen otřít o sluneční hodiny.
Vmísit se svým stínem do slunečních prasátek.