pupíci světa

„Vy tady trousíte povídačky o lidech, co nemají pupíky?“ zeptal se mi mladý policista, který byl v akci.
„Já je viděl.“
„Nesmysl. Asi se vám něco zdálo.“
„Shodili mě z postele.“
„A nejste sonobul...tedy, jak to sakra je?“
„Náměsíčný.“
„Nejste nějak moc chytrej?“ Mžikl po mě ukazovákem, co budil dojem obušku.
Zažil jsem minulé časy a byl vždy připraven.

„Podívej jakou mám pro tebe košili,“ řeklo mladinké děvče, co vykouklo zpod postele.
„Ta ti bude slušet,“ řekla a já se musel smát.
Už jen to slůvko slušet mě dostalo.
„To je jedna z nich?“ zeptal se policista.
„Ta přece pupík má,“ řekl jsem a ukázal mu její pupík.
„Ano. Já pupík mám,“ zasmála se dívka a pokoušela se mi navléct košili.
„A kde tedy jsou?“
„Zmizeli,“ řekl jsem.
„Nikdo nemůže jen tak zmizet,“ řekl policista s neochvějnou jistotou.
„Opravdu?“ zasmála se dívka a ukázala policistovi jeho pistoli, kterou držela ve své ruce.
„To je trestný čin,“ zařval a vytrhl ji pistoli z dlaně.
„Hmmmm. Už se těším, jak to budeme řešit na stanici a před soudem.“
„No,“ pokoušel se vložit do rozhovoru kolega policisty. „To by asi opravdu...“
„Co? Mluvíš jako kdybys neměl pupík,“ zařval na něj ten prvorozený, respektive služebně starší.
„Já mám pupík,“ řekl poděšeně a na důkaz toho si povytáhl košili.
Měl pupík.

„Má pupík,“ dosvědčil jsem mu.
„To je pochopitelné. Lidé bez pupíků neexistují,“ řekl policista, který měl dlaň své ruky na pochvě s pistolí.
„Mohl byste se svléknout?“ řekla mu dívka.
„Není třeba. Já pupík mám.“
„Chtěla bych vám vyzkoušet tuhle košili. Myslím, že by vám moc slušela,“ usmívala se.
„Jsem ve službě,“ řekl úsečně.
„A co po službě?“ nedala se.
„Mám rodinu.“
„A všichni mají pupík,“ řekl druhý policista, který si prohlížel ten svůj.

PS.
„Ty! Kdo jsi?“
„Já jsem zhulenej.“